Filip Tesař |
|
(27.1.2015 10:29:44) Kladivo na pedofily
Případ Michalákových, kde na počátku stálo podezření na sexuální zneužívání, nešťastný případ z Nýrska, ale také předchozí vraždy holčiček v Klášterci nad Ohří (2014) a v Praze-Tróji (2010) vzbuzují emoce a vyvolávají otázku, jak zabránit jejich opakování. Andrej Babiš se po vraždě v Klášterci vyslovil pro znovuzavedení trestu smrti. Norsko vyústilo v intervenci na parlamentní úrovni. A Nýrsko ve vzrušenou debatu o osobní odpovědnosti za krok, který zákon ukládá všem občanům, ale ke kterému jim přitom neposkytuje příliš oporu: oznámení podezření na zneužívání nebo týrání dítěte. Co se na počátku vypadá jako malý krok pro občana, může být zlomem pro rodinu. Proti sobě stojí dvě stanoviska, která lze jen obtížně sladit: jak ochránit děti, a jak se přitom vyhnout nadbytečným zásahům do rodiny. Východiskem se může zdát přenést tíhu odpovědnosti z jednotlivce na organizaci, která s ní bude umět nakládat – a které proto také svěříme velké pravomoci.
Osobně jsem přesvědčen, že správnou cestou není ani zavedení nových výjimečných trestů, ani razantní zvýšení pravomocí orgánů, které by měly takovým případům předcházet a bránit, a chránit nezletilé oběti sexuálního zneužívání a týrání. Důvod je jednoduchý: jednorázové zvýšení pravomocí, případně zavedení trestu sice uspokojí ty, kteří jsou do záležitosti zapojeni jen nepřímo, prostřednictvím svých emocí a obav. Pro mnohé účastníky debat o aktuálních případech, kteří podvědomě touží po jejich konkrétním vyústění, i pro ty, kteří se obávají možného ohrožení dětí v hypotetické budoucnosti, může takový jednorázový krok snadno uspokojit. Takový krok ale nemusí jít k samotné podstatě problému a může zůstat na povrchu.
Zásada „raději odebrat z rodiny o jedno víc, než o jedno méně,“ zní napohled ušlechtile, ale pokud dáme nějaké organizaci volnost postupovat v tomto duchu, je velká pravděpodobnost, že bude mít sklon využít nastavené hranice. Řečeno zjednodušeně, běžnou hranicí se tak může snadno stát „o jedno více“ a výjimečným případem „o dvě více.“
V případě Norska zastánci Michalákových poukazují na fašistické a rasistické ozvěny norské minulosti. Pravdou asi bude, že do politiky boje proti násilí na dětech se v Norsku promítá živá tradice silného sociálního státu (a fašismus se nikoli náhodou prezentoval jako hnutí, usilující o silný sociální stát). Nicméně podobné praktiky, jaké v případě Barnevernetu popisují členové rodiny Michalákových, pan Hasenkopf nebo paní Chalánková, nemusí být vůbec předávány jako určité know-how, konkrétní myšlenkové dědictví, konkrétní soubor praktik. Není třeba se jim speciálně učit. Mohou se snadno rozvinout samovolně, za příhodných podmínek, jak ve velkých, tak malých skupinách. Klíčovým slovem jsou pravomoci. Ty musí být vhodně rozdělené a odděleně kontrolovatelné. Lidé mají sklon využívat právě ten prostor, který jim je dán. Odebrání dítěte z rodiny je v praxi podmíněno několikerým rozhodováním, přičemž za ně nemůže zodpovídat ta samá osoba nebo orgán. Tato rozhodnutí musí podléhat nezávislé kontrole. Pouze vnitřní kontrola v rámci organizace nestačí, protože to je živnou půdou pro syndrom skupinového myšlení (groupthink), tlačící členy organizace k soudržnosti, uniformnímu myšlení, vede k autocenzuře a nadřazování solidarity v rámci skupiny původním cílům.
V případě, že podobné sociální služby stát svěří smluvním organizacím (outsourcing), je druhým klíčovým slovem hmotná zainteresovanost. V případě Barnevernetu byly vysloveny výhrady právě v tomto směru: jeho zaměstnanci, ale i municipality jsou motivovány k odebírání dětí. Ale i u nás se taková situace týká např. dětských domovů, praktických škol, Klokánků. Z jiné strany si někdo možná připomene, jak se při prosincové tramvajové výluce kvůli náledí v Praze vyrojili revizoři, lapající cestující, kteří o pár minut přetáhli platnost jízdenky. A o soukromých exekutorech, vydělávajícím například na zapomenutých pokutách za jízdu načerno, ani nemluvě. Odebírání dětí proto musí zůstat prostředkem, nesmí se stát cílem, a tomu musí být podřízena i hmotná motivace. Zní to ošklivě, ale lidé mají sklon i ty nejlepší záměry uvádět do souladu s osobními zájmy. Jinak řečeno, dokáží si snadno to, co jim osobně vyhovuje, odůvodnit dobrým úmyslem.
Proto je dalším klíčovým slovem je transparentnost. Tu nelze stavět do opozice vůči ochraně citlivých osobních údajů. Je potřeba, aby postup při odebírání dětí byl transparentní pro účastníky řízení: sociální pracovníky, policisty, soudce, stejně jako rodiče a samozřejmě i pro děti. Je potřeba, aby postup zjišťování způsobu, míry a závažnosti týrání byl transparentní. Je samozřejmě možné, že vedlejším důsledkem může být nepružnost. Avšak větší hrozbou pro pružnost v rozhodování je ve skutečnosti netransparentnost, která snadno vyústí ve výše zmíněný syndrom skupinového myšlení. V tom smyslu je přezkoumatelnost jednotlivých kroků v řízení také nutnou podmínkou diskuse o důvodech a způsobech odebírání dětí, protože ta je možná jen v prostředí, kde se průběžně kladou otázky a kde je průběžně možné zpochybňovat odpovědi.
Řešením týraní a sexuálního zneužívání dětí nejsou ani tak nějaké nové, zásadní předpisy na nejvyšší úrovni. Daleko spíše se řešení skrývá ve vypracování metodik jak pro to, jak postupovat v konkrétních situacích oznámeného nebo potvrzeného týrání a zneužívání, tak pro vyhodnocování varovných příznaků, a také pro vytipovávání potenciálně ohrožených vrstev či lokalit, aby takové vyhodnocování či vytipovávání nebylo pokud možno závislé na osobních postojích jednotlivců. To předpokládá i podporu nezávislé odborné diskuse na toto téma a průběžné začleňování odborných poznatků do praxe. Dále je nezbytně potřeba vzdělávání sociálních pracovníků, policistů a soudců. A samozřejmě také patřičná finanční podpora, která ovšem nesmí záviset např. na počtu vyřešených případů. Věděli jste například, že policie u nás i po pádu komunismu pokračovala v zaběhaném systému odměňováni podle poměru vyřešených a nevyřešených případů, což policisty vedlo k upřednostňování snadno řešitelných případů? Udělit pokutu je plus, nevyřešit vloupání minus… podobně ovšem i odebrat dítě znamená vyřešit rychleji a moci řešit jinde, zatímco pracovat s rodinou při ponechání dítěte v rodině znamená kýžené odfajfkování v papírech dlouhodobě odkládat.
Děti jsou potenciálně ohroženou menšinou, ale nejsou menšinou jako jiné menšiny: jsou závislé na rodičích. Jejich umístění v záchytných stanicích, dětských domovech i pěstounské péči jsou vždy náhražkou za původní rodičovskou péči, která selhala. Nedá se dost dobře srovnávat třeba s rozvodem s týrajícím partnerem: lze žít i single, dítě však mění určité pečující osoby za jiné. V případě dětí ale hraje roli jeden důležitý faktor: děti - potenciálně ohrožení jsou fyzicky v extrémní nevýhodě oproti dospělým – potenciálním násilníkům. To budí dodatečné emoce a povzbuzuje tlak na radikální řešení. A sexuální zneužívání je vnímáno jako extrémní forma násilí samo o sobě, v případě dětí se tudíž násobí oním vnímáním dětí coby nejvíce bezbranných obětí. Zásadou by mělo být „odebírat z rodin právě tolik dětí, kolik je potřeba.“ Vypadá to obtížněji, než zásada zmíněná v úvodu. Ale je v souladu s obrovskou zásobou lidské zkušenosti, v širokém rozpětí od výchovy dětí, výcviku zvířat, partnerského soužití, diplomatických sporů i mezinárodních konfliktů, kterou lze zkratkou shrnout takto: k dosažení cíle vyvíjet právě tolik tlaku, kolik je nezbytně potřeba, a pokud druhá strana reaguje v souladu s naším cílem, tlak ubírat.
Bylo by chybou hledat řešení v nějakém „kladivem na pedofily.“ Napohled méně efektní, protože drobná práce ve skutečnosti přinese více užitku. Ostatně, nejen v těchto věcech.
|
libik |
|
(27.1.2015 10:43:04) Taky mám dojem, že směšuješ nesouvisející. Vývoj nahlížení na práva dítěte se za poslední století někam posunul, konečně.. aneb ani taťka s mamkou si s ním nemůžou dělat,co chtějí. Nemyslím si, že projekty na ochranu dětí, za nimiž stojí mmch spousta úsilí, jsou pangejtistické a razí heslo "když se kácí les.."
|
Filip Tesař |
|
(27.1.2015 10:56:16) Směšuju, to máš pravdu. Asi to byla chyba. Vycházel jsem z toho, že v těch pedofilních vražd se začaly ozývat hlasy volající po radikálním řešení, a podobně bylo tady vysvětlováno, že rozhodující pravomoci získal Barnevernet v reakci na případ utýraného chlapečka a hlasy veřejnosti volající taky po razantním řešení. Podstatou je, že si nemyslím, že cestu představují jednorázová "velká" řešení, která vycházejí vstříc hlasům veřejnosti, ale nemusejí se trefit do situace těch skutečně potřebných.
|
Kudla2 |
|
(27.1.2015 11:02:10) Filipe, přesně.
I ta britská přísnost byla odstartována nějakým otřesným případem utýrání, který se v Anglii bohužel stal.
Já se docela dost obávám deinstitucionalizace, která je teď docela žhavým tématem, právě kvůli té finanční motivaci, kterou jsi zmiňoval a která by tam IMHO být neměla (ne tak výrazná, aby to kvůli ní stálo za to i lidem, kterým by šlo jen o prachy)
|
|
libik |
|
(27.1.2015 11:11:20) Já si nemyslím, že soukromé organizace rp. státní instituce reflektují hlas lidu, když jde o ochranu dětí, ale že je to přesně naopak. Norma chování k dítěti se odvíjí od formulovaného a diskutovaného. Před sto lety můj dobrý dědeček dostával od svého zbožného otce bejkovcem a nebylo to nic proti ničemu, mě za 50 let už jenom tatínek řezal řemenem, byl to hodný poctivý chlap. Dneska už se ví, že to není úplně košér a na povrch vyplývají dokonce i plaché info, že štípnout děvčátko do ňadérka nebo s ním probírat sprosťárničky, když jsem kladný strejček makáč, taky není nic, na co by se řeklo "no bóže".
A to nevzniklo na základě požadavku ochrany dítěte po utýrání jednoho malého. Takové věci si lidi, naštěstí, neumí představit a pokládají je za vzdálené. Ale denodenní vylévání frustrací na dítěti plus sem tam nějaký ten lapsus jakéhokoliv druhu zatím akceptujou, vždyť to dítě milují. Hnutí za práva dítěte mimojiné vzkazují, že tak jednoduché to není. (žádné z vysvětlení mého názoru nevztahujte k případu M nebo J)
|
Kudla2 |
|
(27.1.2015 11:15:20) Libiku,
ale to je otázka míry.
Vylévat si frustrace na lidech, co za nic nemůžou, není jistě v pořádku, a člověk by se měl kontrolovat, aby to pokud možno nedělal, ale neumím si moc představit, jak by se tomu dalo bránit jinak než vlastní autocenzurou nějak institucionálně, aby tím člověk nenadělal víc škody než užitku.
|
libik |
|
(27.1.2015 11:25:58) Kudla já si myslím, že cesta od bejkovce k zákazu počítače či nějakého zabrblání o pitomečcích, je dlouhá, významná a je důsledkem diskuse a formulování dětských práv, že je institucionální, chceš-li.
Konečně jako cokoliv jiného, zákoník práce, ženská práva..
Nebo si myslíš, že by se kapitalista rp. macho jednou probral a řek, tak a máte měsíc dovči a příplatek za neděli rp. holky, vyražte si do hospody?
|
Epepe |
|
(27.1.2015 11:29:11) Tak, tohle pozitivum nám nese pro někoho nepřijatelné vměšování úřadů do chodu rodiny. Bohužel si neumím přestavit, že by mohlo fungovat jedno bez druhého.
Ale zase na druhou stranu, nemít ty úřady, tak bychom možná dostávaly výprask denně ještě i my, manželky a ženy.
|
|
Kudla2 |
|
(27.1.2015 11:57:21) libiku,
jasně, chápu co chceš říct, já si představila pod vlivem informací z Norska situaci, kdy si (nesprávně, leč pochopitelně) vyliješ na dítku frustraci z práce tím, že na něho zvedneš hlas, a nějaká dobrá duše Tě za to napráská (jasně, extrém, ale jestli je pravda to s tím, že měli za zlé stresování dítěte tím, že mu řekli, že některý člen rodiny umírá, tak jsem si představila toto).
|
|
|
|
Epepe |
|
(27.1.2015 11:24:38) Taktak, .libik. 100% souhlas.
Myslím si, že jedinou možností, počet případů snížit (zabránit jim je podle mně nedosažitelná utopie), je společenský tlak a informovanost. A to ve třech směrech: - informovanost obětí, tj. dětí: to zahrnuje upozorňovat je na instituce, kam se můžou obrátit, školit je v oblasti lidských práv a sexuální výchově - informovanost agresorů, tj. rodičů a dalších pečovatelů, opět školit je v oblasti lidských práv, nabídnout jim pomoc v obtížných životních i výchovných situacích - informovanost široké veřejnosti, se zvláštním důrazem na pomáhající profese (učitele, lékaře, aj.)
A ten třetí bod nám, jak vidno i z předchozí diskuze, pokulhává. Lidé nevědí, co si pod pojmy týrání a zneužívání představit, jak reagovat, atd.
|
|
|
|
|
Lexi. |
|
(27.1.2015 10:56:20) Filipe, jako vždy, brilantní shrnutí tématu.
"Odebírání dětí proto musí zůstat prostředkem, nesmí se stát cílem, a tomu musí být podřízena i hmotná motivace. Zní to ošklivě, ale lidé mají sklon i ty nejlepší záměry uvádět do souladu s osobními zájmy. Jinak řečeno, dokáží si snadno to, co jim osobně vyhovuje, odůvodnit dobrým úmyslem. "
|
|
jentak | •
|
(27.1.2015 10:56:49) Já myslím, že by stačilo, když sociální pracovnice nebudou zavaleny stovkami "případy", které řeší od stolu administrativně a nemají čas na terénní práci - tedy nemyslím tím nakouknout do lednice, kolik je tam jogurtů a podívat se na úklid v domácnosti a jak má dítě uložené oblečení a věci. A to samé se týká učitelů - co má dělat učitel, když se mu dítě nezdá, k čemu tam je školní psycholog. Doteď nemůžu pochopit, že nikdo se nezabýval tím hochem, kterému matka dával do bot připínáčky a který měl hlad, že kradl ostatním svačinu. Učitelka to hlásila a nic, soc. pracovnice se spokojila s tím, že bylo uklizeno a v lednici jogurty. Jak to, že dítě neprohlédl lékař? Ten přece pozná podvýživu a známky fyz. týrání. Každý si jede po svém písečku a pak to odnese dítě skutečně týrané a i ty, které týrané nejsou.
|
|
Kreaty |
|
(27.1.2015 11:00:19) proč "„odebírat z rodin právě tolik dětí, kolik je potřeba", pedofil se zavře do vězení a dítě snad nemusí být nikomu odebíráno?
a trest smrti by byl dobrý, ale kritizujeme tu islámské státy, že pro ukamanování stačí svědectví 4 lidí, kolik lidí by muselo svědčit pro to, aby byl někdo pověšen nebo zastřelen? Jeden, dva? Takže když se dva domluví, tak vzhůru do toho, jak odstranit někoho nepohodlného.
Proč u nás neexistují kurzy jak vychovávat děti bez facek a bez rány na zadek, když je to pro spoustu lidí tak nepochopitelné, že to jde i bez toho. např.
|
Kudla2 |
|
(27.1.2015 11:02:49) mě naopak děsí, když vlivný politik volá po trestu smrti, jsem zásadně proti, tím se nic neřeší.
|
jentak | •
|
(27.1.2015 11:15:44) Taktéž jsem proti trestu smrti - omyl se nedá nikdy napravit - a omyl se stát může vždy, nedělám si iluze.
|
|
|
Lexi. |
|
(27.1.2015 11:08:56) "kritizujeme tu islámské státy, že pro ukamanování stačí svědectví 4 lidí, kolik lidí by muselo svědčit pro to, aby byl někdo pověšen nebo zastřelen? Jeden, dva? Takže když se dva domluví, tak vzhůru do toho, jak odstranit někoho nepohodlného."
- Evropské soudy nemají předepsáno, kolik lidí musí svědčit v (ne)prospěch obžalovaného, aby to soud vzal v potaz. U evropských soudů se vedle svědeckých výpovědí berou v potaz i forenzní důkazy - otisky prstů a profily DNA na místě zločinu, otisky bot, záznamy kamer, časový rozbor okolností zločinu... Samozřejmě, může se bohužel stát, že nepravdivá svědecká výpověď pošle někoho nevinného do vězení. MMCH, zajímalo by mě, jak to v islámských státech řeší, když 4 lidé svědčí ve prospěch obžalovaného a jiní čtyři v jeho neprospěch...
|
|
Pam-pela |
|
(27.1.2015 11:57:56) Blanket, jsem teda jednou z těch, co své děti občas plácla...dokonce se přiznám, že jsem jim párkrát i naplácala pořádně (když bylo za co samozřejmě) - výjimečně, ale stalo se to. A stojím si za tím, že plácnutí, kdy dítě přesně ví, zač to je a trest nebo výstraha plácnutím v té chvíli i skončí a jede se dál...je mnohem mnohem lépe dítětem vnímáno, než "psychologické tahy rodičů" - "odmítání" dítěte, zavírání do pokojíčku, nemluvení, vydírání, a dokonce i to, že dítě vidí, že nad ním a jeho chováním se rodič hroutí, či dokonce páče...už neví, jak dál...
Taky se stává, že dítě vidí, že rodiče už munici přesvědčování vystříleli a že na něj nemají žádné páky a "vyhraje" (což pro něj a jeho výchovu žádnou výhrou není).
Takže pokud kurzy - neměly by se týkat jen trestů fyzických, ale taky psychických, protože ty leckdy pokřiví duši dítěte mnohem víc než plásnutí, jen nejsou tolik vidět a rodiče si to snad ani neuvědomují - naopak mohou být na sebe pyšní, jak výchovu skvěle zvládají.
Držela bych se ve všem zdravého rozumu... a zkusila bych to bez extrémů.
|
Epepe |
|
(27.1.2015 12:57:32) Pam-pelo, když ono hodně rodičů ten zdravý rozum fakt nemá.
|
Pam-pela |
|
(27.1.2015 13:04:21) Zorko, nemá....většina lidí - a nejen rodičů - se potácí ve všech směrech od extrému k extrému, prostě jakoby se učí na protikladech. Nefunguje toto, pak musí přece fungovat to opačné . No, není to tak, nejlepší je se držet někde u středu, ale je to strašně těžký.
|
|
|
úča | •
|
(27.1.2015 21:23:53) U plácání není ani tak problém v tom, že by to byl nesnesitelný trest nebo to lámalo dítěti charakter, problém je v ráně jako argumentu. Z tohohle důvodu je lepší děti neplácat, ne proto že to je týrání. V situacích jako např. vbíhání do silnice a podobné spojené s nebezpečím pro dítě, to není nutné a v situacích, kdy dítě zkouší rodičovu trpělivost a vytočí ho do běla, je to zase chyba. I když jistě menší, než nějaké zpotvořené psycho..
|
|
|
|
kambala pláááckááá |
|
(27.1.2015 11:08:00) Myslím, že si to představuješ jak Hurvínek válku...
|
Lexi. |
|
(27.1.2015 11:28:40) Myslím, že Filip se snaží sdělit, že je potřeba vybalancovat "zlatou střední cestu" mezi extrémy - 1) raději odebrat o dítě víc, než o dítě méně (a riskovat, že neoprávněně odebrané dítě utrpí odloučením od rodiny) 2)a raději odebrat o dítě méně než o dítě více (a riskovat, že týrané dítě zůstane déle v nevhodném prostředí)
a lidé mají bohužel tendenci potácet se od extrému k extrému. ŽE balancování "zlaté střední cesty" není nic jednoduchého, o tom jistě nepochybuje nikdo, ale je potřeba se k ní stále snažit dostat co nejblíže.
|
|
|
Tizi |
|
(27.1.2015 13:04:22) Já bych vyzdvihla ten požadavek na transparentnost. Není nic jednoduššího než skrýt vlastní chyby a přehmaty pod zástěrkou toho, že nesmíme nic zveřejňovat.
Další závažnou částí tohoto problému se mě jeví psychologové. Jak jsou kompetentni k tomu, aby rozeznali, zda k nějakému ubližování dochází, jaký tam vůbec funguje systém kontroly. V Norsku bylo očividně s psychology problémy mnoho. Největší problém vidím v tom, že jsou placeni BV a v případě, že jejich posudek půjde proti zájmům BV, nedostanou další zakázky. Vidím jako naprostou nutnost nezávislého psychologa. V případě paní M. zřejmě došlo i k tak očividnému střetu zájmu, jako že dva tzv. nezávislé posudky zpracovávali životní partneři.
Další problém je, že pokud se takové posudky dělají několik měsíců po násilném odebrání dítěte z rodiny, jako v případě paní M., bude se nutně jednat o vysoce traumatizované děti, které budou reagovat jinak, než kdyby se takový posudek dělal v rámci jejich běžného života v rodině.
A dále, proč se nepříhlíží k vyjádřením starších dětí? Zase, u BV, to funguje očividně účelově, protože dle již více publikovaných případů, přání dětí vrátít se k rodičům, nereflektovala. U nás funguje podobná mentalita, protože už bylo několikrát zveřejněno, že děti (již starší 10 let) byly nuceně posílány na psychiatrii, pokud se odmítly stýkat s jedním rodičem.
|
|
|