| Irena + Matej, deti Karolina 5, Ondrej 2 roky | •
 |
(10.3.2000 19:03:58)
Postradame tema (mozna spatne hledame) co delat pri skonceni materske dovolene a jak resit nastup maminky do zamestnani. Zajimaly by nas zkusenosti ostatnich jak si poradili s nastupem maminky do prace, problematika zamestnavatelu a jejich vstricnosti k posunu nastupu, zkracene pracovni dobe, pece o nemocne deti i zkusenosti s umistenim deti do skolky atd. Navrhujeme nazev pro takove tema "Konec materske dovolene a jak dal?".
Dekujeme.
|
| Stáňa(39)+Ondra(6) | •
|
(13.3.2000 13:55:18)
Souhlasím s tím, že by nebylo špatné, kdyby se tu toto téma objevilo. Řekla bych, že tu chybí právě téma pro maminky "školkových" dětí, které chodí do práce. Téma "Co si povídají maminky ...." se týká většinou menších dětí, téma "Škola" zase dětí starších (i když pro nás už bude za chvilku aktuální). Takže bude-li zájem i u dalších maminek, jsem pro návrh Ireny. Ráda si přečtu zkušenosti ostatních i občas přispěji těmi svými. Vzhledem k tomu, že na tyto stránky nahlížím většinou v práci (doma okupuje počítač většinou manžel), dělám to po chvilkách a tak mi dneska už na nějaké delší psaní nezbyde čas, ale určitě se ještě k tématu vrátím.
|
| Vendula, děti povinné školou i školkou | •
|
(13.3.2000 15:17:44)
Téma "Maminka v zaměstnání" je myslím velice dobrý nápad, protože je to téma aktuální a řekla bych, že trochu "bolavé". S hledáním práce po skončení mateřské mám dost špatné zkušenosti, zpět na místo, ze kterého jsem na mateřskou odcházela jsem se vrátit nemohla, neboť byl "vytunelován" a v likvidaci, takže jsem téměř třičtvrtě roku sháněla, zasílala životopisy, zkoušela různé brigády...No prostě nebylo to lehké. Pak se na mne usmálo štěstí a pomohla mi náhoda a známí. Mé současné zaměstnání je dost časově náročné, zkrácený úvazek nepřichází v úvahu, takže se domů dostanu tak po páté hodině. Co se týče vyzvedávání dítka školkou povinného, naštěstí!!! mi pomáhá moje mamka, protože školka má otevřeno jen do čtyř hodin. Střídá se s mým mužem, případně zaskočí jedna ze starších sester. Ani s těmi, ač jsou už relativně samostatné (11 a 14 let) to není jednoduché. Udělat s nimi úkoly, vysvětlit, látku, kterou "neměly čas" ve škole pochopit...Ale stejně se o spoustu věcí musí postarat samy.
Musím to hrozně rychle a hrozně moc zaklepat, ale zatím jsou děti relativně zdravé, takže po doktorech chodíme minimálně. Zaměstnavatel je v tomhle docela tolerantní, spíš já si připadám "nepostradatelná", a že tu musím pořád sedět.
Další kapitola jsou prázdniny - školka má šest týdnů zavřeno, jelikož jsem z vesnice, tak žádná náhradní není, o dovolenou se samozřejmě musíme s kolegyněmi prostřídat...
No, shrnuto, myslím, že zaměstnané maminky to vůbec nemají lehké a pokud jim chybí pomocná ruka v podobě babiček či jiných dobrovolníků, mají to o to těžší.
Stránky Rodina čtu v práci, takže mám čas do nich nahlédnout jen občas. Do pár diskuzí už jsem se zapojila, s radostí se zapojím i do této, protože si opravdu myslím, že je to dobrý nápad.
Zdraví
Vendula S.
|
| Zdena, dvě dospělé a jedno dospívající | •
|
(15.3.2000 13:45:51)
Vůbec to není snadné dát dohormady zaměstnání a mateřské povinnosti. Když se teď na ten čas ohlížím zpět, vybavuje se mi jediné, když jsem se snažila stoprocentně věnovat práci, měla jsem výčitky, že něco zanedbávám doma a naopak. Nejhůř jsem to prožívala při nemoci dětí.Naštěstí jsem měla volnější zaměstnání v tom smyslu, že jsem si ledacos mohla udělat pro práci i doma a nebo chodit do práce večer, kdy zase zaskočil manžel. Ideální by byla podle mne sousedská výpomoc a to myslím i na případ letních prázdnin, mít kamarádku, které bych mohla třeba na týden svěřit mé děti a ona na oplátku učinit tutéž službu pro mne. My jsme to s manželem řešili tak, že já si brala celý měsíc dovolené v létě a trávila ho na chalupě sama s dětmi a druhý měsíc zase on. Pravda, ne každý je ochoten připustit, že vlastně manželé se "míjejí", ale ono to tak úplně nebylo, manžel a pak zase já jsme dojížděli o každém víkendu a bylo to fajn. To se nám moc osvědčilo, děti byly celé léto z Prahy venku a dodnes na to rády vzpomínají.
|
|
| Stáňa(39)+Ondra(6) | •
|
(15.3.2000 15:29:55)
Já jsem narozdíl od Venduly neměla se sháněním zaměstnání problémy. Nastupovala jsem zpět ke stejnému zaměstavateli v podstatě na stejné místo. Zaměstavatel mi dokance dal bez problémů třičtvrtě roku neplacené volno, protože jsem chtěla Ondru dát do školky až od září a nikoliv v lednu, kdy mu byly 3 roky (mimochodem setkala jsem se s tím, že si některé maminky myslí, že jim zaměstnavatel musí držet místo po celou dobu, kdy dostávají rodičovský příspěvek - takže pozor, nemusí; tuto povinnost má jen do 3 let dítěte, pak buď musíte nastoupit nebo se s ním dohodnout na neplaceném volnu, což většina zaměstavatelů dává nerada, můj případ je asi spíš výjimka anebo dát výpověď).
V práci záleží asi hlavně na pochopení nejbližšího okolí. Já mám bezvadné kolegyně i šéfku, které mi vycházejí vstříc třeba pokud jde o plánování dovolených nebo když potřebuju s Ondrou oběhat nějaké doktory (zubař, logopedie - ono se vždycky něco najde). Spíš mám nepříjemný pocit já, že už zase přijdu později nebo potřebuji dřív odejít. Když je Ondra nemocný, beru si práci domů (naštěstí to většinou jde) nebo chodím do práce až odpoledne, kdy si nějak zařídíme hlídání (babička, manžel, kamarádi).
Pokud jde o Internet, jsem na tom jako Vendula - na tyto stránky nahlížím v práci, takže obvykle není moc času. Určitě se se ještě k tomuto tématu vrátím a budu se i těšit, že tu najdu nové příspěvky (protože člověka potěší i fakt, že se někdo potýká se stejnými problémy jako on).
|
| Hana, jedno 8leté dítko | •
|
(6.4.2000 14:59:57)
Když jsem nastupovala do práce, bylo všechno v pohodě, ale pak mi umřela maminka (i o tu jsem se musela postarat) a byla jsem na všechno sama. Druhá babička je 200 km daleko. Od té doby jsem se toho musela hodně naučit: jak zvládat letem světem domácnost, dobře dělat práci (a být lepší než muži, neb ženám se nic nepromíjí) a abych se nezbláznila, tak si najít i nějaký volný čas pro sebe. V té době jsem také došla k názoru, že nejlepší pomocník je na konci mého ramene a začala jsem jednat. Vzhledem k tomu, že jsem maximalistka, tak jsem musela část svých povinností předat paní na hlídání a úklid domácnosti. Od té doby si nepřipadám jako štvaná zvěř, že sedím v práci a doma "mi brečej děti".
|
| Irena, Karolína (5) Ondřej (2) | •
|
(3.5.2000 23:13:33)
Moc mě potěšily všechny reakce. Když jsem psala svůj první příšpěvek, byla jsem přesvědčená o tom, že jakmile syn bude mít 3 roky nastoupím do práce u mého původního zaměstnavatele. Ovšem dnes už vím, že ne. Ovlivnily mě všechny uvedené příspěvky,
|
|
| Irena, Karolína (5) Ondřej (2) | •
|
(3.5.2000 23:27:44)
ale nejen ty, mám několik známých maminek, které problém vyřešily stejně a hlavně chování a zdravnotní stav syna. Mám na mysli to, že Ondra ač už nyní má skoro 2,5 roku nenávidí záchod, o nočníku nemluvě a nudle pod nosem je náš běžný zdravotní stav.
|
|
|
|
|
|
| Věra, 2 předškolňata | •
|
(14.3.2000 17:28:21)
Mám radost z nového tématu pro nás zrovna tak aktuálního.Snažíme se ho zdolat už půl roku, co jsem se zapojila zpět do "pracovního procesu". Ještě mám čerstvě v paměti první návštěvu ve školce, kterou jsem nesla psychicky možná hůř než můj syn (malý "frťánek" by mi možná tenkrát pomohl), protože jsem věděla, že tím končí období, kdy jsme si řídili celé dny sami.Ještě teď si připadám trochu macešsky, když tahám děti z postelí skoro za tmy a oni se mě ptají, proč je budím v noci.A každodení otázky "A půjdeme dneska po "o"? A proč musíš být v práci tak dlouho? A proč tam vůbec musíš chodit?...Ale na druhou stranu si říkám,i tohle patří k životu.Svoje dilema, jestli opravdu dělám to "nejdůležitější", když trávím své dny v kanceláři a přitom si umím představit deset užitečnějších věcí, které bych mohla dělat se svými dětmi, jsem si ještě nevyřešila.Pravděpodobně to dopadne kompromisem zkráceného úvazku - ten naštěstí můj (státní) zaměstnavatel poskytuje.Z mých dosavadních zkušeností se plný úvazek dá zvládnout jen s pomocí tatínka (vodí děti ráno do školky a jednou týdně vyzvedává) a i tak jsem často ve školce mezi posledními. Nejsou však jen tzv. mínusy, je dost dalších kladů na nové situaci - umíme si víc vážit když jsme spolu, kontakt s lidmi z mé profese mi také psychicky pomohl, cítím se teď sebevědomější a víc v pohodě.Vyhovuje mi tempo pracovních dnů, dny doma byly už občas tak nějak lenivé. Ráda se přiučím, jak si pomoci v některých krizových situací všedního dne - u nás jimi jsou s přehledem rána a načerpám jistotu, že i obě role se dají zvládnout poctivě.
|
| Stáňa(39)+Ondra(6) | •
|
(17.3.2000 16:08:29)
Ahoj Věro,
vyloženě mne potěšilo, že těžká rána nejsou jen u nás. To. co bylo v době mateřské výhoda (Ondra vstával po osmé, takže jsem se v klidu vyspala a občas ještě stihla i něco doma udělat), se teď jeví zcela opačně (jak teď závidím kamaráce, jejíž dítko se do miminkovského věku budí v šest). První rok (načala jsem po mateřské v práci už třetí rok) jsem se utěšovala tím, že si časem zvykne a bude to lepší. Tuto iluzi mám dneska už za sebou a smiřuji se s tím, že Ondra je "sova" a "skřivánka" z něj prostě neudělám. Už proto, že naprosto stejná "sova" je i tatínek (ten prohlašuje, že se částečně budí až v polovině cesty do práce a úplně až když si dá v práci první kafe). Z toho také vyplynulo naše rozdělení "rolí" - oni dva by se ráno zřejmě úspěšně zmasakrovali. Takže ráno vodím do školky já, odpoledne vyzvedává tatínek který si kvůli tomu posunul pracovní dobu o půl hodiny dopředu, aby byl kolem půl čtvrté ve školce (což ho vzhledem k jeho vztahu ke vstávání příliš nenadchlo, ale nese to statečně). Já jsme vzdala představu, že ráno Ondru probudím, on se obleče a já zatím připravím snídani. Realita je taková, že navlékám oblečení na polospící dítě huhlající, že chce ještě spinkat a reagující (brekem) pouze v případě, že se na něj pokouším navléct nějakou část oblečení, kterou nesnáší. Teprve cestou ze záchodu se obvykle probudí natolik, že je ochoten se pustit do snídaně (kterou s ním musím ovšem prokonzultovat večer, aby se nestala případným zárodkem problémů, protože jakékoliv spory jsou ráno neřešitelné). Na druhou stranu musím říct, že pokud se výjimečně vracím domů dřív (třeba proto, že po nějakém jednání nejdu už zpět do práce) a ženu se do školky s tím, že Ondru vyzvednu dřív, obvykle se dočkám toho, že mi sdělí, že si nutně ještě potřebuje něco dodělat a že mám přijít později, příp. na něj počkat (tím ovšem nemyslí počkat pět minut, ale spíš tak půl hodiny). Myslím si proto, že mu až na to vstávání školka vyhovuje, a tak se necítím jako macecha. O zkráceném úvazku jsem uvažovala taky, ale všichni mi to rozmlouvali ("práce se od tebe bude čekat stejná, peněz dostneš míň"), tak jsme to zkusili na plný úvazek a zatím to jde (i když někdy těžko). Příští rok nás ale čeká první třída, takže na ten zkrácený úvazek možná dojde. Teď má Ondra možnost dospat se případně po obědě, ve škole to nepůjde, takže uvidíme, jak to bude zvládat.
Psát by se toho dalo ještě hodně, ale nedostává se čas, tak do této rubriky zase napíšu někdy příště.
|
|
|
| Šárka, syn 13 let, dcera 10 let | •
|
(22.3.2000 13:51:48)
Milá Ireno, tvůj příspěvek do diskuse je určitě aktuální, protože se stále týká a bude týkat mnoha maminek. Moje zkušenosti jsou sice staré několik let, ale nemyslím, že by se mnoho od té doby změnilo (leda k horšímu). Nastupovala jsem do zaměstnání, když bylo dcerce 4 a půl. Bylo to na podzim a ve školce mi tehdy řekli, že musím ihned přinést razítko, nebo ji vyškrtnou z evidence. Tak jsem vzala nahonem, co se dalo, jako středoškolačka s oborem zahraniční obchod jsem začala pracovat na noční směny v pekárně jako pomocná síla. Úžasná zkušenost! Vydržela jsem přesně do vánoc a hledala dál. U nás na vesnici to nebylo tak snadné, takže jsem vyzkoušela leccos. Podařilo se mi chytit až na jaře, ovšem práce byla v Praze, u zahraniční firmy, školka do čtyř. Navíc manžel na montážích, takže jsem s ním nemohla počítat. Dodnes pamatuji na tu štvanici, v pondělí jsem dělala do večera a děti hlídala kamarádka, abych ostatní dny stíhala autobus a současně plnila svůj úvazek (zkrácený neexistoval). Děti rostly a já střídala různá zaměstnání. Jakmile jsme vypadli ze školky, začala to být pohoda. Starší syn vyzvedl dcerku v družině a naučili se trávit určitý čas sami doma, takže já netrávila odpoledne ve stresu, že nestihnu skončit přesně včas. Dnes už mě děti pomalu přestávají potřebovat. Syn dojíždí do gymnázia a sotva přijede domů, sedá k počítači nebo mizí ven. Dcera je na tom obdobně, navíc má i plno mimoškolních aktivit. Když náhodou přijedu domů dřív, obvykle tam jsem stejně sama. Scházíme se až navečer. Takže to chce vytrvat a i když s postupujícím věkem ztrácejí děti na roztomilosti, zase se stávají samostatnější a rodiče se tím více osvobozují. Problém spíš dnes není v tom, jak zvládnout školku a družinu, ale jak vůbec sehnat zaměstnání. Diskriminace v tomto bodě je na vrcholu. Starat se o dítě ve věku do 7 let je cosi jako mít prašivinu. Jsem ráda, že už to mám za sebou. Nebo máte, ostatní maminy, lepší zkušenosti? Ahoj Šárka
|
| Jitka | •
|
(22.3.2000 14:41:00)
Ahoj Šárko,
naprosto s Vámi souhlasím, že sežene-li žena dneska zaměstnání, dá se to považovat skoro za zázrak (a to platí už i pro Prahu). Je mi 22 let a jsem vdaná a bezdětná. Už skoro 2 roky se pokouším najít si jinou práci. Čtu inzeráty v novinách, sleduju internet, apod. Každou chvíli jsem chodila na nějaký pohovor, ale vždy to dopadlo stejně. Místo, aby se mě ptali na to, co umím atd., zajímá personalisty pouze to, na kdy plánuju rodinu. Vlastně se na to ani neptají, spíš to sami oznamují: " Hmm, Vám je 22, to stejně půjdete určitě za chvíli na mateřskou, a takový jsou pro nás neperspektivní!" Před nějakou dobou jsme se rozhodli, že si to mimčo vážně pořídíme, takže jsem přestala obcházet konkurzy, protože je jasné, že by to bylo nefér, kdybych po roce oznámila, že jdu na mateřskou. Ale zajímalo by mě, kdy je tedy ženská pro zaměstnavatele perspektivni. Nejprve mě nikdo nechce protože jsem mladá a mohla bych otěhotnět, potom mě nebudou chtít, protože budu mít děti, se kterými bych často byla doma (podle nich). No a až děti odrosotu, tak je možné, že budu pro personalisty stará, vzhledově neatraktivní, téměř před důchodem (né-li nad hrobem).
Myslíte, že se to někdy zlepší?
Přeji hezké jaro!
Jitka
|
| Iva, syn 2 týdny | •
|
(5.4.2000 22:23:21)
Milá Jitko,
moc se mi líbil Váš příspěvek, protože úplně přesně vystihuje mé pocity, týkající se možnosti zaměstnání žen u nás.
Někde na těchto stránkách zaznělo, že diskriminace v této oblasti v současné době dosahuje vrcholu, myslím, že je to velmi trefné.
Po skončení VŠ jsem měla o něco více štěstí než vy a díky přímluvci, který odpřísahal mou chorobu štítné žlázy (kterou opravdu mám), s tím, že zřejmě ovlivní mé možnosti týkající se těhotenství, jsem získala velmi pěkné místo u zahraniční firmy. Bohužel asi po 4 letech se naše názory s mým zaměstnavatelem začaly rozcházet a já dospěla k závěru, že má praxe a mé schopnosti budou naprosto dostačující k získání podobného místa někde jinde.
Cha, jak jsem byla bláhová!!
Ano, splňovala jsem všechny požadované předpoklady, dokonce i praxi, ale byla jsem vdaná a bezdětná.
Myslím, že nechat vypálit si cejch na čelo by bylo méně podezřelé.
Asi po roce hledání a odepisování na inzeráty jsem rezignovala a dala výpověď s tím, že si snad nějak poradím jako "podnikatelka". Skutečně to celkem šlo, atak jsem asi po roce podnikání v klidu přišla do jiného stavu a pořídili jsme si s manželem konečně syna. Teď se statečně zabíhám do pracovního režimu "novopečená maminka" a je mi prima.
Ale upřímně řečeno se velmi děsím toho, až po nějaké době začnu přemýšlet o tom, že bych opět začla pracovat.
To už budu opět podezřelá, tentokrát s předškolním dítětem a pak budu -stará-.
Jo, třeba se někdy dočkáme toho, že konečně začnou být tyto praktiky zdejších zaměstnavatelů po zásuze "oceňovány".
Mějte se prima
Iva
|
|
|
| Šárka 30 + syn 8 | •
|
(5.4.2000 10:06:04)
Milé kolegyně, nedá mi to se nepodělit se svými zkušenostmi k tomuto tématu.
Do zaměstnání jsem nastupovala, když byly synovi 2 roky a 3 měsíce.
Důvodem tohoto zběsilého činu byla naše katastrofální finanční a bytová situace. Najít zaměstnání ve 100 tisícovém městě nebyla legrace, absolventka bez praxe s batoletem. Pomohla náhoda a do práce jsem nastoupila den ze dne. Půl roku, do září, než syn mohl nastoupit do školky, jsme danou situaci řešili jak se dalo. Hlavní pomoc byla babička (tchýně), které zaměstnání umožňovalo pracovat v nočních a víkendových směnách. Ale i přes její snahu měl tento stav spoustu mínusů, já i manžel jsme vybrali veškerou dovolenou na hlídání o dnech, kdy to nešlo vyřešit jinak.
Syn školku snášel velice, velice těžko. Celé dny trávil poplakáváním v koutku, nedokázal se s dětmi sblížit. Personál školky nám situaci nijak neusnadňoval, syn byl pro ně problematický a tak stačila sebemenší záminka (např. ojedinělé zakašlání), aby mi zavolali, ať ho okamžitě vyzvednu. Po celý první rok školky jsem byla uzlíček nervů, nevěděla jsem, jak z toho. Naštěstí se mi podařilo sehnat školku jinou, kde byly skvělé paní učitelky. Tím se změnil i synův přístup ke školce. Ne že by se tam vyloženě těšil, ale neprotestoval a občas byl tak zabraný do hry nebo "tvoření", že jsem musela počkat - když jsem ho chtěla vyzvednout. (Protiklad k tomu, jak jsem ho nacházela uplakaného, pověšeného na vstupní brance.)
Nová školka měla ovšem tu nevýhodu, že byla na druhém konci města, takže jsme každý den absolvovali 2x téměř hodinovou cestu městskou dopravou ve špičce. Nic moc.
Co se týče přístupu zaměstnavatele - vyloženě nůž na krku jsem neměla nikdy, nicmémě charakter mojí práce neumožňuje zkrácený úvazek nebo časté absence. Takže o hlídání se při nemocech dělíme podle možností s babičkou a manželem - ten má nyní zaměstnání, které mu umožňuje část práce dělat doma (skvělé!).
Teď syn chodí do druhé třídy. Po zkušenostech s cestováním do MŠ jsme vybrali školu nejbližší našemu bytu, takže může bez problémů chodit domů ze družiny sám. Když se asi za hodinu vracím
já, najdu ho u počítače nebo jen vzkaz, kde je a kdy příjde. Věřte, milé maminky, že se mi často zasteskne po době, kdy byl malé kotě a nedočkavě na mě čekal, co že budeme spolu podnikat.
Škola má pro zaměstnané matky ale přichystané další problémy. Ta spousta prázdnin! Pokud nejste zrovna učitelkou nebo nemáte rodiče v důchodu, tak vám to také pěkně zamotá hlavu. (Zvlášť pokud vy i váš manžel pracujete u firmy, která neposkytuje dovolenou nad rámec daný zákoníkem.)
Asi opravdu zbývá jen maximálně využívat čas, kdy v práci nejste a trávit ho společně a s ohledem na zájmy toho prcka, který za spoustu vůbec nemůže.
|
|
|
| Jitka , dcera 1,5 r., syn 9 r. | •
|
(6.5.2000 19:58:37)
tak jem si to všechno přečetla, a asi jsem z vás největší blázen, když jsem šla do práce v roce a čtvrt věku své dcery. Věřte, nebylo to lehké rozhodování, ale dostala jsem výhodnou pracovní nabídku, doma mi malou "na plný úvazek" hlídá skvělá švagrová bez závazků, a i když se chystá nám zmizet do světa, mám už domluvené hlídání s kamarádkou a rodiči. Ale stejně dojde na jesličky. Naštěstí do nich chodil chvilku i syn, takže vím, že jsou u nás naprosto skvělé a vyloženě rodinné. Uvažuji o práci na zkrácený úvazek, mělo by to jít, ale zatím si moc nemohu vyskakovat. Je pravda, že odpoledne po příchodu z práce je strašně krátké a kolotoč deprimující. Zato si mohem více vychutnáváme klidné společné chvilky, malá je skvělá, vůbec se mi neodcizila, jak by mohl někdo očekávat, a já se na ni každý den moc těšim. Se synem jsem také nebyla doma, studovala jsem VŠ a nezdá se mi tím nijak ovlivněn. Je pravda, že mám manžela, který kromě kojení zvládá všechno (když musí)Syn má už vlastní zájmy, které mu vyplní čas spíš,.než máma doma. A i když peníze rozhodně nejsou nejdůležitější, všichni si víc užijeme kratší dovolenou u moře, než každodenní bloumání kolem výloh. A děti strašně rychle vyrostou a život tím nekončí, takže co pak doma? Já bych to nechtěla. Proto si myslím, že je lepší jít do práce radši dřív než o ní přijít. Možná budu jednou litovat, ale teď jsem spokojená. Vaše J.
|
| Marcela, pětiměsíční dcera | •
|
(10.10.2000 13:37:07)
Šla jsem do práce, když bylo dceři pět měsíců. Důvody jsem si našla již dávno před otěhotněním a připadaly mi logické a myslela jsem si jak pěkně jsem to vymyslela: Manžel k zaměstnání po večerech podniká a tak nebudu celé dny sama a když zůstane dopoledne na mateřské on, užije si ho i dcera. Po jejím narození už mi ty důvody tak logické nepřipadaly a ted si sice nemyslím,že dcera citově strádá (pořád ji ještě chodím domů kojit), zato mám pocit, že citově strádám já. Možná se to jestě změní, ale zatím doufám, že s manželem začneme podnikat naplno a já se k dceři vrátím.
|
|
|
| monika /dcera 3roky/ | •
|
(7.8.2000 21:57:21)
musela som po roku nastúpiť do práce/zmluva na dobu určitú/ . Kedže mám 32 a manžel 38 , pomáhajú babičky na penzii.V čase,ked som začala uvažovať o dieťati som ale vymenila časovo náročnú prácu,za prácu,ktorá je len niekolko dní v mesiaci.Vtedy naraz odpracujem aj 20 hodín.Bez ieťaťa si človek lepšie vyberie.No a potom sme všetko naplánovali tak,aby som sa stihla do vypršania zmluvy vrátiť. 10 dní som v robote,zvyšok som poslušná maminka a medzitým sme už dorástli do školky.
|
|
| Petra, dvojčata 2,5 roku | •
|
(21.10.2000 21:29:20)
Ano, ano, ano. Už teď z toho mám deprese. Nedokážu si představit, že ty moje prdelky budou skoro celý den pryč. Tohle téma odloučení je dost bolavé, takže do toho, ale přezto přezevšechno si myslím, že děti téměř vždycky všechno zvládnou v pohodě, to jen rodiče nad tím ztrácí hlavu. Opravdu se toho bojím, ale ono to nějak dopadne. Držím palečky, mě to čeká za půl roku :(
|
|
| Petra, dvojčata 2,5 roku | •
|
(21.10.2000 21:29:38)
Ano, ano, ano. Už teď z toho mám deprese. Nedokážu si představit, že ty moje prdelky budou skoro celý den pryč. Tohle téma odloučení je dost bolavé, takže do toho, ale přezto přezevšechno si myslím, že děti téměř vždycky všechno zvládnou v pohodě, to jen rodiče nad tím ztrácí hlavu. Opravdu se toho bojím, ale ono to nějak dopadne. Držím palečky, mě to čeká za půl roku :(
|
|
| Lenka - Eliška 10 měsíců | •
|
(17.2.2001 11:06:50)
Právě se nacházím v situaci, kdy řeším dilema, jak s návratem do práce. Zaměstnavatel na mě tlačí, abych nastoupila jak bude Elišce rok, protože moje kvalifikace je velice specifická a prostě tam chybím. Musím se přiznat, že jsem z toho někdy ani nespala, nechci být krkavčí matkou a dítě někam odložit. Tak jsem to probrala s manželem a rozhodli jsme se, že půjde v roce a půl místo mě na mateřskou. Vyhrál i argument, že vydělám 3x víc než on a tak rodinu spíš uživím. Nyní musím vyřešit problém co toho půl roku. Zdá se mě opravdu brzo aby Eliška chodila do jeslí každý den. Zkusím se domluvit se zaměstnavatelem abych mohla chodit do práce 1-2x týdně a v tu dobu budou hlídat babičky, tetičky, případně zkusím soukromou miniškolku, protože jesle jsou v Brně pouze tři a pro mě zcela nedostupné (auto nemáme a MHD to nepřipadá z časových důvodů v úvahu). Eliška je naštěstí velmi společenská a tak si myslím, že s hlídáním nebude problém i když i to může být relativní.
|
| eva, syn 6 měsíců | •
|
(17.2.2001 14:36:43)
Ahoj Lenko,
jsem taky z Brna
Prosím Tě jak píšeš, že jsou v Brně troje jesle, já vím o jedněch na vinohradech, kde jsou ty další, uvažuji také o návratu do zaměstnání. Díky
|
| Alena, syn 1 rok | •
|
(17.2.2001 15:51:50)
Jedny jesle by měly být v Černých Polích a jedny snad v Kohoutovicích. Potom se taky plánovala jakási on-line školička Mraveneček a to bylo kdesi v Jundrově, ale obávám se, že neexistuje. T.č. na paní, co to chtěla otevřít je Ing. Zouharová 0605807653. Jak jsem koupila, tak prodávám, nemusí tobýt správně.
I já se chystám do práce, ale odtud - z malé vísky u Brna, bez auta to bude asi dost těžký.
Mějte se.
|
| ještě Lenka | •
|
(25.2.2001 16:33:13)
Jesle v Brně, kde berou děti již od 6 měsíců jsou v Kohoutovicích a v Černých Polích na Fügnerově, potom jsou jesle ještě u dětské nemocnice a na Lesné, ale tam berou děti až od 1,5 roku (viz Zlaté stránky). Dobré reference mám na jesle v Kohoutovicích. Kamarádka dala dítě do jeslí v 8 měsících ale dlouho to nevydrželo, protože děti tam bývají často nemocné. Já jsem z Jundrova a do práce jezdím na Cejl, tak by se mě hodilo něco poblíž, na uvedený telefon jsem se zatím nedovolala. V pátrání neustávám, jak se dozvím něco nového dám vědět.
|
| Marcela | •
|
(25.3.2001 17:00:04)
Neznám průběh celé diskuse, ale pokud sháníte jesle poblíž Cejlu tak jedny jsou v Židenicích nevím přesně od kdy tam berou děti, ale kamarádka tam dávala malou asi v 10-ti měsících.
|
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Magická show Pavla DolejškyCheb 
Rekonstrukce husitské bitvyJičín 
Orchestr na dotek – ZápadPraha 1 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Magická show Pavla Dolejšky
Rekonstrukce husitské bitvy
Orchestr na dotek – Západ
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)