Právo na život

Vánoce, Štědrý den… Mám ráda tu vůni jehličí mísící se s kořením perníčků zdobících stromeček. Letos se nám povedl. Jablíčka, oříšky, slaměné ozdůbky, keramické figurky, svíčky… Uctívám klasiku, Ladovský styl dob dávno minulých. Vzbuzuje ve mně klid a pohodu stejně jako praskající oheň v krbu, u kterého ráda sedávám se sklenkou teploučkého svařeného vína nebo bylinkového čaje, když moje malá spí a její táta je v práci. Stejně jako dnes, na Štědrý večer.

Dívám se na své malé sluníčko, jak tichounce oddychuje, usnula plná dojmů u štědrovečerní pohádky. Okolo sebe má své nové dárky - nemocnici z lega, chtěla by být paní doktorkou a uzdravovat děti, knížky o vílách, protože ráda čte a víly prostě jsou, ona to ví a také vysněný růžový dres s krajkou a třpytivými kamínky. Už se těší na první závod nové sezóny. Ještě dva měsíce tréninků… "Budu v něm tančit po špičkách lehounce jako ty víly z knížek." Gymnastka moje sladká.

Hlavou se mi však honí deníček jedné "maminky", který jsem před pár týdny četla. Slzy mi po jeho přečtení tekly jako hrachy. Teď už nepláču, ale ta myšlenka se pořád vtírá. Nechápu to, nerozumím tomu. Jak to mohla udělat? Co ji vedlo k tak strašlivému rozhodnutí!? Při čtení komentářů se mi svíral žaludek. Nemohla jsem je číst hned, až po několika dnech jsem našla odvahu. Nedokázala jsem na ně ani reagovat, nemohla jsem napsat ani čárku. Deníčková maminka čekala holčičku, už byla ve více než polovině těhotenství, ve 22. týdnu. Stačily už jen dva a miminku by zachraňovali život, kdyby se narodilo předčasně. Tato holčička však nedostala právo na život…

Jaká by asi byla? S kouzelnou fantazií, kde dětem víly tančí po peřince, když hledají vytržený zoubek, malířka, co nejraději maluje princezny, andělíčky a maminku s kočárkem… Také by se tak zvonivě smála jako moje holčička? Moje holčička má kamarádky, milující mámu s tátou, sourozence. Má domov, školu, kroužky, sportovní oddíl… Je veselá, usměvavá i zlobivá, pláče, trucuje, pomáhá i neposlouchá. Je milovaná jako jiné děti svými maminkami a tatínky. Stejně jako deníčkové mamince i mně v centru prenatální medicíny, na trojrozměrném ultrazvuku řekli, že moje holčička bude mít rozštěp obličeje, ale jinak bude zdravá. I já jsem plakala, bylo mi líto, že moje vytoužené děťátko bude mít rozštěp. Také jsem se bála, jak vše zvládneme, jak zvládneme léčbu, bála jsem se, jestli se jí děti nebudou smát, jestli bude krásná, jestli… Pak se naše cesty rozdělují. Já se přihlásila do předporodního kurzu a mluvila jsem s maminkami o tom, že moje holčička bude mít rozštěp a těšila se na to, až ji prvně pochovám, až jí budu vyprávět pohádky, až ji budu učit poznávat svět, číst a psát. Deníčková maminka spolkla tabletky na vyvolání potratu, nechala si píchnout smrtící látku do plodové vody. Holčičku nechala zabít… protože nebyla dokonalá. Už nikdy nebude vědět, jaké měla oči, jestli byly také tak modré a veliké jako oči mojí holčičky.

Vím, že to bylo její rozhodnutí. Její a tatínka té holčičky. Měli na to právo. Právo ze zákona. Jejich holčička měla vrozenou vývojovou vadu - rozštěp obličeje. Jinak byla zdravá. Stejně jako ta moje. Oni ale nechtěli holčičku s jizvičkou na rtu. Musela by absolvovat několik operací, aby mohla mluvit, aby byla krásná jako jiné děti. A tak ji raději zabili. Tahle země toto maminkám a tatínkům dovoluje.

Prenatální diagnostika ve druhém trimestru, kdy se kontroluje obličej děťátka, by se neměla dělat v Česku, ale na Slovensku. Tam potrat pro rozštěp obličeje, který není průvodním jevem jiného závažnějšího onemocnění, není legální. Na Slovensku vědí, že léčba rozštěpu obličeje dosahuje velmi dobrých výsledků…

Aby se to vědělo i u nás v Česku, vzniklo v roce 2005 Občanské sdružení Šťastný úsměv. Snažíme se co nejvíce informovat širokou laickou i odbornou veřejnost o rozštěpové problematice a demytizovat a detabuizovat toto téma. Chcete vědět, jak žijí rodiny s dětmi s rozštěpem, jak probíhá léčba a jakých úspěchů dosahuje? Podívejte se na náš oficiální web http://stastny-usmev.cz/ Najdete zde fotografie, příběhy, informace o léčbě, zkušenosti s péčí a další.

Členy Šťastného úsměvu jsou převážně klienti rozštěpového centra v Brně. U druhého centra, které je v Praze, vzniklo v roce 2011 Občanské sdružení Za novým úsměvem.

Snad se i díky aktivitám těchto sdružení zákonodárcům v Česku brzy donese, že rozštěp obličeje lze vyléčit a není tedy důvodem ke zbytečnému potratu!