| CPO |
 |
(2.3.2011 12:23:06) Tajemství šťastného života a spokojených vztahů prý spočívá v tom naučit se "nelpět"...prostě, brutálně řečeno, jakmile nám ZÁLEŽÍ na určitých lidech, "lpíme" na nich, a jejich odchod (ať už jde o partnery, děti, přátele nebo příbuzné) pro nás znamená velkou a bolestnou ztrátu, v podstatě se podvědomě nepřetržitě bojíme (zvláště po nějaké předchozí negativní zkušenosti - autonehoda, nemoc, rozchod...), že o ně přijdeme, což nám zabraňuje žít "bezstarostně" a tudíž "šťastně".
KDYBYCHOM se prý naopak dokázali povznést nad toto lpění a brali život tak, jak plyne...
Teorie je to pěkná a jistě užitečná - je to však v praxi vůbec možné, nelpět na něčí přítomnosti v našem životě (nemyslím nutně nepřetržité fyzické blízkosti, to je samozřejmě patologické), a PŘESTO k němu mít vřelé vztahy? Vždyť copak mohu v klidu žít s myšlenkou - te´d to přeženu, ale asi mi rozumíte - kdyby se mému dítěti/partnerovi něco stalo, tak se z toho nezblázním, klídek...
Jak na to nahlížíte vy? Díky za odpovědi 
|
| 7kraska | •
 |
(2.3.2011 12:25:48) uz umim nelpet na vecech - na lidech jeste lpim
|
| CPO |
 |
(2.3.2011 12:29:28) "uz umim nelpet na vecech - na lidech jeste lpim" 7krásko, podepisuju! Bohužel, na těch lidech, na kterých mi opravdu záleží, lpím...i když jsem se třeba naučila mít děcko ve střídavce, a už je to 4 roky!!!, ten týden, co se mnou není, se mi po něm vždycky stýská, ať se zaměstnávám, jak chci, a ať si sebevíc říkám, že (já jsem střídavku dokonce navrhla!) je mu takhle lépe (za daných možných okolností)...
|
|
|
| Petra Neomi | •
 |
(2.3.2011 12:26:54) Po těžké ztrátě je někdy těžké vytvořit si blízký vztah k lidem, protože se člověk bojí, že se bolest bude opakovat, ale to není ideální stav, spíš patologické chování.
|
|
| Žžena |
 |
(2.3.2011 12:28:01) Já s tím souhlasím. Nelpím a fakt se nebojím. Na světě nemáme nic dopředu garantovanýho.
|
| Petra Neomi | •
 |
(2.3.2011 12:29:03) Nebojíš se třeba, že by ti umřelo dítě? :o Já naopak. Vím, že ještě jedna taková věc a balím to tady.
|
| Žžena |
 |
(2.3.2011 12:34:27) petro, já myslím, že většina lidí to "nelpění" špatně chápe. Ono to totiž nestojí tak, že když řeknu, že nelpím, tak že by mi bylo jedno, kdyby mi někdo odešel/umřel. Je to o úplně opačném vnímání světa, tj. že s plným vědomím naší omezené existence jsem vděčná za každou vteřinu co s nima můžu prožít a stále jsem si vědoma toho, že může být poslední. Ale převažující pocit není "mám furt strach co kdyby něco", ale "mám radost z toho co mi bylo dáno".
|
| Petra Neomi | •
 |
(2.3.2011 12:38:46) Jasně, to je něco jiného. Já osobně si myslím, že další ztrátu bych nepřežila, ale to neznamená, že dceru omezuju. Jsem dost benevolentní a když odjede, tak se rozhodně neužírátm tím, jestli nenarazí do stromu, nehavaruje v autobuse... ale ve chvíli, kdy by to ohrožení reálně nastalo, budu totálně pr*eli a rozhodně se nedokážu těšit z toho, že jsme spolu pár let prožily. To možná dokážu tak u psa.
|
| Žžena |
 |
(2.3.2011 12:44:32) Petro, ale tady se mluví o lpění ZA JEJICH ŽIVOTA. To není o tom, jestli když se něco stane, tak truchlíš nebo mávndeš rukou, protože tak si věc nestojí. Truchlil by samozřejmě každej. Ale jde o to, jestli tím lpěním a strachy strávíš celej život, celou tu společnou dobu, co je vám dána. Aspoň takhle to vidím já. Jasně že ztráta jako taková, když k ní dojde, je tragédie pro každého, ale to lpění, to je právě něco, co se odehrává třeba dvacet let předtím, kdy je člověk strachy bez sebe "co kdyby něco". A o tom mluvím.
|
| Petra Neomi | •
 |
(2.3.2011 12:48:01) Tak takhle nelpím docela přirozeně :)Já potřebuju hodně prostoru a přeju lidem ten jejich :)
|
|
| Toliman | 
 |
(2.3.2011 15:36:03) Žźeno, chtěla jsem sem napsat, ale akorát bych se po tobě opakovala. Chápu to přesně stejně
|
|
|
|
| Tenna /2 | 
 |
(2.3.2011 12:47:59) Ano, přesně takhle to mám já. Jsem na ty "své" lidi velmi citové vázaná a bez nich by se mi otřásl život opravdu zásadně, ale neužírám se denodenně strachem, co by kdyby. Raduji se a snažím se užít si každý okamžik, protože vím, že nic v životě není napořád.
|
|
|
|
|
| Gora | 
 |
(2.3.2011 12:29:50) Na materiálních věcech nelpím, na dětech lpím velice silně. Kdyby se jim cokoli stalo, skončím v blázinci. Vím o tom, že to není zdravé, takhle na něčem lpět, ale já se prostě o ně hrozně bojím.
|
| CPO |
 |
(2.3.2011 12:31:46) Já mám jedno dítě, velice vymodlené, a hodně jsem za něj zaplatila. Přesto se snažím nijak ho neomezovat, míněno - nenechám ho dělat úplně nebezpečné věci, ale třeba s tátou na sjezdovku ho pustím, trnu, ale pustím. Samozřejmě s helmou a pod.
|
| Gora | 
 |
(2.3.2011 12:43:33) Tak u mě byl takovým zázrakem starší syn. Vypadalo to, že děti nebudu moci mít žádné, dr. ho nazval zázrakem. Navíc při porodu málem nepřežil. Také se snažím neomezovat, ale jsem na oba syna až nezdravě opatrná - teda podle okolí.
|
|
|
| MrakovaK | 
 |
(2.3.2011 12:32:29) to asi skoro každá matka lpí na dětech, ne?
|
| Gora | 
 |
(2.3.2011 12:45:10) No každá asi ne, podle titulků v novinách, nebo televizních zpráv.
Já tím chci vyjádřit, že se opravdu přespříliš bojím o jejich zdraví - nebo úrazy, manžel mě vždycky ukliďnuje, že se tolik bát nemám, ale stejně.
|
|
| Ráchel, 3 děti | 
 |
(2.3.2011 12:49:01) ono je lpět a lpět. na dětech například nelpím v tom smyslu, že se bojím doby, až odejdou z domova
|
| MrakovaK | 
 |
(2.3.2011 16:13:20) ale že se bojíš, že se s nimi něco stane, tak to je asi normální..
|
|
|
|
|
| Bosorka2 | 
 |
(2.3.2011 12:30:13) Brebberry: Hele, ale já to docela chápu...ale asi to neumím vysvětlit
Mě přijde, že mít někoho opravdu rád (milovat, přát mu to nejlepší, chtít s ním být a mít radost že je s tebou) se nutně nemusí vylučovat s tím, že na něm nelpíš.
To je jako když jsi do někoho zamilovaná, chceš ho, ale on chce někoho jiného a ty ho necháš jít- protože chceš, aby byl šťastný.
Nelpět znamená neviset na někom- je v tom svoboda i důvěra v budoucnost, neznamená to, že když se s dotyčným něco stane, nebudeš smutná a nebude tě to bolet. Ale spíš to, že budeš smutná kvůli němu- nikoli kvůli sobě (protože ty jsi o něj přišla a co ty budeš dělat a kdo tě teď bude rozveselovat...).
|
| Petra Neomi | •
 |
(2.3.2011 12:35:07) A vyzkoušeli jste si to někdy v praxi? Ne rozchod, samozřejmě, to není fatální, ale když člověk ztratí někoho, s kým byl jeho život spojený, není to smutek, co cítí, je to totální rozvrat. Já přišla v šestnácti o mámu a je to pro mě trauma srovnatelné třeba s traumatem z války. Nejsem majetnická, ale trvám na tom, aby mí blízcí zůstali naživu :)
|
|
| CPO |
 |
(2.3.2011 12:35:43) "To je jako když jsi do někoho zamilovaná, chceš ho, ale on chce někoho jiného a ty ho necháš jít- protože chceš, aby byl šťastný."
Ex odešel již téměř před půl rokem...opravdu mu přeju, aby byl šťastný, právě proto, že ho pořád miluju...ale upřímně, nemám pocit, že bych se u toho cítila nějak volně a radostně.
Stejně jako když jeden čas dítě hodlalo bydlet jen u otce (zlákalo ho že tam nemusí poslouchat a otec mu všechno koupí a dovolí)...tak mě to bolelo, ale pustila jsem ho, netrvala jsem na nějakém "tenhle týden musíš bydlet se mnou, basta". Ale bolelo mě to a šťastná jsem nebyla.
|
| Šešule | 
 |
(2.3.2011 12:43:21) Mi to nepřijde jako nelpění, ale jako pseudoracionální konstrukce
|
|
|
|
| Paulis | 
 |
(2.3.2011 12:31:04) Já nevím, to už je zase nějaká blbost. Pokud mi odejde dítě, tak samozřejmě budu truchlit a bude mi chybět a možná už bych ani nestála o to, být šťastná. Ale spíše bych řekla, nepřidělávat si v tomto životě zbytečné strachy o odchodu bližních. Neřešit věci, které ovlivnit nejde. Pokud mi dítě odejde z domu, brát to jako fakt a nehroutit se z toho. Zrovna tak, když odejde manžel. Prostě odešel - je šťastný, je - tak mu to přát (samozřejmě, po nějaké té době ) No a pokud budu zbytečně předem přemýšlet a bát se toho, co se stát může - ano, souhlasím - člověk se zbytečně týrá
|
| Žžena |
 |
(2.3.2011 12:38:51) Ale ono to nelpět není o tom, že kdyby se něco stalo mému dítěti, tak mávnu rukou a půjdu se veselit. Skvěle to popsala Bosorka. Kdyby se mu něco stalo, bude mi to líto kvůli němu, nejhorší představa je, že by můj blízký měl trpět. Ale nebojím se toho kvůli sobě, ti lidi nejsou můj majetek, nejsou tu od toho, aby mne dělali šťastnou, jsou tu od toho, aby žili svůj život a já přeju jim aby byl pro ně co nejlepší.
|
| Petra Neomi | •
 |
(2.3.2011 12:46:38) Tak takhle zenově k tomu fakt přistoupit nedokážu a myslím, že málokdo. ON je taky rozdíl, když odejde přirozeně (zemře stářím), než když odejde někdo, kdo tu má ještě spoustu práce. To není "dobrá smrt".
|
| Ina | •
 |
(2.3.2011 14:58:19) Mám to jako Petra. Pokud někdo zemře na stáří, nemoc - ok, ale zbytečně a brzy, autonehoda apod., je to špatné a nevím jak se to dá rozdýchat.
Pro někoho má pak třeba smysl práce, ale k čemu člověk směřuje prací a taky záleží jakou. Kopat příkopy nikoho moc naplňovat nemůže.
|
|
|
|
|
| Hilly. |
 |
(2.3.2011 12:33:07) Myslím, že na tom něco bude. Samozřejmě tuto dovednost neovládám. Jsem úzkostná kvočna
|
| Kaplanka+kluci 07/05+11/08 |
 |
(2.3.2011 12:46:37) děti jsou moje "všechno". Dovedu si představit, že ztráta manžela (ač ho velmi miluju) by byla jiná (nevím jestli menší) než ztráta dítěte.
ALE doufám,že budu do budoucna tak dobrá matka,že děti k sobě patologicky nepřipoutám. Já v to věřím. Neříkám,že mě děti přestanou zajímat a přestanu se o ně bát, ale nechám je žít.
tchyně je strašná kvočna a vůbec to není dobré.
|
| Hilly. |
 |
(2.3.2011 13:21:47) Kaplanko,jj. Dobře si to uvědomuji a tohle dělat snad nebudu.
|
|
|
|
| Šešule | 
 |
(2.3.2011 12:34:37) Podle mě nejde o to říct si, že je to jedno, když o někoho přijdu. Spíš jde o to nežít v neustálém strachu, že se něco stane s dětma, že mě opustí chlap, že nám vyhoří barák atd. Když se něco špatného stane, tak to obrečet a jít dál bez neustálého vyvolávání minulosti. S neláskou nebo lhostejností to podle mě nemá nic společnýho. Myslím, že to umím. Trochu
|
|
| Signoret | 
 |
(2.3.2011 14:11:12) Monty, dneska jsi trochu slovně skoupá, narážím už v druhé diskusi na stejnou odpověď. Zase jsi mě dostala... To je hláška od syna nebo jsem knižně nedovzdělaná?
|
|
|
| Ráchel, 3 děti | 
 |
(2.3.2011 12:44:06) nelpět na lidech je pro mne nesmírně obtížné. právě jsem v náročné situaci, ve které se to dost drsně učím.
|
| leli |
 |
(2.3.2011 16:07:19) Taky se mi zdá, že se o tom líp vzletně a velkoryse píše než prožívá. Představa jak můj partner, kterého mám ráda odchází, rodina se nám rozpadá a já mu mávám s přáním v srdci aby byl v životě šťastný se mi zdá dost ujetá.
|
|
|
| kosatka2 | 
 |
(2.3.2011 12:44:28) tak lpění na nejbližších radši nebudu rozebírat, z představ by mi bylo těžko. Párkrát se mi ale stalo, že na mě příliž lpěl někdo, o koho jsem zas až tolik nestála (kolegyně, kamarádka, ex-uvolněný přítel), a bylo velmi nepříjemné zakoušet výčitky a citové vydírání. Prostě se mi podařilo potkat lidi, kteří mě (byť nezáměrně) naprosto vysávali...
|
|
| Čekatel na smazání | 
 |
(2.3.2011 12:48:25) Jsem materialist a lpím prakticky na všem co "vlastním", nebo je mi blízké.
|
|
| Balbína | 
 |
(2.3.2011 12:49:27) já si myslím, že to není tak docela pravda. Mám ráda spoustu lidí vč. nejbližších, záleží mi na nich, ale určitě se o ně nepřetržite nebojím. A tak to má hodně lidí. U dětí mám v sobě ten pocit, že je mám teď svěřené, ale jednou je musím nechat jít, pustit je. Člověk by měl věřit (ať v Boha nebo osud nebo cokoli), že všemu zabránit nelze, že když se má něco stát, tak se to stane a nestresovat se zbytečně předem. Kdyby nám na lidech kolem nás nezáleželo, ušetřili bychom se lítosti při jejich odchodu, ale náš život by byl o mnoho chudší.
|
|
| KvětuškaS | 
 |
(2.3.2011 12:49:53) Myslím, že tou Tvou následnou interpretací (...prostě, brutálně řečeno...), jde o to, jak ten význam "lpění" chápeš ty sama.
Já to vnímám třeba trochu jinak. Nelpět na materiálních věcech pro mne znamená, dokázat se jich vzdát, pokud přestanou plnit svou funkci. Vzdát se např. i neúčelných darů, starých věcí, které už zřejmě nebudu nosit/používat apod.
Ale "lpnění" ve smyslu vztahu nepociťuji, že bych se měla dokázat zbavit svých citů a (pozitivních) emocí vůči někomu. V tomto významu "lpění" vnímám z několika úhlů:
- lpím na svém názoru a chci aby i ten druhý to vnímal stejně jako já = těžko připouštím kompromisy a nedokážu se povznést nad svoje ego - lpím na názoru někoho druhého, tzn., záležími, jak mě vidí a hodnotí druzí, proto se chovám tak, abych v jejich očích nebyla ta "špatná" - lpím na někomu druhém = omezuji sebe i toho druhého, nedopřávám svobodu sobě a tomu druhému
Nelpět - neznamená, být zbaven čisté, bezděčné lásky bez očekávání. Nelpět - znamená umožnit sobě a druhému "volně dýchat", neočekávat, nemanipulovat...
Takže si myslím, že "NELPĚT" je umění a z tohoto umění plynne, žít plnohodnotný a krásný život.
|
|
| Feliz |
 |
(2.3.2011 12:50:33) Já to neumím. Mám problém s věcma, natožpak s člověkem.
|
| Balbína | 
 |
(2.3.2011 13:12:30) jo, taky to beru jako vydírání. Moje babička a moje tchýně jsou přehnaně starostlivé, mají furt strach. Takže když já jsem kdysi vážně onemocněla, byl tu navíc problém jak to říct babičce, aby se nezhroutila. To je prostě blbá vlastnost, místo aby ti takový člověk byl oporou, tak ty při svých problémech ještě řešíš jeho. Nebo moje tchýně. Výsledkem je, že její děti vůbec doma nekomunikujou co se týká zdr. problémů, cest apod.
|
|
| Feliz |
 |
(2.3.2011 13:14:11) To moje máma dělá taky. Už jsem naučila si to nepřipouštět. Ale lpění a citové vydírání je věc odlišná. Lpím na svém manželovi a to hodně a přes to ho skoro vůbec nevídám, může si být kde chce, poslední dobou už ani nemívám takový ten strach, když mu večer volám a on má vypnutý mobil, že se něco stalo. To samý syn, tam ale musím vědět, kde je a kdy přijde, když o něm nevím, panikařím, ale je hodně malý. Když chce být celý celý léto u babičky, tak s tím problém nemám. Naopak si užívám klid a samotu.
|
|
| Žžena |
 |
(2.3.2011 13:17:01) Jo, tomu říkáme "vaše problémy na naše hlavy". Nejhorší je to, když takhle nějaký člověk "umírá strachy" když provozuješ nějakou normální činnost s minimálním rizikem, není třeba cestovat do Laosu, jedna z mých babiček vždycky ostentativně umírala strachy vždycky když věděla že půjdu někde přes přechod (a že se člověk v životě přes různé přechody něco nachodí, ono se jim nedá vyhnout, že...).
|
|
|
|