Porod v 32. týdnu těhotenství

Ve 20. týdnu těhotenství jsem začala navštěvovat předporodní kurzy – povídání o porodu a také cvičení. Všechno probíhalo absolutně normálně, do poradny jsem chodila pravidelně, asi v 29. týdnu jsem na vlastní žádost nastoupila na pracovní neschopnost. Jediné, co mě začalo trošku trápit, když i v 31. týdnu byl můj malý drobeček stále otočený koncem pánevním, ale nevzdávala jsem se a cvičila dle rad z předporodních kurzů kočičí hřbety.

A potom to najednou přišlo. V pondělí dopoledne jsem byla na ultrazvuku v nemocni, byla jsem právě v 32. týdnu těhotenství. Vše bylo v pořádku, paní doktorka mi řekla, že porod bude možná ještě o dva týdny později, protože miminko je trošku menší. Večer jsem pak šla, jako každé pondělí, na cvičení. Další den probíhal úplně normálně, jen mi trochu častěji tvrdlo břicho. Říkala jsem si, jak nám to říkala porodní asistentka v kurzu:“Děloha je jenom sval, i ten musí pracovat, je úplně normální, když vám někdy tvrdne břicho“. Navíc jsem měla jít hned následující den ráno do poradny na kontrolu. Bohužel už jsem tam ale nedošla. V noci jsem se totiž probudila, a to už moje tvrdnutí břicha začínalo býti celkem dost bolestivé, takže jsme ihned jeli do nemocnice. Během 4 hodin - asi v 7:14 hod - jsem porodila (císařským řezem – poloha plodu koncem pánevním). Narodil se nám chlapeček, který vážil 1710 gramů a měřil 42 cm.

V porodnici byli moc příjemní, můj manžel byl téměř celou dobu se mnou, pouze u zákroku ho nechtěli, i přesto, že absolvoval předporodní kurz se mnou. Všechno šlo strašně rychle, vůbec jsem nechápala, co se to děje a chvílemi jsem měla pocit, že to není možné, že bych to mohla být já, komu se tohle stalo. Největší starosti mi samozřejmě dělal náš malý drobeček. Vůbec mi malého neukázali, byl prý přidušený, takže ho museli křísit kyslíkem. Můj manžel malého viděl a byl úplně nadšený, jak je krásný. Dopoledne nás navštívil pan doktor z dětské JIP na pooperačním pokoji a řekl, že malý má problémy s dýcháním a také nějakou infekci, kvůli které se dral na svět o 8 týdnů dřív, než měl.

Zlom nastal kolem druhé hodiny odpolední, kdy nám lékař přišel oznámit, že problémy s dýcháním se zhoršují a že volal do Brna, že si pro našeho drobečka, kterého já ani neviděla, během hodiny přijedou. Manžel mě okamžitě naložil na křeslo a převezl mě o několik pater níž, na dětskou JIP, kde jsem si naše miminko mohla aspoň prohlédnout přes plexisklo inkubátoru a také si na něj vlastně poprvé sáhnout. V tu chvíli se zde také objevil primář dětského oddělení, který mi oznámil: „To víte, jsou statistiky, jak malé děti se dají zachránit, ale ono to není jen tak“ – vyrazil mi tím úplně dech. Potom už byla jenom nekonečná noc, kterou jsem vůbec neusnula a slyšela jsem jenom dětský pláč, který se ozýval z ostatních pokojů. Tak strašně jsem se o našeho miláčka bála a tak strašně jsem těm ostatním maminkám záviděla.

Další den jel manžel do Brna, ale bohužel mu nic nového neřekli, museli jsme čekat. Malý byl na dýchacích přístrojích a do pupečníku měl zavedenou výživu. Mléko, které jsem v porodnici odstříkala, jsem dle rad sester vylévala do umyvadla. Takhle jsem strávila v nemocnici týden – sama a bez miminka. Není nic horšího, než když pouští matku z porodnice domů, bez miminka. Hned v den mého propuštění jsme jeli za malým (manžel tam jezdil obden a taky mi ho natočil na kameru, abych věděla, jaký je). Paní doktorka nám řekla, že je v pořádku, že žádnou infekci neměl, že má pouze slabou dětskou žloutenku, ale že má problémy s dýcháním a se sáním. Drobek nechtěl papat, bylo pro něj pohodlnější, když mu mlíčko dávali sondou přímo do žaludku.

Následovalo nekonečných 14 dní, které jsem strávila převážně doma odstříkáváním mléka, které jsme částečně mrazili a částečně vozili do nemocnice, kde ho dávali malému – neustále sondou do žaludku. Celou tuto dobu byl brouček v inkubátoru (celkem 3 týdny) a také v kyslíku, protože dýchání nebylo úplně v pořádku. Po těchto třech týdnech jsem byla konečně přijata na oddělení také já. Byla jsem šťastná – chlapečka dali z inkubátoru do BABY THERMU (vyhřívané postýlky) a mohla jsem ho sama přebalovat a chovat si ho (poprvé jsem své vlastní dítě chovala když mu byly tři týdny). Pokoušela jsem se také o kojení, ale spíš jsem mléko odstříkávala a zkoušela mu je dávat z lahvičky – to je prý jednodušší, aby se to naučil. Moc se mu nechtělo, ale asi po pěti dnech se začalo dařit a malý začal pěkně tahat z dudlíku a přibýval na váze. Během dalších 14 dní už vážil 2350 gramů, papal krásně z lahvičky a pustili nás domů. Byla jsem nejšťastnější na světě. Po tom, co jsem viděla, jak nemocní mohou být novorozenci, jsem byla šťastná, že moje dítě je jenom malé, ale ne nemocné. Museli jsme samozřejmě absolvovat běžné vyšetření kyčlí, ale mimoto také vyšetření očí, ledvin, mozku atd. Všechno by mělo být v pořádku.

Když nás pustili domů, tak jsme nejprve nemohli ven – dokud neměl drobek tři kila. To bylo ale naštěstí brzo, a to jste potom u nás ve městě neviděli šťastnější rodiče než nás, když jsme si hrdě vykračovali s kočárkem.

Teď bude malému rok. Chodíme s ním na procházky každý den, někdy i dvakrát – pořád vzpomínám na to, jak jsme byli šťastní, když jsme mohli poprvé. Z drobečka se stal pěknej tygr, ale jsme šťastní, že ho máme. Ve vývoji je sice trochu pomalejší než ostatní děti, jsme sledovaní na neurologii a také chodíme cvičit, ale je to naše zlatíčko.

Doufám, že nejhorší už máme za sebou. Za celou dobu svého pobytu v nemocnicích jsem se setkávala pouze s příjemným personálem, pouze již zmíněný pan primář nebyl příliš taktní, když prvorodičce v den jejího porodu naznačil, že její dítě nepřežije. A také jedna sestra v nemocnici v Brně (Černopolní) mi do očí řekla, že nechápe, proč mě k malému přijímali. Byla to paní ve věku asi 35 – 40 let. Myslím, že vlastní děti určitě měla. Zajímalo by mě, jak by se tvářila, kdyby jí někdo řekl něco takového, kdyby byla v mé situaci. Strachem jsem umírala o své dítě a ona to asi vůbec nepochopila, proč chci být s ním a ne sama doma.

Přeji všem maminkám zdravé děti a aby si nemuseli prožít nic podobného jako my. Naštěstí mám skvělého manžela, který mě podržel, když jsem to potřebovala, a vlastně i teď mi s malým strašně moc pomáhá.