| Monty | 
 |
(11.9.2016 19:36:00) Inko, tak já těch případů, kdy to dobře dopadlo, znám celkem dost.
|
| Inka ..|-.|-.-|.- | 
 |
(11.9.2016 19:38:43) Znám maximálně korektní tolerování, ale vyloženě oblibu ne.
|
| Monty | 
 |
(11.9.2016 19:45:34) Inko, no a já znám i případy, kdy si "nový" otec dítě osvojil, to mu říká tatínku a dotyčný tatínek se stará tak, jak by se v ideálním případě měl chovat otec vlastní. Ale záleží to samozřejmě na mnoha faktorech - kromě těch vztahů s "ex" taky na věku a povaze dítěte; ono se snáz přilne k roztomilýmu tříleťákovi než k uhrovatému pubescentovi, že.
|
| Inka ..|-.|-.-|.- | 
 |
(11.9.2016 19:52:47) "nový" otec dítě osvojil, to mu říká tatínku a dotyčný tatínek se stará tak, jak by se v ideálním případě měl chovat otec vlastní
Takový případ máme v rodině, zvenku to vypadá ideálně, ale zevnitř je vidět, že se k němu chová jinak než k vlastnímu.
|
|
| Girili | 
 |
(11.9.2016 20:05:53) Ja znam taky rodinu, kdy muz adoptoval dite sve zeny z prvniho svazku a opravdu jim to klape a chova se k nemu jako k vlastnimu. Maji k nemu jedno dalsi spolecne dite. Je to muj velmi dobry kamarad, ktereho znam cely zivot, takze do jejich rodiny vidim vic nez dobre. Kluk biologickeho otce sice ma, ale byl nezraly, moc se nezajimal. Zije v cizine a po domluve se ho zrekl, takze kloucek mohl byt adoptovan tady. Ale bylo to uredne a psychicky strasne narocne, nez se to vse vyridilo. Kamarad sam byl v kojeneckem veku adoptovany, tak nevim, jak se to na tom, ze tak prijal cizi dite promitlo. Jeho rodice si berou na prazdniny bez problemu i adoptivniho vnoucka.
|
|
| Saallome | 
 |
(11.9.2016 21:13:05) Já mám zkušenost sama za sebe coby dítě, za svého syna, který od dvou let vyrůstá s nevlastním otcem, a jako macecha s nevlastní dcerou, kterou manžel měl z předchozího vztahu. Můj nevlastní táta nikdy nedělal rozdíl mezi mými sourozenci, které sám zplodil (měl s mojí mámou čtyři další děti) a mnou, dodnes se máme rádi, jsme v kontaktu, ačkoliv se s mámou rozvedli už před téměř dvaceti lety. Dokonce si přál moji přítomnost i na své další svatbě s novou ženou a já ráda vyhověla, vnímám ho jako otce, ačkoliv jsem v (mnohem méně častém) kontaktu i s otcem vlastním. Můj syn vyrůstal s nevlastním otcem od dvou let. Ačkoliv máme další dvě děti, nedělá manžel rozdíly, na syna je pyšný, podporuje ho, těší se z jeho úspěchů. Vlastnímu otci říká syn křestním jménem, což si vybral sám v průběhu dospívání, do té doby říkal oběma tati, nyní říká táto jen nevlastnímu otci. Opakuji, zcela ze své vůle, nikdo ho neovlivňoval. A je pravdou, že i jeho vlastní otec se podepisuje jménem, ne "táta", když mu píše. Nevlastní dceru znám také od mala, měla jsem ji vždy ráda, na čas strávený s ní jsem se těšívala (měla jsem jen kluky, holčička mi byla vzácná). Brali jsme ji i na dovolenou, pokud nám to bylo matkou dovoleno, dokonce jsem s ní jednou byla u moře i sama, bez manžela, taková dámská jízda, kterou jsme si moc užily. Ale její matka to ztěžovala, jak jen to šlo, nikdy s námi nemohla být o vánočních prázdninách (ne Štědrý den, ale vůbec), jarní ano, ale ty máme jindy než ona, bydlíme poměrně daleko, tak to nebylo jednoduché. Dnes je dospělá a "nemá na nás čas", neviděli jsme ji už dva roky a přiznávám, je mi to líto...
|
|
|
|
|