Kyberšikana bolí stejně jako každá jiná

O nové formě psychického týrání jsme mluvili s odborníkem na šikanu Michalem Kolářem.

Co si můžeme představit pod slovem kyberšikana?

Kyberšikana je „vlastní dítě“ psychického šikanování. Je to moderní způsob psychického týrání. Kyberšikana, z anglického cyber bullying, je opakované násilné chování prostřednictvím moderních komunikačních technologií, především internetu a mobilu. Existují další, příbuzné fenomény: cyber stalking, cyber grooming, child grooming, happy slapping.

Můžeme se zastavit u forem kyberšikany?

Nejčastější je zasílání urážlivých a zastrašujících textových zpráv - prostřednictvím e-mailu, SMS, MMS, … Patří sem i rozesílání dehonestujících videonahrávek a fotografií oběti, vytváření webových stránek, na kterých je oběť urážena a ponižována, pořádání negativních internetových anket - kdo je nejošklivější, nejhloupější, … Můžeme se setkat také s vyvěšením pornografických fotek s tváří oběti. Happy slapping neboli veselé fackování spočívá v tom, že skupina někoho napadne a natáčí to, vznikají tak epizody, kde někoho bijí, ponižují… Existuje i varianta ruská škola, kde někoho „jakoby“ napadnou. Ale vyznat se v tom, poznat, kdy je to jen „jako“, to je těžké. A často při tom dojde i k něčemu vážnějšímu. Mezi hrou na šikanu a šikanou je podle mé zkušenosti velmi tenká hranice. Kyberšikana má i podobu natáčení filmů, je tam režisér, kameraman… Viděl jsem film z Ukrajiny, kde se šikanovalo velice krutě, třeba tam zkopali jednu dívku. Celá země z toho byla v šoku. Existují i rafinované, dlouhodobé hry v duchu filmu Podraz. V jednom případě si spolužáci vymysleli, že se do jejich oběti - jednoho kluka - zamilovala nějaká dívka. A on si s ní psal, posílali si fotografie, a celá třída šílela smíchy, jak naletěl. Setkal jsem se i s vytvářením závislosti na popovém idolu, což dělají spíše dívky. V jednom případě to začalo společnou dovolenou dvou kamarádek, kde jedna druhé vyznala náklonnost či spíše lásku. A ona jí na to odpověděla hezky, řekla, že ji má také ráda, ale že jí v tom nemůže pomoct. A to se její kamarádky dotklo a spustila proti ní psychickou šikanu ve třídě. Navíc využila toho, že jí kamarádka důvěřovala, a řekla jí, že se seznámila se zpěvákem Billem Kaulitzem ze skupiny Tokio Hotel. Dala jí na něj emailovou adresu a ona si s ním německy dopisovala. Nejdřív jí psal, že jezdí po světě, pak začal používat informace o tom, co se děje v její třídě, a různě ji zraňoval, a nakonec se ukázalo, že místo zpěváka jí psala její zhrzená kamarádka. Setkávám se i s nepřímými útoky pomocí prostředníka. Třeba někomu „vlezou“ do počítače, to je docela časté. Jednoho kluka na základní škole například obvinili z toho, že své spolužačce posílá různé perverzní zprávy. Byl to slušný kluk a popíral, že by něco takového dělal, ale pod tlakem policistů se přiznal. Nakonec se ale ukázalo, že ty emaily posílala skupinka jeho spolužáků.

V čem se kyberšikana liší od „klasické“ šikany?

Tohle není úplně správná otázka. Užitečnější je zamyslet se nad rozdílem mezi tradiční psychickou šikanou a kyberšikanou.

Takže jestli tomu dobře rozumím, je kyberšikana jinou formou psychické šikany?

Ano. Kyberšikana má stejnou podstatu jako přímá, psychická šikana, je to záměrné a opakované psychické násilí včetně symbolické agrese. Tyhle formy nepůsobí šrámy ani modřiny, neteče při nich krev, ale působí „pouze“ psychická traumata, zranění, která nejsou vidět, ale jsou dlouhodobá a těžce se léčí. Klasická psychická šikana i kyberšikana rozleptávají identitu oběti, která se cítí opuštěná, ponížená a bezvýznamná. Prožívá nejen virtuální, ale i skutečnou exkomunikaci ze školního společenství.

A v čem je rozdíl?

Ve dvou věcech. Tradiční nepřímá šikana se převážně odehrává v rámci vztahu, který je ohraničen prostorem třídy nebo školy. Zatímco kyberšikana se děje často bez přímého kontaktu - v kyberprostoru neboli ve virtuálním světě. Běžně se děje mimo školu, a to i v prostoru domova.

Další rozdíl najdeme ve zbraních. Obrazně řečeno psychická šikana používá konvenční zbraně - dopisy, telefon… Kyberšikana má k dispozici zbraně hromadného ničení - internet a mobil - a její dopady jsou drtivé. Třeba internet sleduje obrovské množství lidí. Asi znáte příběh otylého Kanaďana Ghyslaina Razy, který měl rád Hvězdné války a natočil video, kde neobratně napodoboval Jediho. Jeho spolužáci dali záběry na internet a on byl během krátké doby „slavný“. Zhroutil se mu život a skončil na psychiatrii. Tohle je i princip reality show, kde se lidé baví, když je někdo ponížený. Mně to vtipné nepřipadá. Nicméně když o něčem takovém mluvím s učiteli, setkám se občas s názorem, že Ghyslain Raza a podobní si za to mohou sami.

Je kyberšikana v něčem nebezpečnější?

Útok může být anonymní a i jednorázový útok působí často opakovaně. Když se vyvěsí video nebo nějaký pamflet na internet, oběť má nutkání znovu a znovu se na to koukat a pročítat to; méně by se rozdírala, kdyby dokázala tomu nutkání odolat. Případně kdyby dokázala třeba zablokovat příjem nějakých zraňujících zpráv. Navíc na internetu žije výtvor svým životem, kdokoliv si s ním dělá cokoliv.

Můžete kyberšikanu přiblížit nějakým příběhem?

Příběhů mám hodně, některé jsou ale až nepředstavitelné. Řeknu vám jeden, který je doslova plný splašků, což je pro dívčí kyberšikanu typické. Je to příběh tří kamarádek, osmaček Katky, Nikoly a Denisy (jména byla změněna - pozn. red.). Katka se znelíbila Nikole, odmítala jí totiž psát úkoly, a Nikola proti ní poštvala třídu. Šlo především o psychickou šikanu, i když se jednou odehrál i fyzický útok. Ostatní si od Katky štítivě odsedávali, mluvili před ní o jejích nedostatcích, nadávali jí, posílali jí výhružné textové zprávy a e-maily. A její maminka jednou našla velmi drsný dopis; Katka nejdříve nechtěla přiznat, že takový dopis dostala… „Tolik sprosťáren jsem v životě neviděla,“ komentovala její matka ten dopis. Katčina matka šla v dobré víře za maminkou iniciátorky šikany, ale ta ji vyhodila. A tím eskalovala šikana ve třídě. Téměř celá třída Katce posílala textovky typu: „Ty ubohá barbíno, uděláme ti ve škole ze života peklo, budeš kňučet strachy, ty chudinko malá, máme pro tebe překvapení.“ Nebo přání k Novému roku. „Už se ti odečítají poslední století, poslední roky, poslední měsíce, poslední dny, poslední hodiny, poslední minuty, poslední vteřiny.“ Dívka se zhroutila, nemohla jíst a skončila v nemocnici, a rozvinula se u ní úzkostná porucha.

Jsou následky u kyberšikany horší než u „normální“ šikany?

Dopady „normální“ šikany a kyberšikany jsou stejné, nedá se říct, která forma je lepší a která horší. Úzkostné poruchy, pokusy o sebevraždu, to všechno tam je…

Hrozí kyberšikana i na elitní škole?

Kyberšikana se nevyhýbá ani soukromým školám, za které rodiče platí statisíce ročně a chodí tam děti celebrit. S některými těmito školami mám opakovaně špatné zkušenosti. Šikanu popírají a odmítají oběti jakkoliv pomoci. Na jedné z nich jako učitelé působí rodilí angličtí mluvčí, kteří jsou úplně „mimo“, v té škole nefungují dobře režimové věci, a i výuka trpí „porodními bolestmi“. Jednoho žáka tady dlouhodobě šikanovali. Jednou na něj vylili limonádu a něčím ho posypali. Stoupli si kolem něj a zpívali: „Happy birthday…,“ a do toho tam přišel ten rodilý mluvčí a začal zpívat s nimi. Vůbec nepochopil, že jde o nějaké ubližování.

Má učitel nějakou šanci něco proti kyberšikaně podniknout?

Bojovat s kyberšikanou je velice těžké. Nicméně učitelé šanci mají. Moje praxe i výzkum ukazuje, že šikanování ve škole probíhá i v kyberprostoru většinou se zachováním rolí. Agresoři jsou agresoři a oběti jsou oběti. Dává nám to naději, že když dokážeme proniknout do školní šikany, tak můžeme i lépe ovlivnit kyberšikanu. Proto je hlavním bojištěm proti kyberšikaně škola. Nejúčinnějším prostředkem, který máme, je školní program proti šikaně. Tady mám dobrou zprávu. V projektu ministerstva školství jsem vytvořil a ověřil program, jehož výsledky patří mezi nejlepší na světě. Takže máme účinnou a ověřenou metodiku, jak šikanu i kyberšikanu minimalizovat. Zůstává otázka, jak tuto metodiku - zkušenosti z hradeckého školního programu - zavést systémově a ve velkém měřítku do škol. Mimochodem mimořádná účinnost programu je dána novou léčbou šikany, jejíž podstata není v zahraničí dosud známá. Pro větší účinnost a minimální rizikovost se rozlišují při řešení konkrétních případů vnitřní stadia a pracuje se s pravými formami šikanování. Používají se i další indikační a kontraindikační kritéria, která nám dovolí správně vybrat vhodnou metodu a nastavit hranice jejich možností. Kyberšikana je složitá i z právního hlediska, a pokud se podaří uchopit ji v rámci školního programu, daří se proti ní lépe zakročit. Začíná se dařit spolupráce se správci sítí, zejména Facebooku, kteří odstraňují nebo zablokovávají ponižující videa. Například jednoho kluka spolužáci označili za gaye, drželi ho, dávali mu přirození před obličej. Natáčeli to a vyvěsili právě na Facebook. Bohužel to zablokování nebo stažení nevyřeší problém úplně, protože video mezitím bylo mnohokrát staženo nebo zkopírováno.

A co dělat, pokud se dítě stane obětí takovéto šikany? První, co by mě napadlo, by bylo smazání takových věcí, aby mě nedráždily. Ale to by asi byla chyba.

Rodič by měl zachovat důkazní materiál. Je dobré to uložit. Ale taky to nezabere vždycky. Jednoho kluka dlouhodobě trápili, třeba natočili, když měl průjem, a vyvěsili to na internet. Kluk z toho byl samozřejmě nešťastný, a když rodiče předložili důkazní materiál, případ škola uzavřela s tím, že šlo o jednorázovou epizodu. Nicméně „kyberotisky“ jsou užitečné při vyšetřování. Zde si neodpustím poznámku. Vášnivé fotografy zachycující mučení spolužáků lze srovnat s americkými dozorci v bagdádském vězení Abú Ghraíbu. Oni si týrání vězňů natáčeli, ačkoli museli vědět, jaké nebezpečí jim hrozí při odhalení. Bylo ale pro ně příliš lákavé dokumentovat, že mají skutečnou moc nad druhými. Rodiče se mohou také obrátit i na policii, ale ani tam to není lehké. Vzpomínám si na případ jedné vysokoškolačky, která měla různé potravinové alergie a astma. A její spolužačky ji natáčely, věděly třeba, že má alergii na rybu, tak jí to schválně daly a bavily se tím, že se dusila. Dívka měla důkazy, spolužačky jí navíc psaly textovky a e-maily. Když s tím šla na policii, dočkala se neobvyklého úspěchu. Bylo to kvalifikováno jako přestupek. Když však přišla na okresní úřad, tak jí vyhrožovali, že pokud nedokáže, že se jí něco takového opravdu dělo, bude mít problémy sama. Pokud by se to vyšetřilo a dokázalo, dostaly by její spolužačky navíc pouze pokutu.

Může kyberšikana přerůst ve fyzickou šikanu?

Může a nemusí. Kyberšikana bývá často provázaná s dalšími formami šikany, tedy i šikanou fyzickou, ale také tradiční psychickou, dívčí, homofobní atd.

Neměla by výchova k obezřetnosti vůči kyberprostoru také patřit do výchovy k základní počítačové gramotnosti? Na Facebooku na sebe povědí první poslední a jejich profil si najde každý.

Určitě. To je i úkol rodičů. Jako jsou pravidla silničního provozu, měla by se dodržovat i pravidla bezpečnosti na internetu. Děti si jsou hodně jisté, přeceňují se, myslí si třeba, že by poznaly, kdyby jim někdo lhal nebo se vydával za někoho jiného. Součástí vzdělávání by měla být i mravní pravidla.

Tak to ale zatím nefunguje. Setkala jsem se s tím, že si děti v hodinách informatiky tvořily svůj blog a žákyně dostala horší známku, protože o sobě neprozradila všechny detaily a nedala tam svoji fotku.

Ono nejde jen o osobní údaje, ale i o určité emoční otevření se druhým. Když se při psychoterapii někdo otevře, musíme ho ošetřit, ochránit. Ale na internetu se člověk otevře a ostatní to do něj napálí! A to je nebezpečné.

Mám dojem, že na internetu se otevřenost předpokládá. Otevřete si stránky škol a tam jsou třídní blogy, fotky z akcí, všechno k dispozici… A dětí se nikdo neptá.

Podle Úřadu na ochranu osobních údajů nemůže nikdo vyvěsit fotografii bez svolení fotografovaného člověka. Internet je nástroj stejně jako nůž, kterým se dá mazat chleba, ale i zabít. Má ohromný pozitivní i negativní potenciál, vypovídá o světě a o člověku.

* Nový ministr školství se staví negativně k zákazu mobilů na školách. Jaký je váš názor na tuhle věc? Nepomohlo by učitelům, kdyby mohli nějak omezit používání mobilů ve vyučování?

Zatím neexistuje nějaký jednotný postup a školy hledají vlastní způsob řešení. Třeba do vnitřního řádu školy zakomponují, že se mobil nesmí v žádném případě používat při výuce. A to není jednoduché, v mobilech jsou i kalkulačky a další nástroje. Nevidím důvod, proč by žáci měli používat mobil při výuce.

Kyberšikana často postihne samotné pedagogy. Jak se může učitel bránit tomu, aby se po vyučování neobjevil jeho „výstup“ na Youttube, MySpace, Facebooku…?

Bránit se moc nemůže, maximálně technicky. Škola by měla, jak už jsem řekl, zamezit používání mobilů při výuce. Ale žáci to často natočí o přestávce, někdy učitele záměrně vytočí a on vybuchne.

Každý, kdo někdy učil, ví, jak je těžké zachovat si za všech okolností důstojnost. Jak se může učitel bránit proti ponižování při šikaně a kyberšikaně?

Šikana existuje v řadě rovin. Na pracovišti může probíhat mobbing, bossing a stuffing. A ve škole je možné to samé. Učitel může šikanovat žáka, žáci se šikanují navzájem a mohou také šikanovat učitele. Šikana učitele skutečně existuje. Viděl jsem videa, kde žák močí do odpadkového koše nebo z okna, učitel vyzve žáka, aby si stoupl, a ten se postaví a „náhodou“ mu spadnou kalhoty. Nebo žáci obklopí učitele a dají mu koš na hlavu. Šikana učitele je ale dlouhodobá záležitost a prochází téměř stejnými stadii jako šikana mezi dětmi. Není to věc jednoho spotu, co se někde objeví. Metody nápravy šikany učitele jsou v zásadě stejné jako metody léčby šikany žáků. Důležité je řešení hned na počátku. Pokud se proti učiteli postaví celá třída, tak už je to pozdě. Učitelé to často skrývají, ale to je chyba. Zdaleka to nemusí být chyba jenom učitele. Kdo to nezná, má pocit, že něco takového není možné a že jemu by se nic takového nemohlo stát.

Může kyberšikana postihnout i dospělé, kteří už do školy dávno nechodí?

Určitě. Pravý virus šikany napadá vztahy, které jsou rovnocenné a partnerské, takže může doprovázet člověka celý život - kyberšikana může bujet na pracovišti, mezi znepřátelenými nájemníky atd.

Tohle téma je hodně smutné. Může kyberšikana skončit dobře?

Může, řadu případů se mi povedlo zastavit. Třeba zmiňovaný případ kluka, kterého spolužáci označili za gaye. Ale záleží na fázi, kdy se to povede; tenhle kluk byl psychicky úplně vyřízený a ze školy odešel. Vzpomínám si na kluka, kterému spolužáci hodně ubližovali, ale on nic nenaznačil, bral je za kamarády. Třeba ho fackovali a natáčeli to na mobil. Měl nějakou přezdívku a oni mu vyhrožovali, že vytvoří webovou stránku, kam dají ta videa a kde bude jeho přezdívka. A on se vylekal. To ponižování předtím přežíval, ale představa, že by to viděli všichni, ho vedla k tomu, že situaci naznačil třídnímu učiteli, který to sdělil mně, a dokázali jsme to zastavit.

Jak může učitel šikaně předcházet?

I ty nejlepší školy, které mají dobré programy, včetně křesťanských škol, které kladou důraz na morálku, jsou ohrožené šikanou. Možná méně, ale jsou. Nejlepší obranou - prevencí je pedagogická komunita, čili budování otevřených a kamarádských vztahů. Nicméně ani to nejlepší demokratické společenství samo o sobě šikaně výrazně nezabrání. Je nutné mít speciální program, který dokáže šikanu včas detekovat a účinně léčit. Třeba na křesťanských školách bývá spíše psychická šikana, a ta se může odehrávat i v rámci vztahů, které jinak vypadají velmi krásně. V rámci jednoho výzkumu jsem navštívil dvě školy. Jedna byla veliká, na první pohled tam bylo násilí, bylo to tam cítit. Měli tam kázeňské sešity, pořád něco řešili. A pak jsme přišli do jiné školy, maličké, rodinné, vypadalo to tam naprosto dokonale. Až když jsme provedli anonymní průzkum, zjistili jsme obrovské procento šikany, vyšší než na té velké škole. Šikana je mnohdy skrytá, nepřístupná, a ti lidé se mohou chovat na první pohled velmi slušně. Tak to může být i v rodině.

Někdy se setkám s tím, že se škola za šikanu stydí, tají ji. Proč to školy tutlají?

Mohou se bát, že to někdo zneužije. Těch důvodů může být více. Nicméně faktem je, že v každé škole více či méně počáteční šikana existuje. Ředitelé, kteří tvrdí, že u nich šikana není, nebyla a nebude, zametají problém pod koberec. V současnosti se již někteří rodiče ptají vedení škol, zda mají program proti šikanování, a podle toho posuzují, zda je škola bezpečná, či není.

Jak zvládáte práci s lidmi, kteří prožili nebo prožívají šikanu a sdělují vám své smutné zážitky? Musí to totiž být ohromně psychicky vyčerpávající.

Máte pravdu. K bolesti obětí přistupuje ještě agrese a zpupnost agresorů. Běžné je také to, že vám všichni přímí a nepřímí účastníci násilí hází klacky pod nohy, abyste nemohl pomoci. U pokročilé šikany dochází někdy dokonce „ke spiknutí ochránců spravedlnosti“. Kdo to nezažil na vlastní kůži, neumí si to představit. V každém případě je to velmi vyčerpávající… Zachraňuje mě fyzické cvičení a poslouchání duchovní hudby. Ve volnu miluji ticho a v podstatě se pořád vnitřně modlím a medituji. Hodně čerpám z hlubokých přátelských vztahů.

Dr. Michal Kolář se narodil v roce 1951, pracuje jako etoped a psychoterapeut. Vytvořil původní speciální teorii, vnitřní diagnostiku a alternativní léčbu školního šikanování. Je autorem knih Skrytý svět šikanování ve školách a Bolest šikanování (obě vydalo nakladatelství Portál). V současnosti pracuje na knize Nová cesta k léčbě šikany, která vyjde v příštím roce. Problematiku školního násilí a šikanování přednáší na vysokých školách. Spolupracuje s Mezinárodní a Evropskou observatoří školního násilí. Vede kurzy prevence šikanování, poskytuje konzultace a supervize.