| rencik12 |
 |
(9.3.2013 19:58:45)
Dobrý večer,
chtěla bych se zeptat těch, co se podrobili interupci či miniiterupci, jak to potom zvládali psychicky.
Vyčítali jste si to, trápili se a zda ano, jak dlouho?
Já jsem se podrobila miniinterupci před dvěma lety a někdy mě chytne období několika dnů, kdy na to furt myslím a je mi z toho smutno a úzko, zabila jsem přeci svoje dítě a nejhorší je, že jsem byla na potrat donuca jít, z vlastní vůle to zrovna nebylo.
Děkuji všem za odpovědi, vaše názory a zkušenosti 
|
| Mia87 | 
|
(9.3.2013 20:09:25)
Asi rok jsem z toho byla smutná, pak to postupně odeznělo. Teď si občas vzpomenu, ale žádné výčitky nebo smutek necítím. Jsem s tím smířená a rozumově vím, že to bylo nejrozumější řešení. Jenže mě k tomu nikdo neńutil, rozhodla jsem se sama, proto s tím teď nejspíš nemám problém...
|
|
| klara | •
|
(9.3.2013 20:34:12)
mi se toto stalo taky pod silným tlakem a donucením a v podstatě k tomu došlo jen proto, že jsem byla slabá a neustála to. :-( psychika je strašlivá, ani po pár letech jsem se s tím nesmířila úplně. těhu nebylo nechtěné a v tom je zřejmě ten rozdíl.
|
| Margot+1 | 
|
(9.3.2013 21:13:26)
pak bych se zkusila vyrovnat s těmi, kteří mě k tomu donutili. Předat jim část té odpovědnosti. Třeba by se ti ulevilo.
|
| Elida | •
|
(10.3.2013 0:12:08)
V červnu to bude 10 let a lituju dodnes. Mám další děti, ale smutno mi je pořád, možná ještě víc. Na dětech totiž názorně vidím, že jsem to jedno kdysi zabila, ptám se, jaké by asi bylo...No nic. Na potrat jsem taky byla donucená jít, vlastní rozhodnutí to nebylo, navíc to dítě bylo počato s člověkem, který byl moje obrovská láska. Měla jsem víc bojovat, rozhodnout se jen sama za sebe, lituju toho moc a vždycky budu.
|
| Jan Frieda |
|
(29.4.2017 16:26:27)
Zcela Vás chápu. Moje dcera čeká miminko. S přítelem ale uvažují o interupci z dle mého názoru malicherných důvodů.
ˇˇRekl jsem jí o jejím vlastním zrození. Byla počata pár měsíců po narození syna. Manželka a dědečkové s babičkami byli zajedno v názoru přerušit těhotenství. Vybojoval jse život svého dítěte slovy: Přece nezabiješ naše dítě bez vážného důvodu. Když ho necháme žít, budem ho milovat do konce života. Nemiluješ jej jen protože ho ještě neznáš? Později se nám narodí jiné dítě, tohle, které chceš zabít je neopakovatelné, již teď je dáno kdo se narodí. Nemá šanci se bránit, to je náš úkol,
promiňte, nepíšu to pro vás, vy to víte. je to pro ostatní děvčate
Honza
|
|
|
|
|
| Ráchel, 3 děti | 
|
(10.3.2013 0:46:33)
renciku, to musí být těžké... sama jsem interrupci nepodstoupila, ale co tak pozoruji, tak způsob vyrovnávání se je u různých žen různý.
u tebe se pravděpodobně jedná o postabortivní syndrom - viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Postabortivn%C3%AD_syndrom
u žen, které byly k potratu donuceny, je riziko tohoto syndromu větší
doporučuji řešit s odborníkem - psychologem, jinak se může stát, že se budeš těchto pocitů těžko zbavovat a stanou se chronickými
Také se někdy doporučuje se s miminkem zpětně rozloučit nějakým rituálem...
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(10.3.2013 0:47:36)
a ještě se zkus podívat sem: http://www.popotratu.cz/?q=node/17
|
|
|
| amanvireja | 
|
(10.3.2013 9:02:00)
Známá byla na interupci nebo mini ,nejsem si jistá, ale vím ,že ještě dnes si vzpomene, že by už mohla mít cca 18ti leté dítě 
|
|
| sumace | •
|
(10.3.2013 13:33:52)
U mě to bylo úplně v pohodě. Před potratem jsem měla mizernou náladu a nemohla se dočkat, až to budu mít za sebou. Potrat probíhal naprosto v klidu a téměř bez bolesti  hned jsem šla domů. Spadl za mě v tu chvíli obrovský kámen, byla to vážně úleva a připadala jsem si jako v sedmém nebi protože už bylo konečně po všem  Pak už se nedělo vlastně nic zajímavého, nějakou dobu jsem neměla sex, ale to mi vůbec nevadilo. Brzo se můj život vrátil do starých kolejí a dělala jsem to, co dřív. Už je to 5 let a rozhodně nelituji. Bylo to to nejlepší rozhodnutí, co jsem mohla v té situaci udělat. Jsem opravdu ráda, že jsem nebyla tenkrát taková husa a nedala na rady ostatních žen, které mě od toho zrazovaly. Naopak si vážím všech kamarádek, které mě podpořily a nesnažily se mě uvrhnout do nějakého zbytečkého pesimismu . Takže za mě, bylo to úplně v pohodě.
|
|
| Nana*81 | 
|
(10.3.2013 23:22:35)
Rencik, psychicky jsem onemocněla, valnou většinu příznaků odneslo to, že jsem se s tehdejším přítelem rozešla a opustila zaměstnání (což byly dva hlavní donucovací faktory) a vyléčilo mě narození dcerky a nové oartnerství. některé ženy tu operaci nesou dobře, jiné už nikdy nejsou jako předtím. Nemůžeš dopředu vědět, jak dlouho bude reakce trvat. Osobně vnímám dohnání okolnostmi či partnerem k interrupci přirovnatelné ke znásilnění, o to víc, že je to tak neosobní, všichni se tváří že o nic nejde a přítelkyně vše schvalují. Možná že odsud plyne moje fobie z doktorů. Strach ze všech mužů obecně už odezněl, fyzické příznaky deprese odešly po otěhotnění. Zrovna osobně jsem si to vyžrala pořádně, pocity viny vedly až k sebenenávisti. každý musí hledat cestu, jak si odpustit, jak si se sebou znova porozumět. Jako všechny tragédie léčí i toto čas. I tyhle hrozné věci mohou mít v budoucnu silný význam v dobrém slova smyslu.
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)