tisk-hlavicka

A čím bys chtěla, Aničko, být? Sponzorem!

27.4.2001 Ivan Ryšavý

S ředitelkou Výboru dobré vůle - Nadace Olgy Havlové paní MUDr. Milenou Černou nejen o tom, jak je důležité, aby děti v pěstounské rodině měly v rodičíchdobrý příklad.

„Paní Olga Havlová měla ráda svobodu a také ji sama přála druhým. Zajímala se o život lidí se zdravotním postižením, neboť chtěla, aby dosáhli maximálně srovnatelné kvality života s ostatními lidmi. Proto už v roce 1990 založila svůj Výbor dobré vůle na podporu samostatného života lidí, kteří jsou staří, nemocní i různě handicapovaní a nemohou se sami o sebe dost dobře postarat.“ Těmito slovy vzpomíná na počátky Výboru dobré vůle - Nadace Olgy Havlové ředitelka nadace MUDr. Milena Černá. Během uplynulých deseti let byla nadace stále více zavalována žádostmi o pomoc, jak ze strany jednotlivců, tak občanských sdružení a charitativních institucí, které přinesly zcela nové formy sociální práce. Všechny tyto žádosti svým způsobem představují i jakýsi průzkum skutečných potřeb handicapovaných lidí, na jehož základě, jak tvrdí doktorka Černá, může nadace co možná nejspravedlivěji své finanční prostředky přidělovat. „Tak vznikly i všechny naše projekty,“ konstatuje paní ředitelka, „které se zaměřovaly na stále detailnější potřeby lidí s handicapem.“

Jedním z těchto nových projektů je také projekt Nová rodina. Proč jste se rozhodli právě pro něj?

Už před nějakými třemi, čtyřmi roky náš výbor začal spolupracovat se dvěma občanskými sdruženími, které jsou zaměřeny na pomoc a rozvíjení pěstounské péče. Jde o pražské Středisko náhradní rodinné péče a o Sdružení pěstounských rodin v Brně. Musím říci, že právě od nich jsme získali přehled o tom, co by v této oblasti bylo ještě třeba udělat. V České republice je asi 4500 pěstounských rodin a mnoho desítek z nich, možná že jich je i více než stovka, má ve své péči pět a více dětí. Navíc jde často o děti se zdravotním postižením či o děti obtížně vychovatelné nebo o děti, které mají problémy s učením. My si pěstounů nesmírně vážíme, protože v domácím prostředí vyrovnané rodiny harmonického rodičovského páru a při možném působení dalších sourozenců lze tyto děti přece jen lépe připravit na start do života v dospělosti. Proto v rámci našeho projektu Nová rodina materiálně pomáháme pěstounským rodinám, například když potřebují vybavení pro domácnost či některé kompenzačně rehabilitační pomůcky pro děti apod. Ročně na tento projekt vynaložíme kolem tři čtvrtě až jednoho celého miliónu korun.

Vy ovšem neposkytujete pouze jednorázovou materiální pomoc, ale zůstáváte s těmito rodinami dál ve spojení a snažíte se mít i zpětnou vazbu, abyste věděli, jak jsou tyto vámi poskytnuté finanční prostředky využity. Jaké tedy máte zkušenosti s pěstounskými rodinami?

Zjišťujeme například, že je dobré, má-li otec coby hlava rodiny zaměstnání, při kterém ho děti mohou nějakým způsobem pozorovat. Optimální je v tomto smyslu, dejme tomu, práce na zemědělské farmě, což samozřejmě není ve všech rodinách možné. Ovšem má-li otec zaměstnání - a přiznejme si, že zejména v některých oblastech republiky zaměstnání bývá nejen obtížné nalézt, ale i si je udržet - dává dětem vzor, jak se vydělávají peníze. Proč o tom vůbec hovořím? Protože se obáváme, že v některých pěstounských rodinách otcové mají tendenci měnit se spíše v manažery, kteří obstarávají příspěvky od sociální péče a k tomu ještě dary od sponzorů, nadací a dalších doplňkových zdrojů. Abychom si rozuměli: My se nezdráháme materiálně přispívat pěstounským rodinám. Ale chtěli bychom, aby v nich děti věděly, že peníze se mají vydělávat - a ne pouze „získávat“.

Zejména děti, které vyrůstají v dětských domovech, a to i ty nejmenší, už velmi dobře znají pojem sponzor. Když se jich ptáme, čím by chtěly v životě být, velmi často odpovídají, že sponzorem. Tenhle velmi zúžený pohled na svět pak však vyústí třeba v to, že dítě v dospělosti po odchodu z dětského domova shání sponzora, jen aby si, dejme tomu, mohlo opatřit vařič. Aniž by však hledalo způsob, jak si na vařič vlastními silami vydělat. Nu ano, to je skutečný - a nikterak výjimečný - příklad ze života.

Nemělo by se tedy pěstounským rodinám dostávat spíše poněkud jiných forem pomoci než materiálních?

Materiální pomoc je nutná, zejména přihlédneme-li k tomu, že nemalá část pěstounských rodin nepatří mezi bohaté vrstvy. Ale máte pravdu, že by potřebovaly ve větší míře i pomoc poradenskou. Pěstouni zpravidla bývají, žel, obvykle již dopředu připravováni na to, že budou případným problémům muset čelit sami. Proto se zdráhají odbornou pomoc vyhledávat a začnou se o ni zajímat až v době, kdy se dostanou do neřešitelných potíží. Já bych si představovala, že v každém větším městě by měly existovat poradny pro pěstounské rodiny. Ale museli by v nich být skuteční odborníci. U nás na všech pedagogických fakultách sice existují obory speciální pedagogiky, které se dál dělí na logopedii, psychopedii atd. Ale nedokáží komplexně uchopit problém třeba obtížně vychovatelného dítěte a stále pouze od sebe oddělují jednotlivé vady. To je jedna ze zkostnatělostí systému na pedagogických fakultách, které bohužel dnes neprodukují absolventy s takovou kvalifikací, která by byla potřebná. V současnosti, kdy dochází k integraci dětí s různým postižením do normálních škol i do nových rodin, by bylo optimální, kdyby všichni pedagogové věděli, jak se učí dítě s postižením. A teprve až zvládnou tento jakoby rozfázovaný proces učení, mohou pochopit, jaký je proces učení u dětí bez zdravotního handicapu, u nichž učení probíhá zdánlivě automaticky a hravě.

Neskýtá se tu tedy možnost nějakého projektu na podporu oněch poraden pro pěstouny?

Já bych si to moc přála. Jsem pro vznik center, která by se zabývala rozvojem dětí se zdravotními vadami od jejich raného věku po všech stránkách rozvoje jejich osobnosti a jejich smyslových a pohybových vlastností. Tak lze dosáhnout relativně příznivých výsledků, protože vady, jež se projeví krátce po narození, se v raném věku, kdy je organismus tvárný, vcelku ještě dají s pomocí různých rehabilitačních technik buď zcela odstranit, či alespoň přibrzdit. Jenže je tu problém: Zdravotníci vnímají dítě do jednoho roku pouze jako zdravotnický problém, sociální práce se na takového malého tvorečka ještě nevztahuje a pedagogové o ně rovněž nejeví zájem, neboť oni se zabývají až staršími dětmi. Jinými slovy řečeno, v období od narození do pěti, šesti let věku se takové dítě ocitá v jakémsi vakuu. V celé ČR totiž existuje jenom několik středisek rané péče, která jsou schopna se tak malému dítěti komplexně a odborně věnovat.

Nemohou ono vámi zmiňované „vakuum“ vyplnit třeba také občanská sdružení?

Částečně jistě ano, ale zcela asi nikoliv.

V čem vidíte možnosti další spolupráce se Střediskem náhradní rodinné péče?

Rádi bychom brzy uskutečnili projekt, v němž bychom malé děti od jednoho do tří až čtyř let z jednoho dětského domova postupně převedli do pěstounských rodin. Tyto právně volné děti a jejich charakteristiky bychom zveřejnili v bulletinu SNRP, protože jsme přesvědčeni, že zájemci o adopci a pěstounskou péči tento bulletin stále více čtou. Prostě by to byl modelový projekt, jímž bychom, jak pevně věřím, dokázali, že to jde.

Názory k článku (0 názorů)
Žádné názory zatím nejsou. Vložte první!




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.