Jak se rodí doma na Spálence

S manželem jsme první dítko, dceru Danicu, přivítali na svět v Boskovické porodnici …

Porod byl po termínu, indukovaný, ale vzhledem k tomu, co se mohlo všechno přihodit (jak jsem se později dočetla), proběhl porod bez komplikací. Indukce v 7.45 - čas narození 15.05. Byl to klasicky lékařsky vedený porod, se zásahem lékaře a s porodní asistentkou. Takže jsme se nevyhnuli ani klystýru ani holení, ani monitorování dítěte, ani protržení plodového vaku a nastřižení hráze … prostě bylo to naše první miminko, tak jsme nepřemýšleli, že by se bez toho porod mohl vůbec obejít …

Na oddělení šestinedělí jsem se musela trošku prát o to, aby mi dceru nebrali, kdy se jim zachce, a aby mě ji neustále nepřikrmovali, i když už mlíko bylo na cestě.

Asi jsem se do jejich paměti zapsala dobře, protože když jsme zde rodili naši druhou dceru Deborku, tak už si to nedovolili. Druhý porod se rozjel sám 5 dní před termínem. Malé bolesti mi začaly v 2.30 ráno, do porodnice jsme odjeli ve 12.00 hodin, kdy byli bolesti po 5 min. a malá se narodila ve 12.55. Dobře načasovaným příjezdem do porodnice jsem se vyhnula klystýru a tentokrát i nástřihu. Ale samozřejmě mi porodní asistentka praskla vodu …

Malou jsem přikládala hned po porodu k prsu a až na monitorování a porodní polohu v leže na zádech jsem prošla bez komplikací další porodem …

Naše třetí holčička se narodila až po našem přestěhování do Jižních Čech. Tou dobou ještě fungovalo soukromé sanatorium v Táboře, kde jako porodník pracoval i můj gynekolog (on i jeho manželka jsou našimi přáteli). Takže volba místa porodu byla jasná. Porodní bolesti mi začaly kolem 13.00 hod. Do porodnice jsme přijeli asi v 19.30 (pan doktor zrovna koukal na zprávy), kdy stahy byly po 5 minutách. Řekla bych, že cestou autem se kontrakce trochu zpomalily, ale pan doktor mi zase píchl vodu, takže se rodilo dál a naše Dorotka v 20.30 spatřila světlo světa.

Tím, že u porodu byl člověk, kterého jsem znala, tam byla úplně jiná atmosféra, malá ani moc nebrečela a hned se krásně přisála. Opět jsem se nevyhnula protržení vaku a holení. Nedošlo na klystýr a nástřih taky ne … Ani tentokrát jsem se nemusela prát o svoje dítě, ale bylo mi bylo moc líto, že nemůžu být hned s miminkem doma (později jsme se dozvěděli o možnosti ambulantního porodu, které jsme mohli využít) a musím noc co noc koukat do cizích oken.

A tenkrát se zrodila myšlenka, že až budeme mít další miminko, tak bychom to s manželem chtěli trochu jinak …

Když jsem zjistila, že jsem počtvrté těhotná, byla jsem moc šťastná. Ale informace o možnosti volby místa porodu jsem začala zjišťovat až někdy v šestém měsíci na internetu. Stahovala jsem články a společně jsme je s manželem četli a najednou nám bylo jasný, co chceme. Tentokrát bychom chtěli naše miminko přivést na svět doma.

Já jsem se chtěla vyhnout zasahování zvenčí a brát porod, jako něco úplně přirozeného, co žena zvládne sama bez pomoci lékaře.

Nechtěla nikam odjíždět, nechtěla jsem si zase nechat pustit vodu, nechtěla jsem se ovládat, abych nikoho nerušila, nechtěla jsem, aby mě někdo kontroloval, jak se otvírám, nechtěla jsem rodit v leže na zádech, nechtěla jsem, aby mi miminko hned odstřihli od pupeční šňůry, nechtěla jsem, aby ji měřili a vážili, kapali do očí, odsávali vodu z nosu a pusy. Nechtěla jsem, aby mi ji po přiložení k prsu zase odnesli, abych si mohla odpočinout, nechtěla jsem mít strach spadnout z nemocniční postele, nechtěla jsem být sama a koukat do cizích oken, nechtěla jsem děti připravit o možnost být hned se mnou a s dalším sourozencem …

Přála jsem si, pokud bude všechno probíhat bez problémů, porodit sama s manželem, svým tempem, způsobem i v poloze, která mi bude vyhovovat a být hned po porodu se svým miminkem i svojí rodinou ….

Kromě článků na internetu jsme sbírali také informace v knížkách, např. Možnost volby, Porod doma, Znovuzrozený porod a ve velice dobré knížce Zdravé těhotenství a přirozený porod (z té jsme čerpali jak v těhotenství, tak během porodu a taky v šestinedělí).

A taky nás zajímaly konkrétní zkušenosti těch, kteří si to už prožili. Telefonicky jsme to probírala s jednou internetovou kamarádkou z Kladna, pak jsme se osobně setkali s manželi z Třebska, kteří bydlí nedalo od nás. S nimi jsme probrali všechno od začátku do konce a od konce na začátek … radili jsme se s nimi během porodu, a samozřejmě i po tom … jsou to naši dobří přátelé:

Ještě jsme se chtěli setkat s jedněmi doma rodícími rodiči z Budějovic, ale to už jsme časově nestihli …

A teď konečně k mému těhotenství a samotnému porodu …

Těhotenství bylo od začátku bez problémů, až později se mi trochu zvedla hladina cukru, takže jsem asi 2 měsíce před porodem úplně přestala jíst cukr a sladké. Ale zdraví miminka pro mě bylo důležitější. Sice jsem přibrala jen 8 kilo, ale nějak nebylo z čeho …

Čas utíkal, bříško rostlo, kolem 37. týdne už byla hlavička opravdu dole v pánvi, což jsem pociťovala nejlíp při chůzi a taky jsem pak spávala s polštářem mezi kolenama.

Nepravidelné předporodní stahy jsem měla už v 38. týdnu, ale nevěnovala jsem tomu velkou pozornost, protože to ještě nebylo k tomu ... Navíc mi můj gynekolog řekl, že děložní krček je nezměněný … Tak jsem dál pila maliníkový čaj, masírovala hráz a čekala, co bude …

Taky jsme ve zdravotnických potřebách nakoupili všechny potřebné věci pro porod doma.

V 39. týdnu, 7.března, jsme měli jet zase na kontrolu, ale byla u nás děsná chumelenice, takže jsem volala doktorovi, že nepřijedeme, ale že je všechno v pořádku a na porod to opravdu nevypadá …

Ve středu 8.3. ráno, teda kolem půl jedné v noci, mi začaly silnější stahy, zatím po 30 minutách, ale nechala jsem to být, s tím, že z toho zase nic nebude … až když začala odcházet hlenová zátka, tak jsme si říkala, že to třeba do večera bude.

Kolem třetí ráno byly stahy po 20 minutách, ale ještě pořád jsem mohla pospávat.

Kolem osmé ráno intervaly začaly zkracovat a kolem desáté už byly jenom po 10 minutách. Zatím o tom věděl pořád jenom manžel, jeho rodičům jsme to ještě neřekli. Ale musela jsem holt každou chvíli odcházet prodýchávat bolesti, aby nic nepoznali … Taky mě už od rána zlobil průjem (tělo se asi přirozeně čistilo a chystalo na porod)

V poledne jsem se ještě najedla (což byla chyba), snědla jsem spoustu mrkve, no prostě na ni byla chuť a stahy byly po 7 minutách. V půl jedné jsme se s manželem domluvili, že se půjdeme ještě projít ven. Tak jsem oblíkla děti a šli jsme. Musím přiznat, že to moc nešlo, stahy se zkrátily na 5 minut, takže jsem pořád stála v předklonu a funěla, jak lokomotiva.

Naše nejmladší dcera se po mně začala hned opičit v domnění, že cvičím …

Tenkrát ještě z mojí strany přišla otázka, jestli to opravdu zvládnu, když mi nikdo nebude říkat, jak mám tlačit. Manžel mě ujistil, že to docela určitě poznám, nebudu první ani poslední, kdo to zvládl.

Ještě jsme taky venku potkali manželova tatínka a zrovna v nevhodnou chvíli se mě začal ptát, co mi je, tak manžel mu řekl, že mi je špatně od žaludku. V podstatě ani moc nelhal, protože mi bylo po té mrkvi fakt zle a měla jsem pocit, že snad budu zvracet.

Kolem půl druhé jsme doslova přilezla domů, myslela jsem si, že se ještě půjdu umýt, ale už to fakt nešlo … bolesti byly po 3 minutách. Děti jsme poslali k babičce a už jsme jí konečně řekli, že rodíme. Nejdřív se jí udělalo mdlo a pak se celou dobu modlila, aby to dobře dopadlo. A to my taky.

V půl druhé už byly bolesti po 2,5 (měřeno mým manželem, který si dělat záznamy na PC).

To už šlo vážně to tuhého ... ulevovala jsem si ve stoje a pohupovala pánví … taky v kleče a "zvesela" jsme křičela Á-á-á-á-á-á-á-á (což bych si v porodnici nedovolila). Ale bylo to fakt ulevující si zakřičet, než to v sobě dusit a samotný Á-á-á znělo líp než A-u …

Cítila jsem se hrozně svobodně, že si můžu dělat, co chci a nikdo až na manžela mě nepozoruje, nekontroluje, nemonitoruje, neprohlíží jak se otvírám …

Dokonce jsem "tančila" něco jako břišní tance a dál pohupovala pánví ... Musím říct, že v téhle fázi už opravdu nějaké racionální myšlení nefunguje …. Už jsme vnímala jen bolest a to jak se s ní vypořádat …(stahy byly po 1,5 minutě dlouhé 1,5 - opět měřeno manželem, já bych nebyla schopná).

Najednou jsem měla pocit, že musím tu bolest překonat úplně jinak a začala jsme tlačit směrem dolů, jako kdybych chtěla na malou i velkou zároveň. A bylo to mnohem snesitelnější.

Potom jsem zase začala vnímat, co se kolem mě děje a začala jsem cítit, jak hlavička leze ven.

V tu chvíli jsem stála opřená o manželova ramena, on seděl na posteli … Když jsem mu to řekla, tak povídá, že mám pravdu, že už hlavičku vidí. Ještě pořád byla ve vaku… tak mu říkám, že ještě zaleze… a taky že jo …

Manžel mi povídá: "Teď musíš počkat, já musím jít pro velký polštář (asi před deseti minutami ho oblíkal do igelitu) … tak jsem čekala … v mžiku byl zpátky.

Jak přišel další stah, tak jsem zatlačila a praskla voda (polila manželovi ponožky). Zatlačila jsme podruhé a pořádně, protože jsem cítila, jak jde hlavička ven a jak vyklouzla, tak vyjelo hned i tělíčko a manžel malou zachytil a položili jsme ji na polštář.

Očekávala jsem, že budu mít při tlačení miminka ten šílený tlak v hlavě a celém těle, jako u předchozích porodů, ale nestalo se tak. Myslím si, že to bylo pravděpodobně polohou při porodu (první tři děti jsem rodila v leže na zádech) a tentokrát jsem poprvé rodila ve stoje a šlo to krásně. A naprosto jsem vnímala, co se děje, takže už chápu, že ženy jsou schopny porodit i samy …

No, já jsem si pak sedla a dala miminko na bříško. Pupeční šňůra byla dost dlouhá a nikde ji malá neměla obmotanou … Manžel šel shánět po domě gumičky na podvázání pupečníku, nůžky a líh (nějak nepředpokládal, že to půjde tak rychle, ale ono je na všechno spousta času, takže není kam spěchat.)

A já jsme si mohla vychutnat ten pocit, že jsme to zvládli a prohlížet si naše děťátko a poslouchat ho jak bublá a chroptí u mě v náručí… Manžel nějaké gumičky našel, nůžky taky, ale líh nenašel, tak to pak máčel ve slivovici.

Pupečník jsme asi po půl hodině na dvou místech podvázali a přestřihli.

Pak se přišly podívat naše holky … moc se jim sestřička líbila.

Samantičku jsme zabalili do plínky a zavinovačky. Já jsme se převlíkla a přesunula se ze země na postel a dala si malou k prsu. Pěkně se přisála a pak ještě několikrát a vydatně. (večer pokakala a umývali jsme z ní smolku v kyblíku.)

Po porodu jsem čekala, že přijdou ještě nějaké stahy pro porození placenty, ale nakonec jsme volali kamarádce, co rodila doma a ta nám řekla, že ji v podstatě musím vytlačit sama.

Takže jsme si dřepla a zatlačila a placenta krásně sama vyšla ven. Byla celá, borůvkový koláč se vším všudy: vytlačila jsem ji necelou hodinu po porodu.

Poporodní bolesti při kojení byly fakt krutý. Náš gynekolog nám poradil studený obklad, ale jak jsem si ho dala na břicho, tak jsem okamžitě dostala zimnici a udělalo se mi zle od žaludku a musela jsem zvracet. Takhle jsme to zkusili dvakrát a pořád špatný. Pak jsme si u I. Stadelmann (Zdravé těhotenství a přirozený porod) přečetli, že se má dávat obklad teplý a musím říct, že to bylo daleko příjemnější, ale najíst jsem se byla schopná až druhý den ráno …

A čekala nás první noc s novorozencem (v porodnici mi miminko vždycky na noc vzali).

Malá pila často, ale vůbec nebrečela, nakojila se a zase spala. A ani později jsem s ní nezažívala takový hrozný noci jako se svými první dětmi v porodnici (to mimča skoro nespala, brečela a já s nimi pochodovala v náručí, aby se trochu uklidnila).

Asi ten pohodový porod má opravdu něco do sebe … a navíc už po několika hodinách jsem byla schopna říct, že bych rodila klidně znovu …

Později jsem zjistila, že jsme si termín na MDŽ vypočítali už dříve s manželem podle předchozích těhotenství. Tak jsme se pěkně trefili.

Samantičku přijela v pátek prohlídnout dětská doktorka, která byla hrozně milá a připadalo mi, jako kdyby čerstvého novorozence prohlížela denně …

Pokud jde o úřední věci, tak manžel volal druhý den po porodu na matriku v sousední vesnici. Matrikářka nejdřív nevěděla, co s tím, takže manžel ji dal kontakt na matriku v Trhových Svinech, kde měli už zkušenost díky Johance Kubánové. Asi se nějak domluvili, protože další týden jsme šli podepsat Oznámení o narození dítěte. To už byla matrikářka v pohodě a přišlo mi to jako něco naprosto normálního oznámit, že se nám doma narodilo miminko.

Další týden jsme si už vyzvedli rodný list a bylo nám přidělené rodné číslo. Takže potom jsme už vyřizovali úřady, doktory …každopádně jsme ráda, že jsme to tak oddálili a mohli jsme prožít 14 klidných dní s naším novorozeňátkem.

Většinou všem říkáme na rovinu, že jsme rodili plánovaně doma … nejkrásnější reakce byla mojí kamarádky, když mi řekla: "A to jako jde porodit bez doktora?"

Jde to … a pro mě a mého manžela to byl krásný a nezapomenutelný zážitek a jsme moc rádi, a děkujeme Bohu, že se nám to na počtvrté poštěstilo.