Gréta |
|
(5.8.2015 6:19:47) Milé dámy a pánové, chodím se často a dlouho, ale skoro vůbec nepíšu. Dostala jsem se v životě do fáze, kdy fakt vůbec nevím, čeho se chytit. Žiju v manželství, kde dlouhodobě chybí podpora a pohoda, pohlazení, intimita, vztah umřel a teď je problémem i sex. S manželem o tom mluvíme, ale řešení to moc nemá. On by si přál, aby to bylo jako dřív, mně už to prostě není příjemné a necítím se s ním dobře. Říkala jsem moc let, co potřebuju, nic nešlo, teď to jde (z donucení), ale pro mě je pozdě. Jsme spolu 15 let, vztahové problémy nejmíň 5-7 let.
Máme dvě děti spolu a jedno moje z mládí. Pro děti bych dýchala, ale vidím, že pokud bysme spolu nebyli, neumím si je udržet. I nejstarší mě viní, říká, že se mnou má horší vztah, ale prostě nevím proč. Podržela jsem ji v tolika průšvizích... Přijde mi říct své věci, svěřit se, ale kdyby byl problém s manželem, přidá se na jeho stranu. Bolí mě to. Přátele mám, pár opravdu dobrých. Volný čas ale trávím většinou sama, vymyslím, co bych chtěla podniknout, a těžko se to s někým ladí. Je to totiž pokaždé něco jiného a v různých časech. Takže s přáteli si povídám, ale netrávím s nimi víkendy a večery.
Přitom když jsem měla hezký vztah, podnikali jsme vždy mnoho zajímavého a měla jsem to moc ráda. S manželem už tohle nefunguje, má jiné zájmy, vždy řekne, že spolu něco podnikneme a pak se mu nechce nebo se mu program nelíbí.
Jsem taky trochu zvláštní osoba. Prostě nezapadám. Mám ráda lidi, ale nemám s nimi moc styčných ploch. Studovala jsem celkem neběžný teoretický obor plný individualit a napůl bláznů.
A k dovršení všeho, odešla jsem z práce. Byla to náročné manažerské místo mimo můj obor, už jsem to vůbec nezvládala, každý den doufala, že se něco stane a nebudu tam muset. Odešla jsem, dávám si pauzu, ale tedy ani zaměstnání není to, o co bych se mohla opřít. Spíš z toho mám hrůzu, jak dál, protože už vím, že v něčem jsem dobrá a v něčem ne a nejsem mistr světa. Asi si práci najdu, k tomu mám domluvené učení a nápad na podnikání, ale často z toho mám opravdu strach.
Takže celkem mám 42 let, umřelý vztah, tři děti, se kterými to nějak není ono ( ne že by nebyly skvělé, ale prostě - já jim řeknu - mám vás ráda, a ony - ale mami...), žádnou práci. Přátele na pokec, dobře vypadám, zdraví díky bohu slouží. Koníčky ano nebo spíš hodně věcí, co mě zajímá a chci zkusit. A nevím co s tím. Prací samozřejmě začnu. Ale chtěla jsem si odpočinout a já prostě nemám kde... jako bych se spíš rozpadala.
Odjela jsem na měsíc, cestuju po Evropě, spím v autě... po dlouhém plánování. Přijely za mnou děti na poznávačku velkého města a hned první den výčitka od nejstarší, že kdybych se nehádala s manželem, mohli jsme tu mít víc peněz.
Je mi to hrozně líto, s manželem být nechci. Tedy ano, chtěla bych, kdyby se choval jinak, stal se dotykovým optimistou. Ale to je nereálné a stejně tak je nereálné, že někoho takového potkám, v tomto věku a s mými zvláštnostmi. Takže budu spíš sama, pracovat a s detma si to rozhasím... Nebo s manželem, oba stále jako na trní, pracovat a děti...
Poraďte mi prosím, odkud začít. Tenhle život jsem asi nějak pokazila, ale ani mi není jasné, čím.
|
pro začátek | •
|
(5.8.2015 6:30:36) Co je to dotykový optimmista?
|
Gréta |
|
(5.8.2015 6:37:53) Jednoduše - někdo, kdo se rád dotýká, a kdo je optimistou.
|
pro začátek | •
|
(5.8.2015 6:49:36) Člověka, který nijak nebaží po neustálém dotýkání, nepředěláš. Nanejvýš v něm vzbudíš odpor k neustálému hlazení, ňuchňání apod. V začátcích vztahu je to všechno jiné, to se rád dotýká i ten, komu to není vlastní. Ale to, že dotyčný netouží po dotecích tolik jako ty, neznamená, že by tě neměl rád nebo to byl špatný člověk, partner. To s tím vůbec nesouvisí. Zkus se tolik nezaměřovat na to dotýkání a chápat trochu i tvůj protějšek, že pro něj to není až tak otázka fungování vztahu jako pro tebe.
|
Gréta |
|
(5.8.2015 7:14:52) Ano, to já si uvědomuju a na začátku to bylo dobré. Já asi nejsem nijak extrémně muchlací. Manžel mě neobejme; když obejmu děti, volá na ně "v legraci", ať si dají pozor, že je mamka osahává. Děti se smějí a odhánějí mě. Pusa neexistuje, přivítání, přitulení, úsměv, všechno je jakoby špatně. Emoce jsou špatně, vztah je podle něj to, že si budeme stěžovat, co nám kdo provedl, jak je venku hnusně a říkat si, co by měli jiní lidí dělat.
Když to čtu, je mi z toho zle. Ale taky jsem s tím člověkem prožila dost let a nevím.
|
Gréta |
|
(5.8.2015 7:25:32) Asi rok se snaží, pracuje na sobě, dává mi najevo pochopení pro problémy v práci a občas se přemůže a obejme mě. A má dobré stránky, určitě hodně. Ale taková ta základní nátura je úzkost, strach a já mám pocit, že se topím.
|
Ruth |
|
(5.8.2015 7:32:31) Zajímalo by mne, jak víš, že "občas se přemůže a obejme mne"?
|
Gréta |
|
(5.8.2015 10:48:17) Opakoval mi, že to nemá rád. Sliboval občas, že to zkusí, třeba jednou za pár dní. Teď se pod vlivem krize chová jinak, říká, že je mu to i příjemný, ale je to fakt rozdíl objimat někoho, komu to příjemný je a někoho, kdo s překvapením zjišťuje, že při tom neumřel a že to může být i docela trochu něco jako mírně fajn.
|
Kalali |
|
(5.8.2015 10:52:49) Gréto, přesně. Je rozdíl dotýkat se někoho, komu to dělá přirozené potěšení, je mu to příjemné. Než někoho, kdo to "vydrží" pro radost toho druhého.
|
|
Ruth |
|
(5.8.2015 11:01:34) Gréto, odkaz na to, co jsem ti psala před pár minutama. Teď se budu opakovat, kdo rád čte tento druh diskusí, vzpomene si.
takže jedem: můžu být decentně psychologická? - vyser se na něho (decentní verze : Mon Dieu, asi by nebylo špatné, přehodnotit smysl tohoto manželství...) jenže, nejsem markýza na dvoru Ludvíka XIV, takže tak.
|
Gréta |
|
(5.8.2015 11:10:19) Pobavila jsi mě Ano, asi je to nutný.
|
Ruth |
|
(5.8.2015 11:20:19) Nutný není nic, to poznáš. Ještě máš hodně před sebou. Bude to ok, fakt. (mohla bych z toho maturovat) Člověk když neztratí víru a sílu, dokáže to. Děti to dají, jen klid.
|
|
|
|
|
|
Gréta |
|
(5.8.2015 8:30:42) Ano, to je přesně ono, prý jsem se změnila já a on je v pořádku... Já jsem předtím byla uspokojená dětma, ještě předtím začátkem vztahu. Teď si vyčítám, že jsem to neviděla dřív, ale prostě neviděla. A děti mě vidí jako nositele nejistoty, přesně jak píšeš, zatímco manžel je ten, co má ve všem jasno a tedy pravdu.
|
Eržika. |
|
(5.8.2015 8:33:12) Gréto, ...a já z toho vystoupila - a vše se změnilo (včetně vztahu s dětmi) nějak samo. Pokud máš zájem, napiš mi na mail pod nickem.
|
|
Ruth |
|
(5.8.2015 8:46:41) Gréto, nic si nevyčítej. Každý se někdy ocitne na křižovatce. Co je na křižovatce špatného? Nic. Být nejistý v určité životní situaci je normální a lidské. To, že manžel je v klidu, znamená jeho neempatičnost, a ne že má PRAVDU. Děti reagují instinktem, tvým dětem imponuje (teď) tata, který si je jistý svou pravdou (pracuje na sobě, občas tě obejme, co bys chtěla...). Situace mají schopnost se měnit. Pokud jde o děti, tak každým dnem, protože rostou, dospívají.
|
|
|
|
|
|
|
caira (Vojta1/03,Mates11/04) |
|
(5.8.2015 7:12:03) Znám jednoho jediného chlapa, který je dotykový optimista. Já jsem hodně kontaktní typ, velmi optimistická - ale on je na zabití. Chlapi většinou moc kontaktní mimo postel nebývají... ON ano - vše je hurá ...
|
|
|
|