"Óperkou" v Americe

Vloni na podzim jsem do Států odjela znovu, tentokrát už za svým českoamerickým snoubencem a brzy manželem. Zatím nevlastním pracovní povolení, a tak se opět zabývám hlídáním dětí.

Při mém prvním pobytu jsem pracovala v rodině lutherského vyznání a starala se o tři děti ve věku od jednoho do pěti let. Bydleli jsme na Staten Islandu, což je ostrov na jihozápad od Manhattanu, součásti města New Yorku. To mělo své výhody i nevýhody. Dobré bylo, že jsem mohla trávit čas v klidném a tichém prostředí, ideálním pro děti, o které jsem se starala. Nevýhodná byla izolace od Manhattanu, kam jsem musela dojíždět do jazykové školy a kde bylo stále co navštěvovat. Do City jsem se dopravovala autobusem a lodí a cesta mi vždy zabrala asi půl druhé hodiny.

Jak vychovat sama sebe

V domě jsem měla k dispozici podkrovní pokojík a moje pracovní doba začínala v sedm hodin ráno. Umýt děti, obléci je, nakrmit a vypravit je do školky a do školy, pak uklidit, vyprat prádlo, uvařit oběd a někdy i večeři, to všechno představovalo můj program do pěti až šesti hodin odpoledne, od pondělí do pátku. Ze začátku jsem byla velmi unavená. Nejvíce mě vyčerpávalo, že jsem neuměla dostatečně anglicky. A také zodpovědnost za tři děti nebyla žádná legrace.

Dlouho jsem ani neměla energii na hledání kurzu angličtiny. Když jsem pak asi po čtyřech měsících objevila výbornou jazykovku na Manhattanu, mohla jsem ji z časových důvodů navštěvovat jen jeden večer v týdnu a pak v sobotu dopoledne. Na víkendy jsem se ovšem vždy těšila, když skončila škola, mohla jsem si do sytosti vychutnávat pocit svobody v desetimilionovém městě.

A tak přišly po prvních krušných měsících i lepší doby. Díky škole jsem měla možnost kontaktu s dalšími cizinci a k obratu situace významně přispěly i další okolnosti: přátelství se skvělým českým salesiánským knězem i účast na životě farnosti včetně místního chrámového pěveckého sboru.

„Moje“ rodina se ke mně chovala slušně, zvláště matka dětí, i když byla v zaměstnání od rána do pěti hodin odpoledne, se velice snažila, abych se u nich cítila jako doma. Otec rodiny byl většinu dne doma a telefonoval. Velmi zaujatě se věnoval svému byznysu u firmy Amway. Přestože mi životní styl pána domu příliš neseděl, jsme s touto rodinou dodnes dobrými přáteli.

Jak vychovat neurotiky

Když jsem přijela do Ameriky vloni na podzim podruhé, nebyla jsem už na svém zaměstnavateli závislá. Ubytovala jsem se v rodině svého přítele a pracovní prostředí jsem si mohla vybírat. Zkusila jsem tedy babysitting v bohaté židovské rodině. Židovství u nich ovšem bylo postaveno – tak jako u mnoha dalších – pouze na zděděné tradici, navíc již dosti obroušené. Osobní vztah k Bohu jsem u nich za dobu svého pobytu nevypátrala a děti viděly synagogu pravděpodobně jen na obrázku. Myslím, že se hlásili k židovství pouze proto, že je to v Americe v některých kruzích společensky docela výhodné.

Peníze zde nehrály roli, bylo jich vždycky dost. Matka si po narození každého ze svých tří dětí najala od počátku chůvu, která byla s dítětem dvacet čtyři hodin denně. Zajistit pro chůvu ubytování, stravu a plat bylo pro paní domu jednodušší než se o dítě starat sama.

S platem jsem byla spokojena, platili mi zde deset dolarů za hodinu, přičemž nejběžnější plat babysitterů činí v Americe v současnosti osm dolarů, ale jinak se mi tu mnoho líbit nemohlo. Nejmladší, rok a půl starý Erik vystřídal za svůj kratičký život už několik babysitterů a následky této situace na něm byly znát. Byl uprostřed všeho blahobytu zcela vyhublý, neurotický, neschopný se třeba jen na chviličku soustředit na hračku nebo na prohlížení knížky. Zato se stále snažil všemi možnými způsoby na sebe upozornit.

Matka do práce nechodila a téměř všechen čas trávila v nákupních centrech. Vyzvedávala jen starší děti, kterým bylo šest a sedm let, ze školy a vozila je do zájmových kroužků. S Erikem ale nebyla schopna strávit víc než několik málo desítek minut denně. Nakonec ani s většími, pokud jim pomáhala s úkoly, dlouho nevydržela, aniž by se začala rozčilovat a křičet. Otec rodiny byl šest dní v týdnu od rána do večera v práci a jeho vztah k dětem byl chladný.

Práce zde nebyla fyzicky namáhavá, ale vyčerpávající bylo potýkat se s nevypočitatelným ä ä a často i agresivním chováním nespokojených dětí. Na všech třech bylo vidět, že postrádají zájem ze strany rodičů, takže zabavit Erika a udržet kázeň jeho sourozenců, kteří ho často i schválně trápili, mi dávalo pořádně zabrat. Dívat se na tohle zanedbávání dětí, ale i na nezměrné plýtvání časem a penězi mě tu natolik psychicky vyčerpávalo, že jsem musela po čase místo opustit.

Jak vychovat vlastence

Rozdíly mezi jednotlivými rodinami jsou v Americe obrovské. Týkají se jak kulturní úrovně, tak finančního zabezpečení. Hlídání dětí je zde ovšem, jak jsem zjistila, v každém případě finančně dosti výhodné. Pro srovnání: prodavačka u kasy vydělává v New Yorku kolem šesti dolarů za hodinu.

S čím je třeba se zde vyrovnat a co Evropana vždycky překvapí, je, jak málo Američané vědí o okolním světě a jak jsou zahledění do sebe. Upřímné přesvědčení místní většiny, že jsou ve všem nejlepší a že žijí na ideálním místě na zeměkouli, přijde našinci dost často úsměvné. Především v oblasti zeměpisných a politicko--ekonomických znalostí. Byla jsem často nucena slušně odpovídat na otázky typu: Máte v Čechách televizi? Viděla jsi už tak velký supermarket? Jedla jsi už banán? Jakýsi úspěšný počítačový expert se mě dokonce se zaujetím ptal, jak je to v naší zemi „s tou válkou“, a myslel tím nedávné boje na území bývalé Jugoslávie.

Cizinec, který přijede do Ameriky na kratší dobu, může také právem nabýt dojmu, že se jeho pobyt kryje s místním státním svátkem. Všude totiž – i na soukromých domech – neustále vlají národní vlajky a vlastenectví zde pěstují od útlého věku. Děti od pěti do osmnácti let ve školách povinně dennodenně recitují: „Slibuji věrnost vlajce Spojených států a republice, kterou symbolizuje, národu vedenému Bohem a nedělitelné svobodě a spravedlnosti pro všechny.“