U nás je stav, kdy je prosazováno jako jediné možné správné řešení očkování.
V ČR máme již delší dobu problém kvůli zvýšenému výskytu onemocnění černého kašle - např. v r. 2009 už bylo hlášeno 955 případů (viz. SZÚ - www.szu.cz). Je tomu tak proto, že imunita po očkování proti černému kašli není dlouhodobá, již po 3 letech od dokončeného očkování se objevuje zvýšená nemocnost.
(viz. http://www.szu.cz/tema/prevence/vyvoj-onemocneni-pertusi-v-cr-v-letech-1982-2009) Přeočkování je doporučováno po 5 letech. Po prodělaném onemocnění bývala přitom imunita dlouhodobá. Lidé, co nemoc prodělali, nebyli následně přenašeči této nemoci a tedy „hrozbou pro společnost“( cituji z internetové diskuze). Ze statistik vyplývá, že přes 75 % lidí, kteří nyní prodělají černý kašel, mělo řádně provedené kompletní očkování. Nikde jsem nezjistila, kolik procent lidí má dnes v ČR dostatečnou hladinu protilátek proti černému kašli (pertusi).
V ČR už je velké množství lidí bez protilátek a byla zaznamenána postupně už 3 úmrtí na pertusi. Šlo o dosud neočkované děti ve věku 1- 4 měsíce, nakazily se od členů rodiny. Zemřely by tyto děti, kdyby rodiče měli relevantní informace a věděli by, že kašel, který nyní v rodině mají, může být ono nebezpečné onemocnění? Podstatnou informaci, kterou musí rodiče mít, je, že ačkoliv očkujeme děti, dospělý i starší sourozenci malých dětí již dostatek protilátek mít nemusí.
Naše pediatrička působila jako hodná, pečlivá, která nechce nic zanedbat. Ale očkování chce provádět rutinně. Upozornila jsem ji na konkrétní úmrtí dítěte v souvislosti s pertusí, tázala jsem se, proč se ona a zdravotní sestra nedávají proti pertusi přeočkovávat- řekla mi, že dospělý pertusi nikdy dostat nemůže. (Dnes už by se to nestalo, protože byl pro zdravotníky vytisknut letáček nebádající k očkování dospělých, kteří přijdou do kontaktu s novorozenci).
Tím, že pediatři v ČR nutnost očkování zdůvodňovali řadu let hlavně tak, že je to povinné, nic je nenutilo zdůvodňovat přínos a rizika, nic je nenutilo se dále vzdělávat. Při diskuzi - obrazně řečeno -zjistím, že lékařka neovládá integrály, chci jí je vysvětlit, ale zjistím, že neovládá násobení, což k tomu potřebuje. Jdu tedy vysvětlovat násobení, ale zjistím, že ona ovládá jen sčítání, lékařka neví,že existuje násobení a tak dospívá k názoru, že já nerozumím sčítání ... Vysvětlování integrování musím tedy vzdát, ale vím, že by byla lékařka schopná se základní vzorce naučit a naučit se i násobilku - ale potřebuje k tomu někoho s jiným titulem nebo ještě lépe mít tyto informace na letáčku od výrobce léků a injekcí. Bohužel na pediatry se hrne od různých zájmových skupin velké množství informací a oni někdy nejsou schopni dedukce, ověřovat informace, ani sami nevědí, na co mají právo.
Někteří pediatři tak dokonce porušovali povinnou mlčenlivost. (Nahlašovali neočkované děti a jejich rodiče na hygienu). Zákon jim ukládá povinnost dodržovat lékařské tajemství. Žádné zákonné ustanovení, které by opravňovalo lékaře informovat hygienu, v případě neočkování neexistuje.
Pochybení lékařů při očkování zatím vůbec není řešeno. Mé dítě bohužel lékařka očkovala naprosto chybně, nenapadlo mne ji kontrolovat a ona bezdůvodně zkrátila intervaly mezi očkováním i na 21 dní a aplikovala o jednu injekci víc. Rodiče mohou totiž volit očkovací schéma 3+1, nebo 2+1 –pokud s očkováním dítěte začnou po 6 měsících věku, ušetří mu jednu injekci.( ale předtím je zřejmě čeká samostudium). Kromě pediatrů, kteří nevědí, že nevědí, existují pediatři, kteří vědí, ale ti zas vědí, že by mohli mít problémy. (Mohou se ptát, jestli s nimi VZP nerozváže smlouvu, jestli nebudou kriminalizováni při sebemenším pochybení). Nesvoboda vždy brání šíření informací.
Informace tedy vyhledávám jen na internetu (viz. statistiky SZÚ): Záškrt se od konce 70 let vyskytuje pouze sporadicky, jeden případ tohoto onemocnění byl u nás naposled v roce 1995, zřejmě infikován imigrantem v době epidemie záškrtu v bývalých zemích SSSR.
Dětská obrna byla v Evropě vymýcena, v ČR se nikdo nenakazil již 50 let. (Je uváděno, že by již asi byla celosvětově vymýcena, kdyby v určitých exotických oblastech nezakázali děti ohrožovat očkováním).
Momentálně už od r. 2002 nebyl v ČR hlášen jediný případ tetanu. Ne všichni se dávají přeočkovávat, nízký výskyt oproti minulosti je zřejmě i důsledkem komplexu společenských a ekonomických faktorů.
Pokud pediatři už argumentují, tak často pomocí článku z časopisu MEDICÍNA 4 ze dne 14.4.1998 Co způsobily kampaně proti očkování?. Na případě z Japonska se článek se snaží vysvětlit jaký omyl je přestat očkovat. „Proočkovanost kojenců, která byla v r. 1974 (v Japonsku – pozn. autora) téměř 80%, během dvou let klesla na 10%. Epidemie pertuse nastoupila v r. 1979: onemocnělo přes 13 tisíc dětí, 41 zemřelo.“ V novějších článcích ze současnosti je uvedeno, že po obnovení očkování pertuse rychle ustoupila a od r.1985 na ni v Japonsku žádné dítě nezemřelo.
V Japonsku onemocnělo tedy 13 000 dětí , z toho 41 zemřelo, tj. zemřelo 3,15 promile.
V Japonsku bylo v roce 1979 z celkového počtu 115,87 mil. obyvatel cca 17,072 mil dětí a 13 tis dětí onemocnělo - je to 0,00076147 tedy 0,76 promile (onemocnělo průměrně 13 dětí ze 17000).
Pokud počet zemřelých dětí vzhledem k počtu obyvatel v ČR přepočtu na počet obyvatel v Japonsku v r. 1979 - vyjde mi, že v Japonsku by při počtu obyvatel 115,87 mil. obyvatel zemřelo 33 lidí.
Ačkoliv očkujeme v ČR již děti od 9 týdne věku, lze nyní dětskou úmrtnost na pertusi srovnávat s Japonskem v době epidemie vypuklé po neočkování.
U nás je velmi vysoká proočkovanost a úmrtí hlášená jsou. V Japonsku už při proočkovanosti téměř 80%, byla pertuse účinně kontrolována. Přemýšlím - možná je lepší 80% proočkovanost - imunita naočkovaných se posílí při styku s jedinci, kteří nemoc skutečně dostanou.
Proč vlastně u nás existuje skupina pediatrů, který náš současný systém očkováni chtějí dokonce uzákonit? Aby se systém navíc stal uzákoněním značně rigidní a pokud lékař udělá chybu a naočkuje třeba jedince, kterého evidentně vůbec po předchozí reakci na očkování neměl rutinně očkovat, tak by byl z obliga?
S právem rodičů na informaci poté souvisí právo na rozhodnutí. Nejde primárně o ty, co na základě svých špatných zkušeností, anamnéze v rodině aj. učinili rozhodnutí, že dítě ani sebe očkovat nikdy nebudou, ti již další informace nepotřebují.
Nám ostatním chybí informace. Bez relevantních vstupních informací, ale nemůžeme učinit optimální rozhodnutí.
Pokud si kupuji mikrovlnku, dozvím se v návodu i to, že tam nesmím sušit kočku, dozvím se jakou má záruku a když zjistím, že výrobek má jiné parametry, jdu ho reklamovat, klamavé informace se o produktu podávat nesmí.
U nás je stav, kdy je prosazováno jako jediné možné správné řešení očkování. Jsme vlastně nabádáni, že o nemocech, proti kterým se očkuje se nemáme vůbec blíže informovat, jen se máme spolehnout na vzdělané lidi v oboru a podle jejich příkazů si nechávat děti naočkovat. Těmi, kteří prosazují povinné očkování, je vytvářen navíc ve společnosti názor, že lidé kteří chtějí dobrovolné očkování, tomu vůbec nerozumí a jsou sobečtí. Na internetu v diskusi se pak tatínek zlobí, že neočkované dítě je hrozbou pro společnost a může nakazit černým kašlem jeho očkovaného syna, tatínek vůbec neřeší, zda že protilátky proti pertusi má on sám. Lékařům mnohdy nevadí, že postupují nezákonně, někdy rodičům, kteří děti nechtějí očkovat sdělují jednoduše lhůtu, do kdy od něj musí odejít.
Navrhuji tedy vést především diskuzi o povinnosti lékaře pravdivě informovat.
Skok