Ananta |
|
(21.9.2009 20:21:40) Holky, vy poslední co jste mi psaly... já se ani nebojím o ztrátu nějakých požitků, ale o ztrátu klidu, možná to tak nevypadá, protože jsme ve virtuálním prostoru, ale já jsem těžkej introvert, jsem ráda sama a to je pro mě ta svoboda, nevím jestli je to srozumitelné. Bojím se abych zvládla celově rodiný život. To je ten rozpor, já se bojím nemít dítě a zároveň se bojím toho, aby na mě byl kdokoliv závislý. Pěkná motanice, já vím.
|
16.5Salám&Lajka14 |
|
(21.9.2009 20:28:03) Je to srozumitelné, mám to taky tak. Navíc u mne to bylo komplikovanější tím, že jsem děti nechtěla žádné a syn se mi "přihodil". Není to snadný, ale dá se to ustát. Hlavní je mít kam vypadnout. Protože máme syna s jeho otcem ve střídavé péči a je mu už taky šest let, je to celkem OK. První tři roky byly neskutečný zlo, poprvé v životě jsem skončila na antidepresivech. A doufám naposled. Jen z toho, že jsem uvázaná za nohu, že co tři hodiny kojím a nemám svatej pokoj, nemůžu si dělat co chci, jít kam chci, nemůžu si někam zalézt a být sama se sebou. Když jsem přestala kojit, bylo to o něco lepší, antidepresiva jsem mohla spláchnout do hajzlu. Když šel kluk do školky, bylo to zas o něco lepší. A až bude sám chodit do školy a ze školy, bude to zase o hodně lepší...
|
Ananta |
|
(21.9.2009 20:35:26) Monty, kdyby Bůh dal a mě se to "přihodilo"... mě tohle rozhodování strašně vyčerpává a nebaví, připadám si jako cvok.
|
16.5Salám&Lajka14 |
|
(21.9.2009 20:37:11) To si umím představit. Sama bych plánovaně dítě neměla. A to říkám i přes to, že mám se synem celkem pohodový vztah a máme se rádi.
|
|
|
|
Noli | •
|
(21.9.2009 20:29:50) Ananto, já tě pochopila dobře. Sama to mám stejně potřebuju "osobní prostor", jsem ráda sama, dovedu si představit i spousty věcí, které o samotě dělám.
Mám jedno dítě - batole a nebudu ti zastírat, že ten "osobní prostor" na nějakou dobu ztratíš - teda záleží na tom, jestli budeš mít nějaké hlídání, jestli je partner k tomu, babičky nebo budeš mít třeba chůvu...cokoliv - pak si ten osobní prostor můžeš udělat. Ale pokud bys na to dítě byla sama, tak to by asi pro tebe nebylo dobře.
Je třeba udělat si prostě ve spoustě věcí jasno - v síle svého CHTĚNÍ dítěte, v tom, jaký je partner typ- jestli je rodinný typ a pomůže ti...atd. atd.
Nebudu se opakovat - vo tom to v tvém případě asi hodně bude. Ty nebudeš typ maminy, co když je s dítětem imrvére sama, tak to zkousne a přežije, tobě by z toho mohlo tak trochu "začít hrabat". Takže - neřeš nesmrtelnost chrousta, spíš zvaž reálné věci a okolnosti. A neber si přitom růžové brýle. Abys pak nečuměla, že ty sis představovala pohodový rodinný život, kde tě chlap třeba odpoledne vystřídá při hlídání a máš něco úplně jiného - totální izolaci, kde si chlap žije po svém a ty žiješ život dítěte. Protože jsou ženský, kterým to stačí, některým to dokonce i vyhovuje, že se "ztratí ve vlastních dětech" - vlastně ony jim dělají nápln života. Ale jsou ženský jiný, jako jsi ty a těm jen "mít dítě" nestačí.
|
Ananta |
|
(21.9.2009 20:39:15) Dík za příspěvek Noli. Partner je ten, který dítě chce v každém případě, dokonce to staví jako další podmínku vztahu a já to chápu, člověk má právo chtít rodinu. Snad by se take staral. Mamka je 150 km, ale po vnoučeti hodně touží... já už to řeším tři roky ze všech stran.
|
|
|
malaa |
|
(22.9.2009 13:30:46) I v tomhle Tě chápu, já jsem přítele sice měla, ale nežili jsme dlouho spolu, po "prožitcích" jsme šli každý do svýho bytu, potřebovala jsem svůj osobní prostor , dokonce jsem nesnesla spát, myslím tím opravdu spát s někým ve stejným pokoji, ale teď už je to prostě jiný, no, i když svoji samotu a klid vyhledávám doteď, ale už docela sporadicky. Taky jsem měla strach ze zodpovědnosti, strach ze strachu o někoho ( což ale opravdu mám, no), strach , že dítě je nafurt a co, když to nezvládnu?. Zvládla jsem a fakt ze mě spolubydlení s mužem a dětmi udělalo trochu jiného člověka. No člověk je v jádru druh společenský Ale je fakt, že matka na plný úvazek bych být nemohla, musím mít nějaký svůj život....Můžeš být ale úplně jiná a stejně se nakonec rozhodneš podle sebe....ale znám pár bezdětných ženských a jsou docela happy
|
Ananta |
|
(22.9.2009 13:43:25) tak to máme fakt podobné, protože já když s přítelem spím dva dny, jsem nevyspaná a utíkám domů. Byli jsme ale na dovolené a tam jsme spolu spali asi 6 dní a docela to šlo, jestli to ovšem nebylo tím, že jsme chodili denně 20 Km
|
malaa |
|
(22.9.2009 14:21:22) , že by? Ale je fakt, že te´d se mi hůř usíná, když vedle mě není, a to fakt nejsem závislák, prostě beru je všechny jako nějakou moji součást a jsem ráda, že je mám. I když ráda někdy vypadnu mezi jiné lidi nebo naopak jsem ráda, když vypadnou všichni z domu a já jsem samáááá. Ale fakt jenom někdy.....
|
|
|
|
|