Pojďme si hrát do muzea nebo obrazárny!

Muzejní pedagogika není nic nového pod sluncem. Vévoda Albrecht V. Bavorský dal v letech 1563-1567 zřídit Pokladnici umění, na kterou navázala roku 1575 Sbírka starožitností. Významnou osobnost muzejní pedagogiky představuje také Jan Amos Komenský a jeho plán na zřízení speciálního zařízení, jež by sloužilo ke vzdělávání a výchově širokých vrstev a které by plnilo i další muzejní funkce. Komenský považoval za přínosné předvádět žákům mnohé věci přímo, ve formě sbírkových exponátů. Emil Adolf Rossmässler vytvořil v polovině 19. století koncepci přírodovědného muzea, které mělo prostřednictvím svých sbírek obohatit přírodopisné vyučování žáků. John Dewey zase propagoval myšlenku zřídit v centru školy muzeum, které se mělo stát samozřejmou součástí školního dne. K rozvoji muzejní pedagogiky došlo v šedesátých letech minulého století, kdy se muzea začala otevírat školám a velká muzea začala připravovat programy pro žáky.

Hradby a trhy

V Muzeu hlavního města Prahy se děti mohou hravou formou seznámit s naší historií. Královská cesta, lidová řemesla a trhy nebo domovní znamení, to jsou témata, která toto muzeum nabízí mateřským školám. O tom, že nejde o „suchou“ přednášku zaměřenou na historii, ale spíše o „školu hrou“, jsem se mohla sama přesvědčit během programu nazvaného Vyber si řemeslo. Akce pro školky a školy probíhají v suterénní části muzea. Děti do ní sestupují po schodišti, v jehož půlce se jim otevírá „starobylá brána“ neboli bohatě zdobená mříž. A ve městě je přivítá jeho panovník - pan král. Ještě na schodech, na které se usadí, se děti seznámí s tím, co všechno patřilo a patří k řemeslům - osahají si dřevěnou misku, kousek kůže nebo provázku a také preclík. Lektorka si s nimi povídá o tom, kdo vyrábí misky a lžíce a kdo ke své práci potřebuje kůži.

Další část programu už probíhá ve „středověkém domě“, který je koncipován jako náznakový interiér pražského středověkého - tedy gotického - domu z období 14.-15. století. Děti zde najdou jeho hlavní součásti: síň, světnici, kuchyni i komoru a nechybí ani prevet neboli středověký záchod. Jednotlivé části tvoří hrací zóny, ve kterých se nabízejí různé aktivity volně spjaté s prostředím domu i životem obyvatel středověkého města. Děti si tu mohou všechno osahat a vyzkoušet a zároveň se při plnění hravě koncipovaných úkolů dozvědí mnoho zajímavostí o životě středověkého člověka.

Dlouhý stůl a lavice a také pás papíru, fixy a pastelky, to jsou rekvizity, které lektorce stačí k tomu, aby dětem vysvětlila a hlavně předvedla, k čemu sloužily ve středověku hradby a jak vypadal trh. Že ve městě býval hrad, na němž bydlel král, a že řemeslníci na trzích prodávali svoje výrobky, na to děti přijdou samy. A samy také přijdou na to, že ke správnému městu patří i domy. Během kreslení půdorysu města si děti s lektorkou povídají. „Copak asi dělá krejčí?“ „Šije šaty.“ „A jak se jmenuje ten, kdo vyrábí boty?“ Otázky a odpovědi pomalu přejdou v samotné seznámení s řemesly. Do města, které děti nakreslily, totiž přišel kluk Jenda Krátký. Chtěl by se vyučit řemeslu, ale neumí si vybrat. A kdo mu pomůže? No přece děti! Hravý, asi třičtvrtěhodinový program dětem uteče jako voda. Děti se dozvědí, jaká řemesla ovládali lidé ve středověku a že každé řemeslo mělo svůj charakteristický znak, a seznámí se také s výrazy, které možná předtím neznaly.

Docela mě překvapilo, že jsem v programu pro předškoláky našla i Královskou cestu. Neuměla jsem si moc představit, jak je možné dětem vysvětlit tak specifický pojem. Muzejní pedagožka Mgr. Ivana Pernicová mi vysvětlila, že na tom není nic složitého. V Muzeu hlavního města Prahy se totiž nachází unikátní exponát - Langweilův model Prahy, který je jedinečným dokladem podoby Starého Města, Malé Strany a Pražského hradu před přestavbou Prahy na konci 19. a počátku 20. století. Děti si tedy mohou prohlédnout Prahu z „ptačí perspektivy“ a pak si samy vymyslí tu svoji cestu.

Na návštěvě v obrazárně

Národní galerie v Praze nabízí kromě mnoha expozic také lektorské programy pro školy. Předškolákům, kteří ještě nikdy nebyli v obrazárně, je určen program Poprvé v galerii; pro „pokročilejší“ návštěvníčky jsou pak připraveny programy Co jsem našel, to jsem schoval, Co mizí, co zůstává nebo poeticky nazvaný program Modromodrá… Vydala jsem se na úvodní program pro mateřské školy, protože jsem byla zvědavá, jak se dá galerie představit malým dětem. A docela jsem koukala…

Pořad Poprvé v galerii vede Mgr. Anna Kotrbová Rejchrtová. Na začátku se děti s lektorkou usadí do kroužku. Sedí na zemi na podložkách a povídají si o tom, kde to právě jsou. Většina dětí má už zkušenost s muzeem, ale pokud ne, nevadí to. Vhodně volené otázky a povídání je nakonec dovedou k poznání, že jsou v galerii a že se v ní vystavují umělecká díla, tedy práce lidí, kteří něco umějí. „A co umíte vy, děti? Já třeba umím udělat moc dobré kakao,“ pokračuje v povídání o umění lektorka Andulka. A děti postupně říkají, v čem jsou dobré a co jim jde. „Já umím pomáhat mamince,“ „Umím nakreslit domeček,“ prozrazují na sebe děti. A chlapeček, který vrtí hlavou, že on tedy neumí zhola nic, nakonec také přijde na to, že se mu něco daří.

Když se děti „rozkoukají“, pokračují v ateliéru, kde na ně čeká hádanka v podobě velkého stolu, na němž jsou dřevěné kostky a plastové desky. Co to asi bude? Děti společně s lektorkou dojdou k tomu, že by to mohla být i obrazárna, galerie, kde ale něco chybí. Co to bude? No přece umělecká díla! Děti-umělci pak kreslí nebo modelují a potom své práce umisťují na podstavce (dřevěné kostky) nebo panely (plastové desky). A je se na co dívat. Skupina, kterou jsem mohla pozorovat, vytvořila sérii domečků (ukončil ji obraz s názvem Domeček 7), nechyběla zvířátka, kytičky, a dokonce několik soch bojovníků ninja. Když se díla nainstalují a výstava je nachystaná, musí se uspořádat vernisáž. Ani tady nechyběla. Děti představovaly své výtvory, prohlížely si, co nakreslili nebo vymodelovali jejich kamarádi, a jejich práce nikdo nehodnotil. Po vernisáži pak na výstavu přišla malá návštěvnice-panenka, kterou děti pojmenovaly Barunka. A jak se Barunka na výstavě chovala? Všelijak! Děti jí naštěstí vysvětlily, že v galerii se nesvačí, nekřičí, neběhá a netelefonuje a také že na vystavené práce nemůže sahat. Co kdyby se něco rozbilo! Pořad pro novopečené návštěvníky galerie končí stylově. Děti spolu s lektorkou obejdou část expozice, aby viděly, že umění může mít mnoho podob. Nemusí to být jen sochy a obrazy, ale také instalace různých předmětů - třeba klavíru se zabetonovanou klaviaturou doplněného dalšími věcmi - či fotografie postupně vznikajícího tetování. Současné umění má prostě mnoho podob. Děti také mohly vyjádřit, co jim určité dílo připomíná. U velké tapiserie například jedna holčička pravila, že vypadá jako kůže čerta. Podstatné bylo, že jim lektorka nebrala jejich pohled na vystavené práce. Zejména u abstraktního umění je běžné, že každý vidí v uměleckém díle něco jiného. Během prohlídky části expozice s sebou děti nosily své výtvory. Měly hledat případné podobnosti, a zejména tvůrci domečkové série jistě našli řadu obrazů s podobným tématem.

Krok do nového světa

Z většiny dětí, které rodiče nebo učitelé vodí do muzeí či galerií nebo s nimi chodí na koncerty, s největší pravděpodobností nevyroste nový Radimský, Slavíček nebo Páleníček. Možná se z nich nestanou ani znalci umění či umělečtí kritici. Proč je tam tedy brát? Má to nějaký smysl? Rozhodně. Moderní muzejní pedagogika pomáhá proměnit muzea a galerie v živý prostor. Díky programům, které jednotlivá výstavní místa nabízejí, se děti postupně naučí dívat se na umělecká díla nebo třeba historické exponáty a začnou v nich hledat víc než jen to, co vidí na první pohled. Také pochopí, jak by se měly v podobných prostorách chovat. I když návštěvníci muzea a galerie, kde jsem byla pozorovat programy pro děti, dozajista zaregistrovali nepřeslechnutelný „šepot“ malých návštěvníků, bylo vidět, že děti jsou v těchto prostorech vítány. I kustodi, kteří mají na starost provázení návštěvníků, se na dětské výpravy dívají shovívavěji než na dospělé. Chápou, že děti se nejdříve potřebují naučit, jak se mají ve výstavní síni chovat.