Jak se Adámek narodil

Krátká verze - pro ty, kteří jsou líní číst, nebo na to nemají čas

Adámek se narodil 8.6.2000 v 11 hodin a 10 minut dopoledne, asi 30 hodin poté, co mi předcházející den odtekla plodová voda. Porod museli páni doktoři vyvolat uměle, ale vše probíhalo dobře, a proto bychom jim moc rádi tímto poděkovali.

Dlouhá verze - pro ty, kteří nejsou líní číst, mají čas a zajímají je podrobnosti

Ještě v úterý večer (6.6.) jsem si říkala, že ve středu napíšu další pokračování eMiminka o tom, jak se mu u mě v bříšku líbí a určitě čeká na to, až nám v Motole vymalují a narodí se pěkně do čistého…

V pondělí jsem byla na kontrole v Motole. Na monitoru mě asistentka musela na lehátku obracet na všechny strany (nejdříve se natáčelo na zádech, pak na levém boku, pak na pravém boku), aby vůbec přístroj pořádně zachytil činnost srdíčka. V polovině se dokonce snažila miminko probudit, protože spalo a nechtělo se hýbat. Stejně se jí to nepovedlo, Adámek spal klidně dál a nenechal se rušit. Na vyšetření u paní doktorky se nález od minule trošku pohnul (otevření na 2 prsty), ale snad by to mohlo do dalšího pondělí vydržet. Takže jsem byla objednána na další prohlídku, monitor a tentokrát paní doktorka předepsala i ultrazvuk. Ale to už se nekonalo, Adámek chtěl na svět dříve.

Ve středu 7.6.2000 ráno - budík zrovna ukazoval 4.55 hod. - jsem se probudila s tím, že mi něco teplého a hlavně mokrého teče po nohách. Vystřelila jsem z postele, rovnou na toaletu, ani dveře jsem nestačila za sebou zavřít a tam mi teprve došlo, co by to asi mohlo být - plodová voda. Skoky se také probudil, ale ještě nic netušil. Myslel si, že jsem jen šla na záchod, ale čůrám dvakrát tak dlouho a silně, než obvykle. Prostě slyšel, jak to teklo ven. Vrátila jsem se, koukám, postel je také mokrá. Řekla jsem Skokymu, že asi bude muset vstávat, miminku se chce na svět. Nechtěl tomu uvěřit a říkal jen: "Ne, děláš si srandu…" Nakonec ale uvěřil, když uviděl i tu mokrou postel.

Sice mi odtekla plodová voda, ale jinak se nic nedělo. Byla jsem v pohodě, jen to byl takový divný pocit, že miminko už bude brzo u nás a ne v bříšku. Sbalili jsme ještě poslední věci do tašky (župan a pantofle), nasnídali se a asi hodinu a půl po odtoku vody jsme vyrazili do Thomayerovy nemocnice v Krči. Skvělé bylo, že jsme jeli brzo ráno, ještě nebyly v centru Prahy dopravní zácpy a do Krče jsme dojeli asi za 40 minut. V 7 hodin jsme vjížděli do areálu nemocnice, závora zavřená, tak Skoky šel požádat vrátného, aby nás pustil dovnitř, že veze manželku do porodnice. Vrátný se pod vousy smál, ale pustil nás.

V pavilonu gynekologicko-porodnického oddělení jsme se ptali ve vrátnici, kam vůbec jít k příjmu (vždyť jsme tam byli poprvé). V ambulanci se mě ujala sestřička, oznámili jsme, co se stalo a vzala mě do ordinace. Začaly jsme zkouškou, jestli to vůbec byla plodová voda. Na vložku, kterou jsem použila, nastříkala oranžovou tekutinu a čekaly jsme na reakci - žádná. Mě se zdálo, že vložka byla nějaká suchá, proto asi nemělo co reagovat… Dostala jsem novou vložku a přešly jsme k bodu dvě: vyplnění formulářů. Nevím, jestli ten první čtyřstránkový formulář (o průběhu těhotenství, mém a rodinném zdravotním stavu) vyplňují všechny ženy, které přijdou rodit, nebo se to vyplňovalo jen se mnou, protože jsem nebyla vedená v jejich těhotenské ambulanci. Rozhodně nezávidím těm ženám, které musely tento a další formuláře vyplňovat a měly porodní bolesti….

Poté se jako vítr přihnali dva lékaři, jeden usedl za psací stroj, druhý mě vyšetřil (hrdlo 3 cm, hlavička volně naléhá). Vyšetřili, zapsali a oficiálně jsem byla přijata do porodnice s tím, že budeme čekat, až začnou stahy dělohy. Takže následovaly další formuláře, tentokrát v přijímací kanceláři, a to jsme už s úřednicí vyplňovaly různá hlášení pro statistické úřady, matriky atd.

Chvilku jsme čekali před ordinací ambulance, než si pro nás někdo přijde, a najednou okolo procházela sestřička - porodní asistentka Lenka, se kterou jsme se znali ze cvičení a z přednášek v Pomadu. Jen co nás se Skokym uviděla, tak se nás šla zeptat, copak tu asi děláme… Zrovna končila noční službu a šla domů, ale sloužila následující den a slíbila mi, že buď se za mnou staví na šestinedělí, nebo se třeba ještě uvidíme na porodním sále. :-)

Asi v 8.30 hod. jsem se dostala na porodní sál. Skoky musel po dobu přípravy čekat venku, před dveřmi na porodní sál (šel aspoň koupit nějaké časopisy na čtení). Já jsem dostala vlastní skříňku na věci a převlékla jsem se do slušivého nemocničního úboru (nejdříve jsem si andělíčka oblékla naopak - šňůrkami dozadu, pak mi staniční sestra s úsměvem řekla, že si to můžu dát naopak a zavázat vepředu. :-) Když jsem kdysi na střední škole o prázdninách v nemocnici brigádničila a uklízela, musela jsem na operačním sále mít tento úbor oblečený zavazováním dozadu. Tak jsem si to i tentokrát oblékla stejně….). Pak se natáčel monitor, sestra si ještě zapisovala nějaké údaje do formulářů.

Po půl hodině následovala asi nejhorší část toho dne a přípravy - oholení a klystýr. Oboje se ale dalo vydržet, tak hrozné to nebylo. Ještě v Motole jsem si od lékařky nechala místo běžného klystýru předepsat přípravek Yal. Asi jste už o něm slyšeli nebo četli, je to mikroklystýr, účinky stejné jako normální klystýr, ale nenalévají do vás té vody tolik. Je k dostání v lékárnách jen na předpis a musí se něco doplatit - celých 9,60 Kč. Následovala sprcha a pak už jsem neměla co dělat. Požádala jsem sestru, jestli už může Skoky dovnitř. Ještě ale musel chvíli čekat venku, než připraví porodní box. Další čekání, tak jsem si pro zkrácení dlouhé chvíle vlezla do sprchy podruhé.

Konečně mohl jít Skoky ke mně (asi v 10 hod.) a odvedli nás do porodního boxu. To byla místnost cca 3x6 metrů, celé obložené zelenými kachlíky, oproti dveřím bylo okno s výhledem na nějakou louku a uprostřed porodní lehátko. Skokymu byla nabídnuta vlastní stolička, aby měl kde sedět. Já jsem dostala čaj. Kontrakce jsem stále žádné neměla, byla stále vysmátá a v pohodě, doktor (tentokrát jiný než na příjmu, mladý a pohledný… ;-) ) mě znovu vyšetřil a nic se nezměnilo. Doporučil mi trochu chodit, snad by tím kontrakce mohly začít. Říkám Skokymu, ať si tedy připraví nohy. Doktor na mě kouknul, trochu nechápal a ptá se, proč si má připravit nohy? Odpovídám: "Přece na to chození, ne? Chodit budeme společně." Doktor se zasmál a pochválil nás, že takový přístup se mu líbí, tak by to mělo být…. :-)

Občas přišla sestra, na chvilku si poslechla na monitoru miminko a zapsala do porodopisu (ozvy +, plodová voda čirá, kontrakce 0). Několikrát za den mi připnuli monitor na břicho na delší dobu. Před polednem následovalo další vyšetření od lékaře, stále se nic nezměnilo. Lékaři ke mně chodili celkem tři, jeden z nich byl nakonec i u porodu následující den. Takže místo vlastního porodu přišel na řadu oběd.

Asi v jednu hodinu odpoledne přišla sestřička s injekcí v ruce. To, co bylo v injekci se jmenovalo Plegomazin (to je asi jediné, co vím, jak se z injekcí jmenovalo) a mělo to mít dva účinky. Jednak jsem po tom měla asi za 15-20 minut usnout a odpočinout si před porodem a také to změkčovalo a připravovalo k porodu děložní hrdlo. První účinek se dostavil, ale asi s půlhodinovým zpožděním, druhý účinek jsem ocenila až druhý den. Skoky mohl jít zatím pryč, vyřizovat různé věci, a kdyby se náhodou porod začal, tak ho telefonicky zavolají. Nemělo smysl, aby tam se mnou seděl a celé odpoledne se na mne díval, jak spím. A také se mnou toho moc namluvit nemohl, byla jsem po injekci nějaká zpomalená a občas jsem se ho musela i zeptat, co to vlastně říkal…. Asi za půl hodiny po injekci šel domů a já se uvelebila ke spánku. Nevím, kolik z vás už spalo na porodním lehátku, ale moc pohodlné to tedy není. Úzké je to, trochu tvrdé a pak mě z toho začaly bolet i záda.

Skoky se vrátil asi v pět hodin odpoledne, půlhodinku před tím, než se servírovala večeře (kuře s bramborovou kaší, asi nejjedlejší ze všech jídel, které jsem po dobu mého pobytu v porodnici měla). Naštěstí mě sestřička ujistila, že další klystýr už následovat nebude, i když dostávám jídlo a najedla jsem se. Rozdělila jsem se se Skokym, aby nekoukal tak hladově.

Před sedmou hodinou mě přesunuli z porodního boxu na obyčejný pokoj v rámci porodního sálu. Asi to byla tzv. hekárna, ale mě se stále žádné kontrakce nedostavily, proto jsem to nazývala jen pokojem. Na noční stolek jsem si pěkně rozložila čtení, Skoky mi přinesl malé rádio, abych tam nebyla tak potichu (ještě že vzal náhradní baterie, ty první došly po 10 minutách provozu). Okolo deváté odešel Skoky k mým rodičům domů (bydlí necelých 10 minut od Krčské nemocnice) a také u nich následující dvě noci spal.

Toho dne byl na porodním sále klid, dokonce jsem tam byla skoro celý den sama. K večeru pak byla přijata maminka, která porodila okolo půlnoci a ještě jedna, která porodila asi ve čtyři hodiny ráno. Asi v 10 hod. jsem dostala další injekci Plegomazinu na dobré spaní. Po těchto injekcích jsem měla strašné sucho v ústech, to se mi snad ještě nikdy nestalo. Občas jsem ani nemohla promluvit, protože se mi rty slepily k sobě a jazyk od horního patra také nešel odlepit. Vodu a čaj jsem pila na litry, ale nic nepomáhalo. Proto se mi nespalo zrovna nejlépe a i ta normální nemocniční postel moc pohodlná není, ale rozhodně je to lepší než porodní lehátko.

Večer mi sestra vzala krev na rozbor, jestli již ve mně náhodou nekoluje nějaká infekce, když mi odtekla voda. V průběhu noci mě chodili sestřičky kontrolovat, ale že tam byly tolikrát jsem si přečetla až z porodopisu. Když jsem náhodou byla vzhůru, tak si poslechli monitorem miminko, ale většinou jen zapsaly: 1.00 hod. - spí; 1.30 - spí; 2.00 - spí atd.

Všechno tedy mělo začít následující den.

Čtvrtek, 8. června 2000

Ráno v 6 hod. jsem si změřila teplotu, natočili mi další monitor a opět vzali krev. Před šestou jsem slyšela, že sestřička Lenka přišla do práce. Hned se ptala službu konající sestry, co se dělo v noci: "Jeden porod před půlnocí, jeden ve čtyři, jinak nic."

A Lenka se ptala: "A co paní Skokanová, ještě tu je?"

Sestra: "Jo, leží tu na pokoji."

Lenka: "No to mě zajímá!" A už za mnou běžela, zeptat se, jak se mi vede. :-)

V 7.15 přišel doktor. Vyšetřil mě (stav nezměněn), vložil mi tabletu na vyvolání kontrakcí do pochvy a 15-20 minut jsem měla zůstat ležet. Skoky přišel před osmou hodinou, a to už jsem začínala "něco" cítit. Jen mě trochu začalo pobolívat břicho, ale stačila jsem mu všechno vyprávět, co se dělo - nebo spíš nedělo. Skoky také poreferoval o tom, co večer dělal.

Před devátou hodinou ale začal být na sále dost velký "zmatek". Z toho, co jsem vyposlechla, snad přiváželi maminku, která čekala dvojčátka a měla se předčasně narodit. Všichni začali pobíhat a vše připravovat na komplikovaný porod. Sice pobíhali sem a tam, ale bylo to celé dobře organizované a každý věděl, co má dělat. V tuto chvíli jsme už byli v prostorách porodního sálu tři nastávající maminky a všechny tatínky bohužel museli kvůli tomuto komplikovanému případu "vyhodit" na nějaký čas ven před porodní sál. Když se situace uklidnila (asi za půl hodiny), tak mohl Skoky opět dovnitř a odvedli nás zpět na porodní box, který jsme už znali z předešlého dne. Já už měla kontrakce dost silné, ale stále jsem byla schopna vnímat, komunikovat a hlavně kontrakce prodýchávat - to bylo dobré.

To už se mi věnoval jen doktor, který byl u porodu samotného - pan doktor Tůma. Vyšetřil mě a hrdlo bylo otevřené na 4 cm. Řekla jsem si o velký míč, na kterém jsem chtěla zkusit sedět a pohupovat se. Lenka ho přinesla, položila na něj čistou roušku, abych neseděla jen tak na gumě. Skokyho poučila, že až na něm budu, musí mě držet, abych nespadla. Nakonec jsem se na něj ani neposadila, protože nezbyl čas a porod proběhl rychle.

Mezitím mi jiná sestřička píchla další injekci - trojkombinaci, v které bylo něco na otevírání hrdla děložního, uvolnění svalů a také tam bylo něco na tišení bolesti. Ještě si připravovala láhev infuze s oxytocinem, ale ta se teď nekonala, protože jsem odešla do sprchy (asi 9.45 hod). Ve sprše jsem strávila půl hodiny a musím uznat, že je to velice příjemná věc a dokonce i užitečná na otevírání. Když jsem se vrátila na porodní box, doktor hlásil při vyšetření 7 cm. Lenka mi zase připevnila na břicho sondy monitoru a ještě jsem měla být otočená na levém boku, to se mi tedy vůbec nelíbilo. Strašně mě tlačilo břicho, jak bylo natočené na straně,

trčelo ve vzduchu a sondy monitoru na něm. Řekla jsem Lence, jestli se nedá to břicho něčím podepřít. Vymýšlely s druhou sestřičkou všechno možné, co by se dalo přinést. Nakonec sebraly z pokoje, kde jsem strávila noc, koženkový podhlavník z křesla a hned jsme ho daly pod břicho - podstatně lepší než předtím.

V tuto chvíli injekce fungovala a mezi kontrakcemi jsem usínala. To, že tam například byla uklízečka a vysypávala odpadkový koš, vůbec nevím, to mi říkal až pak Skoky. Doktor mě opět vyšetřil (to už bylo asi 10.45 hod.) a nevěřila jsem svým uším, když hlásil, že už zbývá jen lem a za chvíli budeme skutečně rodit. Pořád jsem byla připojena na monitoru a strašně z toho bolelo břicho. Chtěla jsem, aby to sundali, ale to nešlo. Tak jsem aspoň pana doktora poprosila, jestli se ty pásy nedají trochu povolit, že to strašně škrtí. Doktor na to sáhnul, sám uznal, že to je trochu moc utažené a povolil to.

Když už zbýval k otevření jen lem, sestřičky začaly přinášet různé nástroje a potřebné věci, ještě mi stihly dát tu infuzi oxytocinu, která se před tím nekonala, já vydržela další dvě nebo tři kontrakce. Doktor se mě ptal, zda-li už necítím tlak na konečník, jako by se mi chtělo na stolici. Trochu jsem to cítila, doktor rychle sáhnul dovnitř a dostala jsem povolení při další kontrakci začít tlačit - branka už byla zašlá. Sestřičky mi ještě jednou mi poradily a připomněly, jak tlačit (pevně zavřené oči, brada na prsa, rukama jsem se držela za kovové tyče na lehátku u zadku) a sundaly mi brýle. Lékař mi zatím píchl umrtvující injekci, pokud by bylo zapotřebí nástřihu. Nakonec bylo na porodním boxu docela dost lidí - Skoky, doktor, dvě sestřičky a staniční sestra.

A bylo to tady - další kontrakce, mohla jsem tlačit. Je to podstatně lepší pocit, než jen v bolestech čekat, až se otevře děložní hrdlo. Člověk se aspoň cítí trochu užitečný a může sám něco dělat a "přispět" k narození miminka. Doktor mi roztahoval hráz a už hlásil, že vidí hlavičku. Začal mi docházet vzduch v plicích, tak jsem rychle vydechla, nadechla se a tlačila dál. Myslím, že to byla staniční sestra, kdo mi říkal, že si mám ještě krátce prodýchat, než začnu znovu tlačit. Příště jsem ji poslechla a opravdu to bylo lepší. Kdy mi doktor provedl nástřih hráze jsem vůbec nezpozorovala. Druhá kontrakce (nebo třetí - teď nevím) - hlavička se už drala ven, krátce jsem prodýchala a zatlačila znovu. A byla venku hlavička, bez přestání jsem tlačila dál a postupně vyšly ven ramínka a pak už tělíčko jen vyklouzlo. Podle Skokyho byla pupeční šňůra omotána pod rukou a snad i kolem krku - to nevím, tak daleko jsem bez brýlí neviděla (ale nenapadlo mě někomu říct, aby mi ty brýle nasadili…!). Jen jsem rozmazaně zahlédla, jak doktor miminko různě obrací, aby šňůru rozmotal. V tom okamžiku hlásila staniční sestra: "Je to kluk!" Bylo 11 hodin a 10 minut.

Adámek začal křičet a teď už jsme byli všichni moc šťastní. Odstřihli pupeční šňůru a Adámka odnesli na prohlídku do vedlejší místnosti. Skoky šel samozřejmě s ním.

Ještě vyšla ven placenta - jen jsem viděla, jak doktor "něco" vykrucuje a vytahuje ven (pořád jsem neměla ty brýle!). Skoky se za chvilku vrátil zpátky a nesl Adámka v náručí - nádherný pohled. Položil mi ho na břicho a sestřička pomohla Adámkovi se poprvé přisát k prsu. :-)) To už mě pan doktor zašíval a popovídali jsme si s ním o všem možném. Tedy hlavně Skoky si popovídal, já jen koukala na Adámka a nemohla se vynadívat…. Adámka si asi za 5 minut sestra odnesla a umyla ho. Potom nám ho zase vrátili a v porodním boxu jsme strávili se Skokym a s Adámkem asi tři čtvrtě hodiny. Dětská sestra odnesla Adama na šestinedělí a my jsme byli v porodním boxu ještě asi hodinu do povinných dvou hodin po porodu.

Následoval i můj převoz na šestinedělí. Chtěla jsem na nadstandardní pokoj, bohužel byly všechny plné. Zařadili mě na seznam, snad se další den něco uvolní. Odvezli mě výtahem o patro výš na "normální" šestinedělí, ale na pokoj už se mnou Skoky nemohl. Nějaký čas jsem byla v posteli a pak jsem mohla vylézt z postele a šla jsem se za dohledu ženské sestry osprchovat. Chodilo se mi docela dobře, jen se mi postupně ve sprše začalo zatmívat před očima a hučet v uších. Stačilo, abych se předklonila a tlak se zase vyrovnal a bylo to dobré. Stále se mi ale chtělo strašně pít a měla jsem vyschlo v ústech. To bylo také z velké části způsobeno injekcemi Plegomazinu, které jsem dostala předešlý den - alespoň podle sestřičky.

V pět odpoledne přišla návštěva a Adámek byl poprvé představen rodině. Samozřejmě, že přišel Skoky, ale přivedl s sebou ještě moje rodiče a švagrovou Jitku. Poté, co "doobdivovali" Adámka, ženská část delegace začala obdivovat mě, jak je možné, že můžu takhle dobře chodit a dokonce si i sednout na lavici, zvláště, když jsem byla šitá… ;-)

Skokyho rodiče přijedou na návštěvu za vnoučkem tento víkend, tak ho uvidí brzy také.

Na šestinědělí jsme strávili s Adámkem čtyři dny a v pondělí 12.6.2000 jsme byli propuštěni domů. Dětské sestřičky byly velice milé a příjemné a hlavní snahu opravdu věnovaly kojení. Snažily se, aby každá maminka uměla dobře kojit. Takže ke mě sestřička klidně a s úsměvem přišla i ve dvě v noci, aby dohlédla, jestli správně kojím. :-)

Ke konci týdne bylo strašně moc porodů a v Krči začali mít problémy s místem. Místo na nadstandardu se pro mne druhý den neuvolnilo, tak jsem řekla, aby mě už z pořadníku škrtli a zůstala jsem na běžném oddělení celou dobu pobytu - a byla jsem spokojená i tak. Do Krče se sjížděly maminky, které měly původně namířeno do Motola, a proto to v neděli dopadlo tak, že byl vyhlášen "stop-stav" - už opravdu nebylo maminky kam umisťovat. Podle sestřičky měli za Motol asi 25 maminek a už museli umisťovat maminky s miminky dokonce i na JIPku a další oddělení, jen aby je mohli přijmout.

Adámek se tedy nakonec narodil, kdy on sám chtěl a vůbec mi nevadí, že to nebylo v Motole, ale v Krči. I tam to bylo příjemné a se Skokym jsme byli velice spokojeni. Strava tam sice není nic moc, ale já sním skoro všechno, vybíravá v jídle nejsem. Jednou ale kuchař nějak přesolil rýži, to jsem poznala i já… asi byl ten kuchař moc zamilovaný. ;-)

Moc rádi bychom se Skokym a s Adámkem poděkovali všem, kteří se o nás v Krči starali. Hlavně děkujeme panu doktorovi Tůmovi, který na nás byl stále příjemný a milý, porod vedl moc dobře a hlavně mě také dobře zašil. :-) Ten nafukovací kruh, který jsem si šla dodatečně koupit a přibalila si ho do tašky, jsem ani moc nepotřebovala. Použila jsem ho asi jen dvakrát na oběd, ale snad ani to nebylo nutné. Zvláštní poděkování patří také dětským sestřičkám a jejich snaze naučit maminky správně kojit.

Adámek Skokan se tedy narodil 8.6.2000 v 11 hodin a 10 minut dopoledne. Měřil 54 cm, vážil 3.930 gramů, obvod hlavičky 37 cm a Apgar skóre (v 1., 5. a 10. minutě života) měl 9, 10 a 10. :-)))

Večer následovala rodinná oslava, já jsem to jen viděla natočené na kameře - zajímavá podívaná… Vlastně probíhaly oslavy dvě - 8.6.2000 bylo i desáté výročí svatby mého bratra a švagrové. :o)