tisk-hlavicka

Kontrola, vedení a pomoc

26.6.2001 Matějček Zdeněk Děti a my 2 názory

Poslouchal jsem onehdy v rozhlase pořad „Máta“, což znamená „máma + táta = máta“ a týká se to výchovy dětí a rodinného života. Tentokrát byla řeč o tom, jaké místo ve výchově má kontrola.

Otázku vznesla paní moderátorka a účastníci měli odpovídat. Předpokládalo se, že budou vykládat, co, kdy a jak mají rodiče u svých dětí kontrolovat, aby s výchovou bylo všechno v pořádku. Jedna paní psycholožka však řekla, že už to slovo se jí nějak moc nelíbí a že věci nejsou tak jednoznačné, jak se na první pohled zdá. Pak se diskuse stočila na některé praktické jednotlivosti a mně nadále nedává pokoj ta nedopovězená otázka, proč se zrovna psychologům to slovo nelíbí. Nejde však jenom o slovo, nýbrž o výchovný princip, zásadu a pracovní metodu – a to už stojí za trochu společného zamyšlení.

Sebe-kontrola

Stát nad dítětem a kontrolovat každé jeho hnutí, to by jistě nebylo to pravé. Ostatně, takhle si to nepředstavují ani zastánci té „tvrdé ruky“ ve výchově. Nejsme přece domácími policajty a nechceme v téhle roli prožít se svými dětmi těch krásných dvacet či pětadvacet let, než se vydají na samostatnou cestu životem. Cílem je dosáhnout u nich účinné sebe-kontroly, která by už sama pracovala za nás a v našich intencích. Už sama by je měla chránit před životními úrazy. Dítě prostě už samo sebe kontroluje, samo na sobě pracuje – a my se jen s potěšením díváme, jak mu to jde. Ano, to je ten pravý cíl. Jenomže cesta za ním vůbec není snadná a jednoduchá – má své zákonitosti, své nároky, svá úskalí. A kupodivu ona tvrdá a důsledná kontrola, jak ji často mají na mysli rodiče a někteří pedagogové, je tu daleko spíše na překážku než ku pomoci. Navíc, je velice často zdrojem rodinných konfliktů nad dítětem, konfliktů rodiny se školou a vůbec mnoha nejrůznějších nepříjemností.

Obranné postoje

Však to také většinou ve spojitosti se školou začíná. Rodiče se dovědí (anebo si sami tuhle představu nesou ze svého dětství), že musí důsledně kontrolovat, co a jak dítě píše, vytknout chyby, dát přepsat, výsledek znovu zkontrolovat, znovu vytknout chyby atd. Pátrají, co z dané látky dítě neumí, nachytají je při lajdáctví a donutí je, aby si mezery ve vědomostech doplnilo. Nepustí je ven, dokud se nenaučilo tomu či onomu. A moc často kontrolu přeženeme, dočkáme se u dítěte „obranných postojů“, zapírání úkolů, podvádění, úhybných manévrů, ztracených žákovských knížek atd. Vůbec není vzácností, že dítě na takovouto obranu proti důsledné kontrole (v podstatě proti pocitu tísnivé nesvobody a omezené spontaneity, proti pocitu zahanbení a ponížení) spotřebuje tu energii, kterou by jinak mohlo věnovat učení, takže koneckonců jeho školní prospěch skutečně upadá. A odtud už je pouze krůček do nějaké neblahé party, k náhradnímu uspokojení, k automatům, drogám a kdoví k čemu ještě. Každý poradenský psycholog má bohužel takovouto zkušenost – proto ta opatrnost, proto ta nelibost jen při zaslechnutí toho slova.

Vedení

Je ale nějaká lepší cesta k oné vytoužené sebekontrole dítěte? Ne že by byla absolutně spolehlivá a neomylná (ostatně v celé pedagogice a psychologii nic takového nenajdeme), ale přece jenom – je! Má i své řádné jméno – říkejme jí vedení.

Při kontrole je veškerá aktivita v rukou vychovatele a dítě zůstává pasivní. Jen čeká, kdy a jak na ně dopadne ruka kontrolora. Při vedení jsou však aktivní oba, vychovatel i dítě. Jsou oba na společné cestě, přičemž ten jeden je vyspělejší, moudřejší a má tedy vedoucí úlohu, zatímco ten slabší má v něm vzor a oporu. Úředního kontrolora si málokdo bere za životní vzor – naproti tomu vedoucí sportovního nebo zájmového kroužku se stávají přitažlivými vzory velmi často. Na kontrolujícího učitele se vzpomíná s odporem, na pomáhajícího učitele se vzpomíná s láskou.

Kontrola předpokládá, že dopadený hříšník se bude stydět a příště si dá pozor. Bude hledět, aby se vyhnul nepříjemnostem. (Zdali k tomu bude volit i žádoucí prostředky, toť ovšem otázka.) Vedení předpokládá spolupráci a s pocity zahanbení či méněcennosti na straně dítěte nepracuje. Kontrola vytváří vztahy podřízenosti a nadřazenosti. Pedagogické vedení vzájemné vztahy vyrovnává. (Ne sice úplně, ale přece jen dalekosáhle.) Je to svým způsobem první škola demokracie! Na to, prosím, nezapomínejme!

Kontrola, byť jakkoliv rafinovaná, má tu nevýhodu, že se zaměřuje na to, co už se stalo a co se už nedá změnit, ať už je to chyba v diktátu či jakýkoliv prohřešek proti pravidlům dobrého chování. Vedení se však zaměřuje na to, co se právě v dané chvíli děje. Jde o to, nenechat dítě chybu v diktátu udělat, ochránit je, aby nenaletělo na jakékoliv nebezpečné lákadlo, předvídat a předjímat nebezpečí – a ne je až dodatečně honit.

To však ještě není všechno. Aby totiž vedení mělo onu kladnou funkci, kterou zde tak chválíme, musí mít ještě jednu důležitou složku. Jakousi osobitou ingredienci, která jí teprve dodává tu pravou výchovnou sílu a chuť – asi tak jako sůl fádnímu pokrmu. I tato vzácná přísada má své jméno, kupodivu zcela obyčejné – říkáme jí pomoc.

Ostatně, ono nám to ani nedá, abychom dítěti nepomáhali, je-li v úzkých. Jenomže mnohdy přicházíme se svou pomocí příliš pozdě, a to v představě, že se má hříšník tak trochu „smažit ve vlastní šťávě“ (jak krutá je ta představa už sama o sobě!) a že se tím mnohému naučí. Životní praxe a pedagogický výzkum nám však říkají, že se touto metodou naučí moc málo. Daleko spíše se vzbudí odpor a mnohdy i nenávist proti tomu, kdo nepomohl a nechal dítě trápit. To jsou ti příliš přísní otcové a ti nelítostní pedagogové, na které potom v dospělosti v psychoterapeutických skupinách vzpomínají ti, kdo byli obětí jejich výchovných praktik. A začíná to mnohdy třeba zrovna v těch diktátech a úkolech z češtiny nebo z matematiky. Když dítě neví a neumí, nedělám úkol za ně, ale sednu u pomohu mu, aby na to přišlo. Neví, jak se co píše? Pomohu mu a nenechám je udělat chybu. Jestliže mu jen chyby vytýkám a dám mu třeba stokrát napsat správné znění, nezřídka se dočkám, že dítě příště touž chybu udělá znovu. A mohu si nad tím lámat hlavu, rozčilovat se nebo si zoufat. Vysvětlení však je nasnadě: Nepomohl jsem, když jsem měl! Nepomohl jsem včas!

A tak tedy, místo kontroly vedení – a nebojme se pomáhat! Je to moc účinná pedagogická metoda, i když se o ní v učebnicích zrovna moc nepíše.

Názory k článku (2 názorů)
Kontroluji i vedu? Zuzana, 8lety syn 8.10.2001 10:18
Vyplatilo se nám Katka, 3 děti 9.12.2001 20:15




Vyhledávání článků podle věku

Fotky podle věku

Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.

Naše milovaná ---ADELINKA-----ADELINKAFilípekEliška 3.8.2010Naše ADÉLKA ve školce:-)(ve fialovém tričku)FotbalistaFotbalistaTo jsem pěkná čarodějka .....ADÉLKA.......Naše princezna AdélkaADÉLKA A PEJSEK

Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.

Přihlásit k odběru

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě

(C) 1999-2016 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.

Zajimavé odkazy:
   Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.