| Marrianna8 | 
 |
(29.11.2009 17:50:33)
Ahoj holky, před 2 týdny se mi narodilo dítě a od té doby jsem jak vyměněná. Myslela jsem jak budu šťastná a budu si to užívat a mezitím prožívám nejhorší chvíle života. Vím, že to zní strašně a moc se za to stydím, nechápu jak se takhle můžu cítit, přitom svoje dítě miluju už teď. Často bezdůvodně brečím, příjde mi, že bez dítěte by mi bylo líp (fuj, to zní strašně).Myslíte, že to přejde? Měly jste to taky? A kdy vás to přešlo? Nemáte nějaké tipy jak to lépe ustát? Na internetu jsem o tom něco četla, že je to normální, atd. ale radši bych si přečetla skutečné příspěvky a rady od skutečných žen, ne jen si přečíst nějaký článek napsaný gynekologem - chlapem. Omlouvám se, jsem z toho fakt moc smutná a vyplašená. Děkuju předem za příspěvky.
|
| susu | •
|
(29.11.2009 17:56:21)
měla jsem to podobně, přešlo to. Vydrž, bude to dobrý a čím dál lepší, posléze
|
|
| Del | 
|
(29.11.2009 17:57:09)
to přejde 
|
|
| vendyna (Janinka + Alenka) | 
|
(29.11.2009 17:57:24)
Přejde to.  (teda jak to popisuješ mi to přijde normální, sama jsem to měla a zmizlo to během tří čtyř týdnů)
Asi existují i výjimečné stavy, kdy je zapotřebí odborné pomoci, ale na to ještě nevypadáš, semizdá.
|
|
| makkyta+Jolanka09+Márinka11 | 
|
(29.11.2009 18:00:34)
Marrianno - chápu, chápu, chápu... já to až tak nezažila, ikdyž jsem si první tři týdny s malou užila až až... ale den ode dne se všechno zlepšovala, začala jsem fungovat, zvykly jsme si na sebe a bylo čím dál líp.. takže radím.. vydrž!!! já to neměla až tak, že bych si říkala, že by mi bez ní bylo líp, ale propadala jsem chvílema beznaději (když máte mlíko nepije, když nemáte chce pít, když máte zánět a 40 horečky tak fungovat.. ještě, že mi ten chlap tak pomáhal).. měla jsem pocit, že to prostě nezvládám, že jsem si to asi moc vysnila to být matkou... Jolance byly ve středu 3 měsíce a na ty příšerný začátky už si ani nevzpomenu... vydrž, fakt bude líp.. joooo a v té chvíli, kdy takovouhle věc řešíš, jestli "je to hnusný" si to myslet, tak je vše ok.. kdybys měla tyto myšlenky a nepozastavila se nad nima, tak by to bylo špatný, ale takhle.. prostě jen "špatné" období.. bude líp  ) posílám sílu...
|
|
| Sol | 
|
(29.11.2009 18:01:11)
Ahoj, neboj, je to normalni, taky jsem to mela a zmizlo to snad az po dvou mesicich, me se k tomu pridavaly jeste tahnouci se bolesti, nejak hur jsem se hojila, plus problemy s kojenim...no vydrz holka, bude lip, hormony jsou nekdy nevyzpytatelny a hlavne si nic nevycitej, kazdy tu velikou zmenu neseme jinak
|
| Marrianna8 |
|
(29.11.2009 18:08:29)
Děkuji holky za povzbuzení, hned se cítím líp. Jsem ráda, že píšete, že se to brzo zlepší. Už se nemůžu dočkat. Přitom ani moc nebrečí, ale když zabrečí tak se hned hroutím. Připadám si, že to nezvládám, že jsem si naložila na bedra až moc. Myslela jsem, že být matkou se mi bude líbit. Dřív jsem byla absolutně nezávislá,i finančně, byla jsem i ráda sama, vše zvládla a teď je vše jinak.
|
| makkyta+Jolanka09+Márinka11 |
|
(29.11.2009 18:12:37)
MArrianno - já seděla u postýlky a plakala, protože jsem nevěděla, proč malá pláče.. jak debil a to doslova... chlap mě pořád uklidňoval, pořád vysvětloval, že občas malá plakat musí, že jí nic nechybí... jéééje, jojooo bylo toho moc... bude líp... aaaa, už se to budí, už to fňuká, má to hlad , tak letíííím
|
| Del |
|
(29.11.2009 19:19:03)
taky jsem to tak měla  trápily jí prdíky - prvního půl roku,další rok jí trápily zuby To je pořád něco 
|
|
|
|
|
| Cipora | 
|
(29.11.2009 18:01:55)
Marianno
určitě to nedržet uvnitř najít nějakou spřízněnou a povolanou duši, která tomu rozumí a podpoří Tě a probrat to s ní.
Dnešní stanovisko je myslím spojení s hormony., máš pocit že je to nějak ovlivněné laktací? Pak bych zkusila též LLL 
|
|
| bublanina | •
|
(29.11.2009 18:07:25)
No vždyť nemáš ještě ani půlku šestinedělí za sebou, tak máš na to nárok! Je to obrovská změna, máma se vším všudy se z tebe nestane mávnutím proutku, to všechno nějak přijde časem. Až se sama srovnáš hormonálně a začneš svému miminku víc rozumět, dostaví se trochu víc sebevědomí a dobré nálady.
|
|
| Leny+3 | 
|
(29.11.2009 18:11:32)
Marrianno, pro mě vždycky bylo nejhorší 6-ti nedělí, pak tyhle stavy přešly, nejhorší to bylo u prvního dítěte, u 2. míň a teď při 3. jsem na tohle neměla vůbec čas Je to úplně normální, nestyď se za to, klidně se i vybreč, to mi moc pomáhalo, brečet jen tak a být co nejvíc s někým
|
| Makůva | 
|
(29.11.2009 18:36:27)
Jojo, zkus přimět tatínka, ať je s tebou hodně doma. Přiznávám, že já to tak strašný neměla, takže nemám úplně co o tom říct. Ale ten pocit, že mi bylo líp bez miminka, mívám občas taky (končím teď šestinedělí). Jen počkej, až se na tebe usměje, to je kompenzace za všechno. Vydrž. 
|
|
|
| Inka | •
|
(29.11.2009 18:27:35)
Určitě se to bude hodně zlepšovat. Stoprocentně mě to přešlo, když jsem přestala kojit, přestala jsem se cítit svázaná.
|
| Marrianna8 |
|
(29.11.2009 18:32:21)
Myslíte, že to přímo souvisí s kojením nebo to je způsobeno celkovou změnou, porodem,atd? Když se přestane kojit tak to odezní? Je tu někdo, kdo od začátku nekojil ale přesto se takto cítil?
|
| štěpánka | •
|
(29.11.2009 19:24:44)
Marianno,
moc jsem nekojila a totéž jsem zažívala taky (myslela jsem, že příčina je nekojení - má neschopnost, že neumím ani nakrmit dítě). Díky chápavému okolí a časté přítomnosti, podpory a pomoci tatínka i blízké rodiny jsme to zvládli. Kdyby se ti zdálo, že to nezvládáš a pořád to přetrvává, vyhledej psychologickou pomoc. Nemáš se za co stydět. Osobně neznám žádnou maminku, která by se ihned po porodu vznášela na oblaku štěstí, kamarádky spíš prožívaly v různé míře to co ty, dvě dokonce skončily krítkodobě na uklid.lécích (podrobnosti nevím).
Držím palce!!!
|
| štěpánka | •
|
(29.11.2009 19:25:31)
Krátkodobě, samozřejmě, tam mělo být....
|
|
|
| Katka,kluci 7 a 10 | •
|
(29.11.2009 19:49:03)
Kojit kvůli tomu zatím nepřestávej, to až by bylo fakt zle a musela bys třeba brát antidepresiva...Ale jinak myslím, že prožíváš něco, co velká část maminek (včetně mě),jen se o tom jaksi moc rádo nemluví."Správné" přece je děťátko ihned bezmezně milovat a instinktivně bezchybně pečovat tak,že vše běží jak na drátkách....jenže tak to prostě většinou není. Rada: když ve dne spí, ne abys uklízela, honila vaření, žehlení.Sedni si na zadek,udělej kafčo či čajík a chvilku si čti nebo koukej na nějakou ptákovinu.Nebo teplá sprcha a lehnout. prostě chvilinky pro sebe,jen pro sebe. Hned jak to půjde, nech prcka někomu doma na hoďku jdi třeba jen na nákup, nebo někam mrknout. Nezdá se to, ale neuvěřitelně to pomáhá.Těšíš se pak na něj, hodně se to zlepší.
|
|
| makkyta+Jolanka09+Márinka11 |
|
(29.11.2009 19:58:17)
Nemyslím si, že je to spojené s kojením...já jsem se snažila přes tři týdny všemi možnými prostředky kojit (homeo, poradkyně, jíst, pít, obklady..no prostě všechno)... takže se dá říct, že jsem vlastně od začátku nekojila, jenom malinko a měla jsem to taky..
|
| Merida7 | 
|
(29.11.2009 20:04:43)
hlavně se nestyd za svý pocity, jsou normální
a taky se nehruť a nehledej vinu v sobě, když malá brečí...protože mimino, co by vůbec neřvalo, neexistuje
ono krátkodobý brek vůbec nemusí být signálem nějakého problému, prostě dává najevo, že existuje, jediným způsobem, jaký zatím umí
a nepitvej, jestli "pro ní děláš dost" a jestli "jsi dobrá matka".
Děláš to nejlepší, co umíš a to jediný je důležitý. Neboj, ona tvoji péči přežije, přežije většina dětíJá si taky při návratu z porodníce říkala, proboha, ted mi jí dali, návod k obsluze nikde a co já s ní?
|
|
|
| Pole levandulové | 
|
(29.11.2009 20:56:53)
Ano, ja, od pocatku jsem nekojila a zazivala jsem totez co ty - pisu to o kousek niz. Kojeni s hormonama zaclouma, ale to, co mas ty, si myslim, ze az tak tim kojenim nebude. Jak jsem psala, u dcery uz jsem byla v pohode a tu jsem pritom kojila /a kojim dosud/. Vydrz, odpocivej, bude lip a nakonec si to budes uzivat tak, jak sis to predstavovala.
|
|
|
|
| Belatrix+A(10/09)+J(09/11) | 
|
(29.11.2009 19:15:32)
Marianno, mám pocit, jako bys popisovala moje pocity. Že mi dřív bylo líp, byla jsem finančně nezávislá, mohla jsem si jít, kam jsem chtěla atd. První 3 - 4 týdny jsem brečela v podstatě denně. Teď končím šestinedělí a už pár dní jsem si nepobrečela. Určitě se to brzo začne lepšit. Že je šestinedělí těžký se všude píše, ale že je takhle těžký jsem teda nečekala.
|
|
| Pišpeta | 
|
(29.11.2009 19:39:24)
niky. prubezne to mam furt
|
|
| Merida7 |
|
(29.11.2009 19:57:38)
No hele, částečně jsou to asi hormony, ale za druhý se asi taky musíš vyrovnat s úplnou změnou životního stylu.
Ono se sice říká, že by ženskou měla po porodu automaticky zachvátit všeobjímající mateřská láska a že jak to není, tak je ňáká divnáale opak je pravdou...není to jednoduché období a málokterá jen "září štěstím".
|
|
| Perlička + cácorka 07/05 | 
|
(29.11.2009 20:03:07)
Marriannko, držím pěsti, mě tohle taky potkalo a skončilo cca po 3 týdnech. hodně mi pomohla kamarádka, zasloužilá matka tří dětí - přijela ke mě, jak mě viděla, chytla malou, uklidnila, pokecaly jsme jak to měla ona, co je normal, na všechno jsem se jí vyptala a tak nějak to ze mě spadlo. Přesně od toho dne mi bylo čím dál líp
|
| Perlička + cácorka 07/05 |
|
(29.11.2009 20:05:13)
Jinak můžu říct, že jsem fakt brečela kvůli všemu, chlapovi jsem musela dát instrukci ať to neřeší, nechápal jak můžu brečet bez důvodu (pořád se ptal proč ať to může nějak vyřešit , takže jsem ho jen poprosila, ať mě prostě obejmě až uvidí slzy. A to jsem fakt obrečela všechno, třeba i , že se chudá Růženka píchla do prstu ))
|
| Sabrina | •
|
(29.11.2009 21:45:33)
Ahojky....nezažila sem tvůj stav a jsem fakt moc ráda, sice sem občas nevěděla proč pláče, ale po 6nedělí to bylo zas o něčem jiném. Občas mne napadlo, že sem mohla počkat s dítětem, ale dnes bych NEMĚNILA...život mi s mimčem nekončí, naopak je s mým ročním prckem intenzivnější a veselejší.Držím Ti moc palečky, a"t je ti brzo fit, určo by to chtělo, aby ti někdo pomohl anebo mít spřízěnou duši vedle sebe. Četla sem jen o tom a jsou to určitě hormony...posílám moc radosti a energie, bude líp a líp, věř tomu, to Ti PŘÍSAHÁÁÁÁM.
|
| Sabrina | •
|
(29.11.2009 21:48:28)
tak ted čtu Sojku- byla jsem opravdu matka v euforii, a jsem šťastná, že jsem měla to štěstí......já měla spíš poporodní starosti, které trvaly 2měs, nebýt jich, bylo by to dokonalé...ale mám zdravé dítě a není co si víc přát...tak pa
|
| sojka+07+09 | 
|
(29.11.2009 22:01:21)
jé sabrino, doufám, že jsi to ode mě nepochopila špatně. Když jsem napsala, že matky v euforii mají štěstí, myslela jsem to jen tak, že se maminky dělí na ty, které mají poporodní blues a ty š´tastnější, kterým se povede si miminko užívat od začátku a jsou zaplaveny láskou. Já k nim bohužel nepatřím, ale tobě upřímně gratuluju.
|
|
|
|
|
|
| Káťa,2 kluci | 
|
(29.11.2009 20:07:55)
Marrianno, taky to znám. Po prvním dítěti jsem měla pocit, že nejsem pro roli matky stvořená, že mi před tím bylo líp, že mi nic nechybělo. Záviděla jsem prodavačce v pekárně, že je pánem svého času a života, nočnímu hlídači na smeťáku, že se může jít vyčůrat, když se mu chce, že si v klidu popíjí kávu, hledí z okna na ten binčus........
Přešlo to.
Nicméně právě teď po "příjemné" půlhodince školní přípravy s prvňákem, jsem krátkodobě opět přesvědčená, že jsem místo dětí měla mít dva psy, volný čas věnovat jízdě na koni a finance na cestování.
To, co cítíš, je běžné, neznamená to, že svoje dítě nemiluješ. Je to prostě velká životní změna, potřebuješ čas, aby ses s tím vyrovnala. Ne každý je super matkou a ne každý se během pár dnů sžije s tak markantním převratem ve svém životě. JE TO NORMÁLNÍ!
|
| Winky | •
|
(29.11.2009 23:37:32)
jj, otázka "proč jsem si ježkovy voči pořizovala 2 děti když bych sama potřebovala někoho kdo by se o mě staral" mě napadá hodně často...... Snažím se nepřipouštět si myšlenky "kde bych byla kdybych je neměla", protože to fakt nepomáhá, je to sebemrskačství.
U první dcery jsem to měla takový mix - jednak jsem si připadala nejdůležitější na celým světě protože mám MIMINKO, ale na druhé straně ten klaustrofobní pocit z našeho bytu kor když pak šel muž do práce, a já tu zůstávala den co den, mimčo pořád buď chtělo jíst nebo se chovat, moc nebrečela ale když už jo tak jsem byla do dvou minut na zhroucení že to nevydržím... stávalo se mi že jsem se z noční košile oblíkla až těsně před příchodem manžela z práce... nedělala jsem nic protože mi přišlo že nic nemá cenu - uklizené se rozbordelaří, vyžehlené zmačkká apod (to už asi depka byla). Byla jsem neschopná si sama něco uvařit k jídlu (dřív i potom jsem na tom s vařením ok)protože to nemělo cenu- malá měla po všem prdy, jedla jsem samotné housky 2dny staré, záviděla jsem manželovi snad komplet všechno tehdy (svobodu pohybu, to že chodí do práce, že tam si dá v kantýně na co má chuť, že mluví s dospělejma lidma, že ho okolí "neopustilo" jako mě.... Když někdo přišel, byl zvědavej akorát na mimino, na mě ne, takže kolikrát jsem brečela i když tu byla návštěva - když si chovali mimčo šla jsem se vybulet do ložnice......
Přešlo to, sláva. Ale zpětně musím říct že tak tři měsíce jsem byla celkem schopně "mimo", i když jsem se pak vší silou snažila dokázat jak jsem "v pohodě". Kojení mi šlo - resp. malá pila dobře, byla jsem i ráda že nemusím zařizovat žádné ty flaštičky a prášky a tak, ale skončením kojení se mi skutečně dost ulevilo - předtím když jsem měla hlídání a někam jela bez dcery tak pořád byl stres abych se vrátila včas.
S druhým dítkem to bylo mnohem lepší, to jsem byla ten druhý případ "na obláčku euforie", plná energie. Tam ten zlom přišel až když malý začal lézt a starší ještě pořád žárlila. Připadal jsem si jak rozhodčí v ringu a dráb v jednom. Měla jsem stavy že jsem bulela jak želva protože bych strašně chtěla něco dělat (jezdit na tom koni, sázet stromky, rýt zahradu apod) ale nemohla jsem, jediné co jsem mohla bylo hlídat děti. Přišla jsem si strašně méněcenná, všichni makali jak šroubi (jaro, léto - baráky, zahrady, ségra, naši, tchánovci) a já tam furt jak ten tydýt jen dětem za zadkem aby někde nevlezli, nespadli, nepřizabili se.... Tam mě pak pomohl manžel když slíbil vzít si na týden dovolenou a být s dětmi a já jsem odjela na týden SAMa (resp. se ségrou, ale to se nepočítá když je dospělá a nemusela jsem se o ni starat) na 10 dní na dovču. Sice to nebyl lék na všechno, ale trochu jsem se sebrala.
Vydrž, přežij, dělej si čárky kolik už sis toho "odkroutila" a věř světlým zítřkům, jednou fakt přijdou
|
|
|
| Janča N. | 
|
(29.11.2009 20:10:48)
Neboj, tyto pocity jsou naprosto normální. Až si najdeš nějaký režim, situace se zlepší. To šestinedělí je asi nejnáročnější, možná je to i tím, že jsi ještě po porodu unavená. Hlavně si své pocity nevyčítej, věř, že nejsi jediná, kdo měl tyto pocity.
Hlavu vzhůru!!!
|
|
| BenyM + Klárka/04 + Vojtík/09 | 
|
(29.11.2009 20:30:35)
Mě chytlo taky.....spustilo se mi to tím, že manžel odešel do obchodu a když byl pryč začalo šíleně lejt...tak jsem vzala deštníky, oblíkla se, obula a že za ním vyrazím...a když jsem doma zamykala tak jsem si uvědomila že nikam nemůžu, že musím nechat manžela promoknout na kost protože mi v postýlce leží týdení mimino...trvalo to cca 3 týdny ale přešlo to samo.....
|
|
| Pole levandulové |
|
(29.11.2009 20:40:10)
Neboj, je to uplne normalni. Clovek je jen zblblej tim, jak cte, ze hned po porodu se dostavi vseobjimajici laska k diteti a vse bude ruzove. Mela jsem to same u syna, v jeho dvou tydnech jsem premyslela, jak to udelat, aby bylo vse stejne, jako pred tim, nez jsme meli deti. No, nic jsem nevymyslela, syna jsem si ponechala, jen jsem ho na jednu noc prenechala manzelovi a poradne se vyspala . Od te doby se to menilo k lepsimu, cca v jeho trech tydnech mi prvne prislo, ze to nejak pujde a bude lip. U dcery uz to byl pravy opak, tam jsem byla jak na nejakym oblacku, neustale usmevava a spokojena.
Takze - vyderzaj pioner, bude lip, hlavne si odpocin, nesnaz se byt supermatkou, ostatni uz prijde samo.
|
| Káťa,2 kluci |
|
(29.11.2009 21:02:48)
Skramuško - "syna jsem si ponechala" - jako bys mi mluvila z duše.
Já pak měla přechodové období, kdy jsem si říkala, že jestli to teď vzdám (a dítě někde střelím na černém trhu za kupu peněz), tak se třeba za nějakou dobu rozhodnu mít další dítě a to všechno, co už mám teď za sebou, budu muset absolvovat znova.
Postupně se to pak vykrystalizovalo do fáze, kdy jsem byla ráda, že jsem si dítko pořídila. U druhého jsem tyto stavy už neměla.
|
|
|
| Katka+Jáchymek 9/08 | 
|
(29.11.2009 20:45:03)
Ahoj, nečetla jsem ostatní, ale když jsem si přečetla Tvůj příspěvek, jako bych viděla sama sebe po porodu. Hormony jsou sviňa, já jsem se v tom plácala fakt šíleně, furt jsem brečela, před přítelem, sama před sebou, do telefonu, ustálilo se to asi po dvou měsících. Tohle období považuju za nejhorší ve svým životě, i takhle zpětně. Teď už se tomu směju, ale vím, co prožíváš. Moc Ti držím palečky, dej tomu čas, fakt to bude lepší, i když jsem tomu vloni nevěřila. A hodně radosti s miminkem!
|
|
| Lorinka a 2 holky | 
|
(29.11.2009 21:15:31)
Já to měla trošku jinak, šestinedělí jsem se vznášela na obláčku štěstí, byla jsem hrdá, že jsem porodila miminko a jsem matkou, dítěmi dobře spalo, já byla brzy fit, odpočatá a ... pradoxně ... jsme se začala nudit. Kolem 2-3 měsíce dcery nastal růstový spurt a mně se začlo dělat o moc víc mlíka a myslím, že s tím souvisí můj "pád do popasti". Najela mi deprese, brečela jsem, kudy jsme chodila a teprve v tuhle dobu mi došlo, že se sama už nikam nedostanu, také jsem chtěla dítě někomu darovat, prostě tak nějak podobně, co tu píšete. byla jsme s tím i u psychiatra, doporučil mi antidepresiva, která jsme ale s díky odmítla. Zpětně nevím, zda jsem udělala dobře, nebo ne 
Trvalo to v téhle podobě cca do 1/2 roku dítěte, pak se to začlo mírně zlepšovat, ale doopravdy to odeznělo až po úplném odstavení.
teď po druhém porodu opět jsem prožila šestinedělí jak na ůržovém obláčku a teď se blíží malé 3 měsíce a na mě začínají jít chmury zase. Snad to tentokrát ustojím líp, držte mi palce ...
|
|
| sojka+07+09 |
|
(29.11.2009 21:21:23)
chápu tě, prožívala jsem to samé. Když jsem o tom mluvila s kamarádkami, tak spoussta i těch později super fantastických matek říkala podobné věci jako "měla jsem chuť to dítě nechat u sousedů". Znám jednu skvělou ženskou, sebevědomou, vede vlastní firmu, protě top třída. Její ségra mi vyprávěla, že po porodu zazvonila a trvala na tom, že si sestra to dítě vezme. já jsem měla pocity jako že chci svůj život zpátky, že snad už život nikdy nebude normální, ten věčný kolotoč. Hrozně moc to přejde až se naučíš číst signály dítěte a naučíš se ho líp uklidňovat. Režim si najde svůj rytmus, vše se poddá a za dva měsíce se možná budeš nudit.
Napíšu ti jak rozeznat běžné blues od deprese, která je nebezpečná, měla bys zpozornět pokud:
nejíš a ztrácíš na váze
nemůžeš vůbec usnout ani když miminko spí
máš obsedantní myšlenky- strach, že miminku ublížíš, něco provedeš
jsi nervózní, nedovedeš se ani trochu zrelaxovat i když je mimi zabezpečené
máš somatické projevy- bušení srdce, nadměrné pocení, potíže s dýcháním
pokud víc než čtyři týdny přetrvává ztráta radosti, jsi zoufalá, máš černé myšlenky
pokud máš myšlenky na sebevraždu
To že se trápíš myšlenkami jako máš teď je naprosto běžné a nic extra patologického v tom není. Hodně maminek to má jako ty, jenom o tom vůbec nemluví. Takové ty nadšené maminky v euforii mají prostě štěstí. A celebrity ty o tom svém "štěstí" psát musejí, vždyť to mají v popisu práce.
To co teď prožíváš vůbec nesouvisí s tím jaká jsi matka. Naopak, maminkám pečlivým a úzkostlivějším, které chtějí být dokonalé se tohle často stává.
Držím palce, určitě budeš a už teď jsi bezvadná maminka
|
| kajkule+2 kousky | 
|
(29.11.2009 22:06:21)
mám ted 12 ti denní mimi a taky mám občas depku. Navíc do toho dvouletá dcerka... u malé to taky občas přišlo ty depky, ale hned zas byly pryč. nesnášela jsem když se blížil večer a já věděla, že se nevyspím. ted v tomhle šestinedělku mám zas občas stavy, že mě mrzí, že na malou už nemám tak čas, je hektické se někam vypravit s oběma...ale vím, že bych neměnila a bude líp až mimčo trošku povyrostě. asi to má fakt každá ženská.
|
|
|
| claca+Dominik12/05+Matěj07/10 | 
|
(29.11.2009 22:01:28)
Marianno,normální to do jisté míry je,ale nesmíš to nechat trvat moc dlouho,kdyby se to nelepšilo,určitě vyhledej odbornou pomoc,mluvím z vl.zkušenosti,já se trápila 3 měsíce a k Mudr jsem se dostala už v dost špatném stavu.Ale věř že vše bude čím dál tím lepší,ty začátky jsou nejhorší
|
|
| muflon | 
|
(30.11.2009 9:29:50)
Ahoj,
já sem si po porodu prodělala laktační psychozu.Bylo to nejhorší cosem kdy zažila....šílenost. Psyxhické i fyzické vyčerpání, bračela sem neustále.Opravdu navrhuji nenechat to jenom pro sebe, ale navštívit odborníka.Psychologa, psychiatra.Toto se stává dost často. Není to žádná ostuda.Jde o to, aby jsi byla psychicky v pohoděTakže se neboj, zavolej dr a vyraž a bude ti daleko líp
|
| muflon |
|
(30.11.2009 9:32:20)
A ještě jedna věc...je to přechodný stav, rychle to zmizí.Miminka prostě pláčou, na to si zvykneš.Je to veliká změna, vše se točí kolem mimi, a na nic nemá časNeboj se...fakt se to rychle zlepší, najdeš si ve všem systém, upraví se miminku režim a bude dobře
|
| Liška s banem :) | 
|
(30.11.2009 20:36:01)
Já se u prvního miminka rozptylovala častým převlíkáním (ostatně, bylo to nutné, malá často prosákla) a focením. V nějakém záchvatu jsem odhlásila televizi, že na ni stejně nebude čas (fakt hloupý nápad), tak jsem z dlouhé chvíle uklízela a uklízela. Abych nezblbla, chodila jsem často ven, skoro každý den jsem měla domlouvenou nějakou návštěvu nebo alespoň setkání v kavárně.
|
| lama |
|
(12.12.2009 17:36:54)
Mám dobrou zkušennost s psychoterapií a světlo léčbou (www.svetlo-lecba.cz). Snažím se léky nebrat, při kojení hlavně. Když už je ale ouvej, stejně pomůžou jen antidepresiva. Tedy Seropram apod, ne Lexaurin, Neurol a podobné. Hodně štěstí, K
|
|
|
|
|
| Monča (Máťa,Michálek,Martinka) | 
|
(16.12.2009 22:16:27)
Marrianno, také jsem byla po narození prvního dítěte velice velice "rozhozená". Je to způsobeno představami, že až se dítě narodí, všechno bude přímo pohádkové, z ženy se stane nejšťastnější maminka... Dost jsem se trápila vším. Zpočátku jsem trochu válčila s kojením (a záviděla každé mamince, která měla starší miminko než já, že už má něco odkojeno, počítala jsem každý den...), s pocitem vlastní neschopnosti, protože jsem vůbec nic jiného nedělala než se starala o prďolku. Stále jsem přemýšlela nad kojením, plínkami, důvody nespinkání a brečení,...
Pomohlo mi určitě zejména to, že mám úžasného manžela, který měl stoprocentní pochopení a staral se jak mohl. Zkus si také najít (byť jen na chvilinku během dne) nějaké "jiné zaměstnání hlavy". Zkrátka věnuj se chvíli něčemu jinému než dítěti. Vím z vlastních zkušeností, jak je to nesmírně náročné.
Nepamatuji se už kdy, ale pak se to samo "nějak rozchodilo" a byla jsem v pohodě já i mimčo.
Teď máme děti tři, a při vzpomínce na moje popsané trable s jedním prckem se musím jen usmívat. Hlavu vzhůru, bude to jen lepší!!!
Monča
|
|
| mamath |
|
(26.1.2010 16:57:56)
Ahoj,jsem ráda,že jsem na toto téma narazila a děkuji za všechny příspěvky.Už jsem si myslela, že nejsem normální, neboť jak píše autorka diskuse,taky jsem 3. den po porodu zjistila, že nějak svoje dítě "nemám ráda",že jsem špatná matka,že to asi všechno nezvládnu, neustále jsem bezdůvodně brečela - to nemohl nikdo pochopit, měla a mám strach o manžela i dítě, aby se jim něco nestalo... Stavy úzkosti a návaly bezdůvodného pláče pomalu odcházejí a tak doufám, že po ukončení 6 nedělí bude vše v pohodě. Mělo by se o tomto asi více mluvit, neboť sice jsem o tom četla a slyšela už před porodem, ale myslela jsem si, že mě se tyto stavy nemohou týkat a že potkávají pouze "zoufalce" a "trosky"
|
| Kohnova | •
|
(26.1.2010 19:30:46)
To je velka pravda. Protoze se to deje a zenske jsou s tim samy, bez pomoci, citi se zahanbene, casto je i okoli vselijak depta divenim, ze nejsou stastne, krasne, pruzne, plne energie..
Ja to rikam porad, tehotna zena ma status pomalu "posvatne kravy" (nic proti, jen houst a vetsi kapky :D), ale sestinedelka, ktera IMHO a dle me zkusenosti potrebuje mnohem vic pordpory a pochopeni nez tehotna, ma proste smolika. Aspon ja to tak mela vzdycky. Nejvic podpory jsem potrebovala PO narozeni deti, ne pred nim.
U tehotnych se bez zabran a detailne diskutuji vsechny "zasadni" problemy vcetne hemoroidu ci paleni zahy.
Problemy v sestinedeli jako by nebyly. Jen rozradovane sestinedelky se vzhledem a koncidi miss aerobic.
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)