Štěstí nemusí být úplně dokonalé

Kamarádky říkají, jak bylo úžasné, když jim sestřičky donesly miminka právě narozená a položily jim je do náruče. Že na ten pocit nezapomenou. Já jsem našeho chlapečka neporodila, ani mi ho nedala sestřička v porodnici čerstvě narozeného. Honzíka jsme si vzali z kojeneckého ústavu. Ten pocit se nedá popsat. Šla jsem se s manželem podívat na ty dětičky, které nemají mámy a táty, když jsem spatřila hnědookou tvářičku, která se na mě tak smutně dívala. Ony se tak všechny děti upřeně dívaly, ale já jsem od první chvíle věděla, že chci právě toto.

Paní ředitelka nám slíbila rychlou adopci, takže jsme našeho kloučka měli doma co nevidět. Pro mě to byla ta nejkrásnější, nejúžasnější, nej...chvíle života, kterou jsem si mohla přát. Za tři měsíce po požádání a sepsání všech papírů a běhání po úřadech jsme se dočkali té nej chvíle, když jsme si odnášeli ten dvouapůlletý poklad. Našeho přenádherného kloučka s hnědýma očima - Honzíka.

S tím štěstím však narůstal strach. Bála jsem se, jestli mu nebude zima, zda mu nemůžu nějak ublížit. Manžel mi ale moc pomáhal se vším, co bylo potřeba. Pro mě je to opradu největší štěstí a radost, když vidím, že se Honzík směje, když mne pohladí a řekne: "Mámo, mám tě lád!"

Někdo mi říká, jak můžu být šťastná, když Honzík vlastně není náš, ale on je náš i přesto, že jsem ho neporodila a neměla v náručí narozeného, že jsem necítila první jeho pohyby v bříšku...Štěstí přece nemusí být úplně dokonalé! Jsem moc ráda za to, že můžeme Honzíka mít a za to také moc děkuji kojeneckému ústavu v Kroměříži. Zkrátka někteří lidé mít vlastní děti nemůžou, ale to nemění nic na tom, že děti mají. Moc ráda vám napíšu další pokroky, které náš Honzík dělá.