Mezi trestem a týráním je velice křehká hranice

Ponižování, bití, hladovění, vysmívání… To vše zažívaly (a zažívají) malé i velké oběti trestných činů týrání a zneužívání. O obou smutných fenoménech i o nebezpečné právní nevědomosti hovoří psycholožka Jana Procházková.

Týrání a zneužívání jsou hodně široké pojmy, co si pod nimi můžeme představit?

Týrání a zneužívání představují velmi široký "balíček", o kterém se hodně mluví zejména v posledních letech. Ale jsem přesvědčená, že se týralo a zneužívalo, co je lidstvo lidstvem. A myslím si, že týrat a zneužívat se bude i nadále. Určitě by se ale tyto nepříjemné a nežádoucí způsoby chování měly co nejvíce minimalizovat. Lidé často týrají a zneužívají z neznalosti, není v tom jen zlý úmysl.

V našich krajích je navíc výchova založena na určité negativní tradici. Říká se "škoda rány, která padne vedle" a "čím hůř, tím líp", takže pokud říkáme, že by se tyto způsoby neměly používat, narážíme na to, že lidé nevědí, jak to dělat jinak. Umíme říkat, co je špatně, ale už ne, jak to dělat dobře. Řekneme dítěti "buď hodný a nezlob", ale pro dítě je tahle informace k ničemu, navíc každý si pod tím "buď hodný" představí něco jiného. A často neumíme říci, co by dělat mělo- co to je to "hodný".

Hranice mezi trestem a týráním je velice křehká. Existují ale určité charakteristiky, které nám říkají, kdy jde o týrání. Jestliže ve výchově převažuje negativní působení - a je jedno, jestli psychické nebo fyzické -, pak jde o týrání. Jednorázový výprask není týrání (takový výprask je týráním tehdy, když si dospělý mlácením dítěte například ulevuje od svých nezdarů).

Do výchovy patří odměna i trest, ostatně už profesor Zdeněk Matějček říkával a napsal i knížku Po dobrém, nebo po zlém?, kde vysvětluje, jak ve výchově dětí trestat a odměňovat. Zastávám názor, že do výchovy patří také i trest fyzický. Nesmí být ale častý, vždy musí být přiměřený, přijít v pravý čas a v pravou chvíli a s láskou. A když se tohle naplní, není to týrání. Dítě, které se mamince vytrhne z ruky a uteče jí do vozovky, pak často dostane "co proto"; maminka ho odtáhne do bezpečí a… Jistě, je to trochu selhání, ale matka tím i odplaví svoji úzkost a projeví svou starost o dítě a sděluje mu, že takto se chovat nemá. Zatímco pokud se tresty sčítají a čeká se na exekuci, jde o týrání a dokonce i o trestný čin. A toho se dopustí i ten, kdo nezabrání násilí, jemuž je přítomen. Takže když maminka pije kávu a vedle ní tatínek "seká" dítě, je odpovědná stejně jako on a měla by být také potrestána. Zvlášť pokud otce k fyzickému trestání vybízí.

Existují nějaké "kategorie" týrání?

Známe týrání fyzické a psychické a také sexuální zneužívání. A můžeme se setkat ještě s jedním významným typem, o němž se u nás zatím spíše mlčí, a to se systémovým týráním.

Systémové týrání? Co to je?

Systémové týrání postihuje nejen děti, ale i dospělé, dokonce staré lidi, stejně jako ostatní formy týrání. A tato forma spočívá v týrání jedince systémem, který byl původně vytvořen na jeho ochranu. Ve zdravotnictví má tato forma např. podobu opakovaného a bolestivého vyšetřování, které může být zapříčiněno jistou úzkostí ošetřujícího lékaře. Někdy si taková vyšetření žádají sami rodiče, a to i když dítěti opakovaně vycházejí negativní výsledky. Setkávám se například s tím, že rodiče přijdou s "objednávkou", že dítě má tumor na mozku. A když se zjistí, že ne, jsou zklamaní. Tumor by jim totiž mohl hezky vysvětlit obtíže, které jejich dítě má. A mít nemocné dítě je u nás sociálně přijatelné, byli by chudáčci, které to "potrefilo". Systémové týrání ve zdravotnictví může mít i podobu tlaku na to, aby dítě bylo vždy hospitalizované s rodiči. Někdy to ale není vhodné, dítě má třeba negativní vazbu k rodiči, nebo ani možné, například když rodiče mají doma další děti. A dítě je pak v nemocnici traumatizované tím, že ostatní tam mají maminky.

Ve školství má systémové týrání také své zastoupení. Když učitelka děti shazuje, ponižuje je, říká jim, že jsou hloupé, něco neumějí, jsou nemožné, nechválí je, nepovzbuzuje… Systémové týrání najdeme i v soudnictví. Dítě je předvoláno k soudu, aby vypovídalo, jestli chce k mámě nebo k tátovi. To je ve většině případů necitlivé a často zřetelné týrání. Setkala jsem se i s tím, že dívku, která byla sexuálně zneužitá a tato skutečnost byla prokázaná i znaleckými posudky, předvolali, aby vypovídala před odvolacím soudem, protože se soudci "nezdála" její výpověď. Takové situace vedou k druhotnému poškození neboli k sekundární viktimizaci oběti. Podobně mohou ublížit i vyšetřovací postupy. Ale musím říci, že za posledních patnáct let se práce vyšetřovatelů a policistů velmi zlidštila a dítě již během vyšetřování specialisty vyšetřovateli trauma zpravidla neutrpí.

Občas slýchám, že rodič, který týrá své dítě, musí být buď prostě hloupý, anebo mu chybí rodičovské instinkty. Jak to je?

Ano, lidé si často myslí, že něco takového dělají jen "vadní", úchylní, patologičtí jedinci, ale to vůbec není pravda. O to je těžší dělat v této věci nějakou osvětu. Týrající rodiče ale vždy selhávají ve své rodičovské a vychovatelské roli.

Je fyzické týrání vždy horší než týrání psychické?

Fyzické týrání bývá - stejně jako další druhy týrání - dlouhodobé. A v tom je jeho nebezpečí. Ale nedovedu si představit, že by tělo úpělo a duše byla "pěkně v teple". Tyto typy se kombinují a může se k nim přidat i týrání sexuální a systémové.

Pokud se psychické týrání vyskytuje samostatně, má podobu různého zesměšňování a ponižování. Také situace, kdy je dítě často vystavováno strachu (například při hádkách rodičů), patří mezi psychické týrání. A toto týrání je o to ďábelštější, že se ho více dopouštějí lidé s vyšším vzděláním. Často je to hodně rafinované, promyšlené. Mohu uvést příklad pro ilustraci. Před nedávnem jsem se setkala s dítětem, jehož rodiče jsou vysokoškolsky vzdělaní lidé. Na dítě moc času neměli, takže ho hlídaly různé najaté síly. Když dítě přešlo na druhý stupeň základní školy, už nenosilo samé jedničky. Občas trojka, sem tam pětka, a taky nějaké ty poznámky, že zlobí. A rodiče začali mít námitky. "My se tady dřeme a ty jsi nemožné, zlobivé dítě." A vyhrožovali, že když bude dále zlobit, dají ho někam "spravit". A stalo se, že dítě večer ukázalo žákovskou, ve které nebylo nic lichotivého - pětka a poznámka. Tak mu rodiče řekli, ať si jde sbalit věci do baťůžku, že ho odvezou do dětského domova. A naložili ho, dovezli před dům s cedulí "dětský domov", zastavili a tatínek vystoupil, že to půjde vyjednat. Obešel blok a vrátil se s tím, že dneska ještě nemají volné místo, a jeli domů. Dítě dostalo horečky a bylo mu zle, přijali ho do nemocnice, kde k němu posléze zavolali i psychologa.

Vyhrožování "nebudu tě mít ráda", "ty mě utýráš", to je psychické týrání nejhoršího kalibru. Děti ho zažívají kvůli svému prospěchu, nebo když se jejich rodiče rozcházejí a nastávají dohady o potomky. "Jen si běž za tím tatínkem, když mě tady necháš samotnou." To je týrání jako hrom, vydírání, které vede také někdy ke vzniku syndromu zavrženého rodiče. Toho rodiče, který se "tak ošklivě choval" k tomu, který dítě vydírá. A rozhodně to není příznivé pro další vývoj; dítě často nebude umět navazovat přiměřené mezilidské vztahy, může mít různé obtíže a problémy i po letech při výchově vlastních dětí.

Souvisí nějak týrání s ekonomickou a sociální situací rodiny?

Fyzické týrání i sexuální zneužívání se vine přes všechny sociální a vzdělanostní skupiny, dělají to všichni.

A co světonázor? Týrají i rodiče nábožensky založení?

Ano; u této skupiny rodičů jde někdy také o týrání psychické, o nucení do různých věcí. I když musím říci, že tady je hodně křehká hranice mezi tím, co ještě není a co už je týrání, protože rodiče mají povinnost děti vést. Není dobré s dětmi o všem dlouze diskutovat; děti potřebují jistotu a bezpečí. Umět to vyvážit je těžké.

Co rodiče dovede k tomu, že dítě týrají?

Někdy to je určitá výchovná bezradnost. Děti musíme vychovávat přiměřeně jejich vývojovému období. Když se batoleti snažíme něco vysvětlit, dáváme mu hodinovou přednášku, není to k ničemu a ještě mu to ubližuje.

Co se děje v hlavičce dítěte, které týrá někdo, koho má rádo?

Nejhroznější na týrání a zneužívání je to, že se ho dopouštějí lidé, které dítě dobře zná. Nejsou to "cizí padouši", ale osoby blízké. A v hlavách dětí se pak dějí roztodivné věci. Aby tu situaci vůbec mohly přežít, přijmou ji jako fakt. "Tak to prostě je, všichni tatínkové tohle dělají, všechny maminky se takhle chovají." A pravidlem bývá, že týrané děti chtějí ke svým, původním rodičům.

Proč?

Protože když oni se chovají takhle, jak hrozně se musí chovat okolní svět, proto. Je to jejich sebeobranný postoj. Může se u nich rozvinout tzv. stockholmský syndrom, kdy chrání své tyrany, ilustrovaný i známým případem - Natascha Kampuschová o svém únosci mluvila zpočátku moc hezky. Oběť často trpí bezmocí, trpívá zneužíváním a týráním opakovaně. Nemá strategii jak se bránit, jak týrání zamezit, neumí to, má nízké sebevědomí; stejné je to u obětí domácího násilí. "Zasloužila jsem si, aby mě shodil ze schodů. To pivo tam prostě nebylo, je to tak." Když se na to díváme zvnějšku, je to obtížně pochopitelné. Jak je možné, že se nesebere a neodejde, proč se nechá třískat, ptají se lidé z okolí. Dospělý jedinec by možná odejít mohl, ale jako oběť násilí to nedokáže, a dítě nemá navíc samo kam jít. Týrané ženy, ženy alkoholiků a další lidé, kteří zažívají týrání a zneužívání, věří tomu, že se to zlepší. Zvlášť když tyran jednou za čas přinese kytku, slibuje nápravu, pláče… Pokud jsou děti v něčem takovém vychovávány, poznamená je to na celý život.

Nestává se, že se děti začnou samy obviňovat z toho, co se jim děje?

Ano, stejně jako oběti domácího násilí. I rozchod rodičů děti mohou vnímat jako svoji vinu.

Proč to, že je někdo týrá, děti někomu neřeknou?

Nemívají to často komu říci, ani k tomu nemají odvahu. A někdy chrání toho druhého rodiče. Tatínek něco dělá, ale mamince se to říci nemůže, dítě ji musí chránit. A to je špatně; dítě nemá co chránit rodiče, to musí být naopak. Ale děti to taky někdy zkusí říci, ovšem když jim nikdo nevěří a dospělí je odbudou, tak toho nechají, řeknou si, že to nemá cenu. Řada lidí raději neslyší nevidí, protože "bonzovat se nemá" a "co je mi do toho". Ale každý slušný pedagog by si měl umět všímat toho, jak dítě reaguje, jestli se u něj neprojevují nějaké známky týrání. Měl by se samozřejmě také vzdělávat, umět se chovat přiměřeně k dětem, pozorovat jejich projevy a vyhodnocovat je a své postupy probírat s kolegy.

Jak bych jako učitelka mohla poznat, že se "něco děje"?

Učitelka by měla být všímavá, sledovat, jak se děti chovají. Existují určité signály, které může vypozorovat, ale nejsou vždycky úplně jasné. Pro fyzické týrání svědčí opakované modřiny různého stáří, na místech, kde si je dítě těžko udělalo samo, třeba na zádech nebo na boku. Ovšem pozor, na dětem jaře "kvetou" kolena a je to v pořádku. Smutné je, že fyzicky dokážou týrat i učitelé, a to způsobem, který není vidět - třeba tahání za vlasy nebo kroucení uší. Dítě se pak učí chovat tak, aby toto minimalizovalo, ale zároveň se také učí nenávidět. Jistě že se v životě nebude stále setkávat s lidmi, kteří ho budou mít rádi, ale nenávist? Zloba? Agrese plodí agresi, takže dítě pak někomu po straně může udělat totéž. Když to může paní učitelka…

Ale zpátky k těm známkám týrání. Kromě modřin to jsou opakované zlomeniny. Ale pozor, pokud učitel něco takového vypozoruje, neměl by věc vyšetřovat tak, že na dítě bude sahat a svlékat ho. To by měl "na krku" sexuální zneužívání. Ani by se neměl ptát návodným způsobem. "To ti udělala maminka?" Ale měl by pozorovat hru dítěte, sledovat, jak se děti k sobě chovají, zda se ve skupině neobjevuje šikana, posmívání. Měl by umět rozpoznat, zda se u dítěte nemění jeho chování a nálady, zda se z dítěte veselého a kamarádského nestává dítě zamlklé, smutné, apatické, samotářské. A pokud se něco děje, reagovat, zjišťovat co je za změnami. Setkala jsem se s tím, že učitel dal najevo pochopení pro agresory, kteří šikanovali jednu dívku a smáli se jí. "Ale já se jí taky musím smát." To nesvědčí o dobrém profesionálovi. Stejně tak máme hned v počátku zasáhnout, například když vypozorujeme, že děti používají vulgární výrazy. Sprostá slova se nesmějí brát jako normální součást vyjadřování, nebo že to děti "mají z domova". Když děti nedostanou zpětnou vazbu, že toto vyjadřování není v pořádku, jen v nich podporujeme nesprávné návyky. Měli bychom na to myslet; pro děti je nejjednodušší učení nápodobou, proto bychom jim měli být vzorem. Když se setkám s nevšímavostí kantorů, tak mě to prostě zlobí.

Nehrozí, že z týraného dítěte vyroste tyran?

Hrozí. Jsou studie, které říkají, že ano, a sama jsem ze zkušeností přesvědčená, že násilí plodí násilí. Ze sledování vyplynulo, že lidé, kteří se dopouštěli týrání, často sami týrání zažili jako oběť, i když v různé míře. Musíme si ale uvědomit, že naše výchovné a vyučovací styly jsou stále založeny na modelu "kadetky", naše výchova je v tomto ohledu často tvrdá. "Ne ne, ty ty," říkáme malým dětem. Neumíme leckdy ani spolu mluvit pozitivně, a když to někdo dělá, tak druhým přijde "nějakej divnej" nebo se čeká, co bude chtít. Na jedné konferenci odborníků na mezilidské vztahy jsme na toto téma udělali cvičení. Účastníci měli psát na tabuli, co ráno, když spěchají do práce, říkají svým partnerům a dětem. "Makej, dělej, neotravuj, nezlob…" A pak jsme se ke každému výroku snažili najít pozitivní podobu. Jak by to šlo říci hezky. A to byla dřina.

U týrání hrozí, že nastane transgenerační přenos. Ať chceme, nebo nechceme, ukládáme si od dětství do hlavy způsoby, kterými jsme byli vychováváni. A když je nám "ouvej" a jsme ve stresu, reagujeme stejně.

I když se nám to nelíbilo?

Ano. I když jsme si tisíckrát říkali, že se dětí nebudeme ptát, co bylo dneska ve škole, stejně se jich na to ptáme. Někdy i několikrát za sebou.

"Mami, já už mluvím jako ty - to je strašný," slýchávám doma já.

Kdyby alespoň naše děti dodaly, že jsou rády, tak by jim to snad neublížilo. Ale vraťme se k transgeneračnímu přenosu… Koho jako dítě bili, ten má v sobě tendenci reagovat na stres bitím, na koho se doma řvalo, ten řve. A všechno je to usazené v naší hlavě. Ale dá se s tím hýbnout, jestliže chceme - pokud je člověk odpočinutý a není ve stresu. Prostě v dobách "mírových" se musíme chystat na doby "válečné", protože když stres přijde, už zpravidla nevymyslíme nic.

Nejdříve si musíme uvědomit, co dělám. "Aha, teď jsem křičela…" A pak si musíme uvědomit, co s tím chceme dělat, a vymýšlet strategie, jak se vyrovnávat se stresem. Třeba u pubertálních dětí je nejúčinnější někdy nechat se "postihnout" hluchotou a slepotou. Dítě něco dělá, ve mně se všechno svírá, ale nemusím to vždycky komentovat ani se nějak "tvářit". Když to nemůžu zvládnout, jdu pryč, dám si třeba kávu. Ale pozor, alkohol ne, to by se člověk možná i upil. V těchhle situacích funguje zlaté pravidlo, že divadlo se nehraje, když nejsou diváci.

Takže rozhoduje příklad?

Ano, a musíme k tomu přistupovat i s jistou mírou. Nesmí to být ani přeslazené, falešně vždy pouze pozitivní "ty jsi úžasná, báječná", to děti vycítí a poznají. Měli bychom přistupovat ke svému chování i rozumově, ne pouze s emocemi. Zvláště profesionálové by měli vědět, jak jejich projevy působí na druhé, na děti. A měli by zvládat sami sebe. Pak je šance i na změnu v týrání.

V tom je ale zároveň naděje…

Ano, je to tak. Stačí malé pootočení v přístupu, a děti zažijí něco jiného a mohou to předávat dál. Bude to trvat několik generací, ostatně nic není honem a problematikou dítěte a jeho psychiky se lidstvo zabývá podrobněji zhruba jedno století.

Setkávám se s argumentem, že není třeba zasahovat, pokud se něco děje, že rodičům "dojde", že něco dělají špatně, a že se "sami polepší". Může tohle fungovat?

To je hodně rozšířený a také hodně špatný názor. Ale podle mých zkušeností naštěstí přestává platit "nehas, co tě nepálí" a lidé se snaží. Ostatně i ty otřesné případy týrání, které se objevují v médiích, lidem dávají zpětnou vazbu. Ptají se, jak je možné, že to trvalo tak dlouho, jak to, že dítě nedostávalo tak dlouho najíst, proč se na to upozornilo tak pozdě.

V této souvislosti mě hodně zaráží pokyn MŠMT ČR, jak má postupovat učitelka, která má podezření na týrání - podle něj má informovat ředitele školy a ten odbor sociální péče. Vnímám velký rozpor mezi tímto pokynem a trestním právem České republiky.

Máte pravdu. Zákon říká, že když se občan ČR - a to jsem já, vy i všechny paní učitelky - věrohodným způsobem dozví o spáchání trestného činu, je povinen to bez prodlení ohlásit orgánům činným v trestním řízení, tedy soudu nebo policii. A ve výčtu trestných činů je jmenováno i týrání dětí. A pokud občan své podezření nenahlásí, vystavuje se postihu odnětí svobody až na tři léta. Neznalost zákona neomlouvá, a pokud MŠMT ČR vydá takovouto vyhlášku, porušuje zákon. Výjimka je u sexuálního zneužívání, kde se ale píše, že občan je povinen zabránit jeho pokračování. A jak to udělat?!

Trestní zákon je nad vyhláškou MŠMT ČR. Kdyby došlo na to, že někdo školu zažaluje, neodnese to ministerstvo školství, ale učitelka, která měla věc nahlásit policii nebo soudu. Je však jistě důležité postupovat citlivě a máme-li podezření, měli bychom kontaktovat odborníky, kteří se problematikou zabývají (třeba v krizových centrech) a konzultovat to s nimi ještě předtím, než věc ohlásíme.