tisk-hlavicka

Vyhoření trápí i učitele mateřských škol

Rozhovor s psycholožkou Irenou Smetáčkovou.

Ztráta energie a zájmu, nechuť něco dělat, někdy i podrážděnost a pokles nálady. To vše podle psycholožky Ireny Smetáčkové, která se podílela na rozsáhlém výzkumu mapujícím vyhoření pedagogů, může postihnout člověka, který si nehlídá hranice a jen by se chtěl obětovat pro druhé.

Vyhoření. Co si můžeme představit, co vyhoření obnáší?

Je to stav dlouhodobého velkého vyčerpání, které se promítá do fyzických pocitů, do toho, jak funguje naše mysl a jak fungují naše emoce. Má své dopady na to, jak se cítíme fyzicky i po emoční stránce, na naše vztahy s okolím i na to, jak prožíváme sami sebe, na naše sebepojetí a samozřejmě i na naši spokojenost v práci, na náš zájem, respektive nezájem o to, co děláme.

Syndrom vyhoření je stav, který rozpoznává Mezinárodní klasifikace nemocí, takže i když to není přímo medicínská kategorie, je to něco, s čím odborná lékařsko-psychologická komunita pracuje.

Měla byste nějaký příklad člověka, který ve své práci vyhořel?

V rámci výzkumu, který se týkal vyhoření pedagogů základních škol, jsme vedli rozhovory s lidmi, kteří byli vyhořelí nebo se o ně syndrom vyhoření „pokoušel“. Měla bych jeden typický příklad. Paní učitelka s velkým zájmem o práci s dětmi byla po vstupu do této profese velice nadšená, plná entuziazmu a iluzí, jak se jí posléze zdálo. Měla jasnou představu o tom, jak to bude perfektně fungovat. Její nadšení z práce se sešlo s tím, že neuměla úplně říkat „ne“, takže si na sebe nechala nakládat čím dál víc úkolů. A jak to tak bývá, když se někdo osvědčí, má práce víc než ostatní. Tím, že nedokázala říkat „ne“ a měla zároveň obavu, že by svou pozici mohla ztratit, kdyby řekla, že „teď už nemůže“, a požádala by o pomoc, stále to odkládala a neměla už dostatek zdrojů své vnitřní energie. Ve chvíli, kdy se jí k tomu přidaly problémy doma a ona musela vynaložit hodně sil i na domácí půdě, u ní naplno propukl syndrom vyhoření.

Jak se u ní vyhoření projevovalo?

Měla velké problémy se spánkem i zažívací obtíže, trápily ji neustálé bolesti zad, hlavy, prostě klasické psychosomatizování. Bylo pro ni velmi těžké zvládat situace, které dříve zvládala hravě, jako třeba nekázeň dětí nebo různé výjimečné situace, na které musíme ve výuce rychle zareagovat. Byla netrpělivá a strašně těžce vždy snášela konce víkendů a prázdnin. V neděli odpoledne jí vždy bylo do pláče z toho, že „už tam zase musí jít“. Vše se vyhrotilo tím, že měla pocit selhání, protože „ona vždycky byla ten tahoun“, ten, kdo do školy nosil nové impulzy. Měla pocit, že zklamává kolegyně i sebe samu, protože to bylo její vysněné povolání.

Byl to velmi smutný případ, kdy takováto kombinace životních postojů a okolností vedla k tomu, že jí bylo hodně špatně.

Zmínila jste psychosomatizování, u kterého bych se ráda zastavila. Někdy se tahle věc svým způsobem zlehčuje, bere se to tak, že „člověk do nemoci utíká“. Jde o něco vědomého, kdy by se člověk prostě rozhodl, že bude nemocný, nechal si napsat neschopenku a doma se díval na seriály?

Člověka netvoří jen tělesná schránka, ale i jeho psychika, tyhle dvě části našeho bytí jdou ruku v ruce. Zlehčování fyzických problémů, které mohou mít primární příčinu v našem stresu, není správné. Ve škole to může vyvolávat napětí. Lidé, kteří trpí syndromem vyhoření, mají skutečně zvýšenou nemocnost, což má ve škole lavinovitý efekt, protože když oni jsou nemocní, musí za ně práci odvést někdo jiný. Pokud jsou ve sboru jeden, dva vyhořelí pedagogové, může jich nakonec vyhořet mnohem více, protože se zkrátka vyčerpají, když musejí zastávat práci za někoho jiného.

Když posloucháme sebe sama, svoje pocity a svoje tělo, je to velmi dobrý lakmusový papírek. Můžeme přemýšlet o tom, že se s námi něco děje, a uvažovat také o tom, zda bychom mohli něco začít dělat jinak, aby se to nezhoršovalo. Tenhle typ přemýšlení může odstartovat třeba skutečnost, že nás několik týdnů po sobě bolí hlava, a místo toho, abychom si na to stále brali prášky a říkali si, že to je v pořádku, bychom mohli uvažovat o tom, co se to s námi děje a proč. Samozřejmě se může jednat „pouze“ o fyzickou příčinu, ale příčinou může být právě i stres.

Stojí za to být citlivější k tomu, jak jsme na tom po fyzické a psychické stránce, zejména pak v prvních fázích případného vyhoření, kdy je možné něco udělat pro to, abychom ve svých problémech nepostupovali hlouběji a hlouběji.

Kdo všechno může vyhořet? Jakých profesí se vyhoření může týkat?

Vyhoření se týká všech profesí, ale z výzkumů vidíme, že ohroženější jsou takzvané pomáhající profese, jejichž podstatou je neustálý kontakt s druhými lidmi, nebo povolání, která s sebou nesou velkou zodpovědnost. V případě učitelství se tyto dvě věci spojují. Neustále jsme v kontaktu s druhými a za děti máme stálou zodpovědnost. U učitelů je opakovaně výzkumy z mnoha částí světa prokazováno zvýšené riziko syndromu vyhoření.

Jak často se vyhoření objevuje u pedagogů mateřských škol?

Výzkum, který jsme provedli se společností Edulab a kterého se zúčastnilo zhruba 850 učitelek a učitelů mateřských škol, prostřednictvím standardizovaného dotazníku vyhoření ukázal, že 18 % z nich mělo projevy vyhoření. U nich už můžeme mluvit o tom, že trpí rozvinutým či rozvíjejícím se syndromem vyhoření. Ale v případě dalších 61 % pedagogů se ukázalo, že zažívají stres do té míry, že se u nich projevují první příznaky změn, které v nás stres může vyvolávat. Tyto pedagogy označujeme jako ohrožené. Nejsou vyhořelí, ale pokud by jejich nepříznivá situace pokračovala, mohlo by se u nich vyhoření rozvinout.

Účastníků výzkumu jsme se dotazovali, co je pro ně zdrojem zátěže, a samozřejmě se tam objevovala zmíněná administrativa. Tři čtvrtiny pedagogů uváděly, že jsou nuceni věnovat administrativě více času, než pokládají za správné. Jedna třetina vyučujících měla pocit, že se věnuje odborným debatám s kolegy méně, než potřebuje. Jedné pětině pak chybělo více času na konzultace s rodiči.

Je to tedy kombinace více oblastí. Vždy je důležité zkusit situaci nějak vyrovnat. Děti jsou sice zdrojem stresu, ale tohoto stresu se nikdy nebudeme schopni úplně zbavit (úsměv). Můžeme mu částečně předcházet tím, že si doplňujeme pedagogické kompetence, ale škola bez dětí nebude škola.

Uznávám, že administrativa je náročná, ale také se jí úplně nezbavíme, někdy přímo souvisí s tím, co s dětmi děláme. Mám na mysli třeba diagnostické záznamy, individuální plány a podobně.

Nebyla bych ráda, kdyby se to interpretovalo tak, že se jedná vždy o zbytečnou administrativu. V některých případech možná ano, a stojí za to uvažovat o jisté redukci, o což se ministerstvo školství snaží, ale zároveň platí, že ne každé papírování je zcela zbytečné, protože ho potřebujeme k tomu, abychom mohli svou práci lépe pedagogicky utvářet, sledovat vývoj a předávat si informace mezi vyučujícími i institucemi.

Nicméně je na místě přemýšlet o tom, zda není možné administrativní zátěž v rámci školy lépe rozložit. Pokud se třeba bude nějakým věstníkem zabývat jen jeden člověk na škole, který to pak ostatním bude tlumočit, je to velká úspora času, než kdyby to četl každý. A ze zahraničí bychom se mohli inspirovat ve větším využívání administrativních sil ve školství. Řadu těchto činností, a někdy možná i lépe, zvládnou nepedagogové. Samozřejmě na ně ale potřebujeme finance.

Není situace, kdy „jedinou nohou“ našeho života je práce, tou, kdy může dojít k vyhoření?

Stát jen na jedné noze není výhodné, snadno ztratíte rovnováhu, a stačí jeden problém a vlastně se nám celý život rozpadne. Základní psychologickou poučkou by mělo být, abychom rozložili svůj život na více pilířů. Práce je určitě hrozně důležitá, a zvlášť učitelství je tak krásné a smysluplné povolání, že nás to může velmi naplňovat, ale neměli bychom zapomínat i na osobní život. A to nejen na život rodinný, ale i na vztahy s přáteli, na vztahy k sobě samým a na svůj vlastní volný čas, kdy nejsem s dětmi ani s partnerem, ale sama se sebou a nabíjím se tím, co mi dělá radost.

Okolí si někdy říká, že člověk, který má zajímavé koníčky, jimž se věnuje, tím ochuzuje svou rodinu, že je sobecký. Co s tím?

Jde pochopitelně o stav rovnováhy, měli bychom mít dostatek času pro svou rodinu, protože jinak by to pro nás mohl být další zdroj stresu, nebo by se koníčky mohly stát jistým únikem. Ale pečovat o sebe je základ, protože nemůžu pečovat o druhé, pokud sama nestojím pevně na svých nohou. A platí to nejen ve vztahu k práci, ale i k rodině. Nemusím být perfektní, dokonalá…

Mluví se i o syndromu pomocníka, o tom, že my jsme ta pomocná ruka, která všechny zachrání.

Ano. Je velmi důležité pracovat s hranicemi. Učitelská práce je velice důležitá a pro rozvoj dětí jsou učitelky podstatným faktorem, ale je to pořád jenom práce. Nesmíme podlehnout společenskému apelu: „Je to poslání, a proto nehleďte na své zájmy.“ Samozřejmě to svým způsobem poslání je, ale pak bychom se velmi snadno dostali do pozice mesiášství, což je rizikové. Hranice jsou důležité pro nás, abychom zůstali sami sebou a měli energii, ale je to důležité i pro druhou stranu, pro děti, protože hranice jsou zdrojem bezpečí.

Jak vyhoření souvisí s klimatem ve třídě nebo ve škole?

Vyhoření souvisí s oběma typy klimatu, více podle mého názoru s klimatem školy. Pokud bychom se bavili o klimatu v učitelském sboru, což může být i mikrotým dvou učitelek ve třídě mateřské školy, má rozhodně větší vliv než klima, které panuje mezi dětmi. Určitým typem zátěže je i narůstající heterogenita tříd. Pokud učitel necítí metodickou podporu, což se nám bohužel v průzkumu také ukazovalo, je to jistá zátěž. Učitelé mluvili o tom, že jim rezort školství dostatečně nepomáhá v tom, aby různé novinky dokázali dobře zvládat. Ovšem heterogenita tříd sama o sobě problémem být nemusí, pokud na ni budou učitelky připravené a budou mít podporu.

A co vztahy mezi učiteli?

Tam se to ukázalo naprosto jednoznačně, byť ve většině případů byli vyučující spokojeni s tím, jaké mají vztahy s kolegy. Ovšem ti, kteří spokojeni nebyli, se ve zvýšené míře cítili ve stresu, a dokonce se u nich projevovalo vyhoření. Je to úplně logické, člověk je sociální tvor, a navíc tuhle práci nemůže dobře vykonávat pouze jednotlivec jako sám voják v poli. Školka, to je organismus, kde musí být dobrý vztah mezi učitelkami ve třídě, ale zároveň v celé škole musíme cítit podporu, vědět, za kým mám jít, když potřebuju s něčím poradit, kde spolu mluvíme o problematických situacích, sdílíme své profesní zkušenosti, vzájemně se od sebe učíme. Ve školách, kde tohle funguje, jsou lidé pochopitelně mnohem klidnější a spokojenější, a jsou na tom i pedagogicky lépe, protože se vzájemně podporují.

Setkávám se s tím, že lidé, kteří mají „našlápnuto“ k vyhoření, se ve snaze vyhnout lidem, kteří za to podle nich mohou, „donekonečna“ mění pracoviště. Pominu-li situaci, kdy je kolegou někdo s opravdu patologickou osobností, má taková změna význam?

Odejdeme z prostředí, kde nám není dobře, ale dost pravděpodobně se v nové škole po určité době začneme cítit stejně. To ovšem závisí na tom, zda jsme z minulé školy odešli po opravdu dobrém zhodnocení situace, která vedla k tomu, že se cítíme špatně, nebo jestli to je spíše úniková tendence. Neodrazovala bych od změny působiště, která může být do jisté míry zdravá a můžeme ji i vnímat i jako prevenci vyhoření, protože nová školka bude znamenat nový typ impulzů. Budu se muset přizpůsobovat tomu, jak to tam mají, a přemýšlet o tom, co z toho nového mi vyhovuje a co ne. Může mi to pomoci vyvázat se z rutiny, do které jsem možná zapadla v předchozím působišti.

Odchody samy o sobě tedy nejsou špatné, ale není pochopitelně dobré, pokud je používáme jako lék na jakýkoli druh nezdaru, který na původním pracovišti máme. Když utíkám, aniž bych pochopila, co stálo za mými špatnými pocity a co z toho, co jsem zkoušela dělat, aby se to změnilo, fungovalo nebo ne, budu chyby pravděpodobně opakovat.

Co bych mohla udělat pro to, abych své nevýhodné scénáře „přepsala“?

Vždy to začíná u sebereflexe, takže je třeba být k sobě upřímná. Tomu může velmi pomoci, pokud o tom budu hovořit s dalšími lidmi, ať už s lidmi z původní školy, nebo z jiných škol, či dokonce z jiných oborů. Pomoci mi mohou i nějaké cílené programy, které se věnují třeba vzniku napětí a konfliktů a jejich konstruktivnímu řešení. Ne vždy to umíme, ve hře mohou být určité důvody, proč se nám to nedaří, mezi něž patří třeba osobní animozity, případně zvyk typu „u nás se to dělá takhle“, do kterého není možné zasáhnout. Pokud je vedení školy osvícené a nabídne týmu třeba supervizi či koučování v problémových situacích, může to být velmi prospěšné.

Může pro své pedagogy něco udělat škola?

Vedení školy by mělo hodně přemýšlet o tom, jak funguje tým a co je možné udělat pro to, aby fungoval lépe. Může to začít tím, že se vyčlení nějaké finance na to, aby si učitelky mohly jít spolu zahrát bowling nebo si občas dopřály společnou přednášku, ovšem může to mít i systematičtější profesní formu, kdy vedení školy objedná týmovou supervizi doplněnou supervizí individuální. Tohle je nástroj, který přispívá k sebereflexi. Supervize přispívá k tomu, že si učitelky uvědomí, kdo jsou, co jim v jejich práci dává smysl, a co jim naopak nedělá dobře, identifikují situace, kdy se cítí rozhozené a proč. A protože se supervize účastní tým, je to nástroj k lepšímu vzájemnému poznání, k inspiraci jednoho druhým. I když jsme každá jiná, dohromady můžeme ve škole vytvořit něco smysluplného.

Supervize se ale učitelé bojí. Ve školách stále přetrvává soutěživá atmosféra a mnozí pedagogové se leckdy po právu bojí, že by se jim upřímnost mohla vymstít.

Myslím, že vše začíná u vedení školy, u jeho vize školy a hodnot souvisejících se vzděláváním, které bude před učitelský sbor stavět. Když vedení zdůrazňuje, že není třeba, abychom byli jako jednotlivci dokonalí, ale že dohromady můžeme vytvořit opravdu skvělý pedagogický tým, protože v něm se naše silné stránky sečtou a nějaké slabé stránky má každý, je to lidské. Nebudeme je před sebou zastírat, protože jedině když k sobě budeme upřímní, můžeme se pak vzájemně doplňovat.

Chápu, že se učitelé a učitelky příliš velkého sdílení někdy bojí, ať jde například o hospitace, nebo o zmiňovanou supervizi. Ostatně mně také někdy stoupne tlak, když na mou výuku přijdou kolegové (úsměv), ale je to zdravé.

Vyhoření může potkat i rodiče malých dětí. Jak bych jako učitelka mohla poznat, že maminka, se kterou se ráno bavím o jejím dítěti, může být vyhořelá?

Takový rodič by se pravděpodobně choval netrpělivě a později až apaticky, jeho reakce by byly do jisté míry neadekvátní. Důležité je vědět, že vyhoření je stav, který nastane po něčem, je obtížné ho poznat, pokud nevíme, jak se situace vyvíjela. Když uvidím, že se ti rodiče mění, že jejich reakce jsou méně trpělivé, než byly před rokem, tak bych mohla začít přemýšlet tímhle směrem. Pokud je to ale rodič, kterého vidím poprvé, za jeho netrpělivostí může být jeho osobnost nebo ranní stres, protože nezaparkoval… Nemůžeme usuzovat z jediné vyhrocené situace. Ovšem myslím si, že tohle už je za hranicí učitelské profese, není to v naší kompetenci. Na rodičovské schůzce ovšem můžeme zmínit výzkum vyhoření u učitelů, že jiný prokázal i rodičovské vyhoření a dát na to odkaz, ale to je tak vše.

Co dělat pro to, abychom nevyhořeli?

Řídit se zásadami psychohygieny, tedy mít ve svém životě dostatek zdrojů energie i příležitostí si energii doplňovat. Takže vedle práce mít osobní život a nezapomínat na sebe. Dále je důležité přemýšlet o tom, co a jak jako učitelka či učitel dělám, tedy o svém pedagogickém přístupu – co mi funguje a co ne. Můžeme se i pokusit vytvářet si příležitosti k tomu, abychom museli zkoušet dělat věci jinak, než jak to děláme posledních dvacet let, a vzájemně se ve škole mezi kolegyněmi a kolegy inspirovat. Rutina může být i nebezpečná. Někdy se může stát, že se zacyklíme v negativistickém vidění světa, takže je dobré si připomínat, co nás na naší práci těší.

Doc. PhDr. Irena Smetáčková, Ph.D., se narodila v roce 1976. Působí na katedře psychologie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Ve výzkumech a výuce se věnuje zejména učitelské profesi a dále školní socializaci dívek a chlapců. Vedla výzkum učitelského vyhoření, který byl podpořen Grantovou agenturou ČR, nyní vede projekt týkající se učitelských supervizí a dalších technik kolegiálního sdílení jako prevence syndromu vyhoření, který podpořila Technologická agentura ČR.

Článek vyšel v tištěné verzi časopisu Informatorium 3-8, který vydává Portál.

INFORMATORIUM 3-8 je časopis pro výchovu a vzdělávání dětí od 3 do 8 let v mateřských školách a školních družinách.
Názory k článku (0 názorů)
Žádné názory zatím nejsou. Vložte první!




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.