O pochopení (a) rozdílnosti

Lidé v ní jsou na svou zemi a svůj původ hrdí, úplně čistě a od srdce. Ta země přijde možná po Iráku na řadu. Rozhodně už dostává po Iráku nejtvrdší výstrahy a sankce od USA. Ta země se jmenuje Myamnar.

My v Evropě a v Americe říkáme, že demokracie je nejlepší pro všechny bez rozdílu. Lidé v Asii říkají, že pro ně ne. Ostatně takový Platon na ni měl též svůj ne zcela kladný názor. Přesto se ji snažíme všem vnutit, chceme pro ně přece to nejlepší. Jenže jsme se jich nějak zapoměli zeptat jak se jim to líbí. Oni totiž našim snahám říkají okupace a zasahování do vnitřních záležitostí státu.

O své nadřazenosti jsou Evropané (s dovolením pod toto oznažení shrnu obyvatele Evropy i Ameriky) přesvědčení už dávno. Jen co vymysleli potřebné dopravní prostředky, už se jelo objevovat. A zabavovat. A podmaňovat. A ničit. Diplomaticky se tomu říká kolonizace.

Takoví kolonizátoři, tentokrát z Velké Británie, byli i v Myanmaru.

Přejmenovali jej na "Burma" (česky Barma) a diplomaticky vyhladili jejich královskou rodinu. Nemuseli ani nikoho zabíjet - vystěhovali krále, královnu a jejich čtyři dcery do Indie, dcery se pro nedostatek vlastních nápadníků provdaly za tři Indy a jednoho Bangladéšana a bylo to. Královská krev zmizela. Taky něco přinesli - postavili železnici, první hotely pro turisty, jednu nemocnici a pár budov na hlavní třídě. A také přinesli křesťanství.

Byli první, kdo nechtěl Myanmar jen vydrancovat, ale změnit. A bohužel se jim to někde i povedlo.

Během devíti dnů jsem navštívila dvě velkoměsta, pár vesnic a jezero, kde bydlí několik z třicetitří starobylých kmenů Myanmaru. Rozdíl ve štěstí lidí byl patrný. Lidé ve městě se po našem vzoru hnali za penězi, rádi by stále víc a zapomínají na principy své filosofie budhismu. Vesničané oproti tomu jsou šťastní. Pracují celý den na poli, večer si spolu zazpívají, těší se na budhistické festivaly a rodí spousty dětí. Když už zmiňuji děti - za celou dobu jsem neviděla kteroukoli maminku na dítě křiknout, uhodit jej, či projevit jakoukoli nelibost, tak jak je občas zvykem u nás. Viděla jsem děti pracovat. Pomáhaly ale jen při lehčích pracech, jako třeba vyměna špulek na navinovačích pro tkalcovský stav nebo balení cigaret. Protože od malička chodí s maminkou ,do práce', tedy na pole, k výrobě papíru, hedvábí, do kuchyně, všechny tyto práce znají a jsou pro ně přirozené. Pro nás Evropany to ale stejně zůstává pod kolonkou ,dětská práce' porušující naše lidská práva. Rychle jsme zapoměli, že ještě naši dědečkové a babičky vyrůstali stejně. Možná bychom se jich na to měli ještě rychle zeptat.

Podobné je to s vojenskou diktaturou, která v Maynmaru panuje. Ano, vojáci vládnou Maynmaru pevnou rukou, znemožňují zahraniční investice do jejich země, státní úředníci vybírají úplatky za licence k provozování živností, lidé mají velmi omezené cestování. Tak to říkáme my. Ptali jsme se místních jak tomu všemu říkají oni. Mluvili stejně otevřeně o dobrých i špatných věcech, nevypadali, že by měli strach cokoliv vyprávět. A oni to viděli takhle - vojáci dělají znovu bezpečnými území, která byla obsazená pašeráky drog a lupiči. Investice možné jsou, například kdo chce zainvestovat hotel pro cizince má možnost, musí udělat firmu s někým místním, dostane státní záruku, že hotel smí 30 let užívat a po 30 letech musí opustit zemi a hotel ponechat státu. (Možná Vám to zní neuvěřitelně ale mně osobně to připadá skvělé. Rozhodně lepší pro stát než rozprodané bývalé české podniky.) Strategické oblasti jako těžba zlata a drahokamů jsou zahraničním zájemcům uzavřeny. Úplatky jsou jen jiná forma daní. Pracovní a studijní víza do jiných zemí je možné obržet, jen je třeba několik měsíců vyčkat na vyřízení. V cestování turistickém neviděli žádný smysl a tudíž o něj ani nejevili zájem. Stejně na takové cesty nikdo nemá (průměrný denní plat je zhruba 30 Kč). Shrnuto a podtrženo - věděli, že žijí v diktatuře, o nepovedených volbách, atd., a přesto byli spokojení s tím co mají a přesvědčení, že to je to nejlepší co je. Ano, někteří chtěli vycestovat a vydělávat jinde ,velké peníze', ale všichni se chtěli znovu vrátit.

Každý článek má mít i pointu. Má ji i ten můj. Žijeme každý jinak a každý jsme jiný. Stejně jako jsem já miluji svého manžela a nikdy bych nebyla šťastná s manželem mé nejlepší kamarádky, protože jsme prostě každý úplně jiný, stejně jsme jiní i my občané různých zemí. Až to pochopíme a necháme se navzájem žít tak jak je každý z nás spokojený, bude na zemi možná mír. A to nám všem moc přeju.

P.S. Ano vím o tom, že v Myanmaru nepřátelé státu prý záhadně mizí a že prý existují pracovní tábory. Ale dokud mi o nich nebudou vyprávět i místní a stěžovat si, že někdo reálný od nich z vesnice tam někam zmizel, budou to pro mne jen zprávy vydané Evropany z evropského pohledu.