| Míša+1 | 
 |
(10.4.2011 11:06:34)
Tak už od včerejška přemýšlím,že založím toto téma.Přemýšlím hlavně nad maminkami ,které nemají nikoho blízkého z rodiny,stane se jim nějaký úraz (nemoc)...mají malé děti a nemá vás najednou kdo zastoupit.Naštěstí...já zastoupení mám.
Byly/i/ jste někdy v podobné situaci a zažívaly zoufalé a krušné chvilky?
Kdo četl mou diskuzi ví,že mám funkční dočasně jen jednu ruku (ale to tu určitě už rozebírat nechci)..proto mě zajímají Vaše příběhy kdo má chuť se podělit.
Momentálně dost přemýšlím,jak to mají postižení těžké,kteří jsou zcela odkázáni na pomoci druhých...ochrnutí (i běžná osobní hygiena)..,takové běžné věci taky teď řeším a to mám nohy a 1 ruku v poho .
|
| Noface |
|
(10.4.2011 11:38:52)
Není to jen špatný, skoro bych řekla, že to přináší víc pozitiv než negativ. Přehodnotíš priority, z tvých dětí se stanou naprosto samostatné bytosti a skvělí parťáci, kteří berou pomoc jako samozřejmou věc ve svém životě a pomáhají samy od sebe. Spoustu věcí se naučíš zvládat, i když ostatní nechápou, jak to děláš. Nejhorší je taková ta logistika kolem dětí, kdo ti dítě vyzvedne ze školky atd. Ale není to neřešitelné, asi je to tím, že kolem sebe mám super lidi. On ten úraz donutí lidi zpomalit, najednou máš víc času na věci, na které dřív nebyl, právě na ty děti nebo na věci, které máš sama ráda, taky na přemýšlení a tak vůbec. Pomoc druhých neberu jako závislost, i když jsou situace, kdy se bez ní neobejdu, momentálně např. odvod dítěte do školky a ze školky, starší už naštěstí chodí sama. Beru to jako projev přátelství těch, co mi tu pomoc nabízí, naštěstí jich není málo :o). Téměř všechno je řešitelné. Člověk se nesmí bát ostatní poprosit, ono je to totiž většinou ani nenapadne, že určité situace třeba zvládnout nejdou, ale nikdy se mi nestalo, že by mi někdo odmítnul, naopak mi vždycky každý rád pomohl. Jsem po úrazu nohy 3 roky, nejdřív jsem 4 měsíce jen ležela, což bylo docela blbý a bez pomoci bych to nezvládla, protože jsme měli jednu dceru rok a půl a druhou v první třídě, pak rok o berlích a to už šlo, dítě se v necelých 2 letech naučilo oblíct, udělat si svačinu a takový ty běžný věci jako dát do pračky, vyndat to a tak, protože já jsem jí nemohla zvednout, nebo se k ní nějak moc sehnout, venku jsem měla v rukou berle, takže nesměla zdrhnout, protože jsem jí nemohla vzít za ruku atd. Ale ty děti vycítí, že si z nich člověk nedělá srandu a chovají se tak nějak normálně. Teď jsem párkrát do roka o berlích, stačí blbě šlápnout, což se mi stalo zrovna před týdnem, takže tu většinu času ležím s nohou ve zvýšené poloze, chůze taky nic moc spíš jen po bytě a s berlema, tudíž žádné volné ruce. Zvykneš si, zajede se doma takový systém, že už to nikomu nepřijde divné. Musím teda říct, že mám naprosto skvělého manžela, kdybych měla dělat všechno sama, bylo by mi podstatně hůř. Takže abych to shrnula, tak nám to přineslo spíš pozitiva, hezký vztahy a takovou rodinnou soudržnost bych řekla . Ale už jsem většinu času relativně normálně schopná chodit, jen když se zadaří blbě šlápnout, tak mám berle zhruba na měsíc až dva. Takže asi tak nějak. S těžce postiženýma svůj stav vůbec nesrovnávám, protože se v této oblasti pohybuju (speciální pedagogika), tam je to o něčem jiném, ale ani tam bych to z jejich hlediska nenazvala závislostí.
|
| Míša+1 |
|
(10.4.2011 11:46:13)
Tak to tě obdivuju.Ale právě asi pro to,že máš skvělého manžela,bereš to takhle...každý takové štěstí nemá.
|
| Noface |
|
(10.4.2011 12:03:26)
Bez manžela bych to nezvládla ani omylem. Takhle jsem přitom začala studovat VŠ a vůbec jsem rozjela spoustu vlastních aktivit, které mi umožňuje právě klidový režim. Dalo by se říct, že mně osobně to mnohem víc dalo, než vzalo. Ale v situaci, kdy ujíždí tramvaj a já prostě nemůžu popoběhnout, značně skřípu zuby  . A taky mám velkou podporu kamarádů, na který to hrnu, když mám depku, cpát to furt manželovi mi přijde nehumánní .
|
|
|
| Mulderka+ufounci /05,08,11/ | 
|
(10.4.2011 21:21:12)
"Pomoc druhých neberu jako závislost, i když jsou situace, kdy se bez ní neobejdu, momentálně např. odvod dítěte do školky a ze školky, starší už naštěstí chodí sama. Beru to jako projev přátelství těch, co mi tu pomoc nabízí, naštěstí jich není málo :o). Téměř všechno je řešitelné. Člověk se nesmí bát ostatní poprosit, ono je to totiž většinou ani nenapadne, že určité situace třeba zvládnout nejdou, ale nikdy se mi nestalo, že by mi někdo odmítnul, naopak mi vždycky každý rád pomohl."
Brony, tvůj pohled je asi správný a snad i jedině možný
Obdivuju tě, že máš tu odvahu /nebo důvěru v lidi, nebo jak to nazvat/.
Já třeba mám s požádáním kohokoliv o laskavost nebo pomoc velký psychický problém. Okamžitě si začnu připadat neschopná a méněcenná, mám pocit, že se doprošuju a otravuju s vlastní slabostí lidi, kteří mají sami svých starostí dost a proč by měli ještě pomáhat mně. A když už to musí být a opravdu si o tu pomoc říct musím, nedá mi spát, dokud to těm dotyčným nějak neoplatím, protože nechci zůstat nic dlužná. Podvědomě pořád čekám, kdy mi někdo škaredě vyčte, že pro mě musí pořád něco dělat /bohužel se to už párkrát i stalo, sice v afektu, zato od člověka mně velice blízkého, a sakra to bolelo /
Nedovedu si představit to utrpení, kdybych zůstala odkázaná jen na laskavosti druhých. Kdybych na to měla, spíš bych si platila profesionály. Protože ti to aspoň neberou nijak osobně, pomáhají v rámci své pracovní doby.
|
|
|
| arsiela, | 
|
(10.4.2011 12:49:32)
Míšo to se mi stalo v listopadu a bylo to strašné.Já po operaci totální endoprotezy,na operaci jsem už prostě musela.Manžel z určitých důvodů nepoužitelný,hlídání neexistující a doma dítě co sotva chodí a vyžaduje nonstop pozornost.Nevěřila jsme že se dá naučit vytírat o berlích skákajíc na jedné noze,přebalovat dítě a stát u toho na jedné noze atd.Ale bohužel odnesla jsem to,nesrostlo všechno tak jak mělo takže budu mít doživotní velké bolesti,ale co nadělám.
|
| Míša+1 |
|
(10.4.2011 13:15:11)
|
|
|
| No one | 
|
(10.4.2011 15:09:40)
Já to zažila od konce října 2010 do konce ledna 2011, kdy jsem byla v prvním trimestru nynějšího těhotenství a UŽ NIKDY VÍC!! Nevolnosti byly tak silné, že mě totálně upoutaly na lůžko na několik měsíců, ani jít se vyzvracet na wc jsem neměla sílu. Dítě jsem krmila v leže na gauči, nebyla jsem schopná ani do sedu. Naštěstí se rychle naučil si vše donést (jídlo z lednice, plínku, oblečení), ale pokud jsem musela něco já např. uvařit sunar večer, bylo to s vypjetím všech sil. Naštěstí manžel, když měl volno, tak vše obstaral a pracující babičky si braly zbytky dovolených, ale byl to očistec. Domácnost jsem dávala dohromady přes měsíc a ani teď to není jako před tím, pořád jsem dost unavená, ale hlavně, že už se můžu postarat pořádně o svého chlapečka.  Ta bezmocnost byla strašná, to že jsem nemohla jít se synem na procházku a ani pořádně oslavit jeho druhé narozeniny, no fakt děsný. Dokonce i v nemocnici na kapačkách jsem skončila, tam mi hodně pomohli. 
|
|
|
V její náručí
Šediváčkův longRychnov n/K 
Únik z planety MarsPraha 3 
Ledové sochy na PustevnáchNový Jičín 
Jizerská 17Jablonec n/N 
Setkání sběratelůKroměříž 
Šediváčkův long
Únik z planety Mars
Ledové sochy na Pustevnách
Jizerská 17
Setkání sběratelů
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)