tisk-hlavicka

Rodič jako diagnostik a terapeut IV

8.12.1999 Mertin Václav Portál 9 názorů

Rodiče se doma s Ivanem poměrně hodně učili. Jenže on ve škole při zkoušení neodpovídal, tvářil se, že látku vidí poprvé v životě, zadané úkoly neplnil. Co bylo dál?

Po nějaké době začal „zpestřovat“ vyučování a zejména každé zkoušení nějakou nehorázností. Když za to dostal poznámku, tvářil se prý neobyčejně zpupně. Paní učitelka usoudila, že se doma vůbec nepřipravuje, a navíc je nevychovaný. Vzhledem k tomu, že nepomáhaly ani poznámky, domluvy, rozhovory s rodiči, přišlo na řadu napomenutí třídního učitele. Přitom následné psychologické vyšetření ukázalo, že Ivan měl sníženou úroveň rozumových schopností a svou neschopnost zvládnout učivo, osobní nejistotu, pocit méněcennosti vyvažoval agresivitou a šaškováním. Ani při adekvátním pedagogickém přístupu by nebyly jeho školní výkony moc dobré, je však velká pravděpodobnost, že by se potíže s chováním nevyskytovaly v tak velké míře.

Chybná diagnóza

Jenže paní učitelka (částečně i rodiče) udělala zkrátka špatnou diagnózu a následkem této první chyby dělala další v přístupu k Ivanovi i v hodnocení jeho reakcí.

Ani rodičovské diagnostice se nemůže vyhnout problém, který jsem popsal, a který straší zejména lékaře. Jde o chybnou diagnózu. Existují dva typy chybné diagnózy:

a) falešně negativní – domníváme se, že je všechno v pořádku, že dnešní potíže jsou banální a přejdou časem samy a přitom se jedná o závažnější problém, nemoc, postižení.

b) falešně pozitivní – diagnostikujeme nemoc, postižení, a problém není tak vážný, jak se nám jeví.

Jaké následky hrozí dítěti v případě první chyby, tedy když nepoznáme poruchu? Rozšiřme si výše uvedený případ. Dítě je označováno jako líné, nevychované, učitelka se na rodiče dívá skrz prsty, s nedůvěrou, totéž ovšem platí i pro rodiče, požadavky na dítě zůstávají prakticky stejné (je zdravý, tak jaké úlevy), podobně stejné zůstávají i používané vzdělávací metody. Za neustálé neúspěchy a stereotypně se opakující přestupky proti pravidlům přicházejí poznámky, špatné známky, kritika i výčitky. Často můžeme slyšet povzdechnutí: „Kdyby se trochu snažil nebo kdyby s ním doma něco dělali, musely by být výsledky lepší,“ ale z druhé strany také: „Kdyby měl lepší učitelku!“ Rodiče i učitelé svými nepřiměřenými požadavky a přístupy dítě trápí a protože toto trápení nepřináší žádané výsledky, nezbývá, než aby bylo ještě silnější.

Nakonec zpravidla vychovatelé rezignují, dítě odepíší nebo z něj udělají černou ovci rodiny. V lepším případě rezignují na školu i na vzdělání a energii dítěte investují do jiných oblastí – do sportu, do uměleckých činností, do rozvoje manuálních dovedností. Bohužel, řada dětí je v takovém případě ponechána svému osudu.

Přestože se to nezdá, ani druhý případ chybné diagnózy nemusí zůstat bez nepříznivých následků. Již v minulých dílech jsem se zmínil, jak nás bezvýhradné spolehnutí na odborníky může dovést k úplné pasivitě a rezignaci na vlastní schopnosti a dovednosti. Totéž můžeme pozorovat u některých dětí, když je u nich diagnostikována např. lehká mozková dysfunkce nebo dyslexie. Nezdá se však, že by samotná pedagogická a psychologická opatření, která jsou následně v tomto případě uplatňována, mohla nějak poškodit zdravé dítě. Nejrůznější jazykové hry, podpůrná cvičení, relaxace, úpravy režimu jsou opatření, která s úspěchem používáme i v běžné výchovné praxi.

Mnohem méně příznivé je, jak takto označené dítě nahlíží samo na sebe. Mívá pocit, že něco nezvládne, že se to nenaučí, že se s tím stejně nedá nic dělat. Vždyť na to má i doklad. Může se nakonec pokládat za neschopné ve všech oblastech.

Stejně nepříznivé následky může mít, jak na takto označené dítě pohlíží okolí. To se na ně sice většinou nezlobí, moc je nezatěžuje, ale také od něho moc neočekává, zkrátka ve všech směrech na ně bere ohled. Za nějaký čas se očekávání naplní, dítě se sníženým nárokům přizpůsobí, samo nic nedělá, nesnaží se, nebojuje s potížemi. Diagnóza nemoci, poruchy tak poněkud zbavuje dítě i jeho okolí zodpovědnosti za vlastní osud. Vím, že tento průběh není univerzální, ale učitelé i pracovníci poraden by potvrdili, že rozhodně nejde o výjimku.

V pedagogice a psychologii neexistuje stoprocentní jistota diagnóz. Není to jen proto, že jako odborníci jsme nedokonalí, nebo že naše nástroje jsou snad špatné, ale zejména proto, že psychologické a pedagogické problémy jsou jiné povahy než problémy např. medicínské. Nikdo si netroufne pochybovat o diagnóze např. zlomené ruky. A i kdyby přece, tak rentgen nám dovolí nahlédnout do těla a vše je jasné. Ale co v případě takových poruch, jako jsou např. lehká mozková dysfunkce nebo dyslexie? Žádný psychologický nebo pedagogický rentgen nám neumožní objevit dyslexii. Dokonce ani medicína nám zatím v těchto případech nepomůže. Jediné, co víme, je, že dítě čte hůře než jeho vrstevníci, že je čtení nebaví, že se učí číst velmi obtížně, že je živější než druhé stejně staré děti.

Diagnóza v psychologii a pedagogice

Také proto se v těchto oborech vyskytuje množství leckdy protichůdných názorů, proto se může zdát, že co odborník, to poněkud odlišný názor na zjištěné potíže.

Proto bych doporučoval, abyste i v případě, že jste si diagnózou jisti, že ji máte potvrzenou odborným pracovištěm, nechali nějaký prostor pro alternativní vysvětlení. Stále je žádoucí zkoumat další možnosti a vážně se zaobírat důkazy, které nám nezapadají do původního obrazu diagnostikované poruchy.

Diagnóza v psychologii a pedagogice představuje pokus, který je třeba neustále prověřovat a dále zkoumat. Podstatná je samozřejmě aktivita, která na každou diagnostickou hypotézu navazuje. Nejsem sám, koho trápí, že nejlepší úmysly pomoci dítěti s problémy se v dlouhodobém pohledu mohou obrátit v neprospěch dítěte. Co úsilí stálo přesvědčit učitelskou i rodičovskou veřejnost, že děti, které zlobí, nemusejí být nevychované, že děti, které píší s chybami, nemusejí být lajdáci! A vzápětí se ozývají stejně silné hlasy, které uvádějí, že to nemusí být jen ku prospěchu dítěte, že diagnóza poruchy „pomáhá“ dítěti k větší pasivitě a nečinnosti a že tudíž poruchu zhoršuje.

Jasně se ukazuje, že pro dítě je nejdůležitější, abychom mu s řešením problému pomáhali. Ve většině případů to totiž samo nedokáže. Jestli je k tomu potřebná diagnóza nebo ne, je druhotné a pro dítě nepodstatné. Instituce, jako je škola, diagnózu k poskytnutí pomoci do určité míry potřebuje, rodiče mohou odpovídajícím způsobem pomáhat bez diagnózy. Zřetelně tento přístup vystoupí do popředí, když zvažujeme pomoc dětem, které mají vzdělávací problémy, ale nesplní kritéria pro přidělení diagnózy. Co má být pro poskytnutí péče důležitější? To, že dítě potřebuje pomoc nebo splnění formálních kritérií? Alespoň pro rodiče musí být odpověď jednoznačná. I některé zahraniční školské systémy zkoušejí v poslední době poskytovat pedagogickou pomoc dětem s problémy bez formální diagnózy.

Jak mají rodiče diagnostikovat specifické poruchy učení?

Mezi specifické poruchy učení (SPU) patří dyslexie (problémy v osvojování čtení), dysortografie (potíže v pravopisu), dysgrafie (problémy v samotném psaní) a dyskalkulie (problémy v počítání). V současné době je v našem školství evidováno téměř pět procent dětí s některou diagnózou SPU.

Základní příznaky, které jsou obtížně k přehlédnutí, jsou výrazné potíže ve čtení nebo při psaní a počítání. Dítě se obtížně učí číst, čte pomalu, brání se čtení..., a podobně i v dalších oblastech.

Rodiče někdy soudí úroveň dítěte v těchto oblastech podle sebe, podle vlastních zkušeností nebo podle výsledků starších sourozenců dítěte... To je pak vede k tomu, že přeceňují nebo podceňují konkrétní dovednosti. Setkal jsem se v poradně s chlapcem, který měl opravdu minimální školní znalosti. Jeho rodiče nemohli pochopit, co proti jeho dovednostem škola stále namítá. Oba byli prakticky negramotní a chlapec uměl mnohem víc než oni. Opačný problém vznikl v rodině dvou vysokoškolsky vzdělaných rodičů. Syn poněkud zaostával za jejich očekáváním a navíc výkonnost šikovné starší sestry zesilovala dojem, že bratr je opožděný. Nic z toho nebyla pravda. Ve škole dokonce patřil mezi první třetinu třídy.

Rodiče by měli mít představu, jak čtou vrstevníci. Určité informace získáme i z publikací, zejména z metodických příruček ke konkrétním učebnicím nebo ještě lépe z programu, podle kterého se dítě ve škole vzdělává. Při jejich četbě si uvědomíme to, na co zapomínají někteří rodiče a bohužel i učitelé, že totiž dítě chodí do školy, aby se tam postupně učilo a ne aby všechno hned umělo. Na osvojení základních dovedností dávají tyto programy poměrně dost času a nenutí dítě, aby umělo všechno dokonale za pár dní.

Někdy je ale opravdu velmi těžké rozhodnout, zda se už jedná o problém, či poruchu nebo zda jde o běžné „potíže růstu“. Bohužel učitelé nejsou vždy dobří informátoři, protože výkonnost konkrétního dítěte posuzují téměř výlučně ve vztahu k ostatním dětem ve třídě, což může být zavádějící. Může se stát, že paní učitelce se sejde třída šikovných čtenářů, takže běda dítěti, které startuje pomaleji.

Druhá podmínka pro přidělení diagnózy SPU je, že dítě disponuje normální inteligencí. Domníváme se, že u dítěte s mentálním postižením je pravděpodobnost výskytu specifické poruchy učení mizivá. Rodiče zpravidla nemívají standardizované testy inteligence. Jestliže se však jejich dítě vyvíjí jako ostatní děti, přibližně ve stejné době chodí, mluví, bere do ruky tužku, pamatuje si básničky, umí si hrát s ostatními, chápe pohádky v televizi, pak zcela určitě není mentálně retardované a jeho intelekt je normální.

Další podstatnou podmínku pro přidělení diagnózy SPU představuje výrazný rozpor mezi normální inteligencí a výrazně sníženou výkonností v konkrétní oblasti. Stručně řečeno: příliš nás nepřekvapí, když dítě s podprůměrnou úrovní rozumových schopností čte na trojku, ale nechápeme, proč čte na trojku dítě s výrazně nadprůměrnou inteligencí. V tomto případě je požadován rozdíl přibližně 20 – 25 bodů ve výsledcích standardizovaných testů inteligence a např. zkoušky čtení. K této bodové přesnosti se rodiče dopracovat nemohou, ale na odhad velkých rozdílů jim síly určitě postačují. Rodiče mají právo zeptat se v odborné instituci, jak velký rozdíl byl při vyšetření zjištěn.

K přidělení diagnózy SPU je nezbytné, aby dítě mělo dostatečnou výukovou příležitost. Tím se rozumí, že chodí pravidelně do školy a je vzděláváno přiměřeně kvalifikovaným způsobem. Týdenní nemoc jistě nezpůsobí zásadní zaostávání, nicméně delší hospitalizace nebo dvě tři angíny v krátkých intervalech po sobě mohou způsobit značné mezery. Stejné potíže může u některých dětí vyvolat dvojí či dokonce trojí výměna učitele během jednoho roku. Pak není příhodné spekulovat o specifické poruše učení, nejdřív musí škola pomoci dítěti dohnat chybějící dovednosti. Potíže v jednotlivých předmětech nesmějí být prvotně způsobeny tělesným nebo smyslovým postižením.

Setkal jsem se s dítětem, které bylo nepříznivě hodnoceno za špatné písmo přesto, že trpělo lehkou formou dětské mozkové obrny a úhlednější písmo bylo nad jeho možnosti. Takové dítě si zasluhuje ohledy vzhledem k dětské mozkové obrně, ale nejedná se o specifickou poruchu učení.

Mezi další kritéria patří i to, že potíže se v konkrétní oblasti vyskytují od počátku školní docházky nebo některé signály jsou patrné dokonce už v předškolním věku. Navíc, k odstranění potíží nestačí, že se s dítětem více učíme. Pokud se vám zdá, že to, co uvádím, je moc komplikované a že vlastně jako rodiče žádnou diagnózu nepotřebujete, tak máte i nemáte pravdu. Vaše dítě chodí do školy a ve školském systému musí žák splnit uvedené podmínky, pak dostane oficiálně příslušnou diagnózu a je mu poskytována (nebo by měla být) náležitá speciálně pedagogická pomoc. Má také nárok na případné úlevy a úpravu přístupu ze strany učitele. Bez splnění výše uvedených podmínek nemůže být diagnóza uznána. Rodiče by měli znát postup, aby případně sami mohli zkontrolovat, jestli vše probíhá tak, jak má. Na druhé straně, jak jsem již uvedl, z hlediska vlastní pomoci dítěti tuto diagnózu rodiče vůbec nepotřebují.

Samotná diagnóza ještě nikoho číst, psát a počítat nenaučila.

Co rodiče potřebují, je přesně vědět, co dítěti nejde a pak hledat způsob, jak mu pomoci. Důležité jsou postupy, které podporují normální čtení, psaní a počítání. Mnohé nasvědčuje tomu, že děti trpící SPU se učí prakticky stejně jako děti běžné. Jen ke zvládnutí některých dovedností, které se běžné děti naučí téměř bez našeho povšimnutí a bez speciálního učení, děti s SPU vyžadují mnoho úsilí, cvičení a pomůcek. Ale jinou cestou než běžní čtenáři nejdou.

Rozepisovat se o tom, co dělat s dětmi, které mají SPU, je možné, ale nestačilo by k tomu celé číslo Děti a my. Naštěstí dnes existuje množství srozumitelné literatury. Osobně bych doporučil Poruchy učení od speciální pedagožky O. Zelinkové, které opakovaně vycházejí v nakladatelství Portál a nejrůznější cvičení a pracovní listy od stejné autorky.

Jak dítěti pomoci

Bez dobrého porozumění, bez správné diagnózy je mnohem obtížnější hledat východiska a dělat nápravu. Je to pak hra na náhodu. Něco zkusíme a ono to vyjde. Nebo také ne.

Pokud však skončíme naši pomoc tím, že dítěti přidělíme diagnózu a případně jako odborníci napíšeme zprávu do školy, je celá naše odborná diagnostika k ničemu.

Přiznám se, že bývám velmi rozpačitý z rodičů a učitelů, kteří ode mě chtějí pouze „papír“, kde bude napsáno, že dítě je např. dyslektik. Pak prý nebude muset dostávat pětky a učitel bude krytý před inspekcí. Smutno je mi z toho, že ani jedna strana vlastně nechce nic moc s dítětem dělat. Moje vyjádření jim k tomu vytváří alibi.

Jenže diagnostika a diagnóza představují pouhé východisko, začátek práce s dítětem. Každé naše výchovné působení vychází z rozboru dostupných údajů, z rozboru toho, jak si vykládáme situaci. Intuitivně tak v praxi postupujeme od nejútlejšího věku dítěte. Na začátku je učíme velmi jednoduchá slova, pohyby, činnosti. Teprve, když zjistíme, že už je zvládlo, pokračujeme dál obtížnějšími úkoly. V prvních letech používáme tento přístup, až na výjimky, naprosto spolehlivě. Později už jsou osobnost i život dítěte složitější, trochu ztrácíme přehled a souvislosti a tak se nám občas stane, že přijaté výchovné opatření neodpovídá aktuální úrovni dítěte, současným možnostem, náladě, postojům...

Rodiče mají stejnou sílu nejen jako diagnostici ale i jako terapeuti. Navíc, podle mého stále hlubšího přesvědčení mají rodiče velkou šanci i předcházet různým poruchám, potížím. Velká část postupů je stejná u terapie i u prevence.

Bohužel není možné dát univerzální recepty platné pro všechny potíže, pro všechny rodiny a děti každého věku. My totiž neznáme přesně jednotlivé charakteristiky dobrého rodinného prostředí, nevíme, jak se za konkrétních okolností určitá vlastnost projeví, jak ovlivní vývoj dítěte. Se stejným zármutkem musím konstatovat, že neexistují ani zaručeně správně, jedině platné recepty. Každý, kdo něco takového rodičům slibuje, neříká pravdu.

Běžně používané terapeutické metody jsou ve své podstatě velmi jednoduché a není v nich nic tajemného, nezvládnutelného. Buďte hodně času s dítětem. Dělejte co nejvíc činností společně. Vůbec bych se nebránil práci. Společně vykonaná práce, na jejímž konci je viditelný výsledek, posiluje dítě, utužuje i vzájemné vztahy. Nebraňte se ani činnostem, které jsou jen tak. Když to dokážete, zpívejte si společně, malujte, dělejte módní přehlídku, blbněte, hrajte si, perte se. Při společné činnosti s rodiči má dítě dobrou příležitost, aby přirozeně probralo témata, která je tíží, ve kterých se snaží orientovat, na která chce slyšet názor dospělých. Odborníci velmi často uvádějí, že není důležité množství společně stráveného času, ale kvalita společných chvil. Osobně jsem přesvědčený, že to je jen část pravdy. Podle mého názoru je důležitý i čas, při kterém jsme jen tak vedle sebe, kdy dítě má vlastní činnost a nás vůbec nepotřebuje. Tento čas dodává dítěti pocit bezpečí, ví, že ho nikdo neohrozí, nikdo mu neublíží, že v případě nejistoty, potíží jsou rodiče k dispozici. Pokud má dítě náladu povídat si, jsme snadněji k dispozici. Když jsme s dítětem, máme zpravidla i lepší přehled o jeho aktivitách, představujeme tak přirozenou „brzdu“ ztřeštěných nápadů, dřív můžeme zakročit, když dítě vymyslí skok do propasti.

Mluvte s dítětem.

Dejte dítěti příležitost, aby se vypovídalo, aby ze sebe dostalo všechny zážitky, radosti, křivdy, zlosti. Není nutné, abyste každou větu okomentovali, vysvětlili, zdůvodnili. Nebuďte dotěrní, nevyzvídejte. Důležité je, že pozorně a se zájmem nasloucháte. Dítě si povídá částečně pro sebe a jen dílem pro vás. Sleduje, jak odpovídáte, jak se přitom tváříte, z gest a z obličejů odhaduje, co si asi myslíte. Povídejte mu o svém životě, o své práci, o běžných zážitcích. Šetřete hodnotícími komentáři a větami typu vzchop se, to musíš zvládnout, takovými hloupostmi mě neotravuj... Když si o hodnocení řekne samo dítě, nebraňte se.

Umožněte dítěti odreagování, projevení pocitů. Takové dospělé bouchnutí do stolu nebo radost z milionové výhry v dětské verzi. Nezlobte se přitom na dítě, jde o užitečnou věc. Pouze je učte, aby odreagování negativních pocitů, zlostí, vzteků, nejistot, probíhalo způsobem, který je sociálně přijatelný. Dítě je schopno se naučit, že zlost nemusí vyústit ve ztlučení nepřítele nebo ve zničení věci. Někdy může dítě zlost namalovat, uplácat z hlíny, jindy přijde vhod nějaká práce. Viděl jsem pro tento účel instalované „boxovací pytle“, do kterých si dítě mohlo praštit, když to potřebovalo. Neznepokojujte se, když dítě při radosti skáče, mává rukama, při zármutku pláče, při zlosti nadává. Nemusíte jeho emoce sdílet, rozhodně projevte pochopení. Učte dítě odpočívat, relaxovat nebo alespoň odpoutat se od každodenních starostí.

Pro podporu duševního zdraví je důležité rozlišovat dobu práce a odpočinku. Dítě se naučí odpočívat i bez naší pomoci, jen to pak někdy dělá v nevhodnou dobu a nevhodným způsobem. Má se učit a ono si místo toho čte nebo luští křížovky. Má dávat pozor, ale ono místo toho odpočívá a kouká z okna. Má přitom sice příjemný zážitek, ale zároveň stálý strach, že přijdeme, že je vyvoláme, že mu dáme pětku. Pokud by se vám podařilo dítě naučit relaxační cvičení nebo jógu, určitě to je dobrý vklad do jeho budoucnosti.

Dobře terapeuticky i preventivně působí váš klidný, pozitivní a rozhodný přístup. Často to dá hodně práce a někdy to nezvládneme vůbec. Pokud je vaším cílem léčba či prevence potíží, a nikoli předvádění před okolím, výhra nad dítětem, pak vám stejně nic jiného nezbývá.

Podporujte vše pozitivní – činnosti, zájmy, pohledy na život. Vůbec nevadí, že druhý den se nevydaří, že něco zkazí nebo že už má jiný zájem. Je sice možné stavět život na názoru, že vše je špatné, paní učitelka za nic nestojí, peněz je málo, kroužky nejsou a navíc jsou drahé, dítě vás přivede do hrobu... není však pravděpodobné, že tím u dítěte vyvoláte chuť překonávat potíže, poprat se s nepřízní osudu, něco vytvořit... Vytváření pozitivních očekávání je mnohem perspektivnější.

Terapie, nebo „terapie“?

Mí kolegové možná namítnou, že to, co uvádím, není skutečná terapie, protože tu provádějí odborníci. Možná i vám se zdají uváděné postupy banální, možná po zkušenostech pochybujete o jejich účinnosti. Připouštím, že jsem měl asi slovo terapie psát v uvozovkách. Jenže dítěti, které potřebuje pomoc, je úplně jedno, jestli mu pomáhá terapie nebo „terapie“. A uváděné přístupy rozhodně patří do arzenálu skutečné terapie a prevence. Při systematickém, dlouhodobém a přiměřeném použití jde o velmi mocné nástroje pomoci. A i když dítě dochází na opravdickou terapii, tak je stejně nezbytná podpora ze strany rodiny. Bez ní je zpravidla odborník ztracen. Určitě nemusím opakovat, že neodmítám pomoc odborníků. Naopak, v řadě případů jsou nezastupitelní a je nevýhodné vyhýbat se jim. Co závěrem? V řadě oblastí běžného života jsme si před několika lety mohli oddechnout. Když potřebujeme doma něco udělat nebo opravit, nejsme už nuceni učit se devět řemesel. Odborníků je dostatek. Ve výchově dítěte by však mělo i nadále mít přednost všestranné působení rodičů. Život jednoznačně ukazuje, že rodiče mají dostatek sil, znalostí, dovedností, aby se dobře vypořádali i s velmi ošemetnými situacemi, které jim přináší život jejich dětí.

Názory k článku (9 názorů)
porucha uceni Xenie 10.11.2004 11:11
*Re: porucha uceni dasisi 29.1.2009 18:13
Rada? Katka dva chlapci 10.1.2006 12:20
Nevuvěřitelné povzbuzení Jitka  2.2.2006 21:55
*Re: Nevuvěřitelné povzbuzení Jana dvě děti 11.11.2006 21:35
**Re: Nevuvěřitelné povzbuzení Daniela, matka dvou dětí 11.3.2007 21:4
Nevuvěřitelné povzbuzení Jitka  2.2.2006 21:55
*Re: Nevuvěřitelné povzbuzení MARCELA 3DĚTI 12.9.2007 8:31
poradna Alfabet 29.6.2012 11:33




Článek se vztahuje k období asi

Vyhledávání článků podle věku

Fotky podle věku

Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.

Naše milovaná ---ADELINKA-----ADELINKAFilípekEliška 3.8.2010Naše ADÉLKA ve školce:-)(ve fialovém tričku)FotbalistaFotbalistaTo jsem pěkná čarodějka .....ADÉLKA.......Naše princezna AdélkaADÉLKA A PEJSEK

Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.

Přihlásit k odběru

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě

(C) 1999-2016 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.

Zajimavé odkazy:
   Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.