Fungují babské pověry?

Tak se v neděli nejelo do porodnice, ale do restaurace. Miminku se na svět ještě nechtělo a chtělo se jít najíst. Šli jsme do Ambiente v Mánesově ulici a chtěla jsem si dát něco ostrého - měla jsem políčeno na pečená žebírka. Smůla se nám trochu lepí na paty, protože se v restauraci porouchala horkovzdušná trouba a žebírka připravit nemohli. Můj druhý výběr padl na pikantní tortillas - také nebylo možno bez trouby připravit. Nakonec jsem si objednala pečené brambory s brokolicí, masem a sýrem a protože jsem chtěla ostré jídlo, pokapala jsem si to tabascem. Ostré jídlo prý pomáhá miminkům dříve na svět, proto jsem nejdříve vybírala jen z ostrých jídel.

Ještě jsem zkusila něco z dalších babských pověr, jak pomoct miminku rychleji na svět. Uklidila jsem celý byt - všude vyluxovala, vytřela podlahy v kuchyni, v koupelně a schody až do sklepa, vyleštila koupelnu (zvlášť je lahůdka umývat vanu s velkým bříškem….) a nic. Na okna jsem si zatím netroufla. Aspoň to mělo jeden dobrý účinek - večer jsem byla tak unavená, že jsem padla do postele a spala bez problémů. Jen jsem si párkrát odskočila na toaletu, někdy chodím až 5krát za noc, a spala až do rána.

Nedávno jsem se dočetla ještě o jedné pověře jak urychlit porod, a tou je pedikúra. Na chodidlech jsou akupresurní body, a některé z nich mohou vyvolat porod. Kde se však nacházejí, to nevím. V neděli k nám přijela známá pedikérka a taky o tom slyšela, proto jsem si od ní hned nechala nožky ošetřit. Švagrová mi pak ještě namasírovala chodidla, ale účinky na miminko to nemělo žádné. No ale pedikúra i masáž byly příjemné, tak aspoň něco z toho bylo.

Miminku se prostě u mě v bříšku líbí, tak už ho nebudu trápit různými dalšími pokusy. Prostě až bude chtít ven, tak si řekne samo. A jestli se zrovna trefí do termínu, kdy se v Motole maluje (příští týden), tak se nedá nic dělat. Přijde na svět v jiné porodnici - v Krči. Už mu dám pokoj a může si spokojeně v bříšku hovět a převalovat se dál.

Se Skokym jsme byli na teoretické hodině "První pomoc", která, si myslím, je dost důležitá. Nejdůležitější je samozřejmě prevence, ale kdyby se něco zlého skutečně stalo, tak snad budeme alespoň trochu schopni dítěti pomoci. Moc se nám líbila jedna myšlenka, že dítko vlastně pozoruje okolní svět a chce nás dospělé ve všem napodobit. Například když jsme v kuchyni, tak otevřeme ledničku (skříňku), něco vyndáme, zavřeme ledničku. Za chvilku ji opět otevřeme, zase něco dovnitř schováme a zavřeme. Otevřít - vyndat - zavřít - otevřít - dát dovnitř - zavřít - věčný koloběh. Dítko neví, že to jsou potraviny, které potřebujeme na vaření, ale považuje to jen za "věci rodičů". Proto nás chce napodobit a také si tam chce jen schovat "svoje věci". Jednoduše nás nikdy neposlechnou, jen nás chtějí napodobit. Proto existují různé zarážky proti otevření skříněk a šuplíků a hlavně nebude tolik skřípnutých prstíků…. :-)

A aby Skoky neměl těch přednášek málo, tak ještě zvládl psychoprofylaxi v Motole. Měli jsme být tři páry, ale nakonec jsme zbyly jen páry dva. Třetí maminka už byla v porodnici, takže ta teorii a videoprojekci nestihla. Jak mi psala jedna maminka v diskusi, videokamera se skutečně do porodnice v Motole brát nesmí, fotoaparát ano. Důvod proč tomu tak je jsme se nedozvěděli, proto můžeme jen hádat. My jsme však nechtěli filmovat porod jako takový, ale jen vážení, měření a takové podobné procedury, až bude miminko na světě. Možná se bojí, že by někdo filmoval porod a pak by mohl mít něco jako "důkazný materiál"? Nebo se bojí hluku? Vždyť foťák je hlučnější než kamera… Nechme to být, dohodli jsme se se Skokym, že kameru přinese až na oddělení šestinedělí, kde už zakázána není.

V poradně v Motole jsem byla poprvé na monitoru. Ze začátku jsem slyšela ťukot srdíčka, ale asi za deset minut asistentka stáhla zvuk na mém monitoru, takže moje miminko už jsem neslyšela. Asistentka instalovala sondy na bříško druhé maminky, proto pustila nahlas ten druhý monitor. Ležela jsem tam 20 minut a ke konci jsem se už trochu nudila. Ještě že jsem byla na lehátku u okna, aspoň jsem mohla koukat na oblohu, jak se tam honí ptáci. Druhá maminka u zdi neměla výhled vůbec žádný…. ;-) Za těch 20 minut se mrňous v břiše dvakrát pěkně zavrtěl. Také to bylo na křivce, kterou přístroj zaznamenal, pěkně vidět. Srdíčko mimča tlouklo stále v rozmezí 120-140/min. a když se pěkně zavlnila křivka děložní činnosti (to jak mrňous do dělohy kopal, roztahoval se a byl aktivní), tak srdíčko miminka hned zrychlilo ťukot nad 150. Paní doktorka mi z toho vyčetla, že se miminku opravdu uvnitř daří skvěle a nic mu nechybí. Za týden v pondělí jdu na monitor znovu, to už budu ve 40. týdnu těhotenství.

Absolvovala jsem poslední hodinu těhotenského tělocviku. Na další hodinu příští týden už jsem se neobjednávala. Myslím, že mi cvičení v těhotenství dost pomáhalo. Bála jsem se, že s rostoucím bříškem mě budou také více bolet záda. Problémy s páteří jsem měla už na základní škole a netušila jsem, jak to bude vypadat v těhotenství. Musím říct, že záda mě zatím nebolely skoro vůbec (asi jen třikrát, ale to není nic), jen mě poslední dobou po večerech trochu znenadání ostře píchne v kyčli. Jednou v pravé, jindy v levé. Také se mi to stalo v autě, když jsem řídila, tak jsem nemohla šlápnout na pedál. Naštěstí se to nestává často (tak jednou za den, nebo ob den) a vždy asi za 5 vteřin bolest pomine a je vše zase v pohodě. Nevím, čím to může být, asi jsem už moc těžká. Skoky si myslí, že mi miminko rozebírá a zase skládá pánev po kouskách dohromady jako kostičky LEGA.

Když už jsem u té váhy. Do dnešního dne jsem přibrala 11 kg a poslední tři týdny už vážím pořád stejně. Z tělocviku jsem šla do metra a ve stanici Jiřího z Poděbrad nefungovaly eskalátory směrem dolů. Pro ty, kteří neznají tuto stanici metra, můžu jen napsat, že jsou dooooost dlouhé. Proto jsem je musela šlapat pěšky. Ještě jsem měla po cvičení, tak jsem ke konci už docela cítila lýtka i těch 11 kg, které nosím navíc. Namožená lýtka stejně cítím ještě teď. Kdyby ale nejezdily ty schody nahoru, tak to by bylo podstatně horší!