(11.10.2022 17:09:10) Mne srazeli, s tím, že jsem nesikovna, dokonce to titulovali takovým nepeknym slovem. Navíc se mne od všeho snažili odradit, at uz proto, ze nevěřili mým schopnostem, nebo se o mne bali...teprve v dospelosti jsem si vyzkoušela celou řadu věcí a zjistila, ze jsem docela šikovný clovek.
(11.10.2022 17:24:04) Podporovali mne v mých zájmech, ale nepodporovali mne v přelétavosti, takže pokud jsem si něco vybrala, tak jsem u toho musela zůstat, což problém nebyl, protože co mi bavilo mi i šlo. Jen výtvarku, na kterou mi dali po vzoru otce výtvarníka, jim po dvou letech paní profesorka rozmluvila pro nedostatek mého talentu, za což jsem byla ráda, protože mi to tam nebavilo. Zpětně jsem přišla na to, že to tedy nebylo jen vinou netalentu /i když talent tam tedy fakt nebyl/, problém byl i v té vyučující, ale i tak to nebyla žádná škoda, že jsem tam přestala chodit. Hudební a taneční kroužky po vzoru matky mi bavily o mnoho více.
(11.10.2022 18:17:14) Podporovali. V zájmech, v samostatnosti, ve všem, co považovali za pozitivní. A hodně věcí brali jako samozřejmost, protože "přece jsem šikovná", tak výborné výsledky ve všem by měly být automatické. V tom jsem je asi poněkud zklamala, protože jsem málo ambiciózní a výborných výsledků ve všem jsem neměla potřebu dosáhnout.
(11.10.2022 18:59:59) No spis se mne snažili motivovat k čím dal lepším výkonům. Velkou chválu si nepamatuju. Neustále mne ovšem kritizovali za oblékání a celkový vzhled. Já na to nikdy nebyla. Oni na to byli.
Z dnešního pohledu a po zkušenostech s mou dcerou musím říct, ze jsem byla bezproblémové a vzorne dite.
(11.10.2022 19:10:01) Ruth......??? Našla jsi tu minule můj náhradní email??? Snažila jsem se ho sem vždycky chvilku vložit. Ale nevím, zda jsme se "protnuly"....
(11.10.2022 19:18:51) Nesráželi mě, ale všechny úspěchy se braly automaticky, asi abych nezpychla Zato je vůbec nezajímalo, co si myslím, co cítím, po čem toužím. Priorita byla škola a běžné nevybočující chování. Přemrštěná úcta ke vzdělání. Snažila jsem se z toho jako rodič poučit.
(11.10.2022 20:07:36) "Zato je vůbec nezajímalo, co si myslím, co cítím, po čem toužím. Priorita byla škola a běžné nevybočující chování. Přemrštěná úcta ke vzdělání."
Martino, tohle byl myslím většinový rodičovský přístup. Nejspíš se to táhne z dob, kdy vzdělání bylo obtížně dostupné a byla to vzácná společenská výsada. Rodiče asi cítili velkou zodpovědnost za to, aby to děti tzv. "někam dotáhly". Pocity a touhy se v předchozích generacích příliš neřešily, na to byli rodiče příliš pohlcení zajišťováním základního živobytí, řekla bych.
(11.10.2022 20:18:15) Máma byla učitelka, tak veškeré naše školní neúspěchy brala jako útok na svoji profesionalitu a řešila, co tomu řeknou kolegové, že dítě učitelky! něco neumí
(11.10.2022 21:59:52) Ropucho, já je nijak neviním, prostě dělali to, co považovali za nejlepší. Jen mi holt scházelo to vřelé. Co já vím, třeba synové jednou budou mručet, že jsme jim nezaklekli na krk ohledně školních výsledků. Perlička z loučení před školním výletem, když byli menší:"Jasně, mami, užiju si to a budu šťastnej!" Jsem zase vyhraněná opačně
(11.10.2022 22:32:58) Psycholožka mi řekla že moje dětství je na dlouhodobou terapii (ne u ní, nema místo), ale abych to s tou volnosti pro děti a obětování se dětem, zas neprehnala na druhou stranu Už se stalo, ale stálo to za to
(11.10.2022 19:25:07) Jak se to vezme, na jednu stranu moc nepodporovali, na druhou stranu jsem byla dítě na zabití měla jsem spoustu pitomých nápadů, věčně ztracená v čase i prostoru, pohlcená imaginárním světem... Nebyla jsem moc šikovná, nebylo moc za co chválit... Na druhou stranu mi dali dost volnosti zkoušet kde co, chodila jsem na všemožné kroužky, co jsem si vybrala... Z dnešního pohledu na výchovu měl táta hodně zraňujících poznámek, které mamka v dobré víře zhoršovala svým utěšováním (táta řekl, že jsem nejhezčí holka z ošklivince načež maminka kontrovala, že jí se náhodou líbím ) táta jel hodně ve stylu "hlavně nechválit, aby si o sobě moc nemyslely" takže doma byla slyšet hlavně kritika, až daleko později jsem zjistila, že venku nás naopak vychvaluje Kdysi dávno jsem jim to měla za zlé, později jsem pochopila, že si uvědomují, že to byly chyby, které ale nadělali z lásky k nám, vždycky pro nás chtěli to nejlepší, jen prostě nevěděli jak, ovlivněni vlastní výchovou... Z dnešního pohledu to nebyl správný přístup, z tehdejšího nic neobvyklého
(12.10.2022 12:20:16) Je to vlastně hodně vtipné, jsem teď na dovolené se sestrou a s tátou, seděli jsme a povídali a táta vzpomínal na dětství a že to bylo s rodičema těžký, ze je vlastně nikdy nechválili, že slyšeli doma vždycky jen kritiku a je mu to vlastně líto, když pak mluví se sestřenicemi a bratranci na srazu a zjišťuje, že jak hezky o nich táta mluvil, skoro se až chlubil a proč je teda nikdy nepochválil i doma Neměla jsem to srdce mu říct, že úplně stejně to dělal i on nám
Teda je pravda, že teď v dospělosti nás chválí často a rád, k tomu děda vůči němu nedospěl nikdy... Nicméně holt ty vzorce se opakují... Budu si muset pohlídat, jestli své děti dost chválím i před nimi
(11.10.2022 19:26:02) Hlavně si o sobě moc nemyslet a nevybočovat.
Až v dospelosti jsem zjistila, že nejsem úplně k ničemu, jsou věci které mi nejdou, ale i které mi jdou výborně a už se tak nebojím autorit.
V mládí pro mě byl autoritou i řidič autobusu, byla jsem vychovana, že musím každého bez odmlouvani poslechnout. Kdybych odmluvila mamince, týden by byla tichá domácnost.
(11.10.2022 19:44:12) Jednoznačně mě podporovali, od nějakých 15ti jsem měla "volnou ruku". Nutno podotknout, že jsem byla hodné, bezproblémové dítě s celkem pohodovou pubertou, na střední mi to moc nešlo, ale nikdy mě za to nebuzerovali - brali, že je to moje věc. Což mi velice pomohlo v tom převzít zodpovědnost za svůj život obecně, takže např. ve druháku, kdy bilance na vysvědčení byla asi 3 čtyřky a 7 trojek, jsem si sama řekla, že takhle bídně na tom fakt být nechci a začala jsem se učit, takže třeťák a čtvrťák jsem proplula s max. dvěma trojkama (byla to těžká škola). Podporovali můj vztah na dálku se současným manželem, podporovali nás, když jsme se rozhodli vyjet na delší dobu do zahraničí (a to vůbec neberu jako samozřejmost, protože nejlepší kamarádka se pokoušela o totéž a její otec jí řekl, že když odjede, tak už není jeho dcera). Celkově zhodnoceno, nechali mě žít a já jsem jim za to strašně vděčná.
(11.10.2022 20:21:42) Nepodporovali, ale ani nesrazeli. Považovali za samozřejmost dobré známky, bezproblémové chování. Moc se nezajimali, co děláme se ségrou ve volném čase. Jezdili z práce až večer a my tam nějak proplouvaly. Místo toho, abych byla ráda, že nemám dohled, tak jsem trávila hodně času s kamarádkou u její babičky, bylo mi smutno a tam byl pořád někdo doma.
(11.10.2022 20:21:46) Chtěla jsem napsat, že ne, ale v něčem ano. Táta mě vozil na soutěže, kam mě posílali ze školy. Nechali nás vystudovat, i když jsme si museli přivydělávat. Přímo nás nikdy nepochválili, ba naopak, kamarádům se chlubili.
(11.10.2022 21:47:15) No jo, táta mě občas vozil v mých 9 letech na výuku klasické kytary, bavilo ho to tam, kecal s učitelem a naučil se jen tak mimochodem pár akordů .
(11.10.2022 20:33:54) Nikdy mě nesráželi, vždycky se mě snažili povzbudit a podpořit, i když asi mě nepodporovali až tolik, jako my teď třeba podporujeme ve všem syna. Ale spíš to bylo tím, že nebylo ani tolik financí a nebyla jsem jedináček. Ale nikdy nebrali moje úspěchy jako samozřejmost a vždycky měli radost se mnou, když se mi něco povedlo. Zároveň nebyli nijak ambiciózní a nároční co se týče třeba mého prospěchu ve škole, pokud jsem neměla horší známky, než trojky, tak byli v pohodě...
(11.10.2022 21:19:19) Asi ani jedno, nějak me neřešili… urcite me nesrazeli, ale vůbec v nicem mi nepomohli, nepodpořili me, všechno jsem si musela sama a oni měli dost starosti sami se sebou. Naštěstí až ve vyšší dospělosti, a po tom, co čtu někdy tady, mi došlo, jak to někde jinde v rodinách bylo a jak jste se nektere měly hezky.
(11.10.2022 21:23:12) Podporovali mě velmi a měli mě za šikovné a chytré dítě, ale moc se netají tím, že taková to byla od nich fajnová podpora a přitom ten výsledek (míní tím pracovní) je všelijakej. Je fakt, že v mém věku měli daleko větší pracovní úspěchy, daleko větší příjmy a celkově možnosti. Objektivně vzato je to tím, že chytli správnou dobu v 89. roce, protože jim bylo 30, byli vzdělaní a shodou okolností skvěle jazykově vybavení a najednou přišla příležitost.
Jen doufám, že mě žádný dějinný převrat nečeká a musím na to holt jít postupně a některých věcí asi nikdy nedosáhnu. No ale u našich se to pořád bere trochu tak, že kde jsem já (obyčejný zaměstnanec korporátu, byť s celkem žádanou specializací), a kde byli v mém věku oni (asi tak o parník jinde - zabývali se nejspíš řízením zeměkoule nebo nevím....). Ne, že bych si tedy stěžovala, jsem spokojená a co si kdo myslí, že mi spíš jedno, ale nevšimnout se nedá, že říkají, že odezva na podporu úplně nesplnila očekávání. No ale stejně je mám ráda a oni mě. A navíc určitě předčí očekávání počet vnoučat, co jsem jim dopřála, tak aspoň něco.
(11.10.2022 21:34:08) Podporovali mě tím, že mi do ničeho nemluvili a nechali mě být Sráželi, co se týká fyzické práce a šikovnosti na cokoli. Je ale fakt, že já se do fyzické práce nikdy nehrnula a nešikovná jsem. Ale tak nějak tušili, že si poradím i bez toho.
(11.10.2022 21:44:05) Nemůžu říct, že by mě naši nějak sráželi, že by mi třeba říkali, že jsem hloupá, že něco nedokážu, to ne. Ale ani mě nějak v ničem nepodporovali. Jenže ono nebylo ani moc v čem, já jsem byla velmi neambiciózní, nechodila jsem do žádného kroužku, nedělala žádný sport. Musela jsem se dobře učit, to byla povinnost. Táta se o mě moc nezajímal, ale maminka mi pořád opakovala, že po mě nechce žádné domácí práce, že mám jedinou povinnost, dobře se učit. Takže mě za jedničky nijak nechválila, to bylo bráno jako samozřejmost, kvůli horším známkám jsem dostávala vyhubováno a hlavně mi maminka vyčítala, že ona pro mě dělá všechno a já se jí takhle odvděčuju. Ale zas za vysvědčení jsem dostávala knížku. Jinak výchova u nás nebyla o podpoře či nepodpoře, ale o poslušnosti. Bylo vyžadováno, abych byla poslušná, tichá, bezproblémová a měla dobré známky. Co opravdu chci nebo nechci, co mě trápí a podobně, to se neřešilo.
(11.10.2022 21:51:35) Tak po mně se chtěly spíš ty domácí práce, které jsem neochotně dělala. O školu se vlastně nikdo nezajímal, brali jako samozřejmost, že se dobře učím, známky nesledovali, nikdy se mě neptali, jestli mám nějaký úkol, nikdy mi s ničím nepomáhali a prostě školu považovali za naši soukromou záležitost
(11.10.2022 21:57:31) Co opravdu chci nebo nechci, co mě trápí a podobně, to se neřešilo.
to u nás taky ne, nějaký emoce ani omylem, a očekávala se poslušnost, památnou větu moje maminka řekla v mých 19, když jsem začala chodit se svým současným mužem, chtěla jsem víc času pro sebe a pro nás a míň být doma a tak nějak jsem začala konečně prosazovat svůj názor - Do teď ses ptala, teď oznamuješ - a byla k tomu výtka, že toto si dovolovat nebudu
jenže na to jsem měla moc tvrdou hlavu, abych poslouchala dál :)
(11.10.2022 22:49:11) já jsem v 19 byla na vš, doma na víkendy, a přestalo se mi chtít jezdit domů každý týden :) maminka celkově nemohla rozdýchat, že jsme spolu začali chodit, několik let (asi tak 15), taťka to zvládl v pohodě, víceméně
(12.10.2022 8:39:40) Inko, jo, u nás taky vdávání nikdo neřešil...ale to ostatní mi přijde ještě mnohem horší, všechno to srážení, že je k ničemu, nešikovná, absolutní ignorování nějakých jejích zájmů a přání... víceméně nalajnovaný život, cítím z toho takové odepsání už předem... hrozný. Jako moje dítě je taky na spoustu věcí nešikovný, ale v něčem je naopak hodně dobrý, tak se ho v tom snažíme podporovat a když se mu povede i něco pro něj jinak těžkého, tak to nikdy nepřejdeme jako samozřejmost, ale máme radost s ním...
(12.10.2022 11:24:02) Inko, u nás rodiče taky vdávání neřešili, ale řešili jsem to já, co pamatuju, tak už od předškolního věku. Tehdy jsem s babičkou rozebírala, které s těch několika kluků, co jsem tehdy znala, si vezmu, vyšel mi z toho jeden přijatelný, ale nic moc Později už jste to řešila jen sama pro sebe a obavy, že "mě nikdo nebude chtít" jsem tedy měla dost velké. Nešlo v principu o ten obřad, ale o to, abych měla vlastní rodinu, což v mém dětství ještě svatbu zahrnovalo Obava, že nebudu moct mít děti šla s tím ... Proto mě tu pořád dokola překvapuje, kolik žen píše, že je vůbec nenapadalo v děství a pubertě přemýšlet o vlastních dětech, že to pro ně nebylo téma ...
(12.10.2022 11:56:25) Moniko, to jsem tak měla já. V dětství mě to, jestli budu mít někdy děti nebo jestli se vdám vůbec nenapadalo. Já jsem tehdy řešila školu, kamarádky, knížky, filmy. Ani jsem netušila, co budu chtít někdy dělat za práci, jen jsem se obávala dospělosti, kdy budu muset řešit různé se platby, úklid, nákup, vaření a že budu muset chodit na celé dny do práce. Ale utěšovala jsem se, že to je ještě daleko. Vlastní děti jsem začala řešit až v době, kdy jsem chodila s BM a svatbu taky až v té době.
(12.10.2022 12:06:28) Mně přišel koloběh- narození, škola(alespoň tedy střední), vdavky, práce, děti, důchod, smrt- tak samozřejmý, že jsem nepochybovala, že mě to také potká.
Vzhledem k tomu, že naši nebyli žádný modelový vztah (nehádali se, ale ani si neprojevovali lásku) občas jsem bloumala nad tím, co se stane s těmi zamilovanými lidmi, co se někde líbají, že z nich je potom takový technicko-organizační tým a očekávala jsem i tato vývojová linie mě nemine.
Důležité mi přišlo vybrat si povolání, to se nějak dostalo do dětské literatury a furt jsme to přetřásali ve škole. Měla jsem možná nějaké sny, ale šlo o tehdy nedostupné exotické obory, o kterých u nás na návsi nikdo nikdy neslyšel. A musím říct, že moje touha nebyla tak silná, abych pro konkrétní seberealizaci něco udělala.
Čím jsem starší, tím víc si myslím, že nic nemohlo a nemělo být jinak a přes některá problematická období a hledání, jsem vděčná, mohla jsem se narodit do daleko horších poměrů..
(12.10.2022 13:21:12) Já měla partnerský život jako projekt už od školky. S kamarádkama jsme si malovaly různé zařízené domečky a snily jak budeme hnízdit. Později k tomu přibylo zamilovávání se a platonické snění o chlapečkách, chlapcích i mužích - to jsem měla asi tak od třetí třídy a od těch asi deseti k tomu přibylo i fyzično a postupně i touha po techtlích i mechtlích. Mít kluka byl můj sen prostě od narození. A bydlet s ním v domku či bytě a mít děti a zvířata. To se povedlo. A naši mi do toho nekecali, všechny mé vztahy i nevztahy podporovali a ono to nějak dopadlo. V povolání jsem prostě chtěla pracovat se zvířaty, což se naštěstí nepovedlo a mám je jen jako koníčka. Ale povedlo se mi nechtíc najít povolání, které mi bylo souzeno a dělám ho celoživotně.
(12.10.2022 12:40:01) Inko, že by mě nikdo nechtěl mně napadalo asi až od puberty (kdy jsem na základě pár zážitku a indicií došla k závěru, že jsem dost ošklivá), do té doby jsem měla celkem sebevědomí a možná spíš měla obavy jestli potkám někoho dostatečně fajn.
(12.10.2022 13:26:09) Moniko, já jsem nikdy nepřemejšlela o vdávání. Vdávat jsem se nechtěla,ani když už jsem měl a dítě, nějak jsme k tou neviděla důvod a líbil se mi ten pocit, že "nejsem vázaná" Děti jsem nechtěla už vůbec.
(12.10.2022 13:32:49) Federiko, já jsem taky "nepřemýšlela o vdávání". Ale zřejmě jsem velmi komformní člověk, protože v zimě nosím kabát a v létě sandály - stejně samozřejmé mi tehdy připadalo do 20-25 být svobodná a pak vdaná a mít děti.
Zase bych se tedy docela dobře obešla bez těch samozřejmých Vánoc, které ty tak miluješ. Mmch, jak sis je tenkrát představovala?
(12.10.2022 13:49:12) Tak já jsem nikdy nebyla sama a vždycky jsem měla krásný Vánoce, měla jsem spoustu známých a rodiče a sestry...Ale je pravda, že jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, na Vánoce jsem byla vždycky. s tím klukem, se kterým jsem právě chodila,žila a pa u našich, u jeho rodičů. a tak...Vánoce byla a je vždycky několikatýdenní záležitost
(12.10.2022 13:55:15) Nebo myslíš, že bych jako ty Vánoce nedělala pro děti? Nedělám Vánoce pro děti , dělám Vánoce pro Vánoce, i když samozřejmě teď -a už dlouhé roky tam ty děti hrajou velkou roli.
(12.10.2022 14:50:28) Tak já velmi dlouho byla přesvědčená, že muže ani děti mít nebudu a vánoce jsem měla naplánované i tak Varianta č.1 platila po dobu ZŠ - budu žít sama v domečku v lese jen se dvěma psy, na vánoce si ozdobím několik stromů poblíž domečku jablíčky, mrkví a lojovými koulemi a pesanům nadělím kost a večer budu sedět u krbu a pít svařák... Varianta č.2, když jsem pochopila, že patřím do města - budu si užívat adventní trhy, svařáky a punč, na šd si zajdu do kostela na mši, v poledne někam na rybu nebo šneky a večer budu koukat na světýlka a popíjet svařák... No kupodivu jsem na šd ještě nikdy svařák nepila
(12.10.2022 16:31:04) Myslela jsem, že budu mít malý byteček se vším komfortem, malé auto a budu jezdit po světě buď jako zpěvačka nebo průvodkyně CKM.
Že se ztratim i ve vlastním městě a nemám řidičák, mi nějak nevadilo
(12.10.2022 14:08:23) Mně švadlena šila bílé šaty na první prodlouženou. To mi bylo 16. Švadlena tehdy meditovala nad tím, že bych je mohla mít i jako svatební a mně to připadalo úplně absurdní. Já a svatební šaty? Ještě jsem ani neměla kluka a myslet na svatbu? Naprostá blbost!
(12.10.2022 14:21:40) Já se vdávat chtěla, hlavně kvůli těm šatům teda. Že to znamená mít pak doma chlapa mi ani nepřišlo na mysl. Taky jsme se sestěhovali až po narození dítěte.
(12.10.2022 16:07:04) "Já se vdávat chtěla, hlavně kvůli těm šatům teda. Že to znamená mít pak doma chlapa mi ani nepřišlo na mysl."
Inko
Já brala jako přirozené, že to jednou přijde. Všude kolem mě to tak fungovalo, že někdy ve věku kolem dvaceti člověk potká vhodný protějšek, vezmou se a založí rodinu. Nenapadlo mě pochybovat, neplašila jsem jako některé vrstevnice, že neseženu ženicha.
(12.10.2022 16:48:04) To já zase spíš myslela, že zůstanu stará panna, a to doslova. Strašně těžko jsem se vždycky seznamovala s lidmi, kluci mě nějak zvlášť nezajimali a ani jsem nebyla dost hezká na to, abych si mohla vybírat. Představovala jsem si, že asi budu žít pořád s rodiči a až zůstanu úplně sama, tak si pořídím psa. Chtěla jsem nějakého malého černého.
(12.10.2022 17:01:14) Já si zas vybavuju, že jsem si nedovedla představit, že bych s někým chodila a nechala bych si ho už navždy V 18 jsem přišla od Prahy, s odchodem jsem se rozešla s tím předchozím a v Praze se seznámil s někým dalším. A ta jsme spolu chodili a jezdili a tak a on u začal cosi plánovat a já mu řekla,že s "ním chodím jen tak"... On se pak strašně naštval, já mu nedokázala vysvětlit, jak to myslí-prostě že rozhodně nechci nic plánovat, teď chodím s ním a za měsíc můžu s někým dalším, přece...
(12.10.2022 17:20:21) Federiko, já jsem si zas nedokázala nikdy představit, že s někým chodím jen tak. Vždycky jsem toužila mít někoho úplně na vždy, hodně blízkého, nejbližšího na světě, jediného.
(12.10.2022 17:36:40) To jsem zrovna chtěla napsat V 16 jsem nechodila s někým z rozumu a často ani že bych byla zamilovaná. V 16 jsem s někým chodila pro zábavu. Kdyby to nebylo pro zábavu ani že bych byla zamilovaná, tak prč bych to dělala? Asi bych si radši doma četla
(12.10.2022 17:46:53) Já jsem teda měla o zábavě jiné představy. A kluka bych bývalá chtěla, ale toho "nafurt", tu spřízněnou duši. Toho ale mí vrstevníci nebyli schopni.
(12.10.2022 17:57:41) Pro mě zas byla šílená představa chodit s někým " pro zábavu". Jako nemilovat ho, ale trávit s ním volný čas. K čemu by mi to bylo? Já to vlastně nechápu doteď, nejenom v těch 16. Nerozumím takovým těm krátkodobým vztahům, jako bylo to krásné, ale jen na chvíli. Já jsem odjakživa chtěla všechno nebo nic.
(12.10.2022 18:06:22) No, kamarádky sice nemiluju, ale mám je ráda a jsou mi blízké. A nevidím se s nimi každý den ani týden. A nepředpokládají se žádné techtle ani mechtle.
(12.10.2022 18:16:29) "V 16 se s někým chodí pro zábavu"
Asi jak kdo. Někdo proto, že je zamilovaný. Někdo proto, že si to chce zkusit. Někdo proto, aby se cítil dospěle a sebevědomě. A tak různě... Pro zábavu určitě také.
(12.10.2022 19:27:47) Inko, to ano, vztahy z rozumu v šestnácti jsou asi vzácné. Ale najdou se slečny, které už v tom věku si jdou vědomě za svým. Mladíci asi ne, resp. ti si jdou vědomě také za svým, ale vztahy to nejsou
(12.10.2022 18:54:19) V 16 za nás měla každá holka nějakého kluka, podnikal se různé akce kluk a já + kamarádka se svým klukem, různé v partě, nemít kluka znamenalo skoro se vyřadit že společnosti . Vždycky jsem někoho měla, hlavně aby mě doprovázel v noci domů a abych nedělala nikomu křena. Zamilovala jsem se jen do budoucího manžela, ale strašně
(12.10.2022 19:48:02) Evelyn, já a moje kamarádky jsme kluky v 16 neměly, některé z nás se seznámily až těsně před třicítkou ( na inzerát). To právě byli fajn, že jsme podnikaly spoustu věcí spolu, kina, procházky, výlety, minigolf, chodily jsme se navštěvovat, nahrávaly si vzájemně písničky na magič, hodně jsme si povídali, nasmály jsme se spolu. Celé ty 4 roky na gymplu byly bezva právě díky těm kamarádkám, byla to nejhezčí doba mého života, strašně ráda na to vzpomínám.
(12.10.2022 20:11:45) Valkýro, v mých 16 se tomu taky nikdo nebránil, ale bylo i dost holek i kluků, kteří o opačné pohlaví ještě ve smyslu nějakého chození nestáli. Jinak kluci třeba u nás ve třídě měli zájem jen o ty třídní krasavice, jinak ne. V tanečních jsem třeba měla stálého tanečního partnera, ale nechodili jsme spolu. On si mě vybral hned při první volence, protože byl malej a já byla taky malá. Ani jednomu z nás tancování moc nešlo, dost jsme to kazili. Kluci od nás ze třídy by pro mě nepřišli, byla jsem pro ně neviditelná. Hrnuli se pro ty hezké holky a když na ně nevyšly, radši se šli schovat na záchod, aby je taneční mistr nenutil tancovat s ošklivkami. Moje kamarádka často zůstala tzv. sedět a taneční ukončila raději předčasně.
(12.10.2022 20:21:43) Huso, ano, v nižším věku se do vztahů pouštějí obvykle ti, kdo jsou atraktivní a vědí, že u opačného pohlaví mají úspěch. Kdo o zájem opačného pohlaví ještě nestojí, nesnaží se myslím ani být atraktivní.
(12.10.2022 17:54:03) Fed, já nevím, kdo tenhle obrat "vhodná do domácnosti" vymyslel, ale dvě nejpilnější ženy v mém okolí, obě chorobně pracovité, jsou mé bezprostřední sousedky - u jedné z nich zasahuje v noci policie (její manžel ji mlátí), druhá má takové trauma z dětství, že nevím, jestli to někdy bude lepší. Ale obě vaří, uklízejí, glančí a předstírají, že je vše v nejlepším pořádku.
Tajně sním o tom, že toho souseda, co mlátí svou ženu, nechám jednou ztřískat - vyberu hotovost, zaplatím nějakému pořezovi, aby mu nakopal koule a bude to...
(12.10.2022 17:57:09) Marťasíno, klidně se k tobě přidám Já jsem nikdy nebyla "vhodná do domácnosti", ale taky jsem se nikdy ani nesnažila to předstírat nějak se snažím, to jo, mám pocit, že dneska tohle primárně fakt nikdo nevyžaduje
(12.10.2022 18:04:22) Vakýro, stejně tak může vytvářet domov chlap nebo celá rodina-nebo nikdo, "domov" nevytváří uklizená domácnost a voňavý ručníčky. U nás to třeba nikdo nevyžaduje, jen mně se to líbí. Zato třeba nevařím, nepřišiju nikomu ani knoflík, nedělám svačiny atd... A nemyslím si,že se o tyhle věci ve vztahu někdo nějak zvlášť zejímá. Existujou uklízečky, restaurace , chůvy...
(12.10.2022 18:39:22) Val, to je děs, vůbec si neumím představit, že nějaká rodina takhle funguje Cítíš aspoň teď zpětně, když to píšeš, že je to psycho? Nějaké sledování, nasazování sester na někoho... To je hodně za hranou...
(12.10.2022 20:34:26) Valkýro, já si tu vaši rodinu představuju tak trochu jako rodinu Homolkových od Formana . Buď to jen tak vyprávíš, nebo fakt tragikomedie
(12.10.2022 23:09:52) Fed, Homolkovi nejsou od Formana, a promiň, to je velmi mylné srovnání - zatímco Homolkovi jsou prostě lidští, srandovní atd., Valkýrovi jsou zcela jiný level
(13.10.2022 8:26:48) Jo, to se omlouvám, zmátlo mě, že tam hrajou jeho kluci... Ale Valkýrovic jsou taky nepředstavitelně srandovní, minimálně podle toho,co vypráví Valkýra. Sledujou, jak kdo žije, jak se oblíká, nakupujou pro sebe a komentujou to veřejně, nechají se vzájemně sledovat, nekamarádí spolu a přitom kamarádí až moc... Možná to Valkýra přikráluje,ale natočený by to byla sranda...
(13.10.2022 8:31:00) Fed, já ti nevím, možná kdyby se toho chopil Tim Burton, ale jinak to vidím spíš na melodrama s nádechem hororu... Černobílý film, tklivá hudba střídaná s kakofonií, deprese a zmar...
(13.10.2022 8:38:38) Já na tragikomedii S dobrým koncem. Valkýra se vzchopila, všechny z baráku vyhodila, barák prodala a koupila si útulnej čistej uklizenej byteček, v práci dala výpověď, našla si něco pohodlného na 4 hodiny, přijde domů, pustí si relax hudbu, udělá si čaj, pak zaťuká kamarádka. a jdou spolu na pilates...
(13.10.2022 10:11:48) Federiko, mám obavu, že jedna samostatně žijící osoba bude s výdělekem za 4 hodiny nějaké administrativní práce denně asi mít hodně velký problém vyjít/přežít (byť ve vlastním bytě bez hypotéky) ... Ale jinak dobrý
(13.10.2022 10:29:14) "S dobrým koncem. Valkýra se vzchopila..."
Tak to je hodně romantická tragikomedie, nebo spíš fantasy. Dejme tomu, že hlavní postava ten veletoč provede, to beru. Ale kde za čtyři hodiny práce denně vezme na samostatnou domácnost a pilates?
(13.10.2022 10:48:39) Libík, protože je tam bordel A Valkýra to uklidit nechce. tak bych to škrtla,prodala i s tím a odešla do novýho, čistýho , nezabordelenýho, ne? Je to jednodušší Ale tak to není žádná rada, to jen v tom filmu by to takhle dobře skončilo U čajíčku, nožky nahoře, spokojená.
(13.10.2022 11:15:20) Libíku, já jsem přesvědčená o tom,že Valkýře bordel nevadí. To by se ho jinak zbavila. Vadí jí spíš ty následky, ne? Bordel nevadí spoustě lidem.
(13.10.2022 11:12:25) Kate..”Já určitě ne. Věřím, že jinak žít neumí.”.. tak tomu taky verim a míra toho, ze ji to vyhovuje přesahuje miru toho, co ji vadí.
Ale..nechci se Val nějak dotknout a vcelku s ni i soucitim, ale mnohemu, co Val píše, proste nevěřím. Tím neříkám, ze lze, nebo ze si cíleně vymýšlí.
(13.10.2022 11:27:45) "já nejsem přesvědčená, že žije mizerně"
To nehodnotím. (Maximálně si můžu říct, jestli bych takhle chtěla žít já. S výhradou, o které píše Beat: že tady diskutujeme o virtuálním světě vytvořeném Valkýrou).
(13.10.2022 15:52:43) "Já na tragikomedii S dobrým koncem. Valkýra se vzchopila, všechny z baráku vyhodila, barák prodala a koupila si útulnej čistej uklizenej byteček, v práci dala výpověď, našla si něco pohodlného na 4 hodiny, přijde domů, pustí si relax hudbu, udělá si čaj, pak zaťuká kamarádka. a jdou spolu na pilates..."
Fed, promiň, ale ty jsi dítě
Ani tragikomedie by neunesla motiv dítěte zanechaného v porodnici, které si rodiče nechtějí vyzvednout. I když to by ještě nějakým traumatem/šokem šlo vysvětlit. Ale o generaci dál matka vtlouká klíny do hlavy své dceři, která právě porodila "udělej to taky tak jako já"
(12.10.2022 14:40:20) Tak já se vdávat chtěla, když jsem chodila s BM. To mi zas na mysl nepřišlo, že bychom mohli spolu žít jen tak. Jenže to bylo začátkem 80. let, v té době se soužití bez svatby moc nepraktikovalo. Bylo i velmi těžké sehnat bydlení, když člověk nebyl ženatý.
(12.10.2022 16:33:59) Na věneček jsem měla krásně šaty, podle anglického katalogu, ale mezi 16. a 18.rokem mi tak vyrostla prsa, že už jsem se do nich v dospelosti nevešla
(12.10.2022 16:43:41) Evelyn, dceři jsme před rokem museli nechat upravit šaty, které si pořídila do tanečních na prodlouženou - ta nebyla, taneční zavřeli kvůli kovidu a za rok se šaty musely nechat povolit na hrudníku
(13.10.2022 10:57:11) Já jsem v dětství o svatbě a dětech přemýšlela pouze matematicky - že když budu mít dítě ve 21 letech, tak to bude mojí prababičce právě 100 let a udělám jí ke stým narozeninám praprababičkou... No, prababička zemřela před mým nástupem na gympl, ani jsem se jí nestihla pochlubit tím, že mě přijali. A děti jsem si pořídila po třicítce. Nějak mi ta matematika nevyšla...
(12.10.2022 9:20:05) Valkyro , to ti to rikali jeste hezky
ja byla -pro mamu- flegmous celej po fotrovi, pro segru -zasranej inteligent (ptz jsem si rada cetla),drz hubu a nezpivej, ses leva jak hrom do police a tata me nikdy neoslovil mym jmenem ,rikal mi muzskou verzi a nebo treba Pome syncek -ptz si proste pral syna
presto vim,ze tata me mel fakt rad a mama byla zranena rozchodem s tatou a holt me v nem videla,takze jsme si cestu k sobe nasly vicemene az v dospelosti. A segra na me odmala zarlila a s tou jsme k sobe cestu uz nenasly,prestoze jsme se o to obe v dospelosti stridvae snazily
ale asi o tom vsem tak nepremyslim,proste co bylo bylo,nakonec dite jsem byla technicky vzato tak 15let a ted uz jsem temer dvojnasobek dospela,tak proc se v tom rejpat
(11.10.2022 21:51:28) podporovali a občas pěně srazili, ovšem při přesvědčení, jak moc mě podporují :)
nesnášela jsem větu "nejsi hloupější než ostatní, jdi se zeptat staršího bráchy" - to když mi nešla třeba fyzika, já jsem to totiž chápala tak, že ON se ptát nepotřeboval (a on to opravdu nepotřeboval), JÁ jsem se ptát měla? no to bych ale nebyla přece tak chytrá jak ostatní, takže mi v jedné větě řekli, že jsem blbá, pokud to nezvládnu sama, ale jim to znělo jako ohromná podpora mamince jsem vysvětlovala, jak jsem to vnímala, až jako dospělá, dřív jsem to nedokázala zformulovat a ani jsem o tom nechtěla mluvit, ale cítila jsem to tak vždycky
jinak když jsem chtěla cokoliv zkusit, podporu jsem měla, když se mi nechtělo a potřebovala jsem trochu povzbudit, u věcí, který nedělali bráchové, to taky
ale to srovnání s "ostatními", to fakt nebylo povzbudivý
(11.10.2022 22:56:34) Podporovali mě, ale táta bral moje úspěchy jako samozřejmost, a kdyby ne, vnímal by to jako promarněnou příležitost a nevděčnost. Na druhou asi dobře, protože jsem nebyla úplně hodňoučka a spořádaná holčička maminka byla boží velkorysá, nad věcí, co se týká nudné školy a tak, to šlo mimo ni, byla laskavý a milující člověk. Bylo to takové vyvážené
(12.10.2022 7:36:42) Nad tím jsem se musela hodně zamyslet. Protože mi moje dětství připadá úplně přirozené a krásné. A zjistila jsem, že naši mě podpořili snad úplně ve všem, věřili mi a věřili i své výchově, takže mě nechávali dělat si svá rozhodnutí a nést si za ně následky. Když se mi něco úplně nepovedlo, tak mě nějak přirozeně "vytáhli z bryndy". Měla jsem hodně svobody, dětství a mládí jsem si užila na max, ale snažila jsem se naše nezklamat. Je fakt, že mě od mala vedli k samostatnosti, hodně se mi věnovali ve smyslu poznávání a získávání zkušeností. Do sedmi let jsem vyrůstala s mámou a babičkou, pak jsem měla nevlastního otce a dva sourozence, naši stavěli barák, pak přišly jejich vztahové potíže... Neměli to jednoduché, ale dětství a mládí jsem měla úplně super. Můj brácha to ale vnímá úplně opačně, je o sedm let mladší a své dětství se stejnými rodiči nevnímá jako šťastné. Tak nevím. Možná je to povahou. Podporovala mě i babička - hodně, i ostatní příbuzenstvo a známí. Mně vlastně pořád někdo podporuje, včera jsem např.obdržela kompliment od Ukrajinky v obchodě. Rusky básnila jak jsem krásná. Je mi padesátpět.
(12.10.2022 8:12:01) Velmi mne podporovali ve smyslu, že mne nechali žít. V podstatě jsem mohla dělat koníček, který jsem si vybrala . Přelétavá jsem nebyla. Do páé třídy závodně plavání, po častých zánětech středního ucha jsem přestala. Pak atletika , velmi intenzivně, a k tomu cross. Jediné, v čem mi trochu ovlivnili byl výběr střední školy. Chtěla jsem sportovní gympl nebo stavební průmku , no a naši usooudili, že sportovat zvládnu při gymplu a místo stavebky mohu po gymplu na architekturu. Takže vlastně měli pravdu. S podporou psychickou to bylo různé. Vždycky byl někdo někde lepší a já mohla být u nich ještě lepší. jen se víc snažit. Naučilo me to se rvát o všechno. Dneska to jen úročím. Takže i jejich negace v mládí či dokonce dětství měly v dospělosti plusový dopad.
(12.10.2022 8:57:12) Tak pokud by šlo o podporu finanční - placení kroužků a vůbec vzdělávání - tak tam by se dalo říct, že jsem podporovaná byla dost. I když teda ze začátku to matka nechtěla, ale angažovala se v tom pak i škola, nejdřív moje prvostupňová učitelka, pak i vedoucí družiny... a taky moje teta, takže nakonec jsem chodila na kroužky i soukromé hodiny, přešla na výběrovou ZŠ a tak. Nevím přesně, co bylo na pozadí, tehdy jsem tomu moc nerozuměla a dneska bych to mohla z dětských vzpomínek dezinterpretovat.
Pokud by šlo o podporu lidskou - no, tak od táty jsme ji vždykcy měla a mám. Ne, že by mě nějak kdovíjak chválil, ale prostě - vnímal mě, jako člověka, vnímal, co dělám. A zajímal se o to. Když jsem mu třeba, já nevím, dala k přečtení jednu ze svých raných básniček, tak mi ji rozebral a ukázal, kde je to dobré, kde je to moc klišé... a ačkoli jako celek mi ji nepochválil, vnímala jsem, že básničku - a tím i mě - bere vážně, a tak mě bavilo a baví psát si je pořád.
Matka... no, myslím, že "nepodporování a srážení" je v tomhle příliš slabý výraz :) Projevy její nenávisti ke mně měly - a dodnes mají - poněkud větší grády. Ale pokud bych se omezila jen na ten výsek, který se týká, no, řekněme, podpory či nepodpory ve snažení se rozvíjet v různých oborech, péči o sebe, vzdělávání se... tak by šlo o srážení co nejhlouběji trvale, no. Ošklivá, nepovedená, zkazila matce život, nic nedokáže, nešikovný dřevo, čumí jak svatá Dala... a tak. Když jsem se po přestěhování v nové ZŠ stala objektem dost tvrdé šikany, tak to matku velmi potěšilo. Prý kdybych nebyla taková nepovedená, ale byla šikovná jako G. (kápo tamní šikany), tak by mě nikdo nemlátil, takhle mě to třeba aspoň poučí... No, a je to tak dodnes :) Naštěstí jako dospělá už nejsem závislá a bez možnosti se tomu nějak účinněji bránit, jako jsem byla v dětství, takže je to řešitelné.
Je fakt, že tohle zacházení asi (resp. spíš docela jistě :) ) má jako vedlejší efekt to, že jsem v pracovním životě poměrně úspěšná, přece jen, trvalá snaha dokázat, že nejsem tak totálně nepovedená, aby mě matka třeba někdy začala mít trošičku ráda, mě hodně hnala ve výkonech nahoru. A i dneska v sobě kousky téhle snahy mám. Naštěstí to prostě s věkem a podporou okolí mizí, pomalu, ve vlnách, ale mizí. Na velkou část okolí mám v životě štěstí :)
(12.10.2022 10:04:42) Kat, děkuju, uvědomuju si, že jsem měla ke smůle na jednoho rodiče (a jednoho prarodiče - matčina matka mě týrala taky, spolupracovaly spolu a předávaly si mě) veliký štěstí na další lidi kolem. Táta mě sice úplně neuchránil, nedokázal plně ubránit ani sebe, ale chránit se mě snažil a hodně. Jeho rodiče taky. A i další lidi - třeba až před pár lety jsem se dověděla od mamky své tehdejší (i dnešní, samozřejmě😁) blízké kamarádky, že si všimli, že je u nás něco divně, i když nevěděli přesně co, a že mě schválně kvůli tomu pořád zvali a fakt jsem u nich trávila strasně moc času. A nejspíš takových bylo víc, zpětně viděno, taková malá nenápadná pomoc byla z různých stran. V osmdesátkách to myslím bylo složitější, jít do toho nějak napřímo.
(12.10.2022 10:19:10) Dooly chápu . Nevím, co by kdyby, ale celkove jsem své dětství hezke nemela a v mnohem ho vnimam jako promarněne. Tolik bych toho bývala chtěla dělat, někam chodit atd.. Byla jsem hodně často sama doma, na vše jsem byla sama, mela jsem mnoho strachů, problémy se spanekem. Skripani zubu se vyřešilo rovnatkama. Ale neberu to ukorne, hodně me to naučilo. S lety jsem si sama nebo pomoci MM poradila. Nikdy jsem žádnou psycho pomoc nevyhledala, ani nevím proč. Ale už je mi dobre.
Jen jsem těžko hledala svoje nastavení k dětem, obětování apod. Stejně jako Evelyn. Byla jsem a jsem proste matička láska. Vypadá to ale, ze se to povedlo a nejsou rozmazlené a nevdecne.
Evelyn. Nejedes někdy do Prahy? I kdyby bez zumby.. máme toho fakt hodně společného
(12.10.2022 9:33:43) Angrešt, a máš nějakou představu, proč to tak máma měla ? Měla to tak i k sourozencům nebo jen k tobě ? Jste schopné se o tom třeba dnes bavit ?
To je hrozné to číst, vůbec to nechápu. Každej rodič někdy pleskne něco, co se dítěte dotkne, toho se jistě nelze vyvarovat, ale takové soustavné shazování ...
(12.10.2022 12:23:48) Buřte, on to bohužel není jen minulý čas, na mé matce se nic k lepšímu nezměnilo, to jen mě se změnily možnosti. Je to pořád stejný, akorát teda trochu mění cíle, jak dává přednost výrazněji slabším osobám, třeba opakovaně se pokusila ublížit mým dětem, po mě jde spíš, když jsem třeba nemocná nebo jinak oslabená.
Promluvit si... no, podnikla jsem v dospělosti, naposled asi před 10 lety, pár pokusů, včetně nabídek setkání v přítomnosti mediátora, psychologa specializovaného na rodinné vztahy.. no, chuť vyslechout si na podobné pokusy znova a znova, jaká jsem nepovedená špína na její dobré pověsti, mě brzo přešla :)
Mám bráchu, chování k němu bylo jiné, ale taky ohavné, jen trochu jinak, zahrnovalo občasné zachvaty uctívání.
A proč vůbec něco takového mně i jiným dělala a dělá - no, tak to já nevím. Prostě ji to těší, působí jí až skoro rozkoš, když někoho zraní, rozbrečí, zlomí... začne se hladitě radovat, když se jí to povede. Je to prostě takový až absurdně strašidelný. Já na to teda byla zvyklá, ale když to prvně viděl můj manžel, tak byl v šoku, nejdřív pochyboval o svým vnímání, pak, když to viděl znovu a znovu.. no, tak to tak prostě... já nevím. Nemluví se mi o tomhle úplně dobře, protože samozřejme ten jedinej strach z mý matky, kterej mi zůstal, je ten z těch kusů, který z ní, chca nechca, geneticky i dětstvím mám, a strach z toho, abych se já sama nechovala jako chladnokrevná sadistka ubližující malým, oslabeným a bezmocným. Takže tohle úplně veřejně rozebírat nechci, je to pro mě věc důležitá, ale určená k řešení s blízkými, ev. něco i s odbornou pomocí, nebo s lidmi, kteří mají za sebou něco podobného... a tak :)
(12.10.2022 13:41:01) Angrešte, když občas píšeš o své matce, tak mám před očima a uvnitř sebe pocit, který jsem měla v dětství u sledování seriálu Jana Eyrova. Jak se kradla po domě šílená manželka pana R., šíleně se chechtal, křičela. To tajemství, nebezpečí, šílenství ve starém tmavém domě......tenhle pocit vždycky mám.
(12.10.2022 9:43:15) Angrest, nedovedu si predstavit, ze by Te nekdo nemel rad a neobdivoval by Te. Musis mit kolem sebe semknuty kruh pratel a obdivovatelu. A doufam, ze o tom Tva mama vi.
(12.10.2022 11:49:45) Větře, děkuju, ale já jsem ráda, když mě i sem tam někdo nemá rád, když mě lidi (vetšinou - samozřejmě mi to polichotí, ne že ne😁) neobdivují, prostě když žiju v normalitě lidskych vztahů :)
"Svoje lidi, svoji smečku", jsem si našla a ti mě rádi mají a já je (vsak jsi součást mý širší smecky 😁)
Co o mě ví či neví moje matka, je mi myslím už dost dlouho jedno. Ta bytostná potřeba dokázat, že si zasloužím mámu, protože přece musí vidět, že jsem dobrá, protože jiný lidi mě dokážou mít rádi... už fakt není :) Mámu nemám a nikdy jsem neměla, to se holt nedá změnit.
(12.10.2022 12:29:42) Angrešt, děkuju, mám to stejně
Myslela jsem to takhle: Vrtá mi hlavou to, že Tě od sebe tak odstrčila atd., a přitom by musela být úplně slepá, kdyby neviděla, že Tě lidi nejen mají normálně rádi, ale že si Tě váží, nebo že jsou dokonce paf z Tvých schopností. Jak si to asi racionalizuje, a jak se jí s tím asi žije?
(Nechci nijak šťourat, jsou to řečnické otázky – jen je to pro mě tak nepochopitelné, že jsem to musela napsat.)
(12.10.2022 12:42:42) Větře, na mně to teda působí jako projev psychopatické osobnosti. A úspěch u ostatních může podle mého tu chuť ubližovat (a opravdu citelně a viditělně ublížit) ještě zvyšovat (aby ji ani nenapadlo, že snad je nějaká dobrá)
(12.10.2022 12:44:41) Větře, sice nejsem Angrešt, ale řekla bych, že u její matky jde asi o poruchu osobnosti - asi narcismus? A lidi s poruchou osobnosti budou mít těžko pocity viny nebo nějakou realistickou sebereflexi. Slyšela jsi někdy o tom, že by se třeba psychopat chytil za nos a omlouval? Já ne. Lidem s poruchou osobnosti, ve které se vidí jako nejlepší na světě, se s nimi samými žije dobře. Oni si nemají důvod připouštět, že je na jejich straně něco špatně. Proč by to dělali? Když navíc umí zadupat do země ty ostatní a najít chyby hlavně u nich.
(12.10.2022 13:28:56) Jas, jim se dobře nežije, proto taky ničí a ždímají své okolí, aby si dobili baterky skrze ostatní. Okolní lidi jsou takové žrádlo.
(12.10.2022 17:21:23) "že se "v přírodě" stane, že matce chybí potřeba dítě chránit, že jí nedělá dobře, pokud je šťastné a spokojené?"
Libiku, to není nijak neobvyklé a stane se to razdva. Vidím kolem sebe víc takových případů, matka nebere dceru jako dítě, ale jako soupeře atd. Když třeba je víc na straně otce při rozpadu manželství atd.
Něco se stane už v šestinedělí Moje máma byla na dítě sama, vykulená, porod byl ošklivý a lékař hrubý Se mnou coby novorozenětem jí pomáhala moje babička, ačkoli měly velmi napjaté vztahy. Měla jsem najednou dvě matky - a ta biologická mě začala vnímat jako konkurenčního sourozence, kterému se dostává pozornosti, která měla o generaci dříve patřit jí. Celé se to zacuchalo a nikdy nespravilo. Říkaly jí kamarádky, říkala jí psycholožka, že jí mám moc ráda - máma tomu ale naprosto nevěří a odmítá to.
A v dospělosti mi došlo, že ona TO VÍ, co v ní je zacuchané, sama se viní, ale nemůže s tím nic dělat, tak to potlačila, jinak by to neunesla. Před lety se stěhovala a v tom bytě nechala album mých dětských fotek, v novém bytě je mít nechtěla Nový majitel bytu zná mou tetu a přes ni se ke mně album dostalo. Byl to hodně mizernej pocit.
(12.10.2022 17:36:45) Valkýro, já si tvůj příběh pamatuju, i řeči tvé matky, když jsi ty sama porodila dceru a doteď z toho mám husinu na zátylku, když si na to vzpomenu.
Kdo nic podobného nezažil, nepochopí Myslím tím situaci, jako třeba: "Mami, ten příbuzný, co kdysi obtěžoval tebe, mi dnes v noci dal dvě rány pěstí..."
"A cos potom dělala?"
"Utekla jsem, v noční košili, šla několik km a kvílela, nešlo to zastavit, nejblíž bydlí můj kluk, tam jsem šla k němu a tam přespala."
"Tak když nevíš, že v takové situaci máš jít domů, tak ti to patří, že máš rozbitou hubu."
(12.10.2022 9:37:24) Určitě podporovali. Vždycky jsem cítila, že jsem milovaná a cítila jsem, že jsou na mě pyšní, měla jsem vždycky výborný prospěch, pořád jsem četla. Pak jsem měla hodně divokou pubertu, ale i to jsme ustáli dobře. Dali mi důvěru a nechali mě bejt, nemluvili mi ani do výběru VŠ, ani partnera a tak. Vztahy velmi dobré i dnes. Snad to zvládnu i se svými dětmi podobně lehce.
(12.10.2022 9:45:00) Nás podporovali, kroužky tedy nebyly, ale to bylo místem bydliště a místní dopravou, nebylo možné to časově skloubit, jinak by to záleželo jen na našem zájmu. Vždycky nám dávali možnost rozhodovat se samostatně, s vědomím, že tam pro nás vždy jsou, kdyby nastal problém. Absolutní poslušnost se nevyžadovala.
(12.10.2022 11:45:23) Vyrostla jsem na vsi a mám pocit, že naši brali děti tak nějak prakticky, žádná vysoká podpora a ambice, ale na druhé strany dostupné možnosti otevřené ( jazyková škola v okresním městě, vesnický učitel hry na housličky, chození do Sokola..)
Jinak každý rodič nějak dítě hodnotí nebo ovlivní a ( nemluvím o toxických případech jako je Angrešt nebo Valkýra) jakmile dnešní třicátník až šedesátník zakopne o obrubník, na vině je na 100% výchovný přístup jeho rodičů. Příliš to nepodporuji, ale přiznám se, že i já mám občas vrtění, že kdyby mi maminka neříkala, že jsem taková a maková (kladně i záporně) možná bych byla jiná.
(12.10.2022 16:43:59) Naši nás vychovavali v ramci tehdejší vychovy velmi demokraticky a i když nějaká poslušnost se vyžadovala, já vzdycky cítila že ať udělám co udělám vzdycky tu budou pro mě. Jasně. Tatínek trošku cholerik, ale nikdy ne pres míru. A nikdy nás nebil. Tedy sem tam plácnutí výchovne asi ano ale žádné excesy. Maminka vzdy zlatá duše naší rodiny. Dodnes jsou spolu. Já nikdy nebyla premiant a byla jsem divoška. Takže vlastně ne úplně ideální dítě na zbožňování. A presto jsem se v naší rodině citila báječně a bezpečně. A to i pres to, že výlety byly sváteční zalezitost a vetsinu času jsme spolu travili spíš prací. A samozřejmě v bandě ostatnich dětí v ulici bez rodičů. Ohledne skoly podle mého naši jen doufali, že jsme chytří a poradime si. Moc nás ale nepodporovali že by se s námi učili nebo vzdelavali víc. Ambice v nás nevkládali. Pracuji v ne úplně jednoduchem oboru. Často z něj lidi vycerpane odcházejí. Nedávno se taťka prý chlubil u kamaradů, že to pořád ještě dávám a nevypadá, že by to nechavalo nasledky. Neví, že důležité je umět si to zařídit. Nicméně polovina mého úspěchu a zaroveň neúspechu je určitě moje povaha. A krátká pameť na křivdy.
(12.10.2022 19:56:33) Kdybych měla psát o rodičovské podpoře, bude si tu spousta lidí myslet, že si vymýšlím. Otec mě častoval výrazy debil a idiot a rád užíval věty :,,Co jsme to zplodili za vola”. Poté, co jsem v šesté třídě přinesla svoji první dvojku na vysvědčení , tvrdil, že půjdu do fabriky k pásu.
(13.10.2022 9:59:32) Zájmy podporovali, sebevědomí ne - asi aby mi moc nenarostl hřebínek. Ještě když jsem nastupovala na gympl, tak se mě máma snažila srazit: "Jen si nemysli, na základce jsi byla pořád zvyklá být nejlepší, ale na gymplu, tam budou takoví nejlepší všichni!" Trvalo mi minimálně do třeťáku zjistit, že nejsem v té třídě fakt uplný lúzr a ve srovnání se spolužáky celkem obstojím. Co tím sledovali, netuším. Na gympl jsem nastupovala pár let po revoluci, takže už nebylo třeba se připosraně krčit a "hlavně nevyčnívat"...
(13.10.2022 10:09:52) Girili, ale tohle, co rodiče říkali, je v podstatě pravda, ne? Otázka je samozřejmě, jak to říkali, ale jen podle obsahu by se to dalo vysvětlit i jako varování, že to bude na gymplu těžší než na ZŠ, pokud budeš chtít mít výborné výsledky a ať si na to dáš pozor? To přeci nemusí znamenat, že máš být "lůzr" ... Koneckonců dost dětí opravdu prožije při nástupu na gympl (nebo i jinou střední školu nebo třeba 8g) trochu deziuluzi, že věci třeba nejdou tak bezpracně nebo lehce jako předtím. Samostatný problém pak samozřejmě jsou ty úvahy o tom, jestli je člověk ve třídě "nejlepší" nebo "někde vzadu", což by nemělo ve skutečnosti být nijak důležité, mělo by jít o to, jakého nabude vzdělání, že?
(13.10.2022 10:46:20) Tohle mě taky říkali a byla to pravda. Na základce jsem měla samý jedničky a stačilo jenom, že jsem tam chodila. Na gymplu jsem zjistila, že se neumím učit a ti co měli na základce vydřený dvojky na tom byli kolikrát líp, protože se dokázali všechno nadrtit. A já čekala, že mi to naskáče do hlavy samo.
(13.10.2022 11:04:47) Já se neumím učit ani po absolvování vysoké. Je dost otravné, že do hlavy nedokážu nic mechanicky bez porozumění nacpat a pak s klidem zapomenout.
(13.10.2022 13:58:24) Kaliope X (a Girili), umět se učit přeci neznamená umět si něco mechanicky nacpat do hlavy bez porozumění. To je nějaké nedorozumění. Máte asi na mysli umět projít testama a zkouškama bez následků – tedy se nic nenaučit. To se hodí naposled ve škole, kterou si člověk nevybral, v běžném životě prakticky vůbec.
(14.10.2022 6:09:19) Zákony se netřeba učit nazpaměť, to nikdy nikdo nechce. Podstatné je chápat a vědět. Nazpaměť jsem se učila jenom nějaké definice, pokud je na VŠ vyučující vyžadoval.
Jazyky se učí nejlíp "přirozeně" - poslechem, čtením, mluvením, interakcí. Je fakt, že já si ještě ze školy "biflování slovíček" pamatuju, ale už moje dítě teď, i když už mají vedle AJ i NJ v životě nepřišlo s tím, že se musí naučit stránku slovíček.
Učit se "zpaměti" - to mám spojeno jen s věcmi, které musí jít nějak, v určitém pořadí a " k ničemu to nepotřebuješ" a "není ti to blízké". U mě třeba na ZŠ takový to ... topus, korund, diamant... (odříkat to dodnes umím, ale jak takový šutr vypadá, naprosto netuším...). Nemyslím, že taková výuka k něčemu je.
Samozřejmě, že výborná paměť při studiu strašně moc pomáhá a určitě i v práci-v běžném životě. Já v kanclu razím zásadu, nic neříkám víc, než 3x. Pokud bych vzala zaměstnance, u kterého by se ve zkušební době ukázalo, že není schopen si zapamatovat něco, co jsem řekla už 3x, tak bych ho propustila. Na to nemám nervy. Ale to není o "fotografické paměti", ale o logice, přirozeném chápání a vhodnosti zaměstnání pro daný typ člověka.
(13.10.2022 14:06:07) Ne Babi, neumím se učit, přestože mám vysokou, plus nemám mechanickou paměť díky které bych to mohla obejít. Mám částečně sluchovou paměť, ale jen za předpokladu, že věci rozumím. Sezení nad sešitem nebo učebnicí mi požadované znalosti do hlavy žádným způsobem nikdy nedostalo.
(13.10.2022 14:30:23) Kaliope, "Sezení nad sešitem nebo učebnicí mi požadované znalosti do hlavy žádným způsobem nikdy nedostalo." no to asi nikomu. Vždycky člověk musí s tím textem, obrázky, grafy... nějak pracovat (kromě několika jedinců s fotografickou pamětí). Já rozumím, že ses nikdy nenaučila učit - všechno máš naposlouchané pochopené z přednášek, seminářů, v současnosti z praxe, podcastů... Ale nechápu, proč je otravné neumět se něco navrčet beze smyslu a pak to zapomenout, když to v životě prakticky není potřeba.
(13.10.2022 14:35:58) Babi, protože i na výšce byly věci, co mě nebavily a považovala jsem je za zbytečné, moci se je ke zkoušce naučit odříkat bez nutnosti pochopení by se mi jako línému jedinci velmi líbilo A já se nedokázala nikdy naučit zpaměti ani básničku, to už poněkud obtěžující na základce bylo, tam pochopení nepomůže.
(13.10.2022 16:35:12) babi, ale já nemluvím o mechanickém nacpání bez porozumění. Já to do té hlavy prostě natlačit neumím. Matika je ok, ale fakta jsou problém. Nemám naučený systém, jak to do té hlavy nacpat. Jako proplula jsem nějak gymplem i VŠ, ale dost jsem profitovala na tom, že mám (měla jsem) vlastně dobrou paměť a pamatovala si dost z přednášek. Zbytek jsem si jenom nějak mechanicky opakovaně četla, podtrhávala a systematizovala, ale dost neefektivně. Neumím využívat myšlenkové mapy ap. efektivní postupy.
(13.10.2022 10:51:23) Moniko, ano, v zásadě je to pravda. Hodnotím to negativně spíš zpětně, když vím, jak to s mým už tak mizerným sebevědomím zapracovalo. Není to jediná hláška, kterou mě sráželi, ale tuhle si jasně vybavuji. Nevím, na základě čeho si naši mysleli, že mám sebevědomí na rozdávání. Nepochybuji o tom, že jinde nás chválili, jak už tu ostatně psali i jiní. Nechci je nějak očerňovat, dělali, co mohli. Když zpětně dočítám o angreštině a Valkýřině matce, tak moje matka se všemi jejími patologiemi, je milující a podporující anděl. Nikdy bych svoje neúspěchy nesvalovala na jejich výchovu. Mou prokrastinaci nepodporovali, moji lenost a nedůslednost nijak nezapříčinili, naopak byli to pracovití, disciplinovaní lidé a ke stejnému se snažili vést i nás. Nechci sklouzávat do matčiných stereotypů, kdy cokoliv, co se jí nepodaří, svaluje na to "co by se taky dalo čekat od někoho, kdo vyrostl na samotě, nikdy ho nikdo nepohladil a na prvním místě daleko před ním byly krávy" - což mimochodem ani není pravda, prarodiče ji milovali a jako jedináčka ji podporovali víc, než jiní rodiče, ale matka má smysl pro drama a překrucování.
(13.10.2022 10:57:32) Girilli, ty jsi k matce tak přísná, ona si stěžovat na své rodiče nesmí, a ty na ní můžeš ... ? Vždyť to, co ti řekli k tomu gymnáziu, přece žádné srážení není. Je holým faktem, že na gymnázium jdou ti, kteří byli ve svých třídách mezi nejlepšími a teď se mohou ocitnout klidně v té horší polovině. Navíc je to opravdu často výraznější změna pro ty šikovné, co se třeba až do devítky nemuseli učit. Mě to nepřijde jako srážení sebevědomí.
(13.10.2022 11:02:21) Buřte, ale ne. Ať si stěžuje, úplně lehké to taky neměla. Ale většina lidí se v dospělosti vymaní z toho, házet své neúspěchy na vlastní rodiče a jejich mizernou výchovu. A moje máma neúspěšná ani není, ty její neúspěchy se týkají spíš toho, jak neumí a nikdy neuměla vycházet se svými blízkými - rodiče, mě, bráchu a tátu nevyjímaje... To by ale bylo na dlouhé vyprávění a na to fakt nemám sílu. Chápu, že takhle to vypadá hodně jednostranně.
(13.10.2022 11:04:58) Buřte, ty jsi kápla na zásadní věc. Všichni požadují podporu sebevědomí vedoucí k úžasným profesním výsledkům a šťastnému osobnímu životu bez ohledu, jak moc sebevědomí a úspěšní byli rodiče.
Nemůžu si pomoci, ale myslím si, že pokud pánubohu vyloženě neujede ruka a nenasype někam mimořádný talent, je normální, že jsme tak nějak "jako naši"
(13.10.2022 11:25:43) libik, kdeže, já svoje neúspěchy na nepodporu rodičů fakt nehážu. Obecně si myslím, že za ty blbé věci si můžu dost sama. Ani na jiné okolnosti bych to nesváděla.
(13.10.2022 16:02:40) Já si připadám celkem úspěšná, zrovna jsem dneska říkala, ráno plavu v bazénu, prochazkou 2km do školy, výtvarné vyžití, zpívání a zítra celý den tělocvik, kdo to má . Na to, jak jsem si původně vybraly nevhodnou školu jsem se našla.
(13.10.2022 11:22:29) Já tu třeba píšu, jaký je ve srovnání s angreštinou matkou anděl, ale ona má občas takové excesy, že o některých jsem doteď nepromluvila. Jednou jsem jí vytkla, že vzala naše alergické dítě bez našeho vědomí k jakési léčitelce (řekla mu, že jde o lékařku), která dítěti zamotala hlavu, prý vůbez není alergické na pyly a některé potraviny, ale trpí řadou jiných alergií a civilizačních neduhů, které je třeba draze z těla vyčistit... Po téhle mojí, podle mámy neoprávněné, výtce (ona přece VÍ NEJLÉPE, co je pro nác všechny nejlepší a myslí to s námi dobře), se tak rozběsnila, že mi hrábla nehty do obličeje ve snaze mi ublížit. Na pěti místech v obličeji jsem byla podrápaná hluboko do krve. V práci a před kamarády jsem si vymýšlela historky, jak jsem k tomu přišla, protože jsem se styděla přiznat, že moje máma je něčeho takového schopna. Jindy, v návalu okamžitých emocí a hněvu na moji osobu, přepsala nemovitosti po babičce na mého bratra, protože já si nic nezasloužím. Co na tom, že 4 roky předtím jsme si ji zasloužili oba stejně a celou dobu řešila, jak nás podělit co nejspravedlivěji. Provinila jsem se tehdy tím, že v začátku pandemie, kdy jsme byli všichni z nedostatku informací připodělaní strachy, jsme využili azyl u ní v baráku se zahradou asi déle, než jsme měli. Prostě nervově nedala přítomnost mě a našich tří divokých dětí v baráku, kde je už zvyklá být sama. Bohužel nám to sama nabídla a ani nenaznačila, že to nedává... Takhle bych mohla pokračovat dlouze, tohle jsou jen záležitosti z poslední doby, ty starší jsem už radši pozapomněla. Abych se z toho nezbláznila, tak to vytěsňuju a emocionálně se od ní odstřihávám. Stejně to dělá můj bratr. Jinak to nedáváme.
(13.10.2022 11:13:46) Za mého dětství bylo srážení sebevědomí, neustálá kritika a žádné chválení, žádné rozmazlování znakem dobrého rodiče. Správné dítě muselo být tiché a skromné, neviditelné. Chudák moje ségra s tím bojuje doteď. Nezvládne oslovit fajn chlapa, protože se necítí být dost dobrá. Nedávno jsem si koupila parfém a ukryla jsem ho do šuplíku, aby něco tak marnivého nikdo neviděl.
(13.10.2022 11:19:11) To nevím, moji rodiče z nás rozhodně tiché a nenápadné děti mít nechtěli Ale když to tady tak čtu, já já taky často poslouchala, že mám obě ruce levé a ještě dozadu, jsem nešikovná, k ničemu, vypadám jako sedlák a mám hubu...Ale nevím,jestli mi to sráželo sebevědomí,asi ani ne.
(13.10.2022 11:20:36) Kosatko, my jsme přesvědčeni, jak jsme konečně pochopili a pojmenovali všechny nešvary našich rodičů a zvítězili.
No, já bych byla opatrná. Z hlediska přítomného času života dítěte (a nakonec i rodiče, kdo má furt někoho buzerovat a něco vyžadovat) je takzvaná respektující (ne)výchova značka ideál.
Ale fakt si nemyslím, že nám roste generace, která nepozná stres a depresi.
A za 30 let tu budou uživatelky psát, jak je poškodila matčina volná respektující výchova (ony tomu tedy budou říkat amatérská liknavost bez mantinelů, která zastírala mateřskou lenost a celkovou neschopnost)
A co se týče sebevědomí stran vizáže, vidím málo snahy k tomu přestat lidi hodnotit na základě vypadání, být hezká holčička je pořád hodnota, od kojenců to zdůrazňujeme
(13.10.2022 11:30:02) libiku, ja si fakt nemaluju, že by mi moje děti neměly stran vychovy, co vycitat. Nadelame jine chyby, nez nepodporovani sebevedomi. Obecně ale pozoruju, že respektujici vychova u relativně normalních děti, fakt vede. Zároveň ti, kteří jí prošli už v dětství, dnes sami v rodičovství tak netápou...
(13.10.2022 12:49:16) Kosatko, ale rodiny obvykle žijou v nějakém řádu, ráno se vstává, čurá, čistí zuby, během dne se obědvá, venčí se pejsek nebo hodí ven z jiného důvodu, uklízí se věci, aby se přes ně nepadalo, vynášej se koše
Proč by to to dítě nemělo chtít dělat, když se to od mala nestaví jako trest či nepříjemnost.
Nejobtížnější volná disciplina je samozřejmě učení do školy. Tam bych řekla, že je má náběh k buzeraci v podstatě 100% rodičů
(13.10.2022 16:16:33) "Proč by to to dítě nemělo chtít dělat, když se to od mala nestaví jako trest či nepříjemnost."
Libik, protože puberta? Taková ta transformace, díky které si většina rodičů sáhne do rezerv, aby je nekleplo. Já se začínám obávat, že tvoje dcera pubertí jen velice mírně nebo vůbec, proto ta tvá milá nevěřícnost kroutí hlavou nad ostatními rodiči
Když jsou v pubertě, tak si nic nedokazuji, zejména ne, že mně poslouchají rp. že jejich dodržování mých pravidel jim zaručuje bezchybný vývoj. Mně prostě nevadí občas vynést koš.
(13.10.2022 17:06:49) Libik, áno, to jsi už mockrát psala, ale prosím tě, zavzpomínej, že ti někdy vytekly nervy - naléhavě potřebuji slyšet, že i Libik-matka je jen člověk
(13.10.2022 17:10:22) "Proč by to to dítě nemělo chtít dělat, když se to od mala nestaví jako trest či nepříjemnost."
... protože naše prostřední dítě. Protože nechci. A postavte se třeba na uši. Jsme ji dostali nadělenou, bychom nezpychli tím, jak nám to s prvním dítětem krásně jde...
(13.10.2022 23:18:54) Jj mít jen nejstarší dceru (nebo stejné další děti), jsem vychovatelský guru a píšu knihy o výchově, abych poučila ostatní neschopné matky Takhle se jen tiše usmívám a dělám, jakože nic
(13.10.2022 12:40:20) Ona se často mylně respektující výchova zaměňuje za tu volnou, ale není to pouze tak, že já respektuji to dítě, ale že i to dítě respektuje ostatní. Já tady teda nemám našprtáno, u mimin a batolat jsem opravdu asi nebyla moc dobrá máma, dost mě to stresovalo. Pocit, že dělím víc, než bych chtěla a míň, než bych měla. Jako matka se cítím líp, když už se dá s dětmi nějak rozumně domluvit, kdy jsou to parťáci. Moje děti sice nemají na výběr jestli pojedou na tábor, nebo ne - pojedou, musí. A vysvětlím jim, proč.. Ale zase jim pak třeba ušiju táborovou mikinu na přání a přizpůsobím program, až se vrátí.
Ale jasně, že výčitek na mě budou mít moje děti určitě spoustu.
(13.10.2022 12:45:32) Tak na tábor by moje děti nemusely, kdyby nechtěly, ale samozřejmě, že něco musí. Například jsem u tříletých dětí rozhodla, že budou nosit bundičky.
Co se týče volných aktivit typu nechtění na tábory nebo úniky z kroužků, nechám si já vysvětlit, proč nechtějí.
(13.10.2022 14:19:51) Rose, tak já vždy tvrdila, že chci být za krkavčí matku, ale bohužel někteří rodiče spolužáků a podobně mi do toho hází vidle Teď nedávno se mě dítko ptalo, kdyže má večerku a já na ně koukala, co po mě jako chce
(13.10.2022 16:24:38) Moje děti na tábory nejezdily, nechtěly já jsem byla taky jen jednou a nikdy vice program jsem jim o prázdninách dělala já.
Svoji výchovu nemám nijak pojmenovanou, kromě nutných věcí , jako že se musí ráno vstávat do školy, i když jsme sovy, bylo pro mě důležité to, co bylo důležité pro děti.
Nejsem pečující, takže doma pomáhaly, ale bylo to spíš hrou, třeba že uklízíme ve školce panenkám, v pozdějším věku jsme si třeba po pátečním úklidu objednali pizzu za odměnu .
Sebe jsem v té době úplně upozadila, ale nic mi neuteklo, teď si to vynahrazuju.
(13.10.2022 16:41:05) U nás dcera jezdila na tábory ráda, sama pak i koňské tábory organizovala. Syn byl dvakrát, pokaždé s lehkým nátlakem a nikdy se mu tam nelíbilo. Na takovém tom "udělej si sám" vyloženě trpěl, na mastňáckem v chatkách a s bazénem to nějak přežil, ale pak už jsme ho nenutili. Naštěstí jsme měli hlídací babičky. Moje výchova byla naprosto chaotická, na přísnou jsem neměla pevnou vůli, takže to byla spíš volnější výchova. Naši trvali na poslušnosti, já byla spíše pro demokracii. Moc jsem ani netrvala na nějakém pořádku, uklízení hraček, časovém režimu a tak. V pubertě dětí do toho přišla moje deprese a to jsem byla ráda, že vůbec žiju. Tak nějak jsem to proflákala, tu výchovu.
(13.10.2022 17:43:19) Valkýro, ty koňské tábory, na které jezdila dcera, byly taky dost primitivní, chatky ani neměli, spalo se v týpí, měli tam venkovní sprchu a místo záchodů latríny. Ale pamatuji se, jak dcera s kamarádkou ( nyní manželkou mého BM) připravovaly pečlivě táborovou hru, koní tam bylo asi 20 a jezdilo se každý den na vyjížďky a na koupání v rybníku. Jestli se tam dětem líbilo, to nevím, ale asi jo, měli pořád plno.
(13.10.2022 11:58:40) libik, já po pravdě nikoho s volnou výchovou ani neznám. jasně, sem tam zaznamenám nějaký exces, ale mnohem častěji, že někdo své dítě na veřejnosti seřve. A že je to to těžký je jasný, vybavuju si moment, jak nějaká mamka táhla do školky vztekající se dítě v ponožkách. Jo, znám pár populistických tatínků, kteří jsou s dětmi tak málo, že jim všechno umožní, jít spát, až dítě někde odpadne, otravovat cizí hosty v restauraci a dokonce i můj muž si myslí, že kam přijdou naše děti, tam rozdávají radost (ehm ehm), ale zase vidím, že dnešní tatínkové se zapojují opravdu hodně do té péče.
I když moje máma si o mě určitě taky myslí, že jsou moje děti držené příliš navolno, protože doma nenosí bačkory, nenutím je nosit čepici, když se jdou jenom proběhnout do zahrady a smějí chodit spát o trochu později, než tehdy já (=smějí si číst v posteli).
Vlastně mám pocit, že mě máma začala podporovat až co mám víc vlastních dětí a občas mi pošle inzerát, abych se stala ředitelkou něčeho, což beru jako ocenění :) A občas mi nějaké dítě pochválí. Samozřejmě tak, aby to to dítě neslyšelo a nenastala jeho zkáza. S tátou to je bohužel složitější.
(13.10.2022 12:37:43) Kosatko, tak volnou výchovu praktikuji třeba já.
Zatím si myslím, že dobrý, ale co já vím, třeba mi děti časem vyčtou, že jsem z nich měla vymáčknout víc, že o nic neusilujou, nemají vysoké ambice, neumí se kousnout.
Není to pravda, jedno dítě úspěšně podniká, druhé se etablovalo v jiné zemi na dobré pozici a slušné životní úrovni bez pomoci partnera a třetí je ještě house
Jak pises "Za mého dětství bylo srážení sebevědomí, neustálá kritika a žádné chválení, žádné rozmazlování znakem dobrého rodiče. Správné dítě muselo být tiché a skromné, neviditelné." Byla jsem to nejspravnejsi dite - a od patnacti premyslela, jakym zpusobem se nejlip zabit.
Neda se to ani popsat, bylo toho tolik a tak zrudnejch veci pro dusi ditete a pritom nic z toho nebylo "nezakonnyho" -jenze to to jeste ztezovalo to rozeznat a pojmenovat. Vychazalo to najevo leta a leta, dozvidala jsem se spoustu veci postupne. Treba ze ucitelky v materske skolce si matce STEZOVALY, ze vzdycky po navratu z prazdninovyho pobytu od babicky "v Cechach", jsem takova "ZIVA"!!!
V 15 a pul jsem si zasla do pedagogicko psychologicky poradny z duvodu, ze nevim, jaky povolani. Po nekolika terminech a ruznych testech byla nejvrelejsi rada moji pani psycholozky, at se pokusim odstehovat k prarodicum na druhej konec mesta. Neresila se mnou "PROC", jen mi to durazne doporucovala. Povolani si pry muzu vybrat cokoliv, mam talent, nadani a schopnosti na vse.
Doma jsem to opatrne navrhla a po par dnech mi to matka odsouhlasila, takze prvni pokus "o utek" byl v mych 16.
(13.10.2022 16:04:55) "Ještě když jsem nastupovala na gympl, tak se mě máma snažila srazit: "Jen si nemysli, na základce jsi byla pořád zvyklá být nejlepší, ale na gymplu, tam budou takoví nejlepší všichni!"
Girili, ale to je vcelku normální, hlavně je to teda upozornění na reálný fakt Chtěla tě předem připravit na srážku s realitou, ochránit tě. Samozřejmě měla zvolit vhodnou formu.
(13.10.2022 17:00:38) Sice mě naši dost citelně sráželi, ale asi to přehnali. Sice mi to ubližovalo, ale většinou jsem reagovala tak bouřlivě, že mě nakonec raději nechávali růst jako dříví v lese, což se střídalo s šíleným tlakem.
Takže na jednu stranu jsem si dělala, co jsem chtěla, ale pak jsem jim nepřinesla očekávanou satisfakci (měla jsem potvrzené nadání, což podle rodičů ve skutečnosti znamenalo, že jsem lempl línej, protože jediný přijatelný výsledek celé věci by byly samé jedničky na prestižním gymnáziu, což se nekonalo). Čili mě zase chvíli sráželi.
Poskytovali mi naprosto minimální zázemí, z čehož většinu jsem si vynutila. Když jsem si našla kroužek a vydupala si ho, zaplatili ho a nechali mě chodit. Nikam mě nevozili, kromě ZUŠky (přes ulici) a jazykové ZŠ (15 minut pěšky) mě nikam aktivně nezapsali, většinu možností, které se vyskytly a nezabojovala jsem za ně, odstřelili (třeba když jsem byla ve škole vybrána do sboru, kroužků, vyhrávala olympiády atd.), nijak zásadně mě nevychovávali, neposkytli žádné basic rady ohledně volby studia, povolání. Projevovali aktivní nezájem o vše kromě žákovské knížky a piana.
Prostě jsem měla TALENT, a že jsem ho podle nich dostatečně nezúročila, bylo projevem mého černého nevděku. Opravdový TALENT se prosadí sám.
Na druhou stranu jsem měla velké štěstí, že v (i v širší) rodině bylo co odkoukat a naučit se, a že jsem bydlela v Praze, kde byla přehršel možností rozvoje, když měl člověk zájem. Širší rodina je plná velmi zajímavých a inspirativních osobností (tehdy mi naše rodina připadala obyčejná a nudná). Vlastně jsem samouk z dobré rodiny a nevychovaný produkt úsilí o přiměřenou socializaci a vzdělání podle vlastní svérázné metodologie a studia literatury.
Často to mělo tragikomické důsledky včetně toho, že jsem prvnímu partnerovi v tanečních VYKALA , protože sem se připravovala podle červené knihovny z 1. republiky nalezené kdesi na popelnici spolu s Malým Brehmem.
V 18 jsem se odstěhovala, což rodiče šíleně zaskočilo. Vystudovala jsem si za své, trochu jsem si zapodnikala, koupila dům. Prvních pár (desítek) let jsme se s rodiči dost hádali, teď máme vztahy dobré.
Převážně proto, že po nich nic nechci a nic spolu neřešíme, což, jak se po letech ukázalo, bylo asi jádro problému.
(14.10.2022 8:44:29) Naši mě vůbec nepodporovali, naopak. Vyrůstala jsem v neúplné rodině, jen s mámou a babičkou, které měly svých starostí dost. Pak si máma našla partnera, mýho nevlastního otce. Pořád se jen miliskovali, až z toho byli dva nevlastní bráchové, kolem kterých se všechno točilo a já si připadala odstrčená. Do toho stavěli svépomocí barák, takže jsem měla bráchy věčně na krku. Chtěla jsem se něčemu věnovat - třeba chodit na výtvarku, jezdit na koni, mít psa... Ale nic z toho nešlo. Do toho mě naši častovali výrazy "jsi jak zpomalenej film, máš v zadku vánoční stromeček ?", když jsem měla hlad "tak ho hlaď a říkej mu malej".. Bráchové byli miláčci, hlavně ten nejmladší. Táta mě pořád chtěl fotit polonahou, věčně vysedával po hospodách, máma jen vydělávala peníze. Babička se sice starala, chtěla ze mě mít něco víc, takže jsem musela neustále cvičit na klavír, chodit do hudebky, učit se německy, hrát tenis a kamarádit se s dcerou dětskýho doktora. Za všechno vyžadovala úctu a neustálý vděk. Moje dětství byl prostě opruz.
Naši mě vždycky ve všem podporovali. Vyrůstala jsem sice jen s mámou a babičkou, od mala chodila do jeslí, ale jezdily jsme k moři, na výlety, na chatu, chodily do kina a za kultůrou, chválily mě a věnovaly se mi. Máma si pak našla partnera, mýho nevlastního otce, byli šťastní a já zanedlouho měla dva malé brášky. Pomáhala jsem našim se o ně starat, protože svépomocí stavěli barák, ale těšila jsem se na svůj pokojík v něm. I tak jsem měla hodně svobody a užívala dětství. Nechtěli mi zatím dovolit psa, ale zařídili, že jsem chodila venčit psy známých. Časem i ten vysněný pes byl. Babička mi zaplatila jezdecký tábor. Chodila jsem na přírodopisný a teraristický kroužek. Kromě jiného. Pomáhali mi a podporovali mě v mých rozhodnutích ohledně školy. Vlastně ve všech mých rozhodnutích. Moje dětství bylo prostě fajn.
(14.10.2022 9:48:53) Náhodou to je od Koníčka docela trefný Když pomineme extrémy, tak je to vážně o úhlu pohledu. On žádný rodič není dokonalý.
Mě vždycky fascinuje, jak se tu popíše dětství a vliv rodičů (srážení sebevědomí, nepodpora), a pak to, jak to narozdíl od našich matek děláme hrozně dobře.
HAHA.
Vždyť to je hrozně naivní. Jiná doba přináší i jiné negativní vlivy. Trošku pokory by to chtělo.
(14.10.2022 11:00:22) Mně už vyčítají Za všechno špatné v jejich životě můžu. Starší syn kvůli mně nenávidí zelenou barvu. hrozně mu slušela, tak jsem mu nejčastěji kupovala zelená trička. Taky kvůli mně nejsou skvělí v počítačových hrách, nikdy je moc nehráli, nezakazovala jsem jim to, ale mluvila jsem o škodlivosti toho, když se to přehání
(14.10.2022 12:13:27) Já myslím, že děti vždycky něco vyčtou. Samozřejmě i to, co člověk dělal v jejich nejlepším zájmu. Ono často i ti rodiče, kteří děti vnímají, jakože je je shazovali, omezovali, nepodporovali, to mysleli dobře, jenže to viděli svojí optikou.
(14.10.2022 12:36:44) Federiko, přemýšlím, co bych kdy mohla kdysi, nebo teď zpětně vyčítat svým rodičům...a nevybavila jsem si fakt nic...myslím, že dělali to nejlepší, co mohli a dokázali...nevybavuju si nic, u čeho bych si řekla, že já tohle rozhodně dělat nebudu apod. Náš syn nám zatím taky nic nevyčetl, ale ještě je relativně "malý"...uvidíme časem...barva triček to ale myslím určitě nebude, vždycky jsem podobné věci vybírala podle něj
(14.10.2022 12:45:23) "barva triček to ale myslím určitě nebude, vždycky jsem podobné věci vybírala podle něj"
Tak i to je mé nejmladší fuk... Posledně stála u skříně, hledala triko a slyším"černá, černá, zase černá, nemám žádný světlý triko" tak jí říkám, "no ty si je vždycky vybereš, já ti nabízím různý, ty chceš koupit vždycky černý" koukla na mne a vyčítavě "a to nevíš, že mám samý černý? že bych měla mít i jiný?" vytáhla jsem komínek barevných a říkám "no proto jsem ti koupila i tyhle, i když jsi je nechtěla" koukla na ně a prý "hm, ty se mi ale nelíbí... jsou moc .. barevný..." (btw všechny byly víceméně jednobarevné, jemné barvy, i bílé, smetanové... ) Jo a nakonec šla v černém
(14.10.2022 13:13:58) Rose, tak syn to naštěstí tak neprožívá, většinou ráno vezme to tričko, které je zrovna navrchu, točí jich pár dokola, jen třeba na nějaké vlakové akce si vybírá ty svoje železniční, k tomu 2-3 kalhoty. Téměř všechno kupuju bez něj, vím že má rád určitý odstín zelené a modré, nesnáší obrázky typu skate, star wars a jiné hrdiny, lebky apod. Kalhoty nějaké šedé, černé, nebo džíny a víc neřeší.
(14.10.2022 11:27:52) Ty fajn holky, co měly šibnuté rodiče, se nedělají dokonalé. Co mají psát, vymýšlet si? Nebo hezky po pokrytecku - nadával mi do hajzlů, ale měl rád zvířatka? Kdyby všichni byli "jako naši", jsme doteď v jeskyni.
(14.10.2022 14:03:01) Ruth, to je fakt Mě v náhledu na mou mámu pomohlo to, že jsem pátrala po tom, jaké dětství měla ona, zjistila jsem, že strašné (ale jako fakt ošklivé).
Na cestě k odpuštění mě to posunulo o ohromný kus cesty. Taky jsem pochopila, že to nebylo nijak osobní, takhle podivně by se chovala k jakémukoli svému mláděti...
Nepředávat bolest další generaci je jedna z nejtěžších věcí v životě.
(15.10.2022 9:36:44) A tak to já si myslím, že pravěká matka v jeskyni mohla být velmi empatická a podporující, nečelila tlaku na to, aby její potomek nejlépe ovládal klacek, protože bez spolupráce by mu to bylo k ničemu.
To, že 40 t tisíc let poté bratranci Veverkové vynalezli ruchadlo rp.Oppenheimer atomovou bombu, neznamená, že měli více respektující mamičky
(14.10.2022 12:27:18) Inko, mně to právě přijde úplně přirozené a logické, že ty, co měly šílené rodiče a výchovu, se samy pak snaží dělat všechno jinak a mnohem líp, ne? A nebudou to samé uplatňovat na svoje dítě... Zas ale je fakt, že někdy naopak vznikne přístup "já jsem to měla jako dítě taky takhle, tak ty to zvládneš, vydržíš taky..." Což je teda pro mě naprosto nepochopitelný přístup.
(14.10.2022 12:51:44) Tohle je složitější, protože péče o mláďata je v podstatě naučená forma chování a člověk se mu učí právě ve své rodině. Takže změna a dělat to jinak, není nic automatického a je v tom hromada práce, mnohdy každodenní práce.
(15.10.2022 0:16:28) TaJ, ona to vůbec nemusí být věc vědomého rozhodnutí. Někdo má štěstí v neštěstí, že se sice narodí patologickým rodičům, ale dostane do vínku inteligenci a silnou osobnost, díky čemuž nezdravé vzorce neopakuje. Je ale myslím dosti běžné, že člověk vzorce, v nichž byl vychován, opakuje, aniž by si to uvědomoval a přemýšlel nad tím.
(15.10.2022 0:25:38) Myslím, že o naprosto šílených rodičích tu píše jen několik málo lidí. Normální rodič se snaží dělat to, o čem věří, že je pro dítě nejlepší. No a dělá to nedokonale a dítě se může cítit dotčené, ale rodič ví, že dělal, co mohl. V jednom dospělém člověku se pak pojí dotčenost dítěte i vědomí, že jako rodič koná co nejlíp to jde a klidně může jít o tu stejnou situaci.
(14.10.2022 12:15:41) "Mě vždycky fascinuje, jak se tu popíše dětství a vliv rodičů (srážení sebevědomí, nepodpora), a pak to, jak to narozdíl od našich matek děláme hrozně dobře."
Přesně tak. Děláme to plus mínus stejně, prostě děláme, co umíme a myslíme si, že je správné. Stejně jako si mysleli naši rodiče. Výjimka jsou patologické osoby, ty jsou ale také v každé době.¨
(14.10.2022 13:55:30) Marťasíno, mám spoustu polonahých fotek i z období puberty (v plavkách, bikinách), pak už tedy méně, ale to proto, že jsem se už nechtěla fotit vůbec... Vznikly pouhou dokumentací nejrůznějších rodinných výletů a dovolených... Ne vždy je polonahá fotka to, co polonahá fotka... Jednomu "strejdovi" jsem si kecla na klín i v 17 a dala mu pusu na pusu a jinému jsem nechtěla podat ani ruku, neb byl slizký...
(14.10.2022 14:05:38) Rose, to je mně na hony vzdálené, já se nenechala v 17 ani vzít za ruku, nikdo mi nesměl do mého osobního prostoru, jako prevence proti nežádoucímu otěhotnění je to docela dobrý.
(14.10.2022 14:25:56) No otčím se cítil jako umělecký fotograf, já byla předčasně vyspělá a on se mnou chtěl fotit umělecké akty. Bylo mi asi jedenáct a nějak se mi nechtělo. Máma mi vynadala, že nechci, že dělám fóry a otčím dusno. No ubránila jsem se i bez podpory a nikomu nic nevyčítám. Takže pozitivního celkem nic moc, ale žádný trauma z toho nemám. Maximálně tohle
Je mi líto holek jako je třeba Termix, Malachit a dalších. To bylo dětstvíčko peklíčko. Obdivuju je strašně moc, jak dokázaly vybřednout, mít své životy a udělat svým dětem dětství hezké. Holky držte se
(14.10.2022 12:50:19) Vlastně mi udělali všechno mimo zabití. To se jim nepodařilo. Jinak pochopitelně probíhal útlak duševní, dnes to vnímám jako poměrně cílenou snahu rozbít moji osobnost docela. Děly se věci méně závažné, kupříkladu mi nedovolili žádný zájmový kroužek, za trest mi ničili hračky, apod. Ale také mě bili, trestali mne hladem, proběhlo opakované sexuální zneužití různými osobami. Matka potom všechno víceméně kryla a já se musela s dotyčnými nadále stýkat. Dokonalý rodič určitě nejsem, každopádně děti dostávají najíst, mají potřebné školní pomůcky, oděv, obuv, jsem připravena jim kdykoli pomoci, poradit, jak budu nejlépe umět a pohlazení nebo objetí je u nás běžnou součástí života. Život není přímka a může přinést ledacos.
(14.10.2022 13:54:45) Malachit, docela chápu, jak při tvém příběhu musí pít pisatel citlivý na prohlášení typu "stejně jsme stejní jako naši rodiče, jenom si myslíme, že jsme hvězdy"
Jak se ti dostalo nějaké podpory, řešila jsi tohle dětství s nějakým odborníkem?
(15.10.2022 9:03:11) Marťasíno, mám-li býti upřímná, je mi to úplně jedno. Já dobře vím, kdo jsem a nejrůznější internetová prohlášení na tom nemohou nic změnit. A pochopitelně mám chyby - jako každý. Jsem například neúměrně tvrdohlavá a příliš neuznávám autority. Obecně vzniká dojem, že po takovém dětství a dospívání se každý stane osobou, jež je hodna hluboké lítosti, tou skutečně nejsem.
Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.
Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti. Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.
Jsem zase vyhraněná opačně 
Celé se to zacuchalo a nikdy nespravilo. Říkaly jí kamarádky, říkala jí psycholožka, že jí mám moc ráda - máma tomu ale naprosto nevěří a odmítá to.
Nový majitel bytu zná mou tetu a přes ni se ke mně album dostalo. Byl to hodně mizernej pocit.
V její náručí
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Rychlovka na Karlově mostě a bojovka na KampěPraha 1 
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Rychlovka na Karlově mostě a bojovka na Kampě
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)