| maceška | 
 |
(12.7.2010 22:19:34)
Nikdy jsem si nemyslela, že budu někdy přispívat do této rubriky - s tchány máme výborný vztah, mám je moc ráda a oni mě, vždycky jsme spolu vycházeli s láskou a úctou.
Před dvěma lety měli autonehodu (nezaviněnou) a od té doby se s nimi "něco stalo". Nejprve, přestože vlastně nebyli zranění, oba prochladli - trvalo několik hodin, než je z auta vyprostili, šlo o řetězovou nehodu - a snad půl roku se z toho nemohli dostat. Kromě toho jako by tím vším ztratili kus životní energie. Děda už nejezdí tolik jako dřív, daleko víc se obrací na svého syna, mého manžela. Manžel je ochotně vozí k lékařům a kam potřebují. Až potud je vše v pořádku.
Jenže jejich nároky na manželův čas se překlopily do roviny, která už je těžko akceptovatelná. Jednak mu stále (několikrát denně) telefonují, jako by se pořád potřebovali ujišťovat, že mají syna, že se mají o koho opřít, že nejsou sami. Tu potřebují koupit káblík, tu pověsit obrázek, tu zavézt na hřbitov - a všechno hned. Jakoby ztratili kontakt s tím, že jejich syn je zaměstnaný a že má rodinu. Je učitel, a když třeba hned nezvedne telefon (protože ho má během výuky vypnutý), volají mě a chtějí, abych zjistila, proč nebere telefon, co se stalo, atd. Je mi jich líto, připadají mi hrozně bezmocní, ztracení. Vůbec nevím, jak je ujistit, že tu pro ně stále jsme a budeme, že to snad nemusíme stále dokazovat těmito každodenními úsluhami, které se dají domluvit i s ohledem na naše možnosti.
Jeden příklad za všechny: loni jsme odjížděli na dovolenou, celá rodina na týden, měli jsme zaplacenou chalupu. Den před odjezdem děda zavolal, že potřebuje očistit střechu. Manžel mu vysvětlil, že odjíždíme na dovolenou, ale hned jak se vrátíme, vezme kluky a střechu očistí. Druhý den volala babička celá zoufalá, ať manžel hned přijede, že děda vylezl na střechu (špatně chodí, má už svoje léta a neduhy, ale "když mi nikdo nepomůže, musím to udělat sám") a že se o něj bojí. Takže manžel musel přijet a pucovat střechu. Oba byli strašně rádi a všude o tom mluví, jak mají hodného syna, a potěšeně se tomu smějí, že ho odvolali z dovolené, protože děda chtěl teď hned. Nemůžu jim tuto jistotu brát, ani nechci, jenom mám dojem, že se toto chování hrozně stupňuje a nejsem si jistá, jestli bychom - jako u malého dítěte - neměli vytyčit nějaké hranice. Popravdě je mi opravdu líto manžela, protože je sice ochotnej, hodnej a laskavej, ale naklonovat se neumí :-(
Navíc moji rodiče, kteří toto chování tchánů nelibě nesou, jako by se rozhodli pro stejnou taktiku, takže očekávám, že to brzy budeme mít dvojmo. Máte někdo zkušenosti, radu?
|
| terezie + tadeáš 05 + berta 08 | 
|
(12.7.2010 22:30:23)
radu asi nemám, jen se mi úplně vybavila moje babička , která volá "až budeš mít čas svezeš mě na hroby , viď? Je mijedno kdy , záleží an tobě, ale ve středu nemůžu, ve čt je něco, a tašku už mám nachystanou" 
|
|
| lipoo | 
|
(12.7.2010 22:30:24)
ale uznávám,že to máte těžký
|
|
| vlad. | 
|
(12.7.2010 22:31:31)
Maceško, těžká situace. Ještě dvojmo.
Myšlenka s nastavením hranic není úplně od věci, i když to na první pohled zní divně, až neuctivě?
Jsem v kontaktu s kamarádkou, která má maminku generála. Vycházejí spolu lépe než kdy jindy, protože paní s přibývajícími léty ubývá sil a hůř se ve věcech běžného života orientuje a jakoby tu vedoucí roli přebrala dcera. A matku koriguje, i když něžně, ale neústupně. Pokud přeci dojde ke konfliktu, věci se vyříkají a jde se dál. Vědí, že se mají rády, že se potřebují. Ale hranice nyní určuje dcera, na které je zároveň závislý chod celé domácnosti, 2 malé děti a manžel extermnista, který je velmi pracovně vytížený.
Myslím, že to také může být cesta.
|
| maceška |
|
(12.7.2010 22:47:51)
Díky za reakce. Oni nejsou generálové, opravdu v tom všem cítím spíše strach, aby nezůstali opuštění, takovou lehkou paniku z toho, že už nestačí na to, co stačili dřív...těžko se to vysvětluje, ale já jim svým způsobem rozumím, jenom nám to přerůstá přes hlavu. Nejsou škodolibí nebo despotičtí, alespoň tedy nikdy takoví nebyli. Jsme s manželem svoji 24 let, takže je znám opravdu dobře.
Třeba nedávno děda říkal, jak je hrozně rád, že má takovou rodinu. Že když poslouchá "jiný dědky", jak se k nim chovají vlastní děti, tak že je mu z toho smutno. Tak jsem toho rozpoložení hned využila a "vytáhla" jsem tu střechu - že hodná rodina je fajn, ale tohle že nám pokazilo dovolenou, a že tedy naše děti zase nemohly být s tátou, i když se těšili. A on začal povídat o válce - jak to bylo těžký, když zůstali s bratrem sami s maminkou, jak mu táta chyběl.
|
|
|
| remus | 
|
(12.7.2010 22:31:59)
Každá rada drahá, oni si to budou brát osobně, ať uděláte cokoliv, s tím musíte počítat, asi byste si s nimi měli sednout a s citem o tom začít mluvit a vysvětlit jim to, ale spíš počítej s tím, že to tchánovci v tu chvíli odkývou a budou se tvářit rozumně, ale jak zavřete dveře, tak společně dojdou k jinému závěru a pak budou vyčítat, stanovit jisté hranice by to ale chtělo, jinak se z toho zblázníte!
|
|
| Yuki 00,03,07 | 
|
(12.7.2010 22:35:58)
radíš si sama - určit hranice
ono to trochu zaskřípe, ale zvyknou si, když to neuděláte teď, bude jen hůř a v zájmu zachování vaší rodiny a pohody v ní budete ty hranice stejně muset jednou vymezit, jenže čím později, tím hůř to půjde.
pro začátek třeba to telefonování - manžel má práci, kde telefony brát nemůže, volejte až od...hodin a hotovo
teď o prázdninách je to horší, al třeba pzkusit domluvit, žejste opravdu daleko a ten týden nepřijedete, protože by to stálo moc peněz, moc času, storno dovolené... starší lidi mívají dost obavy o peníze a dá se jim to tak podat
přeju hodně štěstí v omezování "práv" rodičů a přitom zůstat stejní jako jste byli - nadlidský úkol 
|
|
| Yuki 00,03,07 |
|
(12.7.2010 22:36:08)
radíš si sama - určit hranice
ono to trochu zaskřípe, ale zvyknou si, když to neuděláte teď, bude jen hůř a v zájmu zachování vaší rodiny a pohody v ní budete ty hranice stejně muset jednou vymezit, jenže čím později, tím hůř to půjde.
pro začátek třeba to telefonování - manžel má práci, kde telefony brát nemůže, volejte až od...hodin a hotovo
teď o prázdninách je to horší, al třeba pzkusit domluvit, žejste opravdu daleko a ten týden nepřijedete, protože by to stálo moc peněz, moc času, storno dovolené... starší lidi mívají dost obavy o peníze a dá se jim to tak podat
přeju hodně štěstí v omezování "práv" rodičů a přitom zůstat stejní jako jste byli - nadlidský úkol
|
|
| Mammita | 
|
(12.7.2010 22:37:13)
Ahoj Maceško
Ráda bych Ti poradila, ovšem není to snadné. Přesně tohle máme s mou máti. Ona se cítí sama, potřebuje kontakt a důkazy naší lásky a ochoty...
Ráda bych vyhověla vždy a hned, kolikrát se musím kontrolovat...
Musela jsem nastavit limity a bohužel tio stále poškozuje náš vztah, ale kdybychom mámě ustupovali a podřizovali se jejím nárokům a požadavkům, nutně by na to doplácel vztah náš.
Já vím, že mámu miluju a vím, že to ví ona. Ona také ví, že ať bude tlačit sebevíc, my neustoupíme. Zlobí se a chová se jako by jí byly 3 roky, ale to je tak všechno co zmůže.
Nikdy ji nenecháme na holičkách, ale skákat podle ní taky nebudeme.
Podle mne je toto typické u starších a opuštěných osob (máma je rozvedená a další vztah odmítá), u osob závislých, méně soběstačných, s nízkým sebevědomím.
Rada je těžká.
Já se snažím citlivě přistupovat.
Ovšem přiznávám, že musím být často tvrdá. To pak matka vysvětluje svému okolí jako nelásku, nevděk a sprostotu.
|
|
| DENISA | •
|
(12.7.2010 22:46:16)
No to slovo citlive je asi nejvetsi problem. S mentalitou deti se rodime a s detskou mentalitou i vetsina z nas umre. Takze vsichni vime, ze malym detem zrovna vse vysvetlit nejde, proste to nechapou. A nekteri stari jsou na tom taky tak, at uz se jedna o nejakou chorobu ci stareckou demenci apod. Nasi meli doma to same, presne jak to popisujes, babicka chtela myt okna a mama ji rekla, ze je umyje az odpoledne, ona si usmyslela, ze dalsi dve hodiny to okna nevydrzi a mama ji nasla na zebriku. Takze to same a vubec te neuklidnim, s pribyvajici senilitou to bylo horsi a horsi. Jakekoliv domlouvani a vysvetlovani nepomohlo, bylo to proste jen vydirani nasich, ale ne cilene, oni za to proste nemohli, oni to nemysleli zle, ono jim to proste jen nemyslelo. Takze to nejdrive nasi resili po dobrem, pak i zakazama natvrdo, a kdyz uz i to nepomohlo, tak se proste resily konkretni situace jak to prislo - prodej jejich auta, protoze dokud bylo v baraku, deda porad hledal klicky, zamkly se zebriky, chemikalie, barvy, naradi a jine veci, kterymi by si mohli ublizit, vypnul se jim plyn do sporaku atd. Samo vzdycky bylo strasny zle, nadavali nasim sproste apod. Bylo to narocny, protoze na tom oba byli zhruba stejne ve stejnou dobu, na druhou stranu asi lepsi, nez to zazivat nekolik let s jednim a pak nanovo z druhym. Drzim pesti, at u vas takovato situace nenastane.
|
| maceška |
|
(12.7.2010 22:56:33)
Jo, Deniso, to je přesný - a taky jsi přesně vystihla to, čeho se bojím. Člověk u svých dospívajících dětí často "přehlídne", kdy vlastně dospěly, a u rodičů, kdy dospělí být přestali...víš, jak to myslím, jde o tu soběstačnost, schopnost zvládat normální každodenní život. Já bych si prostě netroufla říct, že je čas vzít jim klíčky od auta - takže s nimi raději pořád někdo jezdí, buď manžel nebo syn, abychom minimalizovali rizika. A tak dále. Pořád se bojíme, že když nepůjde manžel stěhovat nábytek hned teď, vypustí u toho děda duši. Protože počkat dvě hodiny, to prostě nemůže.
|
| Yuki 00,03,07 |
|
(12.7.2010 23:09:00)
taky na svých rodičích pozoruju tu změnu, teprve začíná, jsme spolu denně, ale uvědomila jsem si nedávno, jak jiná je domluva s nima než před třeba rokem.
Nejhorší je, že v tomto období už ztrácí sílu všechno udělat sami a pořád sami sobě dokazují, že tu sílu mají
zatím ji ještě opravdu dokážou najít, i když viditelně s vypětím všech sil, ale přijde doba, kdynás čeká to, co už vás potkalo, a to bude pro naše asi nezvladatelná doba, už teĎ se toho bojím
|
| Samarlu |
|
(12.7.2010 23:54:53)
Jsem na tom podobně, ale vidíme fakt jen začátky toho slábnutí, ale je to blbý, oni se fakt pořád snaží chovat, jako by byli mladí a silní, a... nejvíc to žere je samotný.
My máme doma pravidlo pro kohokoliv - nedávej víc, než můžeš (chceš) dát a nenabízej, co pro tebe není přijatelný.
Je to užitečný ve vztahu s dětma (nechtěj jim dopřát víc, než co opravdu můžeš - nenabízej jim jazykový kurz, na který není v rozpočtu atd.), bude to muset bejt i pro ostatní vztahy v rodině.
|
|
|
| DENISA | •
|
(13.7.2010 9:37:32)
Macesko, ono to s tema klickama od auta je jednoduche, radeji driv nez dyl. Jeden duchodce od nas, ktereho deti nechteli "omezovat" takhle zabil cyklistu. My s tim meli silene trapeni, jelikoz pro doktora vydavajici povoleni vubec nebyl dulezity stav dedy, ale to petikilo, co za prohlidku vzdy dostal. Deda absolutne nevedel, kde je pravo a levo a jezdil v protismeru, nepoznaval znacky atd. Myslim, ze i u nas mu bylo auto odebrano pozde, zpusobil par velmi nebezpecnych situaci. Deti si mysleli, ze staci mu sebrat papiry, jak naivni, v te dobe ani nevedel, ze najake existuji, klicku mel povicero a kdyz mu sebrali jedny, vzal si jine atd.
|
|
|
|
| Andrýsek1 + 2 | 
|
(12.7.2010 22:48:44)
Vůbec to není jednoduché a radu nemám, sama bych potřebovala poradit. Takže si ráda přečtu názory ostatních na příspěvek a přeju jediné, ať se z toho my "mladí" hlavně nezblázníme, protože občas je to opravdu velmi náročné na psychiku.
|
|
| Yuki 00,03,07 |
|
(12.7.2010 22:51:09)
a co tak pořídit jim nějaký zvířátko? nemusí to být zrovna pes, ten je dost náročný na péči a přibylo by starostí i pro vás, ale třeba křeček nebo tak něco, aby se to dalo pohladit, aby to nekouslo (nebo aspoň ne moc), aby to nenapáchalo moc škody, když to uteče, prostě takový mazlíček
a nebo třeba papoušek, moje babička dostala spíš omylem papouška, bratranec ho tam nechal přes dovolenou a babičce se s ním nechtělo rozloučit. Nechala ho proletět, krmila, povídala si s ním - měla zábavu a měla někoho, kdo ji potřeboval, nemohlasesoustředit na to, že ona potřebuje někoho
|
| maceška |
|
(12.7.2010 22:58:13)
Yuki, pořídili jsme jim kocourka je moc milej, mazlík velkej, a opravdu ho mají jako mimino. Bez něj by to asi bylo ještě horší.
|
|
|
| *Kate*+ dve holky 05+08 | 
|
(12.7.2010 23:13:41)
jsem docela zvedava na diskuzi, protoze po zkusenostech s prarodici mam pocit, ze zadna cesta, ktera by vsem vyhovovala proste neexistuje.  at se clovek snazi sebevic at se snazi nakrajet do nudli, tak to bude dycky malo a s postupujicim vekem se to jen horsi
|
|
| sally | 
|
(13.7.2010 0:48:31)
Maceško,
já nevím, jeslti tady jde něco poradit... možná nějakou vnější autoritu... já měla veliké štěstí, že babička, s kterou jsem bydlela, byla ochotná poslouchat Paní Doktorku (takhle jí titulovala a byly tam slyšet ty velký písmena - prostě generace, pro kterou lékař je konečná autorita úplně na všechno).
S mojí babičkou taky otřásla autonehoda - porazilo jí auto na přechodu, zavinil to řidič. Babička byla "jen" potlučená (modřina přes půl těla), ale šíleně jí to vyděsilo. Když jí propustili z nemocnice, lehla si doma do postele a já jsem o ní pečovala... vařila, nakupovala, natřásala polštáře, masírovala atd... jenomže když to trvalo týden a její stav se nelepšil a navíc jsem zjistila, že polyká ibuprofeny jak lentilky (vypadlo z ní, že jich spotřebuje přes dvacet denně), tak jsem vyrazila za její obvoďačkou. Ta jí politovala kvůli bolestem, vysvětlila, že léky nemůže jíst takovým způsobem, že si zhuntuje játra, napsala jí rehabilitace a zcela natvrdo jí řekla, že musí začít chodit a snažit se rozhýbat. Zabralo to.
A hodně to změnilo náš vztah, já jsem začala být ta dospělá a ona bezradné dítě, které jsem životem jemně korigovala. A kde jsem nestačila sama, zasahovala naše zlatá doktorka. Ona měla pro staré lidi pochopení, byla k nim velmi laskavá, s každou babkou se vybavovala, ale mockrát mi pomohla babču usměrnit tam, kde jsem na to nestačila sama.
Babička jí často líčila, jak jsem necitelná, často polopravdy (za mnou přišla v neděli, že bude dělat svíčkovou, jestli si chci dát s ní a doktorce pak brečela, že je hrozně unavená, ale že mi MUSÍ vařit), takže jsme s doktorkou často řešily, co se vlastně u nás děje. A doktorka mi fakt dost pomohla - a ono občas neškodilo, když babičce i někdo jinej řekl "hele, tvoje vnučka chodí do práce, vydělává peníze za které obě bydlíte a prostě nemůže být doma v úterý dopoledne jen proto, že ty chceš to či ono. A ty sama na žebřík lézt nemůžeš, protože by to s tebou mohlo šlehnout, tak to musí vydržet do víkendu." Ne, že by doktorka vyřešila úplně všechno, ale myslím, že babičku docela držela na uzdě... možná by nebylo od věci promluvit s lékařem tchánovců a trošku s ním tyhle problémy probrat - ono nejde jen o to, jak se chovají, ale jeslit to chování nemá i nějakou fyziologickou příčinu. Moje babička měla občas paměťové zkraty... jsem přišla domů a ona na mě hned ve dveřích začala úplně rozčilená, že její sestra jí volala a byla na ní sprostá (její sestra byla deset let mrtvá a ačkoliv onen telefonát se skutečně odehrál, tak to bylo před mnoha a mnoha lety)... dr. říkala, že to je nedokrvováním mozku, nakonec měla na to babička nějaké léky a přišlo mi, že docela pomohly... a že možná to, že vyžadovala mojí pomoc a přítomnost bylo způsobeno částečně těmi zkraty, protože jí samotnou ty zkraty děsily a bála se být sama....
Každopádně přeju silné nervy, ono je opravdu těžké hledat rovnováhu mezi tím, co je obyčejné citové vydírání a co je volání o pomoc.... asi si fakt uvědomit, jak tu někdo psal, že člověk je dvakrát dítětem a že budete muset, tak jako s dětmi, stanovit nějaké hranice, jinak se z toho zblázníte všichni a rodičům poskytnete medvědí službu...
|
| sally |
|
(13.7.2010 2:25:46)
Ještě mě Maceško napadlo - já vlastně s babičkou občas jednala jako pak později s dětmi... já vím, že to zní blbě, nebo drsně, ale tak jako dvouletý batole, který si postaví hlavu, že neopustí hřiště, klidně nechám válet se na hřišti a odcházím k domovu, tak s babičkou jsem párkrát udělala něco podobného. Prostě jsou požadavky, na které nemůžu reflektovat a můžu nabídnout nějaké jiné řešení (zůstaň si sám na hřišti)...
Možná bych v situaci kdy je děda na střeše nabídla jiná řešení. Např. - my přijet nemůžeme, ale můžeme 1) objednat firmu, která to udělá, bohužel nás to bude stát spoustu peněz, takže pak nebude na to, abychom za vámi příští měsíc jezdili (případně "zrušíme dovolenou, objednáme jinou, ale pak holt nebudou peníze na....") 2) říct dědovi (babičce), že střechu vyčistíte příští týden a že děda na střeše být nesmí a jestli odmítá slézt, že teda zavoláte hasiče, ať ho sundají... prostě na citové vydírání bych také zvolila zbraň tvrdšího kalibru.... a jsou situace, kdy holt přiskočit nemůžete - manžel nemůže přijít o práci proto, že jeho rodiče se rozhodli zrovna v této minutě opravovat komín, nebo nemůže přijet proto, že je večer a on si dal po večeři pivo a nemůže řídit (a přijede až další den ráno) atd...
... možná blbý nápad, možná moc "drsné" metody, ale upřímně - oni se s tím taky moc nepářou - jako že vám zruší dovolenou jen proto, aby bylo po jejich (chápala bych, že zrušíte dovolenou v okamžiku, kdy je střecha ve stavu, že jim teče do baráku a prostě se to MUSÍ udělat v tuto chvíli a nejede přes to vlak - ale čištění střechy je prostě rozmar).
|
| maceška |
|
(13.7.2010 7:11:51)
Sally, díky za "drsné rady", takhle daleko v myšlení ještě nejsem, ale asi to bude potřeba. Uvažovala jsem i o tom nastěhovat jim tam některou z našich holek, aby měli jistotu pomoci, ale možná by opravdu bylo lepší domluvit se s ošetřující lékařkou. U nás funguje i domácí péče, klidně bychom jim zaplatili třeba donášku obědů, ale to zase děda nechce, jemu chutná jenom od babičky (myslím, že to oba berou jako projev lásky) a když jde o jiné úsluhy, tak tam zase nepřijmou jiného než syna. Ještě tak vnuka, když to jinak nejde. Jde nejenom o tu pomoc, ale i o citové pouto.
|
| Kalamity YANKA | 
|
(13.7.2010 11:19:31)
Maceško, salloy má pravdu,m mě se to líbí...občas je to potřeba... vím, zní to trochu "drsně", ale je občas lepší jim obrazně přiložit pistoli k hlkavě (přesnější přirovnání by asi bylo překřížit cestu francouzskou holí )..než je nechat "blbnout"..náš děda ve svých nejhorších stavech ve 82 lezl za dvouletým batoletem na klouzačku, prpotože na ní ze nzemě nedosáhl, malou měl na procházkce, na kterou si ji sám vyžádal, jenže jí chtěl nechat skloouznout.... a protože se bál, už tam lezl, že.. po třech infarktech na plném sluníčku.. no ještě že jsem ho zahlídla z balkonu
sice trochu brblal, že ho nenecháme ani sklouznout, ale pobral to dobře
|
|
|
|
|
| Lída+2 | 
|
(13.7.2010 5:27:11)
MAceško nevím co poradit...jen jsem si po přečtení zrovna vzpomněla na trilogii co čtu:Nora Roberts- Zrozena z ohně, Zrozena z ledu a Zrozena z hanby.....
Měli matinku....něco co popisuješ.....pochybuju, že máš čas,ale stojí to za přečtení.....
Prostě jí koupili dům, najmuli ošetřovatalkua společnici,aby tu druhou dceru nesedřela z kůže neustálími příkazy.....
Ale zajímavý je spíš to proč to dělá.....
Já chápu to neježdění...my skončili taky v hnusný nehodě v 2002 a já rok nejezdila a 4 měsíce jsem odmítala sednout do jakýhokoliv auta....
chtělo by možná,aby si našli nějakou zábavu....
|
| maceška |
|
(13.7.2010 7:16:17)
Lído, oni si "zábavu" vymýšlí pořád - a chtějí, aby jim u toho můj manžel asistoval Třeba zrovna včera se děda rozhodl, že se potřebuje podívat do kroniky obce, ve které vyrůstal za války, a tak v tom horku jeli 50km hledat zápisky v kronice.
Já jsem byla v práci, řešila jsem na dálku, aby holky (Míša a neteř) nezůstaly v domě samotné bez dospělého, VYŘEŠILA JSEM TO, ale jak se moje mamka domákla, že holky jsou "samotné" (nebyly), okamžitě je přijela odebrat z naší péče, aby se jim nic nestalo :-(
Připadám si potom hrozně neschopná.
|
| Samarlu |
|
(13.7.2010 8:11:44)
Já myslím, že Sally má pravdu, a je na čase její rady začít používat - ježdění v hicu po kronikách, zatímco máte problém sehnat dozor pro holky, a ve finále pocit viny a babiččina akce, to už je fakt moc. Jo, je to těžký, ale neváhej, dokud k nim máte hezkej vztah, máte se rádi a cítíte k sobě navzájem nějakou úctu, při zhoršení vás akorát tak začnou vytáčet a úcta ke stáří a vzájemná náklonnost dostane těžký rány.
Když by si tohle vymyslelo některé z tvých dětí, tak mu taky řekneš "teď to nejde, v tom hicu by se nám mohlo udělat zle" a hotovo, nikam by se nejelo.
|
|
| Lída+2 |
|
(13.7.2010 11:19:59)
asi by to chtělo si s nima vážně promluvit..tohle je děsný....
asi bych uvařila oběd a svolala rodinu a oznámila jim, že máme svůj život, svojí práci...svoje zájmy a rádi jim půmůžeme,ale po dohodě a obě strany musí souhlasit....a pokud to nebude nějaká kalamita nepůjdeme to dělat hned jak si písknou,ale POČKAJ.....
|
|
|
|
| Aneka_ | 
|
(13.7.2010 8:18:51)
Maceško - podobná situace nastala, když mi zemřela tchýně. Za automatické jsem považovala se všeho ujmout. Od pohřbu, přes následné vyřizování až do běžné péče o tchána. Ovšem jeho nároky se stupňovaly natolik, že jednou jsem to musela utnout. Byli jsme více tam, než doma. Bral jako automatiku, že když jsou Vánoce, Velikonoce narozeniny, že se ujmu úklidu jeho domu, vaření a chystání-moje domácnost ho nezajímala, moje práce, škola , dítě také ne. Manžel tam jezdil séci sekačkou pidi rovný kousek zahrady, když mu nešla televize(výpadek signálu) považoval za nutné(tchán) že tam musíme hned v noci dojet, ráno to nestačilo......atd
Všechno bych brala, pokud by byl nemohoucí, ale on není, je naprosto zdráv, není ani tolik starý(je mu 65) Prostě se rozhodl, že se nechá obskakovat. Začalo to vnášet neklid do naší vlastní rodiny a nebýt toho, že si našel novou paní, nevím jak by to dopadlo, ale dobře ne. Jedna věc je pomáhat a obětovat se. To je samozřejmé, jednou jsou to rodiče, byť manžela a přestože mně nikdy neměli rádi a nepřijali mně, nedokázala bych se o něj nepostarat. Ale přišla jsem si jako hadr na holi, nemohla jsem, nestíhala jsem a nároky rostly. Nebýt nové paní, nevím, jak bych to vyřešila, ale vím jistě, že by to bylo rázné a bolestné. Nicméně manžel jezdí stále a pomáhá i s věcma, které by zvládl sám levou zadní(zasadit rajčata, zasét hrách), jen už dneska volí on, kdy přijede. Nejezdí hned. Udělá vše, ale jen když má čas. Chvíli to trvalo, ale ustálilo se to.
Dost dobře chápu v jaké situaci se nacházíte a i v jakém rozpoložení. Jedna strana vlastního JÁ velí pomáhat, druhá už to nezvládá a ví, že by neměla vlastní rodina strádat. Taková situace není dobrá, zvláště né tehdy, když člověk ví, že teprve příjde čas, kdy bude opravdu nezbytné obětovat rodinu na úkor péče o rodiče. Ale to by mělo být až ve chvíli, kdy se stanou opravdu nemohoucími. Teprve tehdy, je to samozřejmé.
|
| DENISA | •
|
(13.7.2010 9:44:09)
Aneko, moje nejlepsi kamoska ma ted uz dva roky to same. Opravdu je to asi vetsinou daleko horsi, kdyz prvni odejte zena. Holt ty starsi generace byli silne patriarchalni a zeny byly zvykle se o muzicka postarat od A do Z. Takze ted cela jejich rodina rozepisuje smeny a jezdi pres 40 km denne se starat ne o nemohouciho, ale o nemozneho dedu. Babicka mu pripravila rano na hromadku obleceni, jidlo az pod nos, veskery uklid samozrejme atd. Takze deda se neumi obleci, ohrat donesene jidlo v MWT, uvarit si caj, napustit si vodu na koupani, natoz cokoli ohledne prani ci uklidu. Postupne ho vsechno uci, ale on nechce, je to pro nej dle jeho vzorcu z minula, velice ponizujici. To je prace pro - dceru, snachu, vnucku atd...., dokonce se vzteka, kdyz ho obskakuje syn ci zetak, protoze jsou to chlapy a meli poslat zenske. Fakt na zabiti.
|
| Jaana2 | 
|
(13.7.2010 13:41:53)
Deniso můžu se zaptat - pokud by v tom dědu nechali, ať se to prostě naučí, se o sebe postarat, tak by asi musel, ne?
|
|
|
|
| Hadice a hadi |
|
(13.7.2010 8:25:39)
Ach jo. Jakobys psala o mých rodičích. Je to hrozně náročný a radu nemám... Náš tatínek má taky pocit, že málo pomáháme, přitom se snažíme nějak prostřídat se setrama, ale všechny bydlíme daleko.
Ještě ke všemu nám začíná vyčítat věci, který prostě nejsou pravda. Domýšlí si souvislosti, který nejsou. Je to hrozně těžký a my máme strach, aby to nebyl začátek nějaké nemoci.
Přitom to byl vždycky tak strašně veselej a příjemnej člověk a teď se to někam ztrácí. je pořád hrozně naštvanej, mrzutej a hrozně negativní.
|
| Aneka_ |
|
(13.7.2010 8:37:00)
Nindulo - negativní - to je slovo, které bych použila i já na svého tatínka. Nikdy nebyl extra přívětivý a vždy byl bručoun, ale na nás na děti, byl vždy velmi hodný. Poslední léta jen nadává, nemohu říci jiný názor, než má on a to ve všem, nemohu se vyjádřit nesouhlasně, musí být vždy po jeho. Všichni okolo jsou tupci a debilové, děti sousedů jsou hajzlové a smradi, případně feťáčtí parchanti(přitom mají prímové sousedy). Na každém něco vidí a nikdo není hoden přítelského gesta.
Nevím, co se s ním děje, ale vidím, že den ode dne je to horší. Starala jsem se o mou babičku do její smrti a ona jako stará byla vždy pokorná a hodná. Jistě, měla mrzuté dny a bylo to někdy těžké, ale nebyla tak zlá. Bojím se jeho stáří.
|
| Hadice a hadi |
|
(13.7.2010 10:57:33)
No tak to je fakt přesný, u nás se ještě přidává, že všichni kradou, popř. že si nakradli. Na malý děti je taky nevrlej. Ale on byl vždycky hrozně zlatej, já ho fakt milovala, protože nikdo neměl takovou trpělivost jako on. Vždyky jsem mu mohla všechno říct. A teď už ne. Musíme dávat i pozor, co se před ním říkáme, protože všechno každýmu řekne, někdy si pomotá a my pak žasneme, co se dozvíme z druhý strany.
Musíme to prostě trpělivě snášet a občas taktně naznačit a usměrnit, když to půjde. Asi s tím nic jinýho nenaděláme.
|
|
|
|
| Kalamity YANKA |
|
(13.7.2010 8:38:32)
Maceš, o jak ti rozumím, máme to to samé, a bylo to horší moje babička s dědou..(děda umřel 2008 v 85 letech , basbi ještě žije, aktuálně 79 let....
bydlí od našich přes dvě patra v paneláku, takže je mají "prakticky doma", ALE!!!!
tu babička potřebujme nakoupit, tu potřebuje k ddoktorovi, tu tohle tu támhleto, a máti ochotně se snaží jí vyhovět, ale je to taky....jak píšeš....abbička poprosí mámu, že tu a tam mají levné brambory a že by pro ně ráda zajela... prosím není problém řekne máma... akci majní do konce týdne, (chodí z práce v pět)takže jí řekne, že třeba v ten a ten den přijede dřív a sjedou tam.... druhý den babička vezm e tašku, důchodcovskou průkazku a jede si brambory koupit sama, protože "nechce otravovat"...vetšinou z toho dva dny nemůže chodit, protože jí pak zlobí nohy, je unavená atd....atd..
te´d aktuálně třeba nemůžu na babičku clamentovat, sedí mi s mladší vzadu za barákem na houpačkách, já mám atb a na slunko nesmím, ale... vím že jrn tak něco to nebude, takže za chvilku pro ně půjdu, aby nechytla úmal malá nebo stará
rada? trpělivbost, nic jiného, než TRPĚLIVOST....-..
bude hůř..
|
|
| Honza_T_II | 
|
(13.7.2010 8:43:15)
Také zdravím a přeji hodně sil.
Také jsem tu byl včera poprvé a také přispěl poprvé do této rurbiky tématem
(Tchýně a matka manipulátorka, navíc s podporou táty)
Jak jsme tu diskutovali a četl jsem různé reakce, pomalu jsem se začal přesvědčovat, že má máma je opravdu manipulátorka.
Nevím, jestli to sedí i na váš případ, ale mě pomohla tahle kniha a těchto 30 otázek.
http://vera-tydlitatova.eblog.cz/nejste-obeti-manipulatora
Pevně - už pro váš pokoj doufám, že tam moc shodných bodů nenajdete...
|
| chikamichi | 
|
(13.7.2010 9:37:16)
ano musí se s nimi jako s dětmi je to těžké, protože celý život to byl pro nás někdo s autoritou a nakonec musíme zcela změnit postoj - ale jinak to nejde,
|
|
|
| Xantipa. | 
|
(13.7.2010 10:46:41)
Maceško - něco podobného se stalo, když zemřel děda /tchán/. Samozřejmě jsme chápali, že pro babičku je to hrozný, je najednou na všechno sama a tak. Kdykoli potřebovala, tak jsme tam byli - přece musíme, chápeme, že je sama a bezradná. Po čase nám došlo, že nás babička doslova terorizuje. Ale manžel nechtěl nastavit hranice, protože pořád slyšel, že hodný syn ......Vyhrotilo se to v den, kdy jsme měli jet s dětmi na hory. Babička to věděla a nejspíš právě proto nutně zas potřebovala, prý co jí je do hor, když potřebuje. Doma jsme se pohádali strašně, ale já už nevydržela a řekla jsem jasně, že jestli manžel odejde a vykašle se na rodinu, končíme a on ať si zůstane tedy se svou mámou, protože já už tohle nehodlám snášet. Odjeli jsme, znovu o všem promluvili a dohodli nastavení hranic. S babičkou nastalo peklo - doslova. Aby nás donutila dál skákat podle ní, začala si vymýšlet, lhát, telefonovat po dalších příbuzných, přímo nás očerňovat a štvát mého muže proti švagrovi /bratra proti bratrovi/. Využívala k tomu výbušnou povahu švagra. Bylo to hrozný, ale my neustoupili. Trvalo to dlouho, než pochopila, že neustoupíme a teď už se srovnala a je klid. Ale bohužel, ty boje trvaly snad 10 let. Pak asi nastalo z její strany smíření, pochopení, nebo jak to napsat - možná i zmoudření.
|
| Lenka | •
|
(13.7.2010 10:56:19)
Já bych řekla, že tady to někdo přesně vystihl výrokem, že "tchán se rozhodl, že se nechá obskakovat".
Já bych řekla, že hodně za těmito problémy stojí tohle prvotní rozhodnutí toho "seniora". Přičemž bohužel rozhodnout se k tomu může nejen v 80, ale klidně i v šedesáti. Prostě začne mít pocit, že "ted je starej a má právo, aby ho mladí obskakovali".
Rozhodnout se takhle může klidně i naprosto soběstačný čerstvý důchodce nebo důchodkyně. Najednou "není v jeho silách" si nakoupit, udělat úklid, vyprat.
|
| zuni | 
|
(13.7.2010 11:09:30)
To je pravda. Můj děda je už dlouho sám, teď po mrtvici, bydlí s mladými, ale rád si vaří třeba oběd sám, prý aby si to procvičil To není "nechat se obskakovat".
|
|
|
| Hana | •
|
(13.7.2010 11:18:46)
taky jsme měli peklo s babičkou. Léta jsem bojovala spolu s mamkou abychom babičce mohli pomáhat. Ale babičce nic nebylo dobré. Všechno jsme dělali špatně, donášku jídla nechtěla, protože domácí je lepší, ale že její dcera nebo vnučka chodí do práce ji nezajímalo, doma jsme jí nesměli na nic sáhnout, protože jí prý všechno vyhodímě -. problém byl, že se to u ni vrstvilo jak na podlaze, tak na všech odkladacích místech. Nesměla se vyhodit ani krabička od sýru. Moje děti u ni nikdy nebyly v bytě jaký tam měla bordel. Pak onemocněla a než absolvovala kolečko nemocnice a rehabilitace, tak jsme jí tam za tři měsíce uklidili. Myslela jsem, že bude ráda, ale po jejím návratu jsem se dozvěděla, že nás pomlouvá všude. Lidi ji jen přizvukovali, že prý jsme z jejího bytu jen odnášeli věci - měla tam 4 televize nefunkční, natahala tam skříně, a spoustu dalšího, čeho se lidi zbavovali, mikrovlnky, rádia, oblečení, papíry.....Jenže ona říkala, že jsme jí tam všechno vykradli a odnesli - to byl pro mě vrchol. Za týden už tam zase měla bordel a máma jenom brečela, že už na to nemá sílu. Takže nezbylo než se oprostit od babičky, řekla jsem jí, že až bude mít zájem, ať dá vědět, protože mám svoji rodinu a svoje starosti a že takové problémy ještě s ní, že nemám za potřebí - bylo toho ještě víc, jako třeba s jídlem v akci - samo že jsem ji koupila jídlo to samé jinde a nechtěla ho zaplatit, ale ona byla naštvaná, že jsem neobjela město a nekoupila to v akci.....Bylo to tvrdé, ale fakt nešlo nic jiného, prostě když zavolala, že potřebuje k dr, odvezla jsem ji, ale to bylo vše Bohužel ji to nevadilo dalších 5 let, než ji klepla mrtvice, teď bydlí u mamky a moc si pochvaluje péči - nedělá nic (proto měla doma bordel, jak jsem pochopila), jen jí, spí, chodí na zahrádku. Musíš být tvrdá, fakt to jinak nejde.
|
|
| Abigail* | 
|
(13.7.2010 14:45:55)
Máme aktuálně problém s naší babičkou. Ona byla co se pamatuju vždycky generál. Vše muselo být po jejím, vztahy s ní neměl nikdo z rodiny vřelé. Do 85 let byla celkem v pohodě, autem teda jezdila dost nebezpečně, ale nedala si říct. Od té doby uplynuly tři roky a ona docela sešla. Už má dost zdravotních problémů a ani jí to už tak dobře nemyslí.
Pomoc už potřebuje, ale bohužel se chová tak, že všechny otráví. Neřekne, prosím tě potřebuju pomoct s tím a tím. Když měla narozeniny, tak prostě přikázala sestřenici: "přijeď, ukliď, upeč, nachystej", žádný poděkování nic. Když něco chce a naši nebo strýc to hned nemůžou udělat, tak s tím začne sama. Pořád něco někde stříká jedama - plevel, trávu. Soused na ni dokonce zavolal policii, protože mu nadávala. To že mu postříkala túje a ty oschly je další věc. Každou chvíli chce někam zavézt - když to jde, tak s ní rodiče jedou, když to nejde, tak odchytává cizí lidï na ulici, aby ji zavezli. Otec a strýc (je to jejich matka) si moc starostí nedělají, ale moje máma má z toho stresy, pořád se s tchýní hádá, ale zas se na ni nemůže vyprdmout.
|
|
|
| Adina,kluk 08 | •
|
(13.7.2010 12:57:56)
Maceško,přijde mi,že rodiče Vás psychicky vydírají.
Prostě si stanovte svoje hranice a ne že manžel bude místo dovolené lézt po střeše..no to bych teda rodiče hnala.Měli by být rádi,že mají tak hodného syna,který jim pomůže..vždyt když to dneska vidíš,jak se děti na rodiče vypdrdnou a ukážou se jen,když neco potřebují...
no doufám,že tohle nebudu muset řešit.
|
|
| silenka | 
|
(18.7.2010 23:27:36)
Maceško, nadzvedlo mne, jak rodiče spokojeně rozhlašují, že odvolali syna z dovolené na střechu. Neboli chlubí se, jakou mají nad svým synem moc, že skáče, jak oni pískají.
Taky může hrát roli, že jak jim ubývá sil a oni si to nechtějí připustit a přizpůsobit tomu svůj život, tak prostě svoji životní energii "nastavují" energií jim nejbližší - proto lpění na tom, aby pomohl jen syn, max. vnuk.
Podle zákona o vydírání: ustupovat nepřiměřeným požadavkům rovná se je povzbuzovat. A naopak, pokud překonáte vlastní duševní nepohodlí a pocit viny, tak rodiče prostě časem budou mít požadavky adekvátnější. Je to těžké se naučit "ukáznit se" nepodléhat, protože jste citliví a na manipulaci slyšíte, ale opravdu je to ve vašich rukou. Prostě teď už jste vy v rodině ti jediní dospělí, obklopeni dětmi malými(ze kterých se ale stávají také dospělí, hurá) i starými(kde už je ta závislost definitivní) :) Neboj, máte na to, stanovit hranice a neplnit jim každý rozmar(který navíc jejich úzkost nezmírní, pokud jinak fungujete jako podpora, což myslím vy víc než dost ano). Stanovit hranice pomůže nejen vaší rodině, ale i starouškům - zlozvyk citově vydírat škodí i tomu, kdo se k němu uchyluje... Jste dobří potomci :)
Ať to jde k lepšímu.
|
| Kudla2 | 
|
(19.7.2010 0:43:59)
No, oni je technicky vzato neodvolali - syn by teoreticky mohl říct, že nepřijede, ale kdo z nás by na to měl nervy?
|
|
|
| Karina | •
|
(19.7.2010 12:16:17)
Ahoj Vážný, tak s tím co jsi napsal níže - vřele souhlasím. Hlavně co se týče lpění na majetku, ježdění autem ve 100 letech apod. - pokud už na to v žádném případě nestačím a ani ten majetek už k ničemu nepotřebuju a nemám sílu se o něj starat.
Vlastně mnohdy potřebuju - k vydírání té mladší generace....třeba ve stylu: už nechceš skákat jak já pískám ???...dobrá, napíšu barák třeba na charitu apod... já jsem se s takovým přístupem setkala.
|
| Karina | •
|
(19.7.2010 19:13:11)
...ono se dřív taky jinak žilo, nebyly "státní důchody", to je novodobá vymoženost až asi od 50.- tých let. Třeba moje prababičky prodaly hospodářství a barák a z těch peněz potom žily nebo je měly uložené "kdyby se něco stalo", penze byly malinkaté nebo ženské neměly penze žádné. Babičky taky odešly bydlet na stará kolena k dětem (mým rodičům), vlastní byty normálně opustily samy po své vlastní zralé úvaze, že to není možné už fyzicky, ekonomicky ani jinak zvládnout. Něco z peněz si schovaly pro sebe , něco se pomohlo dětem - třeba k bydlení. Moji rodiče když dají dnes dohromady důchody, žijí si tak dobře, jako si staří lidé v této zemi (troufám si tvrdit) ještě nikdy nežili. Kvůli ekonomické stránce se nemuseli na stará kolena ničeho zatím vzdát a tak trochu to vidím (i u tchánovců) že majetek - velké byty atd...jim spíš slouží jako prostředek k vydírání "nehodných dětí"..tj. nás. A to musím říct, že dřív to tak nebylo, vztahy jsme měly dobré a snažím se je udržet aspoň v mezích slušnosti v rodině. Podotýkám, že rodiče už na spravování majetku taky nestačí - se silami, naříkají že jim nikdo nepomůže, ale v našich možnostech - i časových to už taky není. Je to těžké a určitě to chce ty mantinely - co je pomoc a co už je šikanování a vydírání od starší generace.
|
|
|
|
Věděli,že jedete na dovču-věděli..
V její náručí
Štědrý den v Zoo OlomoucOlomouc 
Advent na KarlštejněBeroun 
Předsilvestrovský výstup na BrdoKroměříž 
Pražský Nový Svět pod rouškou nociPraha 1 
Tříkrálový průvod PrahouPraha 1 
Štědrý den v Zoo Olomouc
Advent na Karlštejně
Předsilvestrovský výstup na Brdo
Pražský Nový Svět pod rouškou noci
Tříkrálový průvod Prahou
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)