Děti chápou život i smrt po svém

Mezi pečující často patří i děti, protože pokud se umírání a smrt odehrává v domácím prostředí, přirozeně se s ním setkávají. A je potřeba s nimi o tom mluvit.

Velkou roli hraje i mateřská škola, kde dítě tráví podstatnou část svého dne. A často do školky nosí svá témata z domácího života, která nelze jen tak pominout, přejít. Jak malé děti chápou smrt? Co si představují, když někdo odejde? "Pro nás dospělé je to stále ještě tabu. Smrti se bojíme a máme také strach o ní mluvit s dětmi. Podle dostupných zkušeností a podle poznatků psychologů se dětem kolem čtyř let svět "pootevře". Umře jim třeba křeček nebo někde vidí mrtvého motýla, nemusí tedy ani jít o úmrtí v rodině, a děti se přirozeně ptají. Nedávno se narodily, což si pochopitelně nepamatují, a život nějakým způsobem chápou. Smrt je pro ně výzva k otázkám a my bychom neměli mlčet," říká Martina Špinková. "Pro nás je to někdy velmi těžké. Odpovídat se ale musí," dodává.

Jak na tyhle velké otázky odpovídat, to je pro nás dospělé často velký oříšek. Bojíme se, zda děti unesou, co se jim snažíme říci, a ani někdy nevíme, jak na to. "Před lety jsme vydali brožurku Děti truchlí jinak. Hodně jsme si předtím četli v knihách Zdeňka Matějčka, který říkal, že děti tyhle věci vnímají jinak. Když nám umře někdo, koho jsme znali, promítneme si celý život bez něj a budoucnost se nám rozpadá. Ale dítě více žije teď a tady. Je pro ně důležité to, co dělá s ostatními dětmi, s rodinou, s nimiž tu ztrátu nesou. Matejček říkal, že k dětem máme být otevření a pravdiví, že máme počítat s tím, že to děti mají jinak, že pro ně jsou ve stejnou chvíli důležité i jiné věci, třeba i to, jak se chováme my a jestli jsou součástí našeho truchlení," vysvětluje Martina Špinková. "Typický je strach přizvat děti k péči o toho, kdo odchází, nebo je vzít na pohřeb. Podle Matějčka je pro dítě ale větším traumatem to, že ho na pohřeb nevezmeme, že je vydělené ze společnosti. Pokud jdou na pohřeb s ostatními a vidí tam nejen smutek, ale i hostinu po pohřbu, cítí, že jsme na ně nezapomněli, že jsou s námi, a může je to naopak posilovat," říká Martina Špinková. "Podle mého názoru můžeme pro děti udělat to, že je z dění "nevyšachujeme", že s nimi mluvíme otevřeně a citlivě, že se nikam neschováváme. Děti sice spoustě věcí nerozumějí, ale velmi dobře poznají, když jim lžeme, a to v nich může vyvolat nejistotu mnohem větší než fakt, že jim někdo zemřel."

Role mateřské školy

Martiny Špinkové jsem se ptala na to, co v situaci, kdy dítěti zemře někdo blízký, může dělat mateřská škola. "Ve školce je spousta možností, i velmi hravých, jak tohle téma otevírat dokonce už dříve, než nastane. Samozřejmě ve chvíli, kdy nějakému dítěti umře babička a ono s tím přijde mezi ostatní děti, je dobré to nějak zpracovat. Neměli bychom se ale bát bavit se o smrti stejně, jako se bavíme o tom, co je rodina, rostliny, zvířata. Měli bychom se bavit o životě, ke kterému smrt prostě patří," doporučuje Martina Špinková.

Mám zkušenost, že pro mnohé dospělé je otevírání těchto témat opravdu těžké. Mají za sebou vlastní smutnou zkušenost, kdy jim odešel někdo blízký, nebo se tématu prostě bojí. Někdy také vůbec nevědí, jak na to. "U nás v Cestě domů se kromě jiného věnujeme i vydávání knížek na nelehká témata spojená se smrtí, ale i se smutkem, strachem nebo úzkostí. Snažíme se, aby to byly knížky, které děti zaujmou, a víme, že malým dětem vždycky někdo kouká přes rameno. Nabízíme v nich nejen pochopení pro děti a pro to, jak se cítí, ale i nápovědu pro dospělé, aby věděli, jak mají dětem odpovídat a jak se jich dál ptát.

A dospělým našimi knihami nabízíme i pomoc, aby se sami přestali tématu smrti bát. Věřím, že naše knihy pomohou dospělým najít cestu, jak s dětmi o tomto tématu mluvit," říká Martina Špinková. "Snažíme se, aby knihy byly hezké, a myslíme na rodiče a další dospělé, kteří s dítětem knížku čtou, aby se necítili vystaveni neštěstí, ale aby dokázali dětem odpovídat. A aby si děti dokázaly v tématu najít něco, co je zaujme a někdy i pobaví. V jedné naší knížce je holčička Anička, která pomáhá babičce pít brčkem a sama také dostane brčko. To je situace, kterou děti znají, rády pijí brčkem, ale pro dospělého, který musí začít pít brčkem, to může být do jisté míry degradující. Děti na to ale koukají úplně jinak, zvou nás k tomu, abychom se neděsili a nebáli se klást si otázky, protože každá otázka má svou odpověď." Ostatně my dospělí se bojíme více než děti, což Martina Špinková potvrzuje. "Děti nedohlížejí věci tak, jak je dohlížíme my. Mnozí pozůstalí se pozastavují nad tím, že děti nejsou tak smutné, jak by podle nich ve chvíli, když jim umřel dokonce i rodič, měly být. Dítě ale v tu chvíli nevidí celý život bez maminky. Vidí, že se děje něco velkého, vidí také, že maminka tu není. Ale to samo není neobvyklá zkušenost, už tu nebyla mnohokrát, a dítě nedokáže v tu chvíli přijmout všechno, co to znamená. Tím ale do jisté míry pomáhá dospělým kolem sebe, protože dokáže mamince do rakve donést něco, co měla ráda, kdežto ostatní jsou zoufalí z toho, co se stalo. Může svou přítomností prosvětlit atmosféru smutku. Znám rodinu, kde po maminčině smrti nejvíce pomáhalo to nejslabší dítě, které mělo mírný handicap. Tím, že žilo teď a tady, drželo všechny nad vodou," popisuje.

"Děti nás učí žít v přítomnosti," myslí si Martina Špinková. "My dospělí jsme často zatíženi zbytečnými starostmi, říkáme si, co by bylo, kdyby - A přitom se od dětí můžeme učit tomu, jak žít teď a tady, protože právě teď a tady toho můžeme udělat nejvíce. Zbytečné starosti nám ubírají sílu." Děti nikam "neuklízejme"

Stává se, že někdy rodině přátelé, ale dokonce i odborníci, dětští lékaři a dokonce i psychologov, poradí, aby dítě ušetřili přítomnosti u nevyléčitelně nemocného a umírajícího člověka. Jedna má známá takto "uklidila" svou tříletou dcerku ke svým rodičům, aby nebyla přítomna postupnému odcházení svého tatínka. Malá Alenka strávila půl roku u příbuzných a vrátila se do bytu, kde chyběl nejen tatínek, ale i většina věcí, na které byla zvyklá. Prý to tak pro ni bylo lepší, myslí si dodnes její maminka. A není to ojedinělý příklad. "Myslím, že se s tím Alenka bude muset časem dost těžce vyrovnávat," míní Martina Špinková a mluví o zkušenosti svého muže, kterému v dětství také umřel tatínek, a rodina ho nevzala na pohřeb. "Dítě na toho člověka chce vzpomínat, ale zapomene, a v dospělosti se mu to vrací, je mu to prostě líto. Takže když se mého muže někdo ptá, zda vzít dítě na pohřeb, vždycky říká velmi razantně, že ano."

Jak se dá využít čas, kdy někdo blízký odchází?

Co může dítě v takovéto situaci dělat? "Dítě se rozhodně nemá odsunout. Ono se v takovéto situaci učí především tomu, jak se má později starat o nás. Děti moc neposlouchají, co jim říkáme, ale jak říkal Zdeněk Matějček, 90 procent z toho, co se děti od nás naučí, je to, co vidí, ne to, co slyší. Pokud dítě vidí, že se jeho rodiče starají o své rodiče, je velmi pravděpodobné, že se v budoucnu zachová podobně. Ira Byock napsal knihu Dobré umírání. Říká v ní, že všichni jeho přátelé si myslí, že se o svého tátu na konci jeho života postaral proto, že je lékař. On ale ví, že se o něj postaral proto, že jeho táta s mámou se starali o babičku, a že třeba z dětství věděl, že nemohou jít na procházku na delší dobu než dvě hodiny, aby se včas vrátili a babičku přebalili. A tohle ho naučilo, že je přirozené se postarat o své rodiče," popisuje Martina Špinková.

Pro dospělé je někdy velmi náročné, že dítě si řadu situací, které prožívá, postupně zapojuje do svých her. A pokud si začne hrát na pohřeb, může to být pro jeho rodiče, kteří zažívají smutek, bolestné připomenutí toho, co se stalo. Dítě má ale na podobné hry právo, pomáhají mu zpracovat jeho zážitky. A setkat se s nimi můžeme i v mateřské škole. Ani tam bychom v nich dětem neměli bránit, spíše můžeme dětem naslouchat, nechat je, aby nám pověděly, co se stalo. Smrt je velké téma a setkáme se s ním všichni. Děti se s ním vypořádávají po svém a na nás je být jim průvodci.