Otázka
Odpověď
Vzdor nebo malý tyran
22.6.2004 21:42:34 Lenka Kahunová-nevidomá dcera
Vážená paní,
narodila se nám 18.6.2000 předčasně v 25.týdnu těhotenství dcera,vážila 930 g a měřila 37 cm. Po tři měsíce si pobyla v inkubátoru, z toho dva na umělé ventilaci, byla kříšena po narození a podruhé asi za 1 měsíc při zápalu plic,který na jednotce int.péče prodělala. 15.9.2000 jsme si ji mohli vzít domů, později jsme bojovaly s DMO-hypotonie (cvičení Vojtovou metodou) a pro retinopatii IV.stupně se zachováním světlocitu jsem cvičily zrak speciálními metodami s poradenstvím Střediska rané péče. Tak jsem vám v kostce napsala, jak probíhala první doba života Karolínky, je pravda, že cvičení byla tak únavná, že asi do dvou let věku jsme opravdu jen v podstatě cvičily,baštily a spaly. Žádné hraní už nevzdržela a když tak jen silně nasvícenou hrazdičku tak 3 minuty a pak pak spánek (to bylo asi tak do 1,5 roku.Pak se začala více hýbat, ale na hraní nějak neměla náladu.)
Dnes ve 4 letech Kája chodí,skoro běhá,orientuje se v terénu, od 2,5 let jsem s ní začala chodit mezi děti,nejprve mezi 3-4,pak mezi více dětí do speciální školky.Toto trvalo asi rok,než si zvykla natolik, že v 9.měsíci roku 2003 začala na dopoledne sama být ve školce. Nejprve tam byla velmi spokojená a chodila tam ráda. Asi v únoru tohoto roku tačala být velmi nespokojená, pláče a nechce ve školce zůstat,pak se ale uklidní a jako by se podvolila. Když pro ni přijdu,je moc ráda a honem chce odejít se mnou. Musím říci, že chodí do speciální MŠ společne s dětmi s mentálním postižením a s kombinovaným postižením, které nemluví a Karolína na ně začala být až alergická. Jak některé z nich uslyší, začne křičet věty jako "Paťa nedostane zmrzlinu" "nebudu Šimona" a až ryčí. Ty děti jí nijak neubližují, ale je pravda, že komunikují výkřiky a ona,protože je prakticky slepá, náhlé hlasité zvuky těžce snáší. K tomu se v poslední době přidal výrazný negativismus a vynucování si svých přání křikem až rykem až do křečovitého vrčení. Nepomáhalo nic z běžných trestů-domluva,odvedení pozornosti,plácnutí po zadečku,už mne vyprovokovala a k většímu výprasku a za trest posílání do kouta. Zkusila jsem metodu pevného objetí, protoýe mám pocit,jako by si se svým vztekem nedovedla poradit a neuměla se správně vyvztekat. Ty její zlosti jako kdyby pomalu v proběhu dne narůstaly a sílily až vyvrcholí právě v ten ryk,kdy už nedělá nic jiného, než že ryčí a vrčí,hází vším kolem sebe. První pevné obětí mne úplně vykolejilo.Strašlivě na mně vykřičela všechnu svou energii až se zpotila a úplnš unavila. Trvalo to dobrých 45 minut, než ochabla a zklidnila se. Je pravda, že v jedné chvíli jsem o ni dostala až strach, že zkolabuje. Další objetí trvaly už podstatně méně,tak 20 minut, za to intenzita obrany zesílila. Vždy jí u toho říkám,ať se klidně u mně vyvzteká,že já ji podržím,že ji sice mám moc ráda, ale nesmí házet věci,křičet a ryčet,aby někomu neublížila. První pevně objetí jsem zkusila asi před měsícem. Včera za mnou přišla,že se chce vztekat,vzala jsem ji,objala,křičela 5 minut.Pak řekla už je to dobré a šla si hrát. Neudělala jsem něco špatně,nebo její reakce je správná? Zlobí pořád stejně,ale trošku víc poslouchá.Bojím se.ať něco nepřeženu nebo nezkazím. Lenka Kahunová
narodila se nám 18.6.2000 předčasně v 25.týdnu těhotenství dcera,vážila 930 g a měřila 37 cm. Po tři měsíce si pobyla v inkubátoru, z toho dva na umělé ventilaci, byla kříšena po narození a podruhé asi za 1 měsíc při zápalu plic,který na jednotce int.péče prodělala. 15.9.2000 jsme si ji mohli vzít domů, později jsme bojovaly s DMO-hypotonie (cvičení Vojtovou metodou) a pro retinopatii IV.stupně se zachováním světlocitu jsem cvičily zrak speciálními metodami s poradenstvím Střediska rané péče. Tak jsem vám v kostce napsala, jak probíhala první doba života Karolínky, je pravda, že cvičení byla tak únavná, že asi do dvou let věku jsme opravdu jen v podstatě cvičily,baštily a spaly. Žádné hraní už nevzdržela a když tak jen silně nasvícenou hrazdičku tak 3 minuty a pak pak spánek (to bylo asi tak do 1,5 roku.Pak se začala více hýbat, ale na hraní nějak neměla náladu.)
Dnes ve 4 letech Kája chodí,skoro běhá,orientuje se v terénu, od 2,5 let jsem s ní začala chodit mezi děti,nejprve mezi 3-4,pak mezi více dětí do speciální školky.Toto trvalo asi rok,než si zvykla natolik, že v 9.měsíci roku 2003 začala na dopoledne sama být ve školce. Nejprve tam byla velmi spokojená a chodila tam ráda. Asi v únoru tohoto roku tačala být velmi nespokojená, pláče a nechce ve školce zůstat,pak se ale uklidní a jako by se podvolila. Když pro ni přijdu,je moc ráda a honem chce odejít se mnou. Musím říci, že chodí do speciální MŠ společne s dětmi s mentálním postižením a s kombinovaným postižením, které nemluví a Karolína na ně začala být až alergická. Jak některé z nich uslyší, začne křičet věty jako "Paťa nedostane zmrzlinu" "nebudu Šimona" a až ryčí. Ty děti jí nijak neubližují, ale je pravda, že komunikují výkřiky a ona,protože je prakticky slepá, náhlé hlasité zvuky těžce snáší. K tomu se v poslední době přidal výrazný negativismus a vynucování si svých přání křikem až rykem až do křečovitého vrčení. Nepomáhalo nic z běžných trestů-domluva,odvedení pozornosti,plácnutí po zadečku,už mne vyprovokovala a k většímu výprasku a za trest posílání do kouta. Zkusila jsem metodu pevného objetí, protoýe mám pocit,jako by si se svým vztekem nedovedla poradit a neuměla se správně vyvztekat. Ty její zlosti jako kdyby pomalu v proběhu dne narůstaly a sílily až vyvrcholí právě v ten ryk,kdy už nedělá nic jiného, než že ryčí a vrčí,hází vším kolem sebe. První pevné obětí mne úplně vykolejilo.Strašlivě na mně vykřičela všechnu svou energii až se zpotila a úplnš unavila. Trvalo to dobrých 45 minut, než ochabla a zklidnila se. Je pravda, že v jedné chvíli jsem o ni dostala až strach, že zkolabuje. Další objetí trvaly už podstatně méně,tak 20 minut, za to intenzita obrany zesílila. Vždy jí u toho říkám,ať se klidně u mně vyvzteká,že já ji podržím,že ji sice mám moc ráda, ale nesmí házet věci,křičet a ryčet,aby někomu neublížila. První pevně objetí jsem zkusila asi před měsícem. Včera za mnou přišla,že se chce vztekat,vzala jsem ji,objala,křičela 5 minut.Pak řekla už je to dobré a šla si hrát. Neudělala jsem něco špatně,nebo její reakce je správná? Zlobí pořád stejně,ale trošku víc poslouchá.Bojím se.ať něco nepřeženu nebo nezkazím. Lenka Kahunová
V její náručí
