Konečně máme Vojtíška

Těhotenství probíhalo bez větších komplikací a do 6. měsíce jsem pracovala, jsem oční lékařka.

Kolem 35. týdne měli v poradně podezření na růstovou retardaci plodu. Při kontrole se zjistilo, že bříško plodu je vzhledem k hlavičce menší, a mám tedy ve 38. týdnu nastoupit na indukovaný porod. Termín jsem měla až 26. 2. 2011. Měla jsem nastoupit v neděli 20. 2. 2011, ještě v pátek jsem měla kontrolní vyšetření a monitor. Ten týden mi již od středy vycházela hlenová zátka, a tak jsem si říkala, že se to vše na porod hezky připravuje. Večer před kontrolou jsem měla asi 3 kontrakce po 5 minutách, ale pak už byl klid. Ráno v poradně jsem byla otevřená tak na prst. Šla jsem se obléci do kabinky a vtom mi začaly bolesti jako předchozího večera. Říkala jsem si ale, že to nemůže být už ono, to by paní doktorka poznala... Domů jsem došla v bolestech, kontrakce jsem měla hned od začátku po 5 minutách.

To už jsem věděla, že tohle poslíčky nebudou. Také jsem slabě krvácela. Mezi kontrakcemi jsem se snažila zavolat manžela, ale jako na potvoru byl nedostupný – jeho mobil ležel v pokoji na stole. To snad ne, zrovna dneska. V rychlosti jsem na nástěnce strhla nějaká čísla do jeho zaměstnání a jen se modlila, aby mezi nimi bylo aspoň jedno aktuální číslo – v té době se firma stěhovala.

Kontrakce jsem měla asi hodinku a dle instrukcí jsem měla čekat ještě hodinu a pak zkusit teplou koupel. Ale věděla jsem, že to nezvládnu, a svíjející jsem volala 155.

Paní na telefonu byla velmi nepříjemná.

Když se dozvěděla, že jsem byla před hodinou na kontrole, bylo znát, že si myslí – hysterka. Dnes lituji, že jsem se neohlásila jako lékařka. Málokdy to dělám, ale opravdu jsem se bála, že mne nechá na holičkách. V poradně se na mne dívali nevěřícně, stejná lékařka mne prohlédla a sdělila mi, že jsem otevřená na 3 prsty a jdu rovnou na sál. Bylo asi 11 hodin dopoledne.

Na sále byli všichni moc milí, porodní asistentka mi natočila monitor, dali mi klyzma a šla jsem do sprchy. Porodní asistentka mě pak odvedla do boxu. Opět monitor, kouknul na mne pan doktor. Epidurál jsem nechtěla, chtěla jsem vědět, jaká ta bolest je. Po 13. hodině mi nabídli protržení plodových obalů. Souhlasila jsem. Poté jsem i přes kontrakce „klimbla“. Probudila mě velmi nepříjemná tupá bolest v podbřišku. Musela jsem zatlačit, cítila jsem, jak se mimčo sesunulo níže. Lekla jsem se. Začala jsem volat o pomoc, přiběhla asistentka i lékařka, ale prý ještě chvilku a dali mi infúzi oxytocinu. Bolesti byly čím dál větší. Nutilo mne to tlačit, ale už mi to povolili.

Přišel lékař, 2x jsem zatlačila, a už jsem viděla Vojtíška. Nekřičel, jen se mrskal a byl namodralý. Hned ho odnesli. Po porodu placenty mne pan doktor šil (měla jsem nástřih hráze), dost to bolelo, ale já myslela na Vojtíška. Brzy mi ho přinesli a dětský lékař mi sdělil, že ho musel prodýchnout. Teprve při propuštění jsem zjistila, že měl pupečník 2x těsně omotaný kolem krku.

Byl nádherný. Pít vůbec nechtěl, ale mně to nevadilo. Byla jsem šťastná. Manžel Vojtíška viděl až druhý den večer, protože byl na výhřevném lůžku. Rozkojila jsem se a malý krásně přibíral.

Chci jen říct maminkám, které váhají, zda rodit doma či v nemocnici – já bych po svých zkušenostech neváhala. Nechci ani pomyslet, jak mohl Vojtíšek dopadnout, kdybych rodila doma a neměl správnou péči pediatra.

Vím, že některé maminky se mnou nebudou souhlasit, ale já i mí kolegové jsme proti domácím porodům. Nejde o kvalitu porodních asistentek, ta je výborná, ale především o vybavení pro případ komplikací, a to je jen v nemocnici. Chápu, že domácí prostředí je příjemnější, ale v dnešní době si můžete vybrat nemocnici a mít porodní plán. Dříve se sice také rodilo doma, ale plno miminek a i/nebo maminek zemřelo. Myslím, že ten nekomfort za zdraví naše i miminka stojí.