Opravdu je potřeba si tento přežitek (myslím onen vynucovací systém, nikoliv očkování jako takové) hýčkat i nadále?
Těžko hledat na zdejším i jiných rodinných portálech téma, které by čtenáře názorově tak rozdělovalo jako je otázka povinného očkování a s tím spojené rozsudky ústavního soudu. Přiznám se, že i já jsem si z následných diskusí, kterým jsem přihlížel výhradně pasivně, odnesl několik postřehů a námětů k zamyšlení. Pokud jde o můj soukromý postoj k očkování, jenž asi není pro moji úvahu nikterak důležitý a který samozřejmě nikomu nevnucuji, osobně považuji objevení principu vakcinace za jeden z největších a nejužitečnějších vynálezů nejen 18. století, ale možná i celé dosavadní historie. K jeho odpůrcům se tedy rozhodně neřadím, stejně jako jsou mi poměrně vzdálené různé alternativní životní styly a hodnoty. Naopak, můj očkovací průkaz je poměrně bohatý na razítka. Vlastně ve svém okolí neznám nikoho jiného, kdo je ochotný vytáhnout peníze ze své kapsy a nechat se očkovat třeba i proti žloutence, klíšťové encefalitidě nebo každý rok i proti sezónní chřipce. To však nic nemění na tom, že z mého pohledu je v rozhodnutí ústavního soudu a především také v názorech některých militantních zastánců vakcinace mnoho nepochopitelného a nelogického.
Bylo by hloupé si nalhávat, že vedle lidí jako jsem já, tedy těch majících s očkováním veskrze kladné zkušenosti, neexistují na druhé straně také lidé a zejména rodiče, kteří s ním, resp. s jeho nežádoucími účinky u svých dětí, již tak dobré zkušenosti nemají. Dokonce v některých případech jsou ony zážitky poměrně smutné až otřesné. Není třeba disponovat nadprůměrnou přítomností empatie k pochopení, že pokud se například u jejich prvního dítěte vlivem očkování, ačkoliv samozřejmě přičinnou souvislost lze zpochybnit vždy a u všeho, vyvinuly závažné obtíže, nejsou poté tito rodiče příliš nadšeni z toho riskovat podobné martyrium u dalšího dítěte či dětí. Takoví rodiče by pak podle ústavního soudu měli být sankcionováni a lidově řečeno ´popotahováni´, zatímco odmítnout očkování z náboženských důvodů je podle něj patrně v pořádku. Podíváme-li se přes hranice směrem na západ, ve většině vyspělých evropských zemí systém povinného očkování neexistuje, přičemž proočkovanost i proti nemocem, které u nás nejsou zahrnuty v povinném očkovacím kalendáři, je tam obecně podstatně vyšší. Ono to tak už bývá, že když se příliš ´tlačí na pilu´, žádoucí efekt se jaksi nedostavuje.
Jedním z argumentů, který často padá ve prospěch ´očkování bez kompromisů´ je také údajný fakt, že neočkované děti požívají kolektivní ochrany dané plošným očkováním a že by v případě liberalizace mohly ohrožovat děti očkované. Pokud tedy očkování skutečně funguje, jak mohou neočkované děti nakazit ty očkované? Co mi však na celé věci vadí možná nejvíce, je zpochybňování, zesměšňování či nálepkování lidí s jiným pohledem na věc. Nemile mě v této souvislosti překvapuje zejména arogance a agresivita některých lékařů i ne-lékařů, s níž vystupují proti kritikům očkování. Mimochodem, stejné dojmy mívám u diskusí o přirozených porodech. To jsme se opravdu za celých pětadvacet let nenaučili respektovat právo volby a jiný názor, byť se nám třeba nemusí líbit?
V žádném lidském oboru nikdy nepanovala ani nepanuje uvnitř odborné veřejnosti stoprocentní shoda, což je samozřejmě dobře a v mnohých případech jsou právě konstruktivní názorové střety jedním z hlavních impulsů pro budoucí nové objevy a poznatky. Z historie víme, že před několika staletími se za nepohodlné, kacířské či dogmata narušující názory dokonce upalovalo na hranici. To už naštěstí samozřejmě nehrozí, avšak ani dnes to nemají narušitelé takzvaně neochvějných pravd úplně jednoduché. Mediálně nejvýraznějším kritikem plošného povinného očkování dětí je v naší zemi pravděpodobně doktorka Eleková, která si díky tomu mimo jiné vysloužila anticenu ´Bludný balvan´. Třebaže se s jejím obecným pohledem na problematiku neztotožňuji, marně pátrám po smysluplnosti snahy o zesměšnění či dehonestování kohokoliv, kdo si dovolí vyznávat mainstreamově nekonvenující stanovisko. V souvislosti s tím jsem také na rozpacích, zda podobná teatrálnost provázející vyhlašování zmíněného ´ocenění´ je hodna zástupců vědecké obce.
"Jasně, taky jsem pro právo volby, ale když nenechají děti očkovat, tak ať si pak případnou léčbu hradí sami", bývá také častá reakce objevující se v diskusích na dané téma. Podobný argument by možná mohl dávat logiku a smysl pouze tehdy, pokud by naopak stát na druhé straně přijal riziko za zdravotní komplikace v důsledku očkování. Poté by se teoreticky dalo uvažovat o tom, zda by neočkovaní lidé neměli platit vyšší zdravotní pojištění. Spravedlivé by ale pak bylo, aby vyšší zdravotní pojištění platili například i kuřáci, lidé věnující se nebezpečným sportům, rizikovému povolání, sledování sportovních přenosů či televizních politických debat a dalším aktivitám, při nichž objektivně hrozí zvýšené riziko psychické či fyzické újmy. Také jsem se setkal s názorem z řad odborné veřejnosti, že nutnost vymáhání očkování lze připodobnit k nutnosti dodržování silničních předpisů. Nechť každý posoudí, nakolik takové přirovnání kulhá.
Jak známo, schéma a koncept povinného očkování vznikly v době socialismu/komunismu, tedy v totalitním období, v němž bylo považováno za normální, že stát občanům mnohé přikazoval, nařizoval či zakazoval. Opravdu je potřeba si tento přežitek (myslím onen vynucovací systém, nikoliv očkování jako takové) hýčkat i nadále, když už více než čtvrtstoletí žijeme ve svobodné společnosti?
Skok