Můj porod - běh na dlouhou trať

Uznávám, že článků o porodech už tu bylo mnoho, přesto i já jsem až po pěti letech našla odvahu podělit se i o ten svůj, bezmála čtyřicetihodinový "maratón".

Celé těhotenství i porod se odehrál v Austrálii, kde žiji s přestávkami už skoro 10 let. Otěhotněla jsem snadno a po odeznění příšerných nevolnosti jsem si celé těhotenství náležitě užívala. Až na nízko položenou placentu jsem neměla žádné komplikace. Placenta se podle UZ ve 36 týdnu nakonec zvedla natolik, že jsem mohla rodit přirozeně, takže pak už jsem netrpělivě čekala na den D... Ten ale nepřicházel. Moje břicho bylo ohromné, všichni se mě ptali, jestli čekám dvojčata, i já jsem se lekala svého odrazu ve výlohách a dívala se dvakrát, jestli jsem to opravdu já, jindy drobná 50ti kilová postava, která teď vypadala jako tyčka s medicinbalem pod tričkem. Neměla jsem nikde nic, jen ten maxi-meloun vepředu, zezadu by si nikdo netipl, že jsem těhotná. Tím spíš to vypadalo bizarně.

10 dní po termínu je maximum, co tu nechají, takže 10. den večer, tj v pátek 18.8. 2005 jsem byla večer přijata do porodnice na vyvolání porodu. Vyšetřili mě, můj čípek pořád tvrdej, ani náznak blížícího se porodu, takže mi kolem něj dali gel s prostaglandinama, a že to zabírá různě, 12-24 hodin, a poslali mě na pokoj na porodnici, že mě ráno znovu vyšetří a uvidí se, jak to pokročilo. Manžela poslali domů, ať přijde ráno. Gel začal působit okamžitě, noc byla příšerná, nezamhouřila jsem oko, pořád jsem seděla v horký sprše, která mi moc pomáhala. Ráno už jsem toho měla tak akorát, ale utěšovala jsem se, že se to určitě hnulo a otevřela jsem se aspoň na ty 2 cm, aby mi mohli prasknout vodu. Přišel manžel, odvedli mě zase o patro níž na porodní pokoje (každá rodička má svůj pokoj s koupelnou), vyšetřili, což bylo ještě horší než posledně, a oznámili, že jsem otevřena na 1 cm a že mě vyšetří za dalších 12 hodin. Málem mě omývali, kontrakce se pěkně stupňovaly a já byla přesvědčena, že už jsem otevřena daleko víc. Tak mě utěšili, že ten pokrok je vlastně veliký, když vezmou v úvahu můj naprosto uzavřený čípek předtím, že vyvolávány porod vždycky trvá déle. Takže zase nahoru. Tentokrát už jsem si řekla o prášky na bolesti, takže jsem odpoledne docela dobře přečkala. Mohla jsem si o ně říct už předtím, ale já to zase chtěla mít pod kontrolou.

Večer jsme šli s manželem zase dolů. Pěkně jsem se bála, že to zase nebude, bolesti byly práškama samozřejmě utlumené, tak jsem se pomalu smiřovala s tím, že budu muset ještě čekat, ale ukázalo se, že jsem se otevřela přesně natolik, aby mi mohli prasknout vodu, tj na 2 cm. Doktorka se mě ještě ptala, jestli nechci počkat do rána, že jsem docela vyčerpána a tu nejtěžší práci mám před sebou, že mi zase dají něco na spaní a začneme ráno, to jsem ale okamžitě odmítla, stejně nahoře na porodnici všechny mimina řvaly a nebyl tam žádnej klid a hlavně už jsem to po 24 hodinách chtěla mít z krku.

Takže jo. Prasknutí vody bylo naprosto příšerný, vůbec jsem se na to nemohla uvolnit, sestra mi pak dala plyn, po kterým jsem byla pěkně "opilá" a pak šup, a už mi tekla voda ven. A tekla a tekla, všichni kroutili hlavou, že tam mám úplný jezero, vytékalo to ze mě snad hodinu. Seděla jsem ve sprše na balónu, na chvíli mě nic nebolelo, tak jsme si s manželem povídali, celí vzrušení, že už se to konečně blíží. Ještě než mi začaly veliké kontrakce, požádala jsem je o epidurál. Moje kontrakce byly takové zvláštní, vlastně jsem měla bolesti permanentně, jen se chvílemi zvětšovaly a zase zmenšovaly, ale nikdy nevymizely úplně, což bylo dost nepříjemné. Anesteziolog mi to napíchl tak, že jsem necítila vůbec nic, pořád jsem čekala se zatnutýma zubama, kdy už to přijde (po úděsné zkušenosti s lumbální punkcí) a on najednou na sestru, ať mu podá náplast, aby to zalepil. Nevěřila jsem, že už to má hotový! Bylo k půlnoci, dali mi infúze s oxytocinem, cévku, monitor na břiše jsem měla od první chvíle, uvelebila jsem se na posteli, manžel v křesle, chvíli jsme koukali na telku a pak se snažili spát, abychom měli sílu na ráno.

Nějak jsem nepostřehla, že mi PA říkala, že mám vedle sebe tlačítko, a ať si sama mačkám a doplňuji epidurál anestetikem dle potřeby, takže ve tři ráno už jsem se tam zase kroutila, než mi to manžel připomněl. Přišla porodní asistentka, vyšetřila mě, a že už jsem otevřena na skoro 7 cm! No paráda, říkala jsem si, už to nebude dlouho trvat. K mé smůle ale epidurál od první chvíle fungoval více na pravé straně než na levé, a bylo to znát čím dál víc. Do šesti do rána jsem se otevřela pouze o další cm, tedy na 8. Přišla doktorka a řekla, že tomu dáme ještě chvíli šanci, ale do rána skoro do devíti už se nezměnilo nic. Navíc jim dělalo starosti, že dítě se málo hýbe, já ale věděla, že je v pořádku, kdykoliv jsem si sáhla na břicho, tak se pohnulo. Nakonec ho chudáčka píchli do hlavičky aby mu udělali odběr krve na saturaci kyslíku, to taky vyšlo dobře. Ale doktorka rovnou přinesla papíry, abych podepsala, že souhlasím s císařským řezem, že už to nechce déle nechat. Já už byla 100% přesvědčena, že se tomu vyhnu, kor po vší té dřině, porod trval už 39 hodin! To mi to taky mohli udělat rovnou! Začala jsem brečet a vůbec jsem nemohla přestat, nicméně papíry podepsala. Pak už to šlo všechno rychle. Okamžitě mě vezli na sál, epidurál museli vyndat, protože už byl stejně k ničemu, místo toho mi píchli spinal, naštěstí opět bezbolestně. Než jsem se nadala, už jsem ležela na operačním stole, pořád jsem bulela a bulela, manžel se mezitím převlékl do sterilního a snažil se mě utěšit, ale marně. Byl to zvláštní pocit, cítit, jak ze mě to mimino rvou, házelo mi to celým tělem, ale samozřejmě jinak jsem necítila nic, konečně jsem přestala brečet a napínavě čekala na okamžik, až se ozve pláč. Ozval se hned v zápětí, slyšeli jsme, jak si všichni povídají, že miminko je na světě a jestlipak se chceme podívat, co se nám vlastně narodilo. Pak malého vyzvedli nad plentu nad mou hlavu a mně se před očima zabimbal pinďourek. Tak přece je to kluk!!! Manžel hned vstal, dal mi pusu a šel přestřihnout šňůru, udělat fotky atd. Pak mi malého přinesl zabaleného, v té době už jsem neměla cit ani v rukách, vinou epidurálu a spinalu zároveň jsem byla umrtvena pomalu až po prsa, místo jen od pasu dolů, tak jsem se s ním pomazlila jen tváří v tvář, zase brečela, tentokrát už štěstím nad tím, jak je krásnej, pak malého převzal pediatr a odvezli ho na vážení atd.

A se mnou se začaly dít věci...

Vinou velkého přenášeného dítěte (4,1kg a 58cm!!, obvod hlavy 38 cm), 39 hodin dlouhému porodu a mé pořád dost nízko ležící placenty jsem krvácela jako blázen, celá jsem se začala klepat, jak do mě pumpovali všechno možný, chtělo se mi strašně zvracet a vůbec jsem se začala cítit děsně. Manžela okamžitě lifrovali ven. Když mě odváželi že sálu na pooperační pokoj, zaslechla jsem, jak doktor říká, ať pohlídají to krvácení, že už jsem ztratila 1,5 l krve. Od chvíle, co mě tam dovezli, to mám zmatený, vím jen, že jsem krvácela dál a dál, nedalo se to zastavit, z těch steroidů, co mi dávali na podporu jsem měla horečku, ta třesavka byla naprosto vyčerpávající, měla jsem na sobě snad dvacet dek a nemohla se zahřát, bylo kolem mě plno lidí, všechny přístroje pískaly, no jak z filmu, já chvílemi ztrácela vědomí, jak mi selhával oběh, pořád mě ale budili, pak řekli, že to nemůžou zastavit a že budu muset znovu na sál. Byla jsem naprosto vyčerpána a říkala si, že jestli opravdu zase skončím na sále, tak už to nepřežiju, navíc vidina případné hysterektomie mě šíleně deptala. Poslední pokus byl napíchat mi nějaký hormon přímo přes břicho do dělohy, který měl konečně dělohu přimět k životu, aby se začala zatahovat a já přestala krvácet, bolelo to příšerně, spinal už dávno odezněl, ale zaplaťpámbu tohle zabralo a krvácení ustávalo. Ještě se čekalo asi půl hodiny, jestli to teda funguje nebo jestli budu muset zpátky na sál, měla jsem příšernou žízeň, napíchnuté snad všechny žily na rukách a okamžitě mi začali dávat transfúze, třesavka přestávala a já jsem věděla, že jsem to vyhrála!

Po všech těch steroidech a hormonech jsem byla napumpovaná jako blázen, oteklá k nepoznání, celé tělo úplně bez barvy, bílá jako prostěradlo. Jen co jsem mohla promluvit, ptala jsem se po manželovi a malým a zase brečela, že jsem ho pořádně ani neviděla a že už tu jsem takovou dobu (ve skutečnosti to bylo jen několik hodin) a že ho musím nakojit a ať mi povolí aspoň manžela, nebo se zblázním. Naštěstí ta sestra byla kamarádka, tak mi tam manžela na chvíli propašovala, ten jak mě uviděl, tak se chudák rozbrečel, že prej věděl, že se něco stalo, že čekal s Oliverem nahoře a já pořád nikde, že mu nikdo pořádně nic neřekl, malý že mu cucá prst a že mě potřebuje. To mi dodalo úžasnou sílu a do odpoledne jsem se vzpamatovala natolik, že jsem se mohla vrátit na porodnici. Byla jsem spíš jipovej pacient, ale chtěla jsem být s malým a to bych na jipu nemohla, naštěstí porodnice byla poloprázdná, tak souhlasili, že se o mě postarají. Lítali kolem mě nepřetržitě až do druhého dne do rána, než jsem se stabilizovala. Manžel hned přinesl malého a sestra - ať ho teda zkusím přiložit k prsu a položila mi ho omylem na břicho, já zařvala bolesti, břicho příšerně zmodřený a rozbolavělý, ona se pak omluvila, že až pak si přečetla, čím jsem prošla, tak mi ho podala že strany a on se hned přisál k prsu, jako by dávno věděl, jak to udělat! Přes noc na mě koukal z jeho postýlky hned vedle mojí, tak hrozně jsem ho chtěla mít u sebe, to ale nešlo, mých tisíce hadiček a ty otoky, nedokázala jsem ani hnout prstama na rukou, měla jsem je jak bambule. Ale on byl tak hodnej, vůbec nebrečel, jen tak pokukoval, co se děje, tak jsem si s ním aspoň povídala. Ráno hned zase přišel manžel, všeho se ujal, přebalování, koupání, pak pomohl vstát mně a dojít do sprchy, byla jsem na morfinových tabletách, totálně sjetá, ale aspoň jsem se dokázala doplazit do sprchy, jen co jsem vstala, bylo mi líp. Dali mi další transfúze, protože hemoglobin jsem měla pořád pod 80, s každou další kapkou krve mi bylo líp. Manžel mi byl obrovskou oporou celou dobu, jak byl s malým od první chvíle, hned si s ním utvořil to pouto, o které já jsem přišla, chvíli mi to trvalo, než jsem k němu začala pociťovat mateřskou lásku, ono to bylo složitý starat se o něj s těma bolestma atd, bylo mi zatěžko se pohnout, když brečel, tahala jsem ho z jeho postýlky do mé jednou rukou za deku, navíc jak byl velikej a těžkej, ani jsem ho nemohla unést, no byly to galeje!

Díky vyčerpání organismu se mi ani nevytvořilo mléko, trvalo to celých 7 dní! Chudák malej musel mít strašnej hlad, já měla jen to kolostrum, který už mu třetí den nestačilo, navíc dostal žloutenku, asi mu moc dobře nebylo, ale přesto byl tak hodnej a trpělivej, pořád cucal tu bradavku a to mě zase mátlo, myslela jsem, že tam něco musí teda být, ale když jsem ve čtvrtek už chtěla podepsat reverz, že jdu prostě domů, že už mi tam z toho hrabe, sestra ho zvážila a zjistila, že zhubnul přes 600 g! Takže jsme domů nešli, nechtěli pustit ani mě, pořád mi lítal tlak a vůbec mi bylo blbě, tak jsem nerada souhlasila, že ještě zůstaneme. Malého zatím dali na umělou výživu a já pumpovala jako o život, aby se to konečně hnulo. Ten den mi začala poporodní deprese, bylo to hrozný, pořád jsem jen brečela, ale příšerně, myslela jsem, že se z toho zblázním. Nakonec jsem i odmítla všechny návštěvy, nechtěla jsem nikoho ani vidět, byla jsem naprosto vyčerpána, celý týden jsem nespala. To krmení přes noc byla děsná mise, dát malého sát k jednomu prsu, k druhýmu, pak dát flašku a pak ještě obě prsa vypumpovat, aby tělo dostalo signál, že potřebuju víc mléka. Celá procedura mi zabrala přes hodinu a pak jsem měla další hodinu a půl na spaní, aby to začalo zase znova, a takhle pořád dokola. Už mi padala hlava a usínala jsem i ve stoje, ale mělo to úspěch, malý během jednoho dne nabral zpátky neuvěřitelných 280g a já se konečně rozkojila. Tak jsme konečně mohli jít domů.

Byla jsem v porodnici celých 8 dní. Když jsem odcházela, přišla za mnou ještě ta moje doktorka, jestli jsem v pořádku a nepotřebuju třeba psychologa, že po tom traumatu by mi to třeba pomohlo, a že mi jen chce říct, že jsem byla statečná a je neuvěřitelný, jak rychle jsem se zotavila a že jsem měla veliké štěstí, že to všechno bylo jen o vlásek, hlavně s tou hysterektomií. Příští těhotenství prý budu muset být bedlivě sledována, aby se zase nestalo něco podobného, že jsem byla jeden z nejtěžších případů, které tam za poslední dobu měli, že přes 2 litry krve lidé neztrácejí ani při autonehodách. Řekla jsem jí, že jen potřebuji jít domů, že se určitě brzy zotavím úplně.

A měla jsem pravdu. Sice mi šlo všechno děsně pomalu a pořád jsem byla šíleně unavená, ale psychicky už v pořádku, jen když jsem se podívala na malého, tak jsem pořád slzela nad tím, jakej je to zázrak, že máme tak krásné děťátko.

Konec dobrý, všechno dobře. Dnes mám kluky dva, druhý šel také raději Císařem, což mě dodnes mrzí, protože porod začal spontánně a navíc měl i normální rozměry. Ale já jsem zpanikařila a raději volila sekci. Já vím, že nikde není napsáno, že tentokrát by to vyšlo, přesto mě dodnes provází pocit selhání, že jsem nebyla schopna přivést na svět ani jedno dítě přirozeně. Další děti už neplánují, po 2 sekcích už by mě beztak nikdo normálně rodit nenechal a třetího Císaře nechci ani za nic. Jsem moc řada za to, co mám! Pořád mám na paměti, že to mohlo dopadnout daleko hůř...