| jáel | •
 |
(7.11.2006 16:00:10)
To je zajímavé: když jsem si otvírala komentáře k článku, čekala jsem, že tu bude spousta reakcí typu "je to všechno pravda, ale je to napsáno sentimentálním stylem, tak, aby to dojalo, a žádné nové zajímavé postřehy to nepřináší". Kupodivu se tu zatím žádná taková reakce neobjevila - tak ji uplatňuji já. Zdá se mi, že na rodině bývají i články vtipnější či poučnější, a takové pak i vyvolávají cennější reakce nebo rovnou živé diskuse - nejen přemíru rozněžňování nad tím, jak je s dětmi sice starost, ale zároveň přinášejí spoustu radosti (což je jistě pravda, ale dá se to říct i nesentimentálně).
|
| Tuliša |
|
(7.11.2006 16:08:03)
Jediný zbytečný příspěvek je ten tvůj :-)
|
| Tuliša |
|
(7.11.2006 16:08:47)
ten můj příspěvek je pro jáel
|
|
| Róza | •
|
(7.11.2006 16:13:02)
Není zbytečný, je jen jiný. A je také vítán.
|
| jáel | •
|
(7.11.2006 16:41:24)
Děkuji za podporu. Jinak jsem pochopila, že Tulišina reakce byla určena mně :-) Chtěla jsem svým příspěvkem spíš naznačit otázku, zda musí být láska a ostatní pozitivní city, které chováme k dětem, vždy spojeny se sentimentálností. Asi si někteří pamatujeme, jak jsme se cítívali hloupě, když na nás jako na dospělé naši rodiče opakovaně šišlali a předváděli nám tak (a příbuzným na různých rodinnýcz sešlostech), jak jsme byli roztomilí, když jsme byli malí. Ano, děti jsou roztomilé - ale myslím, že postačí, když ta překypující něžnost zůstane uzavřena ve vztahu mezi rodiči a dítětem. Zdá se mi, že je spíše ke škodě věci, když se věci tak křehké opakují na veřejnosti a před ostatními; ztrácí to pak na opravdovosti.
|
| žinča | 
|
(7.11.2006 18:42:21)
Jáel, chápu, ale rozhodně bych nenazvala můj vztah k dítěti křehkou věcí. Je to to nejsilnější a nejpevnější, co jsem zažila. A i kdybych to tisíckrát vykřičela do světa, neztratí pro mě na intenzitě a opravdovosti.
|
| jáel | •
|
(7.11.2006 19:25:36)
Křehká věc - nikoli ve smyslu, že se může snadno zničit, ale v tom, že je velmi cenná a niterná. Filozof Ludwig Wittgenstein jednou napsal: "O čem není možno hovořit, o tom je třeba mlčet." Právě to jsem měla na mysli - tedy nikoli v extrémní podobě (že by si lidé neměli vykládat a psát o tom, že mají rádi své děti), ale v tom smyslu, že věci takto důležité není potřeba rozmělňovat - je jich škoda. Asi jako kdybychom partnerovi říkali každý den, že ho máme rádi: nedělala bych to a ani by mi nebylo příjemné, kdybych to každý den slýchala - s takovými věcmi je přece lépe šetřit, nehodí se ke každodennímu užívání. Podobné je to s popisováním lásky k dětem.
|
| if | •
|
(7.11.2006 21:08:19)
nesouhlasím... my si to říkáme každý den už několik let. Rozdíl a náročná věc je v tom, myslet to tak každý den, neříkat to jako frázi. A že své dítě miluju křičím do celého světa a jsem šokovaná takovou hloubkou vztahu k němu. A rozmělnování to rozhodně není, naopak, je potřeba o tom mluvit!
Kolik matek nechá děti uřvávat do spánku, kojí je striktně po třech hodinách... a nedokáže a neumí ani samy sobě přiznat tu lásku, kterou k němu mají?? Viděla jsem to na dovolené - jeden pár od nás okoukal jak si hrajeme my s naším chlapečkem, jak ho manžel neustále háže do vzduchu nebo drží hlavou dolů, jak ho pořád mazlíme, pusinkujeme, blbneme.... smějeme se.... a z velmi uzavřených lidí se najednou stali rodiče, kteří poslední den své dítě také "vypustili" z kočáru ven. Předtím jen sedělo a sedělo, bylo tiché, zakřiknuté, ale ne tak, že by ho trápili, jen... nevím jak to říct. Ke konci dovolené s ním víc mluvil a hlavně ho poprvé líbali na veřejnosti. Bylo mi z toho krásně i hrozně. Takže, jen houšt.... jen víc lásky dětem...
- a nemyslete si, že svému synovi neumím říct dost, nech toho, to se nedělá nebo to bolí. A trvám na dodržování, což on celkem bere. Ale to s láskou (neopičí) nemá nic společného ani se to nijak nevylučuje - to záleží na tom, jak své dítě chcete vychovat.
|
| Olga F. | •
|
(7.11.2006 21:44:47)
Souhlasím s Tebou....
Doma mi manžel říká, že mě miluje - či, že je rád, že mě má - skoro každý den - a mě to potěsí i po tisícé, co to slyším /jsme spolu 8 let/. Snažím se to oplácet. Stejně tak se chováme i ke svým dětem. Rozhodně manžela ani sebe nepovažuji za sentimentálního slabocha.
Oba máme poměrně náročné a dá se říci "kariéristické" povolání.
Nevidím nic špatného na tom, vyjadřovat emoce - a v rodině posilovat právě ty kladné. Myslím, že dnes to i většina psychologů doporučuje - co nejvíce kladných fyzických i psychických kontaktů partnerů a rodičů s dětmi. Emoční otevřenost není přece to samé, co patologická emoční závislost...
Mě ten článek připadá velmi milý.
Já tedy rozhodně v důchodě /pokud se ho dožiji :-)/ budu raději vzpomínat na to, jak mi mažel a děti říkali takové milé "drobnosti" a hlouposti, než
na rodinnou strohost a pracovní úspěchy...
Ještě k tomu Wittgeinsteinovi - nevím, jestli bych volila zrovna jeho citaci, co se mezilidských rodinných vztahů týče: pokud vím, byl to homosexuál - navíc žil v době, kdy jeho orientace byla dosti perzekuována... nevím, zda zrovna on je tedy odborník na rodičovství...
O.F.
|
| jáel | •
|
(8.11.2006 9:12:08)
Olgo F., to je zajímavé, nevěděla jsem, že byl Wittgenstein homosexuál. Jinak k emocím: také partnerovi říkám, že ho mám ráda, a slýchám to od něj, ale právě tak často, abych to pociťovala jako opravdové. Nemluvíme tedy o tom, zda projevovat lásku ano či ne - všichni se shodneme na tom, že ano, je to spíše otázka míry. (A jak správně říká tuším Toranoko,souvisí to s naším osobnostním založením - z někoho pozitivní city přirozeně prýšti, jiní jsou uzavřenější a spíše to prožívají v sobě.) S tím, že ta míra bude u dětí vyšší (potřebují to častěji slyšet i říkat), úplně souhlasím. Rozlišuju jen 1. autentický projev lásky mezi rodiči a dětmi v rodině - to se dělá, nemluví se o tom - a 2. výpověď na veřejném fóru o tom, jak se máme doma rádi. Příval toho pod číslem 2 mne k tomuto článku trochu zarazil, protože toho bylo moc, a proto jsem to (možná to je přecitlivělost) začala vnímat nelibě. Ale třeba to má jiný smysl, kterému nerozumím - utužuje to pospolitost maminek :-)
|
|
| BellaDonna | •
|
(16.11.2006 16:07:31)
Mám takový pocit, že Wittgenstein tím chtěl říct, že některé věci jsou jazykem nevyjádřitelné - ale rozhodně se to netýkalo lidských vztahů, spíš toho jazyka ... ale už je to dávno, co jsem slyšela o Wittgensteinovi, takže bez záruky :-).
|
|
|
| amisis | 
|
(8.11.2006 17:18:36)
Líp bych to nenapsala.
|
|
|
| Toranoko | •
|
(8.11.2006 7:23:25)
Setrit...laska neni zadna materialni vec, aby se s ni muselo setrit, nefunguje tam ta prosta rozumova umernost...com vic setris, tim vic mas, kterou nam vtloukli do hlavy, podle me spis naopak, cim vic lasky davas, tim vic dostanes..jen je potreba zvazit, co je opravdu laska. Nadherne to popisuje treba Peck v Nevyslapane ceste..takze podle me ne setrit, ale spis zvazovat, jestli to, co ted rikam, opravdu citim, nebo to rikam proto, ze to druhy ceka, ze si myslim, ze bych mel, ze zvyku...
A taky kazdy clovek je jiny, nekdo o citech radsi mlci a vnitrne si je uziva, nekdo o nich mluvit potrebuje...
|
|
| žinča |
|
(8.11.2006 7:26:00)
Já přesně chápu, co ti vadí, ale myslím, že autorka tohoto článku to zas tak nepřehnala, bylo to spíš humorné a milé, ne tolik opatlané plytkými slovíčky a přeslazenými city.
Četla jsem už mnohem horší výlevy - ale na druhou stranu, pokud si uvědomíš, že se pohybuješ na stránkách Rodiny - dětí není nikdy dost, měla by jsi podobné články očekávat a tolerovat. Jsme na serveru o dětech, kdybych ani tady nemohla napsat, co a jak cítím, že miluji své děti - bylo by to dost smutné.
Souhlasím s If, že ukazovat si lásku každý den není její degradace, já taky říkám svému synovi tisíckrát za den , jak moc ho mám ráda a zatím to nasává jako houba. Chápu, že za pár let už moje výlevy nebudou mít takový ohlas, ale zatím si to užívám. A úplně s tím nikdy nepřestanu.
|
|
| MirkaEyrová | 
|
(8.11.2006 20:43:52)
Tak my si taky říkáme, že se máme rádi, častěji než párkrát do roka. Prostě to potřebujeme. Asi jako úsměv nebo pohlazení. Možná je někdo chladnější nátury, a pak mu to vadí. Já ale rozhodně patřím k lidem, kteří raději vyjádří lásku jednou navíc, než aby to jednou vážně někomu z mých nejbližších chybělo. Vidím to třeba na vztahu se svým synem (8 let): ve chvíli, kdy jsem s ním otevřeněji a častěji začala mluvit o své lásce k němu (a vůbec probírat téma vzájemných dobrých vztahů), přijde mi sebejistější, něžnější, vyrovnanější - mám dojem, že si víc uvědomuje, že se máme rádi, i když občas dojde k nějaké té slovní přestřelce; ty se pak - zdá se - učí brát trochu s rezervou.
Ale tady se psalo o jakési sentimentalitě. To není tak jednoznačné; myslím, že jsou lidé, kteří se prostřednictvím takových vět ujistí, že tak je to v pořádku: trpět a přesto mít rád - mít rád a být šťastný i přesto, že je tu nějaké strádání. Že je to normální a prosté, únavné a přesto uspokojující a důležité.
|
|
|
|
| Vali | •
|
(7.11.2006 21:19:33)
Párek? Fůůůůůůůůůůůůůůj! Dává to snad ještě někdo jiný svému batoleti?
|
| Olga F. | •
|
(7.11.2006 21:48:18)
Jo, moje tchýně :-). Naštěstí jsme u ní na návštěvě 2x do roka :-).
|
|
| myshka + 2 | •
|
(7.11.2006 21:53:35)
No jo, Vali, párek není zrovna na špičce zdravé výživy... Ale nikdo tu nepíše o batoleti, jestli se nepletu, ale o dítěti... Já se přiznám, že na zdravou výživu docela jsem, ale když vidím, jak mému synovi (4 roky) svítí očička, když vidí párek, a jak je pak s nadšením vybírá třeba ze zelňačky, tak prostě nemůžu mu ho nedat :-) No a ten mladší, ten chce všechno "kaky, kaky" (= taky), tak co nadělám. Bože, nekrmím je tím častěji než jednou za měsíc, něco holt musí vydržet :-D
|
|
| Marcela+Terka10m | •
|
(8.11.2006 9:58:18)
Ježiš, vždyť ten článek je úplně o něčem jiném než o "párku". Nepřemýšlela jsi spíš o podstatě té věty?
Mé holčičce k snídani taky víc chutná chlebík nakrájený na malé kostičky než když jí dám celý krajíc :-))
|
|
| Hana (2děti) | •
|
(8.11.2006 12:43:18)
Jasně, že ano. Ty je nejíš? Proč by nemohlo i batole cca 1x za čtvrt roku ochutnat i párek? Zvlášť když je to pojaté jako ochutnávka po normálním obědě. U nás se uzeniny vyskytují vyjímečně, ale nepředstírám, že bych je nedala. Právě proto, že je to vyjímka, tak může ochutnat. A čtvrt párku v ruce je prostě vrcholný zážitek. I moje pětiletá dcerka ho při těch mimořádných příležitostech dostane. Ale třeba ve školce ho nesní a nenechá si ho dát na talíř, protože: "to není zdravé a smím to ochutnat jenom když je u toho maminka". Upřímně - v té školce mi to vadí moc, protože tam nejsem schopná kvalitu uzeniny ani trošku ověřit.
|
| Vali | •
|
(9.11.2006 2:04:10)
Ježkovi voči!
Tak oni dávají párky i dětem ve školce? To bych hooodně protestovala. Mě vadí ve školce i slazený černý čaj.
mmch, párky fakt nejím :)
|
| Hana (2děti) | •
|
(9.11.2006 12:41:30)
Já pro nás občas kupuju párky ve výrobně, kde je dělají velice kvalitní - z masa. No, mám tam kámoše, takže mi jednou za čas dodává párky "jak pro novorozeně", to v případě, že vím, že je budou jíst i děti. Ale i když nejsou dělané pro nás, tak jsou velmi kvalitní (ale taky pěkně drahé).
Bohužel, ve školce dávají levné párky třeba k hrachové kaši atp. Což se u nás vyřešilo samo tím, že malá si takovéto potraviny bez mého souhlasu nevezme. Jinak jsem tam s jídelníčkem spokojená, ale když jsem se ptala na ty párky, tak holt jsou v tom finanční důvody. A je fakt, že je dávají vždycky k takovým jídlům, kde se děti zasytí tím "kolem". Jinak mají děcka denně hromadu zeleniny, běžné jsou jáhly, pohanka, maso rozhodně není denně. A na pitímají celý den buď neslazený čaj, nebo slazený, nebo vodu. Mají na to takové tři barely a děti si vybírají.
|
| Lenka, syn 2,5 | •
|
(9.11.2006 21:12:17)
Párek mi zrovna nepřipadá tak strašný (když je tak jednou za měsíc). Víte, co snad Vaše děti jedí třeba v obyčejném pečivu od fy Odkolek ? Nevíte, co? Tak třeba tahle firma dává běžně do svých výrobků geneticky modifikované organizmy. Víte, co to s Vašima dětma udělá za pár let ? Já dám raději jednou za měsíc párek, než mňamky od mekáče nebo colu. Je to menší zlo.
|
|
|
|
|
|
| Linda | •
|
(8.11.2006 21:51:46)
Nedá mi to a musím tě podpořit :-) S tím častým opakováním "miluji tě" (a zejména na veřejnosti) mi to šlo hrozně na nervy, když jsem byla v USA. Tam si to říkali rodiče s dětmi snad několikrát denně, při odchodu do práce/školy, při ukončování tel. hovorů, atd. Přišlo mi to jako taková fráze...jako že o tom ani nepřemýšleli...A jak pak říct "miluji tě", když chci, aby to mělo váhu?
|
| MirkaEyrová |
|
(8.11.2006 22:01:13)
Jasně, to už je zase asi moc. Ale na druhou stranu, článek, na který reagovala jáel, podle mého názoru zas tak strašně přeslazený není.
|
| Linda | •
|
(9.11.2006 15:18:36)
Souhlasím. Mně se ten článek líbí a taky si nemyslím, že by byl nějak přeslazený.
|
| DULINKA | •
|
(21.11.2006 14:38:09)
já mám kluky 20 a 12 a čekala jsem na ně hodně dlouho a můžu vám říct že i teď jsem z nich nadšená a ten článek je super!!! a já jako 50 vím očem mluvím užívejte si s broučky strašně to utíká a všechno dokumentujte je to úžasný když se teď podívám na moje broučky před "lety" a nezapomínejte na tatínky pa
|
|
|
|
|
|
|
|
| myshka + 2 | •
|
(7.11.2006 18:57:39)
Jáel, já nevím, mě nepřipadá, že by ten článek byl přehnaně sentimentální. Ono je těžké říct "mám tě rád", aby to neznělo sentimentálně - ale to přece neznamená, že to nebudeme říkat. Ale moje podstatnější připomínka - ano, jsou tu odbornější články, pod kterými se rozvíjí vášnivé diskuse - ale proč by měly všechny články být stejné? Nikde není definováno, pokud vím, co mají články na hlavní stránce rodiny splňovat...Jestli tě nebaví sentimentální články a sentimentální vyjádření k nim číst, to ještě neznamená, že někoho jiného to třeba baví (a znechucují ho stále se opakující diskuse o porodech doma a podobně).
|
| jáel | •
|
(7.11.2006 19:14:44)
Jasně, nepřu se o to. Nikde není psáno, jak mají články na rodině vypadat, což je na jedné straně dobře, protože tu každý může tvořit zcela svobodně. Já jsem jen asi přísná při posuzování, na jaké texty má cenu reagovat - jinými slovy, asi bych nikdy jako reakci nenapsala "je to úžasné", "napsal jsi to hezky", "děti jsou největší štěstí" a tečka. Pisatele taková reakce zřejmě potěší, ale mně to připadne takové nicneříkající, spíš jako klišé. Nejde o to, že by texty, které sem lidé píšou, měly být odborné nebo kontroverzní - ale spíš mne zarazilo, jak na text plný docela obecných sdělení přišla záplava pochvalných sdělení. Možná to člověk více ocení až s prožitou zkušeností, nevím.
|
| Luckaaa | 
|
(7.11.2006 21:32:59)
možná jen proto,že po článcích o brečounech takový článek plný sentimentu člověk už také potřeboval? ano nic nového, ale já jsem v tom brečounovství teď po uši a celkem mi to bodlo.nic nového jsem se sice nedozvěděla,ale tak jsem si řekla : vždyť jo, co po tom drobkovi pořád chci...
|
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)