Jak jsme rodili na Bulovce

Ahoj / dobrý den,

možná si mě ještě někteří z Vás pamatují, jak jsem tady koncem minulého roku řešila, kde rodit, a ptala se na Vaše zkušenosti z Podolí a Bulovky – dvou porodnic, mezi kterými jsem se rozhodovala. Volba padla nakonec na Bulovku (chtěla jsem pokud možno rodit v CAPu). Mezitím už je našemu Martínkovi přes půl roku a já se až teď – konečně – dostávám k tomu, abych dopsala tento příspěvek a podělila se s Vámi o naše zkušenosti.

Předesílám, že jsou to zkušenosti převážně dobré – a to i přesto, že porod proběhl poněkud jinak než jsme si představovali: z vytouženého přirozeného porodu (pokud možno do vany) byl nakonec císařský řez.

Přiznám se, že v době krátce po porodu pro mne nebylo zrovna lehké

vypořádat se s tím, že jsem to jaksi "nedokázala přirozenou cestou". Ale díky tomu,

že jsem na Bulovce dostala maximální šanci to zkusit v CAPu, nikdo nám

nic nevnucoval ani netlačil na nějaké urychlení (nechali tomu volný průběh a vždy jen předkládali návrhy podložené věcnými argumenty, na základě kterých jsme se mohli sami rozhodnout), a navíc poté mě všichni doktoři, kterých jsem se ptala, ujistili, že není problém v tom, aby to příště šlo normálně, tak se mi to "vyrovnání se" nakonec povedlo celkem uspokojivě a na porodnici na Bulovce mám(e) převážně pozitivní vzpomínky.

Ale vezmu to popořadě:

Před porodem jsem se důkladně informovala o možnostech porodnic v Podolí a na Bulovce (např. možné polohy při porodu, jak je to s nástřihem a holením, zda mohu být po celou dobu s manželem... atd.) a pan dr. Dvořák, vedoucí porodnice na Bulovce velmi ochotně, rychlě a trpělivě odpovídal na všechny e-mailové dotazy (na rozdíl od podolské porodnice, kde zodpovězení dotazů trvalo mnohem déle a odpovědi nebyly zdaleka tak věcné a konkrétní).

Rozhodli jsme se s Michalem (můj manžel) pro Bulovku a konkrétně pro porod v CAPu. Bylo to však koncem roku a nestihli jsme už před svátky absolvovat prohlídku CAPu a porodního sálu – a hlavně vyšetření v 38.týdnu u pana dr. Dvořáka, která je podmínkou pro porod v CAPu. (Když jsme se tam přišli asi v polovině prosince podívat a případně domluvit termín vyšetření, porodní sál byl dočasně uzavřen kvůli rekonstrukci a nikdo nevěděl, co se bude dál dít...) Poté co se situace trochu vyjasnila a porodní sál včetně CAPu byl znovu otevřen (byť v omezeném rozsahu kvůli zmínné rekonstrukci), pan doktor Dvořák a porodní asistentka Olga Riedlová byli tak laskaví, že nás přijali krátce před Vánoci mimo obvyklé ordinační hodiny. Jejich vstřícný přístup a prohlídka CAPu, kde jsme se cítili velmi příjemně, nás utvrdila v tom, že Bulovka je dobrá volba.

V neděli, dvanáct dní před vypočítaným termínem porodu mi večer asi v 19 hodin začala ve větším množství odtékat plodová voda.Tak jsme se poměrně v klidu sbalili, cestou koupili film do foťáku a odjeli autobusem na Bulovku. Stahy jsem zatím neměla.

Když jsme na Bulovku přijeli, museli jsme nějakou chvíli čekat, protože tam právě řešili naléhavý případ. Pak mě doktor, který právě sloužil (pan dr. Holý) vyšetřil, natočil monitor – a že prý si mě tam už nechají, protože při odtoku plodové vody se musí hlídat nebezpečí infekce atd. Bylo nám s manželem líto, že nemůžeme být od začátku spolu, jak jsme si přáli, ale nedalo se nic dělat – na oddělení šestinedělí (které je zároveň oddělením rizikového těhotenství) prostě nelze být přes noc s návštěvou, a jiné místo, kam nás dát, nebylo.

Rozloučili jsme se tedy a Michal jel domů. Sloužila moc milá sestříčka, která mi ukázala mou postel a chtěla mi dát injekci na spaní, kterou jsem však odmítla – měla jsem strach, že bych pak byla utlumená a porod by se třeba nerozběhl). Bez problémů to akceptovala, nic mi nevnucovala. V noci jsem začala mít kontrakce, napřed slabší (něco jako menstruační bolesti), pak už silnější tak po 5-10 minutách, nemohla jsem pak už spát, resp. vždycky mě to vzbudilo; požádala jsem o gymnastický míč, sestřička mi ho (ještě v noci, resp. k ránu) ochotně přinesla; „hopsání“ resp. kroužení na míči bylo docela příjemné. Každou hodinu si sestřička přišla poslechnout srdeční ozvy miminka, vše bylo v pořádku.

Ráno za mnou přijel Michal. Během dopoledne a brzo odpoledně mě několikrát vyšetřil pan dr. Záhumenský; pravidelně mi natáčeli i monitor; s miminkem bylo vše v pořádku, nález však pořád i přes kontrakce nebyl „zralý“ na to, abychom mohli do CAPu.

Protože ke mně na pokoj dali další holku, nemohli jsme tam s Michalem být spolu a tak jsme chodili po chodbě; tam jsme potkali pana doktora Záhumenského ještě s mladým kolegou (medikem?). Pan doktor s Michalem se představili a pak jsme se mu svěřili, že bychom rádi byli spolu; on pro to měl pochopení a řekl, že to nějak vymyslí. Poté přišel s tím, že mě přendají na jiný volný pokoj, kde můžeme být spolu, a tak se stalo. Tam jsme byli až do odpoledne, avšak mezitím tam také dali další pacientku.

Odpoledne nastoupil jiný doktor (jméno si bohužel nepamatuji), vyšetřil mě a řekl, že už by to pomalu na ten CAP mohlo stačit (hrdlo otevřené na cca. 4 cm). Když jsme tam pak ale dorazili, tamní porodní asistentky nám naopak sdělily, že nález se podle jejich záznamů téměř neliší od toho, co zjistil pan dr. Záhumenský již ráno, a poslali nás zpět nahoru.

Mezitím už ale nebyl k dispozici pokoj, kde bychom mohli být sami; tak nám nabídli pokoj nadstandardní (jednolůžkový), na což jsme přistoupili. Na tomto pokoji jsme byli asi tři hodiny, než nás po dalším vyšetření přece jen konečně pustili do CAPu., kam jsme se ihned přemístili i s věcmi.

V CAPu jsme pak strávili celou noc. Po příchodu jsem si na doporučení porodní asistentky (Katka?) vzala přípravek YAL (místo klistýru) – a pak jsem byla střídavě na míči ve sprše, na míči v pokoji, na posteli a později i ve vaně. Každých deset minut přišla porodní asistentka, zkontrolovala ozvy dítětě, mezitím mě i vyšetřila; otevírání ale moc nepostupovalo, což mě pomalu ale jistě začalo čím dál tím více frustrovat („Proč ty bolesti, když stejně k ničemu nevedou?“). Kontrakce byly chvílemi každé 2,5-3 minuty, ale pak zase třeba jenom každých 7-10 minut; k ránu jsem už málem usínala, ale spát jsem nemohla, protože kontrakce mě vždy vzbudily a nemohla jsem při nich ležet. Porodní asistentka mi navrhla prostředek „Flegomazin“ (nevím, zda se to takhle píše), že prý po něm buď usnu nebo se naopak porod rozjede. Protože jsem ale slyšela o negativních zkušenostech s tímto prostředkem (např. u jedné mojí známé se tím už rozběhlý porod „zasekl“ a musel se nakonec udělat císařšký řez; také v předporodním kurzu zazněla podobná kritická hodnocení), odmítla jsem.

Ráno mě přišel vyšetřit pan dr. Záhumenský a konstatoval, že bohužel není patrný skoro žádný postup (otevírání), i když prý „něco se tam děje“... Celý den předtím nám absolutně nevnucoval žádné prostředky na urychlení porodu; plně respektoval, že chceme počkat, až se to rozběhne přirozeně. Teď ale přece jen uplynula už delší doba a tak nám navrhnul posílení stahů pomocí oxytocinu – souhlasili jsme. Nejdřív jsem ho dostala v menších dávkách (kapačkou); po cca. 2 hodinách zvýšili dávku, stahy byly pak silnější a častější. To už bylo k poledni; pan dr. Záhumenský mě znovu vyšetřil a řekl, že počkáme do 14 hodin, co se bude dít, potom že budeme asi uvažovat o dalších možnostech . To nás už oba s Michalem napadlo, že by to mohlo znamenat i císařský řez – kterého jsem se hodně bála, jako jakékoli operace, a vůbec jsem si předtím nepřipouštěla, že by k němu mohlo dojít. Doufala jsem ale stále, že nález konečně postoupí nějak významněji dál. Přitom jsem však byla – po dvou skoro probdělých nocích – strašně unavená a už také vyčerpaná těmi přetrvávajícími kontrakcemi, při kterých se nedalo spát, ale které zároveň k ničemu pořádnému nevedly; začala jsem z toho mít jakýsi pocit marnosti. Avšak pořád jsem doufala, že přece jen snad už pomalu půjdeme „do finále“. Blížila se 14. hodina; přišel pan doktor – a výsledek byl, že otevírání zase postoupilo jen minimálně. Pan doktor nám vysvětlil, že některé parametry krevního obrazu poukazují na zvyšující se riziko infekce (plodová voda odtekla před víc než 40 hodinami), tzn. je nutno jednat. Jako jednu možnost uvedl císařsku řez (ke kterému se osobně přikláněl), nebo ještě zkusit tzv. paracervikální blok na uvolnění děložního hrdla - což ale prý také nemusí vždy pomáhat a i když ano, může to také trvat ještě dalších 5-6 hodin. Vzhledem k hrozící infekci a mé vyčerpanosti se osobně přikláněl k první možnosti. Ale nic nám ani teď nevnucoval. Byli jsme z toho dost zoufalí, ale souhlasili jsme s jeho návrhem. Zeptala jsem se, zda operaci provede pan dr. Zájumenský osobně, řekl že ano, což mě trochu uklidnilo. Pak mi ještě vysvětlil výhody epidurální anestezie, která je pro matku a dítě nejšetrnější, a ujistil mě, že anesteziolog pan dr. Kovařík (Kolařík?), který bude přítomen, je jeden z nejlepších a kdyby on sám měl jít na operaci, šel by k němu. Příprava (oholení, cévka atd.) byla trochu „drsná“ a narychlo; k tomu jsem se bála a měla neskutečný pocit, že se práve děje něco, co jsem původně nechtěla. Ale na operačním sále, který je hned vedle, jsem se kupodivu trochu uklidnila. Pan dr. Kovařík nakonec dorazil o něco později, byl tam mladý anesteziolog pan dr. Šebrle (nebo tak nějak podobně?), pamatuji si jeho oči za brýlemi a jeho uklidňující hlas. Vysvětlil mi vše co bude dělat, jaký to bude pocit atd. („teplo v nohou“ atd.). Také se mě zeptal, jak se dítě bude jmenovat. Když se krátce na to malý narodil, slyšela jsem jak někdo řekl „je to kluk“, a hned mi Martínka ukázali. Bohužel jsem si ho nemohla vzít do náruče; zpětně si myslím, že by to i přes infuzi atd. mělo být možné (četla jsem, že i po císaři se v některých porodnicích dítě dává matce hned na bříško/k prsu či do náruče, takže to zřejmě jde), ale nějak mě v tom okamžiku nenapadlo si o to říct, jak jsem byla vyčerpaná a jakoby trochu „mimo“... (Zpětně mě to dost mrzí a je to jeden z mých „minusových bodů“ na Bulovce, že na to nepřišli sami). Přivítala jsem Martínka, jak to jen šlo a pak ho na chvíli odnesli a pak už zabaleného ukázali Michalovi, který čekal hned za dveřmi na chodbě, odkud mohl nahlédnout do sálu. (Ještě před výkonem mu pan doktor skoro omluvně vysvětlil, že kdyby na tom trval, může u toho být přímo na sále, ale že přece jen tam jako sehraný tým mají všichni svá místa a pokud by mu to nevadilo, mohl by třeba přece jen počkat na té chodbě, s čímž Michal souhlasil a já také).

Když mě zašili, nastalo to nejmíň příjemné – můj přesun na pooperační oddělení (JIP), kde nejen že není možné být s partnerem a dítětem, ale nejsou tam povolené ani návštěvy. Zpetně bych uvítala možnost být i po tomto druhu porodu alespoň na chvíli (třeba jen půl hodiny) všichni tři spolu, když už nás potom museli rozdělit (já na JIP, Martínek na novorozenecké, Michal domů). Že nám to nikdo nenabídnul však možná souvisí s tehdejší situací, tj. omezenými prostorovými možnostmi, jelikož část traktu s porodními sály byla v té době kvůli rekonstrukci oddělena a tak by nás možná neměli kam dát ani na tu půlhodinku...(?)

To je snad skoro jediné minus, které bych zpětně konstatovala – snad spolu s tím, že není možné, aby třeba u dítěte byl partner, když už si ho nemůže hned k sobě vzít máma. (Vím od kamarádky, že např. ve Vrchlabí po císařském řezu bylo možné, aby si dítě vzal partner k sobě a byl s ním na nadstandardním pokoji. Ale zas to tam prý mělo jiné výraznější nevýhody...)

U JIP se jednalo o celkem normální pokoj, kde ležely další tři ženy, zřejmě po různých gynekologických operacích. Michal se už na chodbě musel rozloučit a jet domů. Bylo nám pak oběma hodně smutno, že nemůžeme být všichni tři spolu, jak jsme si to původně přáli. Já jsem pár hodin spala a večer mi konečně přinesli malého Martínka. Omluvila jsem se mu, že jsem nemohla být od začátku s ním, nevím jestli to pochopil – doufám, že ano. Zpětně je mi smutno z pomyšlení, že byl tak dlouho sám a nevěděl proč – i když říkali, že prý téměř celou dobu spinká a jak je „hodný“... Sdělili mi jeho porodní váhu (3,480 kg) a délku (51 cm) a také Apgar skóre (10,10,10). Pomazlili jsme se, trochu se přicucnul k prsu a bylo to moc krásné, mít ho takhle u sebe! Pak ho zase odnesli na novorozenecké s tím, že ho znovu přinesou brzo ráno. Dostala jsem injekci na spaní a proti bolesti, s čímž jsem tentokrát (po ujištění, že to z hlediska kojení neškodí) souhlasila, abych byla co nejdříve trochu víc fit a mohla být s malým (a s Michalem). Na JIP byla tu noc také velmi milá sestřička – jméno nevím, ale byla to Slovenka.

Ráno mi zase přinesli Martínka; o něco později byla rozcvička s rehabilitační sestrou a mytí (každá jednotlivě u umyvadla, s pomocí sestřiček). Dostala jsem ještě kapačku s tekutinou a prý až doběhne, mohou mě přeložit na normální pokoj. Na štěstí byl volný ten „náš“ jednolůžkový (3 B), na kterém jsme už před odchodem do CAPu strávili pár hodin. Když mě tam přivezli, pomohla mi sestřička do sprchy (sprchování bylo napoprvé dost obtížné kvůli bolesti a protože jsem se bála udělat nějaký špatný pohyb; ale pak už to šlo každým dnem lépe).

Krátce na to přijel Michal a byli jsme pak všichni tři spolu až do večera. Poslali jsme zprávy příbuzným a přátelům a užívali si první den ve třech.

Na tomto pokoji jsem s Martínkem (a s Michalem, kdykoliv mohl) strávila následujících 5 dní. Měla jsem malého teď už trvale u sebe; jen první noc (pozdě večer poté, co odešel Michal) si ho ještě vzali na novorozenecké s tím, že na kojení mi ho přinesou, jakmile bude mít hlad. Asi předpokládali – a bylo to v mém případě pravda – , že mi ještě dělá problémy k němu vstávat, bez pomoci ho zvedat na přebalovák, shýbat se pro potřebné věci atd. Kdybych na tom však trvala, mohla bych si ho jistě nechat u sebe už i tu první noc. Ale já jsem svým způsobem byla ráda, že se můžu ještě jednou v kuse vyspat a odpočinout si; trochu jsem se upřímně řečeno bála toho, jak to budu zvládat úplně sama (ten první den jsme na to s Michalem byli dva). Od druhého rána jsem pak už Martínka měla trvale u sebe a nakonec jsem vše zvládla celkem dobře – i když první noc jsem se moc nevyspala: měla jsem trochu obavy (i když zpětně neopodstatněné), aby byl malý v pořádku a vůbec, jak si se vším poradím...

Trochu mě stresovalo to, abych ráno všechno včas stihla: nakojit a přebalit malého, osprchovat se a trochu upravit, absolvovat snídani i vizitu. Paní, která vydávala jídlo (nevím, zda se jednalo o sestřičku či jinou pracovnici, nevím ani její jméno; byla středního věku, menší, spíše při těle, s krátkými vlasy a brýlemi) tento pocit stresu podporovala tím, že byla dost netrpělivá až někdy nevrlá, dělala na mne takový „komisní“ dojem – např. když jsem první den přišla na snídani o pár minut později, tak mi vyčítavě řekla, že to nejde, že se tady musí chodit včas! Ale já jsem byla prostě taková celkově zpomalená a tak mi vše – snad celkem pochopitelně po porodu, natož po císařském řezu – trvalo déle než normálně a byla jsem ráda, že to jakžtakž zvládám.

Tato paní byla ale také jediná, která se takhle chovala; jinak jsem ani od sestřiček ani od doktorů žádné nepříjemné ani netrpělivé reakce nezažila – naopak. Pan dr. Záhumenský, když přišel jednou (první či druhý den) na vizitu a zjistil, že jsem ještě ve sprše, z toho vůbec nedělal problém – jednoduše šel nejdřív do vedlějšího pokoje a ke mně přišel za chvíli – a bylo to.

Jídlo nebylo nic moc, ale to asi není nikde v nemocnici. Dobré bylo, že si člověk mohl alespoň vybrat, zda chce např. vegetariánskou stravu (tu jsem si vybrala já) či jinou dietu.

Poněkud absurdní mi přišlo, když výše zmíněná paní, která vydávala jídlo, přišla v pátek ráno a přikázala mi, abych z nočního stolku odstranila všechny věci, prý abych je strčila třeba do šuplíku – že prý bude velká vizita a na pokojích musí být pořádek. Ten „pořádek“ tedy spočíval v tom, že se vše, co bylo předtím na nočním stolku (např. mobil, knížka, rohlík, hrníček...), naházelo do šuplíku, aby to nebylo vidět. Ta velká vizita pak proběhla tak, že přišel pan dr. Záhumenský s asi třemi pány a představil jim stručně můj „případ“. Zběžně se podívali na moji hojící se jizvu, něco si zapsali, pozdravili a zase odešli. O noční stolek a to, co je nebo není na něm, ani pohledem nezavadili a bylo zřejmé, že je to vůbec nezajímá. Odhadovala bych, že šlo spíše o iniciativu oné „komisní“ sestry (?) – chopila se prostě příležitosti být důležitá a udílet rozkazy... Zpětně si říkám, že by to člověk asi měl brát s humorem a nadhledem – koneckonců když někdo má zapotřebí si takhle vylepšovat ego, není mu co závidět. Akorát žena po porodu často až takový nadhled nemá, bere si některé věci osobně, zbytečně se stresuje, takže mírně řečeno není zrovna příhodné, když právě v této situaci ji někdo zbytečně sekýruje...

Systém výdeje jídla je v porodnici na Bulovce (a ještě když ho má na starosti osoba jako ta výše uvedená) jedním z mála negativ, která bych uvedla – myslím, že by bylo daleko lepší, kdyby existovala možnost vzít si jídlo na pokoj a sníst si ho tehdy, až na to bude čas a chuť, a nádobí pak vrátit na nějaké k tomu určené místo. Mělo by přece být každému (tedy i tomu, kdo to má na starosti - vedení porodnice?!?) jasné, že když novopečená maminka právě kojí, přebaluje nebo se jinak věnuje svému miminku, těžko může na povel všeho nechat a okamžitě naklusat na snídani či oběd – a ještě si nechat vynadat, když tak ihned neučiní!

V případě koupání dětí nebyl režim naštěstí tak „vojenský“, jak jsem se obávala podle toho, co jsem ze dřívějška slyšela a četla na internetu. Požádali většinou asi tak tři maminky, aby přišly se svými dětmi na novorozenecké oddělení a vykoupaly si je tam (nebo spíše osprchovaly - děti se myjí pod tekoucí vodou nad jakýmsi „dřezem“). Když se mi to právě nehodilo nebo jsem naopak chtěla jít už dříve (šla jsem třeba na novorozenecké z nějakého jiného důvodu a dalo se to rovnou spojit s koupáním), nebyl to problém. Nekoupe se každý den, nýbrž tak každý druhý až třetí, resp. podle potřeby.

Čtvrtý den (byla sobota a byli jsme na pokoji všichni tři) za námi nečekaně přišel pan dr. Dvořák – už se mezitím dozvěděl, jak jsme „dopadli“ a zajímal se podrobně o to, jak porod z mého/našeho hlediska probíhal, jaké jsem měla pocity, v čem mohl být podle mého vnímání

zádrhel... atd. Byl to zajímavý rozhovor, ze kterého vyplynulo, že přirozené porody a existence CAPu mu leží velmi na srdci a v případech, kdy se porod musí ukončit jinak, se snaží přijít na důvody, obzvláště i takové jakou jsou např. stres, psychické blokády apod., které mohly vést k tomu, že porod nepostupoval. Ale hlavně nás zaujalo a pozitivně překvapilo, že si na takový osobní rozhovor s námi z vlastní iniciativy udělal čas!

Šestý den ráno se pan dr. Záhumenský (který chodil každý den na vizitu a byl vždy dobře naladěný, ochotný odpovídat na dotazy a vůbec skvělý!) podíval na jizvu a vytáhl mi stehy; bála jsem se, že to bude hodně bolet, ale ani moc ne; a hlavně to šlo překvapivě rychle – přišlo mi, že jednou za to zatáhl a bylo to... Řekl mi, že jizva se hojí dobře a že tedy ten den budu propuštěna, jak předpokládal. Přijel za námi Michal a poté co dětská doktorka prohlédla Martínka a konstatovala, že je u něj také vše v naprostém pořádku, jeli jsme společně domů - a teď už doopravdy začal náš život ve třech, který si od té doby moc užíváme!

Chtěli bychom ještě jednou poděkovat všem doktorům a sestřičkám, se kterými jsme se během porodu a šestinedělí na Bulovce setkali, za vstřícný přístup. Přestože vše proběhlo jinak, než jsme si původně představovali, nelitujeme toho, že jsme si vybrali zrovna Bulovku, a příště tam nejspíš půjdeme zase – kdoví, třeba to dokonce napodruhé vyjde i v tom CAPu (anebo na nově zrekonstruovaném, příjemném porodním sále)?! A nad těmi několika „minusovými body“, které jsem uvedla, se třeba mezitím také někdo zamyslí a něco se změní... Bylo by to fajn!