Ach, ta snacha

Ve staré Koreji bylo zvykem, že rodiči vyvolená snoubenka syna pobývala několik měsíců před svatbou u své budoucí tchyně. Měla dva základní úkoly: naučit se vést domácnost tak, jak byl budoucí novomanžel zvyklý, a naučit se poslouchat tchyni jako vlastní matku. Pokud nechtěla či neuspěla, byla poslána domů a šance na jiný sňatek oné dívky se poté stala minimální.

I dnes je jasné, že vztah tchyně a snachy patří v rodinách k nejproblémovějším. Tradičně se hovoří o problémových tchyních. Pokud se lektor třeba v kursu asertivity zmíní o tchyních, vyvolává to pobavený a jakoby vědoucí úsměv u příslušníků všech přítomných generací. Problematické osobnosti, nepochopení, nedokonale zajizvená traumata minulosti, zvýšená kritičnost a podobné momenty ale existují na obou stranách barikády.

Problémové vztahy

Rodina je určitý celek a jak snacha, tak tchyně jsou součástí onoho celku. Je-li problémový, pak nelze vyloučit, že v něm najdeme některý z následujících typů snach.

Snacha úzkostně pasivní – pokud má tchyně všechnu práci pevně pod kontrolou, dokonale se v ní vyzná a ovládá ji, je těžké se prosadit. Není snadné připravit sváteční hostinu pro tchyni s dokonalou hospodyňskou praxí. Pro snachu často zůstává jen místo pomocné síly. Již pubertální dívky nesnášejí pozici „podej, odnes, zamíchej“ a reagují různými projevy negativismu. Snacha je dospělá, a tak raději „nic nedělá“, aby nic nepokazila.

Snacha nejistá – „Má mě ráda, nemá mě ráda...“ Kolik snach si může s jistotou odpovědět kladně? Nejistotu posilují i další faktory – často až překotné změny rolí. Za pár měsíců se emancipovaná nezávislá intelektuálka změní v maminku, jež se chodí úzkostně přesvědčovat, zda její potomek v postýlce dýchá. Pocit jistoty neposiluje ani výrazné snížení osobního příjmu, ani relativní samota na mateřské dovolené. O kvalifikaci utíkající mezi prsty ani nemluvíme. K lidské psychice patří touha nejen po fyzickém, ale i slovním pohlazení a ocenění. Český životní styl je v tomto ohledu ovšem šetrný, ba přímo skrblický. Výsledek: nejistota, nervozita, napětí, úzkost a vzájemné nepochopení.

Snacha za jazyk přibitá – s nepochopením často souvisí až překvapivě palčivý problém v mnoha rodinách. Tchyně by si tolik přála být oslovována „maminko“. Tchán by rád slyšel na „tatínka“. Dotyčná se však oslovení vyhýbá. Důvody mohou být různé a pokrývají nejširší spektrum vztahů ve výchozí rodině. „Maminko, tatínku“ se těžko říká, pokud vlastní rodiče navýsost milujeme a považujeme je tímto za výlučné. Stejně tak nejde ono oslovení přes rty, pokud máme k pokrevním rodičům mnohé výhrady. To jsou vážné věci. Může ovšem jít i o banality. Stačí, pokud jsme zvyklí tátu nazývat „ocet“, a tudíž jej oslovovat „octě“ a matce dejme tomu říkat „mišino“. To se pak naráz v pětadvaceti těžko maminkuje a tatínkuje. Na okraj poznamenejme, že otce „octa“ lze milovat a „tatíčka“ nenávidět.

Problémy s oslovením mizí mnohdy až s narozením potomka. „Dědečku, babičko“ problémy nečiní. I slovní pasování na prarodiče však u nich může vyvolat trpkost. Otázku oslovení mimochodem zcela přesně řeší pravidla společenského chování. Rozhoduje ten, kdo má tzv. společenskou přednost, například osoba starší. Ta má ovšem jasně formulovat, jaké oslovení si přeje. Rozhodně nemá jen „napovídat chytrému“ a už vůbec ne si jen významně povzdechnout či vyprávět, jak snacha sousedky říká tchyni maminko sem, maminko tam.

Vaše tchyně, pěstěná čtyřicátnice, lpí na svém mladistvém vzhledu, prahne po tom, aby byla vámi oslovována křestním jménem coby starší sestra. Vy jí ovšem s láskou oslovíte „maminko“. Tím se možná zařadíte k dalšímu typu.

Snacha dupající v porcelánu – Židovce řekne antisemitský vtip, komunistce pohaní její stranu, ctitelce profesora Klause sdělí, že nejlepším prezidentem by byl páter Halík, tchyni zoufale držící redukční dietu zalichotí, jak jí sluší, že přibrala. O provaze v domě oběšencově někdy hovoří z nedostatku taktu a z neschopnosti vcítění. Cíl ranit ale nemá, může mít jen docela obyčejnou smůlu.

Snacha útočná – cíl ranit někdy mívá. Nejlepší obrana je útok. Agrese a deprese jsou jablka z jednoho stromu. Životní události jak kladné, tak i záporné přinášejí psychickou zátěž. Ta se může projevit v depresi. Někdo depresi přepíjí, jiný se jí pokusí překřičet.

Odbornice z jiného hnízda – Murphyho zákon dí, že odborník je ten, kdo pochází z jiného města. Co se týká rodinných hnízd, potažmo i hospodyňských škol, to ovšem neplatí. Jsou rodiny, kde milují zelí české, a jsou i rodiny přísahající na zelí moravské, cukýnové, s koprem nebo křenem. Zkuste zavádět novoty tam, kde předchozích třicet let měli v neděli vždy svůj „model x“. Teoreticky vás pochválí, v praxi ovšem častěji naopak. Netřeba dodávat, že „odbornice z jiného hnízda“ si může připadat přímo jako misionářka a také tak dopadat. Těžko říci, zda bude přijímána kladně, s obdivem, pochopením, nebo naopak se zápornými emocemi.

Na hranici patologie

Lidé jsou různí, přechod mezi tím, co je ještě normální a co již ne, nebývá ostrý. Některé osoby svými rysy balancují na hranici patologie.

Vztahovačná snacha – urazí se pro maličkost. Ve všem vidí úklady a nelásku. Promluvíte – a nezachováte se dle jejího gusta. Mlčíte – a nezachováte se též. Nabídnete občerstvení – a tím v jejích očích prokážete, že ji chcete „cpát jako husu“. Nenabídnete – a považuje vás za skrblíky.

Přenosová snacha – ne každý má přehledné a vyrovnané vztahy s vlastními rodiči. Jedna z forem, jak se vyrovnávat s opakem oné harmonie, je přenos afektů. Jinými slovy – ve vztahu ke tchyni si lze odreagovávat a vyrovnávat traumata k vlastní matce.

Hysterická snacha – tato žena hledá nepřítele. Má-li manžela světce, musí se poohlédnout jinde, nejlépe po jeho rodině.

Žárlivá snacha – žárlit je možno na vše a na každého. Není tedy žádný problém žárlit na dobrý, a někdy až příliš závislý vztah manžela k matce.

Včelí královna – i u tohoto typu najdeme prvky hysterie a žárlivosti. „Včelí královnou“ bývá žena přesvědčená o tom, že děti patří především matce. Manžel a otec nejsou příliš potřeba, pomineme-li úkoly hodné trubce. Soudí, že „dědeček a babička ujídají nám chlebíčka“...a dětské lásky. Konce bývají smutné. Děti pak prarodiče prakticky neznají. Těžko určit přesné příčiny takových přístupů. Obvykle je lze najít v nešťastném dětství a citové deprivaci. Štafetu oněch problémů takové snachy přenáší dál.

Misionářka – někdy jí srdce hoří pro emancipaci, jindy se jí naopak tchyně zdá až příliš nezávislá na rodině. Své názory si nenechá pro sebe. Do tohoto rámce je možno zařadit i misionářky módy, které s úsměvem (idiota) sdělí tchyni, že má předpotopní kabát, nemožnou halenku a měla by si barvit vlasy. Dobrá rada nad zlato, ale zmíněný typ rad je především nevyžádaný. Někdy je ovšem těžké mlčet, a cokoliv řeknete, může být později použito proti vám. Vaše tchyně například odchovala tři děti a dvě vnoučata vodou z vlastní studny. Onu vodu půl století ráda pije a považuje ji za zdravou. Sama kvete zdravím. Vy přijedete na léto z města a zjistíte, že ona báječná voda není vhodná pro malé děti. Zkuste to taktně sdělit, nebo mlčte a nedejte na sobě nic znát. Zřejmě se zařadíte mezi snachy z míry vyvedené.

Snachy ve víru konfliktů – žijete-li s psychotikem, je možné, že po čase převezmete jeho pohled na svět. Pokud žijete v patologické rodině, je možné, že po čase převezmete styl víceméně bizarní rodinné komunikace. Je též možné, že učedník předčí mistra. Snacha může být například neurotizována tím, že se nezavděčí. Může na to regovat tím, že se podbízí, nebo zatrpkne a naučí se projevovat nevůli dlouhým mlčením. Je ovšem možné volit pravý opak a mluvit a mluvit.

Pokud vás tchyně chválí stylem: „Oběd se ti výborně podařil, chtělo by to jen trochu dopéci, přisolit, připepřit, masa by mělo být trošku víc, kečup a worcester by neškodil, ono by to trochu přerazilo tu připálenou pachuť, jinak je to ale opravdu fajn,“ nemusí pochvaly rafinovaně poznamenané hanou zůstat bez následků. Pevné povahy se zatvrdí, slabší se hroutí a některé začnou hovořit podobně: „Maminko, je dobře, že jsi pohlídala Jirku a že se mu věnuješ, ale musíš si uvědomit, že jsi už starší ročník a máš zastaralé výchovné názory. Nic ve zlém, ale...“

Obdobné komunikační perly lze při jistém zjednodušení nazvat dvojnou vazbou, tj. podáváním dvou protikladných informací v jednom sdělení. Právě projevy dvojné vazby jsou typické pro problémové vztahy v rodině. Na první pohled je to maličkost. Důsledky mohou být velmi podstatné, včetně závažného narušení duševního zdraví.

Závěrem dodejme, že každý pokus o typické příklady bývá zjednodušený. O to víc takový pokus svádí začlenit své blízké do přihrádek a pak si namluvit zcela jednoznačně, kdo vlastně za naše problémy může. Skutečnost je výrazně složitější. Pomyslné máslo na hlavě bývá rozprostřeno po všech zúčastněných, i když se stane, že na některé z pomazaných hlav bývá másla přece jen nejvíc.

„Maminko, tatínku“ se těžko říká, pokud vlastní rodiče navýsost milujeme a považujeme je tímto za výlučné. Stejně tak nejde ono oslovení přes rty, pokud máme k pokrevním rodičům mnohé výhrady.

Pokud žijete v patologické rodině, je možné, že po čase převezmete styl víceméně bizarní rodinné komunikace. Snacha může být například neurotizována tím, že se nezavděčí. Může na to regovat tím, že se podbízí, nebo zatrpkne a naučí se projevovat nevůli dlouhým mlčením.

Autor je psychologem manželské a rodinné poradny v Brně.