Dvouletým dětem ve školce pomáhají rituály

V mnoha mateřských školách dnes najdeme děti, které teprve nedávno sfoukly dvě svíčky na narozeninovém dortu. O tom, jak zařídit, aby se jim ve školce líbilo, jsem mluvila s Kateřinou Markalousovou.

V mnoha mateřských školách už potkáme i děti, kterým ještě nebyly tři roky. V čem je práce s těmito dětmi specifická?

Specifikum je v tom, že pro tyto děti jde většinou o první setkání s jiným uspořádáním, než je rodina. Mateřská škola pro ně bývá prvním zařízením, protože kdyby chodily do jesliček, ještě by tam jako dvouleté asi zůstaly. Jde o menší děti, takže setkávání s něčím jiným, než znají, je pro ně hodně nové. Nacházejí se na jiném stupni vývoje, než jsou děti tříleté, což se projevuje v komunikaci a také v přijímání nových podnětů. Projevuje se to i v adaptaci na nové věci.

Kontakt s novými kamarády ještě není tak intenzivní, jak by se dalo ve školce očekávat. Teprve se poznávají, poznávají i někoho dalšího, a to pomocí pozorování a vnímání nového prostředí. Do školky ještě nechodí s tím, že by se těšily na další děti, to je teprve čeká.

Zastavme se u všech momentů, které děti ve školce zažívají. Jak probíhá adaptace nejmenších dětí? A jak ji můžeme podpořit?

U některých dětí probíhá adaptace pozvolna (usmívá se). Záleží na tom, jak je dítě nastaveno. Podle mého je základem rodina. Pokud dítě žije ve spokojené rodině, má dobře upevněný pocit bezpečí, je pro ně přechod do předškolního zařízení snazší. Vliv má i to, jestli dítě vyrůstá samo, nebo zda má další sourozence, a jak vůbec rodinný život funguje.

Adaptace by měla být postupná, aby se i rodiče mohli připravit na přechod svého dítěte do školky. Pro ně to leckdy bývá těžší než pro děti. A na změnu se pochopitelně musejí připravit i děti. Proto v prvních dnech dítě může odcházet po svačince, pak po vycházce, a tak se dá proces adaptace postupně odstupňovat. Někdy je dítě nastaveno tak, že nové prostředí přijme velmi dobře a až po delší době si uvědomí, že je něco jinak, a začne se pobytu ve školce bránit. Je proto dobré nespěchat. Je také dobré, aby si rodiče uvědomovali, že nejde jen o to, že dají své dítě do školky, ale že je důležité, aby se tam jejich dítě cítilo dobře.

Mnoho dětí mívá problémy s ranním předáváním, chytají se rodiče za nohu, pláčou, a i kdyby se učitelka na hlavu postavila, do třídy se jim nechce. Co s takovýmito momenty u těch nejmenších špuntů?

Pokud dochází k podobným ranním kolizím opakovaně, je dobré nechat rodiče, aby s dítětem chvilku počkal ve třídě, aby měl možnost do třídy nahlédnout a viděl, že se dítě za pár minut uklidní. Rodiče by se také měli pokusit dítě motivačně povzbudit, a může to zkusit i učitelka, která dítě nenásilně převede k nějaké zábavné činnosti.

Podobné momenty, na které se ptáte, se stávají docela často. Je potřeba najít nějaký rituál. Určitě by měl proběhnout proces rozloučení. Rodiče by neměli dítě jen strčit do třídy a utéct. Dítě musí vědět, že rodiče odcházejí, ale nemělo by se to nějak protahovat. Pokud je ve školce dobře zavedený denní režim, dítě už ví, co ho dále čeká. Učitelka může dítě podpořit, ujistit, že se maminka vrátí, a snažit se najít takovou činnost, která dítě zabaví a odvede jeho pozornost. Je ale potřeba na dítě nespěchat, vyčkat, až celou situaci stráví. Některému dítěti stačí chvilka a jinému to trvá déle, což musíme respektovat.

Jistým oříškem bývá i stolování. Dnes si z hygienických důvodů nastavených kvůli epidemii nemohou děti samy nabírat stravu a nalévat pití, ale jistou samostatnost v nich podporovat můžeme. Co dokážou?

Postupně dokážou spoustu věcí. Je potřeba podporovat dítě v samostatnosti, pozitivně ho motivovat, popisovat, co má dělat, podporovat ho a pozorovat, jak se mu to daří. Dítě bychom měli hodně chválit a poskytovat mu příležitost k sebeobslužným činnostem. Mnohé činnosti na podporu samostatnosti se dají zapojit do toho, co s dětmi ve školce běžně děláme, ať to je skládání věcí, jejich ukládání do různých nádob a podobně. Dítě se mnohé naučí i nápodobou.

A co sebeobsluha? Nejmenším dětem musíme s lecčím pomáhat. Jak je podpořit v tom, aby se postupně osamostatňovaly?

Sebeobsluha prochází určitým vývojem, který popisuji ve své knize Špunti ve školce. Děti se nejprve naučí poznávat ve třídě své místo, naučí se věci ukládat na správné místo, a postupně se osamostatňují. A pokud se některému dítěti nedaří třeba v oblékání, je v něm pomalejší, můžeme povzbudit jiné dítě, kterému to již jde, aby svému kamarádovi ukázalo, jak na to, případně aby mu i pomohlo. Pokud je dětí ve třídě více, je to pro učitelku složitější, ale pokud má ve skupině dítě, kterému se v sebeobsluze nedaří, měla by se na to zaměřit, tedy být při ruce a snažit se toto dítě motivačně podporovat.

Učitelky pochopitelně nejvíce zajímá ona „toaletní“ sebeobsluha. Jak ji u malých dětí podporovat? Je to vůbec úloha školky? Nemá se to nechat na rodičích?

Myslím si, že pokud rodiče chtějí své dítě svěřit do péče nějakého zařízení, kde je více dětí, měli by počítat s tím, že pro pedagogy bude obtížnější věnovat se dětem individuálně. Proto by se měli snažit dítě povzbuzovat v udržování tělesné čistoty už doma a nastavit nějaké rituály, které v tom dítěti pomohou. Pravidelnost v tom hraje velkou roli. Pokud má dítě s udržením čistoty problémy, je dobré pokusit se vysledovat, kdy mívá potřebu, a včas ho vyzvat, aby stihlo vše bez nehod. A samozřejmě je potřeba, aby dítě mělo ve školce dostatek náhradního oblečení, aby pro ně případná nehoda nebyla traumatizující.

Každé dítě je jiné, některé se tyto věci naučí rychleji, a jiným to naopak trvá déle. Do věci může vstoupit i případný zdravotní problém, který může do jisté míry udržování čistoty ovlivňovat. Je také fajn, pokud zavedený rituál v této oblasti sdílí rodina i školka. Ve všech případech je důležité zavedené rituály sdílet současně ve školce i v rodině.

U dvouletých dětí nemůžeme úplně mluvit o nějakém velkém kamarádění, často si hrají spíše vedle sebe než spolu. Lze nějak podpořit jejich vzájemné vztahy?

Mateřské školy jsou nastaveny tak, že v nich probíhá vzájemná kooperace mezi dětmi. Je dobré nechat dětem čas na to, aby se vzájemně pozorovaly a napodobovaly. I když se nám třeba zdá, že si hrají samy, ve skutečnosti po očku pozorují děti kolem sebe. A až nastane ten pravý čas, vše se propojí. Ostatně všechny činnosti, které dětem nabízíme, jsou zaměřeny na to, aby se děti sblížily, ať už to je hra mezi dvěma dětmi, nebo vzájemné střídání nějaké činnosti. Dítě ale musí dozrát k tomu, aby vrstevníka přijalo jako kamaráda. A musí se samozřejmě dohlížet na to, aby kontakt probíhal sice přirozeně, ale i v jistém souladu, tedy ne třeba kyblíčkem po hlavě, jak se někdy může přihodit (smích).

V mnoha školkách probíhají mezi takto malými dětmi bitky o hračky. Jak tohle ošetřit?

Zase je důležitá komunikace mezi dětmi. Dítě bychom měli pomocí vhodné motivace správně usměrňovat a dávat mu správný příklad. Také bychom ho měli vést k tomu, aby si všimlo, co jeho jednání dělá s druhým dítětem. Můžeme dokonce i popisovat, proč se děje to, co se děje. Dát mu najevo, že má právo se zlobit, ale že se to dá řešit i jiným způsobem. Slovní motivace je v této oblasti asi nejdůležitější. Je potřeba s dětmi neustále mluvit, vysvětlovat, dávat možnosti „domluvy“, že teď si bude hrát jeden a pak si hračku vezme druhý, a podobně. Můžeme to podpořit třeba pomocí vhodných obrázků.

Náročným momentem může být i pobyt venku, už jen proto, že se malé děti slouho oblékají… A ani v chůzi ještě nejsou nejrychlejší, na druhou stranu se někdy pohybují jako neřízené střely. Co s tím můžeme dělat?

Je určitě zdravé nacvičovat s dětmi přesun i někam jinam než na školní zahradu, i když ta je velmi vhodným prostředím. Proč nevyužít zahradu, která je na pobyt venku správně uzpůsobená? Děti ji mají rády a jsou tam doma. Přechody a procházky mimo areál ale děti vnímají trochu jinak, a je dobré je podpořit. Samozřejmě to musíme s dětmi nacvičit, proto zpočátku volíme kratší úseky, které postupně prodlužujeme. Motivujeme děti třeba tím, že se podívají na jiné hřiště, že v parku, kam dojdeme, něco uvidí, a podobně. I mnohé dopolední činnosti mohou probíhat ve volné přírodě. Děti se tak postupně naučí tomu, že se na cestě musíme správně chovat a že si musejí všímat toho, co se děje kolem nich. A nakonec se na podobné vycházky začnou těšit.

Jsou bezpečné různé pomůcky typu lano s kroužky, za které se děti drží?

Tohle opravdu špatně snáším. Jednou jsem byla na škole v přírodě, kde jsem potkala školku, která měla děti na kroužcích zapojených do sebe jako vláček, zatímco naše děti běhaly normálně kolem, a byla jsem z toho až nešťastná. Co když se dětem, které jsou takto zapojeny do jedné řady, něco stane? Je to hodně neosobní, připadá mi, jako by děti šly jako pejsek na provázku. Volnost mám raději.

Od chvíle, kdy se začalo uvažovat o přijímání dětí od dvou let do školky, se ozývají hlasy, že takto malé děti „patří k mamince“ a „ve školce nemají co dělat“. Co si o tom myslíte? A může si maminka vlastně „dovolit“ jít na chvíli do práce?

Může, a některá i musí, protože jinou možnost v zásadě nemá. Samozřejmě že rodina je nenahraditelná, ostatně také mám děti. A zdravá rodina je pro dítě ten největší základ. Dítě v ní načerpá pocit bezpečí, a díky tomu si může dovolit trochu „svobody“ a poznat něco jiného, protože pak dokáže pocit odloučení lépe zpracovat.

Mnohé maminky to mají v životě složitější. Třeba jim zaměstnavatel neumožní, aby s dítětem zůstaly čtyři roky doma. Někdy to je prostě nezbytné ekonomické rozhodnutí. Anebo by takové zaměstnání už nikdy nenašly, případně potřebují dítě poslat do školky, protože v rodině nastala nějaká nečekaná situace. Proto bychom rodiče nikdy neměli odsuzovat za to, že dali své dvouleté dítě do školky. Ostatně je to jejich život, a školka má za úkol dítě přijmout. Dítě se díky tomu možná dříve osamostatní, ale je samozřejmě dobré, pokud dítě nemusí být ve školce celý den.

Před časem vám vyšla kniha Špunti ve školce, kde se věnujete právě práci s nejmenšími dětmi ve školce. Co vás k jejímu napsání přimělo? A co v ní pedagogové najdou?

Najdou tam celý rok (usmívá se). Rok se všemi činnostmi, které se dají ve školce dělat. Samozřejmě to je pro pedagogy pouze inspirace. Mají velkou fantazii a dokážou také vymyslet spoustu věcí. Snažila jsem se, aby to, co se během dne děje, bylo hodně propojené praktickými činnostmi, které jsou pro takto malé děti velmi důležité. Děti vnímají všemi smysly, jimiž mohou pojmout témata, která kniha nabízí. A nápady vybízejí k tomu, aby si je děti prožily, užily a to, co se naučily, si krásně upevnily.

Mgr. Kateřina Markalousová se narodila v roce 1971. Je speciální pedagožka s mnohaletou praxí v běžné i speciální mateřské škole.