Kateřina 2 děti | •
|
(25.10.2002 15:45:06) Plně s Vámi souhlasím a dodávám, že ve Strakonicích bych nechtěla ani umřít. Přistup sester k pacientům je otřesný. Pomalu se bojíte na něco zeptat aby jste nedostala vynadáno. Nedej bůh když musíte večer zazvonit na sestru. Před nedávnem jsem tam ležela a po druhé už to nechci nikdy zažít. Myslim si, že by se zdravotnický personál měl nad sebou zamyslet. Práce zdravotní sestry není vždy jednoduchá, ale je to určité poslání. Nikdo by neměl brát pacienty jako kus masa, a to nemluvě o starých lidech. Sestřičky by si měly uvědomit, že nebudou vždy mladé a určitě by se jim nelíbilo, kdyby s nimi bylo zacházeno stejně.
|
Henri Ani/Toni/Šíša/Miki |
|
(26.10.2002 21:06:44) S úsměvem se dá i ruka uříznout, tak bych to jejich chování zestručnila. Nikdo na mě nebyl hrubý, jsou i horší případy, kde se rodičkám sprostě nadává (doufejmš, že jich je už málo), ale kdoví jestli ta jejich zdvořilost nebyla v konečném důsledku ještě horší. S úsměvem mi odmítli co jsem si přála, případně vnutili co jsem nechtěla - to si člověk nemůže ani stěžovat. Pochopitelně nejvyšší prioritou je zdravé miminko a jakž-takž použitelná maminka. V tomto ohledu není ci vyčítat, ale ani psychická stránka by se neměla dávat na poslední místo. S manželem jsme si říkali, kdybychom měli to štěstí, jak by bylo nádherné porodit doma, nemuset se nikam trmácet, lehnout si potom do své postele s pocitem opravdu dobře a hlavně společně vykonané práce, obejmout se a poslouchat spánek nového miminka v postýlce. Nemuset poslouchat řeči o tom, že vás to přece nemůže tak bolet, když ta mašina kreslí ty kopečky nějaké jiné, než jsou malované v učebnici (že jsem měla ty nejsilnější bolesti celou dobu, jsem neměla sílu jim vysvětlovat).
|
|
|