| rišulka | 
 |
(26.2.2014 23:34:46)
Taky mám spánek jako únik. Spím jak Šípková, ale je to spíš deprese, nic se mi nechce, nemám sílu, nebaví, všechno chci zaspat a vzbudit se za 100 let - mít odstup..
Na depresi si dej pozor. Třeba by stačilo si s někým popovídat. Někdy mi to vyřčené přijde jako malichernosti a někdy zas to "nahlas" nasměruje - áá tady to pálí, tady chci pofoukat.. Máš někoho?
|
| Pam-pela | 
|
(26.2.2014 23:37:26)
Rišulko, taky mívám (nebo spíš jsem mívala) únik do spánku, nechtěla jsem se vzbudit do reality a trápit se...ale v určitých situacích je to pak hodně na škodu...člověk ten problém jakoby drží "pod peřinou" a dusí ho to.
Pohyb je výrazně lepší, nějaká fyzická aktivita.
Ale někdy se k ní člověk nedokope, protože se mu zdá, že stejně na ničem nezáleží 
|
|
| nanenka | 
|
(26.2.2014 23:44:04)
Rišulko, myslela jsem, že mám kolem sebe spoustu super lidí. ale jakmile jsem začala mít problémy,tak nemám nikoho. Mám super manžela, ale ten taky nějak nechtěl slyšet to, jak mi je. Tak jsem zkusila ségru. Té jsem vždycky mohla říct všechno. Vždycky jsme si pomáhaly, ale ani ona jako by neslyšela. jediný, co mi řekla, bylo, že mě může objednat k psycholožce. a ani to neudělala, ani se už nezeptala, jak mi je. Já nevím, možná jsem hrozně moc přecitlivělá, ale připadá mi, jako, že se na mě všichni vykašlali. Dneska měla přijít kámoška. Má nějaké problémy, tak se chtěla vykecat a nakonec se na mě vykašlala a šla popíjet i s mojí ségrou k jiné známé. Tak nevím, jestli se mi vyhýbají, protože je unavují moje problémy. Ale já o nich zas až tak nemluvím. Teď jsem jim to všechno řekla jen na jejich popud. a je mi ještě hůř, když vím, jak mi je a je jim to úplně jedno. to mám ještě větší depky, že už vlastně není nikdo, komu by mi na mě záleželo.
|
| NovákováM |
|
(26.2.2014 23:45:40)
Nanenko- nechceš opravdu za odborníkem?
Ono to nemusí být o tom, že tě lidé nechtějí poslouchat, ale třeba jsou také unavení, vyčerpaní.
Mne jednu dobu cizí problémy doslova "dorážely". Vyhledávala jsem i podvědomě lidi spíš v pohodě, potřebovala jsem nasosat pozitivní energii.
|
| nanenka |
|
(27.2.2014 0:59:49)
Žluťásku, nevím, jak to bylo. ale já to řekla jednou. a pak byly dvě akce a oni se na mě vykašlali. nechci, aby mě někdo každý den litoval nebo se mnou byl. To fakt ne. Ale když vím, že má někdo nějaké depky a potřebuje vypnout, tak ho pozvu a nebo se snažím, aby se mohl odreagovat. Já vážně nikomu denně nebrečím na klíně. Ale když mi kámoška nebo ségra řekne, že je v pr....., tak se ji snažím podpořit a třeba ji nějak rozveselit a ne ji ingnorovat. je to na dýl.
|
|
|
| nanenka |
|
(27.2.2014 0:55:21)
Terezko, chystám se tam. jen jsem potřebovala nějakou oporu z rodiny. Ale nemyslím, že bych je tím unavovala. Řekla jsem to jednou. a ono to dopadlo tak, jak jsem nechtěla, ale asi čekala. Každý se na mě vykašlal. Ale jinak za mnou každý chodí ztěžuje si. Když můžu, tak pomůžu. někdy stačí opravdu jen zájem. A o moje problémy je nikdo očividně nemá. Ale jsem zvyklá. Vždycky pomáhám a jsem zvyklá, že mně nikdo nikdy nepomůže. Jen jsem teď doufala. Já se moc neotevírám. A teď jsem to udělala a nemlela si držku....
|
| Pam-pela |
|
(27.2.2014 1:43:28)
...a víš, samozřejmě nevím, jaký vztah jsi měla s maminkou a jestli máš oporu ještě v tátovi.
Ztráta rodičů a zvlášť maminky je taková - definitivní...prostě najednou tu není ta jistota bezpečí, ta náruč, která člověka bezpodmínečně přijme, ta starostlivost a péče o "dítě". Vlastně jsi přestala být definitivně dítětem...a podle mě je to to, po čem voláš, po čem se ti stýská, co ti chybí...bezpečí, pochopení, ochrana, mateřská péče...
Teď už to "musíš" zajistit ty svým dětem...aby i ony si nepřipadaly nemilované a bez zázemí a lásky. Převzala jsi od maminky štafetu...
A ona stejně žije v tobě, ve tvých dětech, v sestře...ta určitá genetická linie, ty "vnitřní informace", které vám předala, ty si nesete v sobě...
|
|
| Kaplanka+kluci 05,08 | 
|
(27.2.2014 7:27:15)
já to vlastně mám podobně, v jiných aspektech života, mám jiné druhy trápení (z dětství, z mládí a rané dospělosti), hodně toho nejde změnit,ale ovlivnuje to můj život a mít dnešní rozum a tehdejší věk ...(ale taky se mění podmínky, snažím se rvát do hlavy že v té době to prostě bylo tak nej řešení)
já jsem taky ta dobrá vrba, ten dobrej blbec, všem pomůžu atd. Vždy se snažím vše brát i z jiných pohledů než je ten můj, na všechny beru ohled a často na to doplatím. Jenže jak si "dupnu", tak lidi dost koukají, co se děje. Nejsou na to zvyklí.
jakmile si postěžuju, jak něco řeknu já....tak hned milion poznámek co dělám blbě a že si to myslím blbě a že nemám řešit....jo taky se často cítím sama.
ad. manžel - chlapi to jednak fakt mají jinak, jak řekla Pampela nekonečné ženské emoce nejsou pro ně hmatatelné a často nevědí, jak s tím naložit. Taky se s tím učím žít. Já potřebuju mluvit, pojmenovávat věci, pocity.....jednak jak se chovají a co říkají často nekoresponduje s jejich nitrem, nedávají to najevo tak okatě, tak často, v takové míře .....manžel je sice můj nejbližší, taky na něj často "bleju" svoje trápení, ale často si musím připomínat, že jsou věci, který ani omílání po 150 nevyřeší, je potřeba se s tím srovnat i sama (i třeba za pomocí toho odborníka), ujasnit si, co vlastně cítím, co chci a pak to "napasovat" na chod rodiny, na city ostatních ....některé věci konečně přijmout, odpustit sobě i blízkým. kolikrát jsem chtěla od manžela jednoduché "řešení" a on spíš odpověděl "řekni co mám dělat".uměl pomoci hmatatelně (ano, byl se mnou, objímal mě, atd, ale pokud to je dlouhodobé a nemá to konce, tak to už pak kolikrát nechápal, "co furt řeším, že to je pryč") zlobila jsem se, ale měl v té chvíli pravdu. Jak mohl vědět, jak vyřešit moje pocity a trápení, když jsem to třeba ani pořádně neuměla pojmenovat....ale u mě se jedná o starý bolesti jiného rázu.
rodiče mám, ale máma je taková povaha (spolu s živ. údělem, dětství nic moc atd.), že se s ní pomalu nedá existovat. snažím se, vyčerpává mě to, pořád se snažím bejt její hodná holka (je mi 32)..... stejně vždycky to je blbě, at udělám co udělám.... je mmi to strašně líto.
hodně štěstí
|
|
|
|
| NovákováM |
|
(26.2.2014 23:49:15)
souhlas. Je.
Vím to ze své strany - jako ten depkou - no u mne to byl krásný "burn out" - postižené i naopak.
Tím, že jsem se pak nestyděla o tom mluvit jsem možná i leckomu pomohla.
|
| nanenka |
|
(27.2.2014 1:03:44)
Terezko, a co dělat potom, když o tom mluvíš a ostatní na Tebe kašlou? já osobně se pak cítím ještě hůř. Já se nesvěřím jen tak někomu. a když už jsem to udělala, tak jsem necítila žádnou oporu.
|
|
|
| nanenka |
|
(27.2.2014 1:01:51)
Žluťásku, a o to je asi můj problém. Já bych pomohla všem.
|
|
|
.
.
). Navic, kdyz uz jsem schopna spat, tak to byva po te nejvetsi krizi a pak to opravdu pomaha. Kdyz je to uprostred krize, tak stejne neusnu.
, ale spíš ne...to bych mu asi křivdila. Že to nepochopil plně, to nepochopil, protože to sám neprožil, ale byl se mnou...a stačilo mi to. Technicky mě podpořil...duševně moc ne, ale udělal pro mne fyzicky, co mohl.
Se.. mě celý svět a nejvíc já sama sebe. Alkohol jsem zkusila, výborně mě odbrzdil, takže jsem vyfikla super hysterák a je mi dál blbě. Zkouším přesměrovat pozornost na koníčky alespoň v rovině plánování "až budu moc", ale nebaví mě to. Takže nejspíš jedině přežít.
V její náručí
Únik z planety MarsPraha 3 
Ledové sochy na PustevnáchNový Jičín 
Jizerská 17Jablonec n/N 
Setkání sběratelůKroměříž 
K+M+B+Tábor 
Únik z planety Mars
Ledové sochy na Pustevnách
Jizerská 17
Setkání sběratelů
K+M+B+
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)