Mladé vdovy v Čechách trochu jinak

Nejprve bych chtěla poděkovat paní Martině V. za sérii velice a užitečných článků, které mohou pomoci mnoha ženám postiženým podobným osudem k rychlejší orientaci v nové, pro ně zajisté nelehké situaci.

Chtěla bych na tuto sérii volně navázat a podívat se na problematiku mladých vdov z trochu jiného úhlu pohledu. I já patřím k cílové skupině žen, které byl tento článek primárně určen – ovdověla jsem před osmi lety, bylo mi přesně třicet let a byla jsem matkou tehdy desetiletého syna a pětileté dcery. Moje situace byla možná ještě o něco dramatičtější než situace paní Martiny, můj manžel totiž spáchal sebevraždu v garáži našeho rodinného domku a v podstatě mi ji „věnoval“ jako „dárek“ k mým třicátým narozeninám…. Jistě nemusím nikomu vysvětlovat, že na tyto narozeniny rozhodně nikdo z mojí rodiny do konce života nezapomene…. Dnes, s dostatečným časovým odstupem, můžu pouze konstatovat, že šok, bolest, lítost a spousta dalších emocí časem otupí, nikdy ale úplně nezmizí a jen velice zřídka se lze s takovou událostí stoprocentně vyrovnat. Nicméně se s tím můžete naučit žít a váš další život může být velice kvalitní, záleží jen na vás, jak se k tomu všemu postavíte.

Možná už tehdy, když jsem překonala prvotní fázi truchlení a začala opět reálně uvažovat, jsem si poprvé uvědomila, jak velmi postrádám informace, „návod“, jak dál fungovat, co všechno mám zařídit, jaké problémy můžu očekávat, jak se zmátořit, když už nemůžu dál….. zkrátka všechno to, co tak uceleně popsala paní Martina. Zažila jsem hodně zoufalých dní plných překážek, které jsem neuměla zdolat a možná právě proto jsem se také rozhodla vybrat si problematiku mladých vdov za téma svojí bakalářské práce. Ta práce si klade za cíl zjištění, jak moc se v různých oblastech života změnila naše osobnost a jak jsme se s tím dokázaly vypořádat, tj. spíše než praktická každodenní realita mě zajímá, jakou bouři vyvolala smrt partnera v našich duších, jaké emoce potlačila i vyvolala, jak moc jsme se díky tomu změnily, jak se na sebe dnes díváme a co si vlastně samy o sobě myslíme. Ono i to, co není vidět na první pohled, může mít na život člověka nesmírný vliv. Tak nějak tiše doufám, že se mi podaří nashromáždit (třeba i s vaší pomocí) potřebné informace, s nimiž bych se chtěla pokusit dokázat, že v této situaci je potřebná solidarita mezi stejně „postiženými“ ženami a že o ni tyto ženy opravdu stojí. Moje myšlenky směřují až k problematice zakládání svépomocných skupin, v nichž by mladé vdovy mohly získávat potřebné informace, popř. k založení občanského sdružení, které by se zaměřilo na problematiku mladých vdov. Byla bych velice vděčná případným čtenářkám či čtenářům tohoto článku, kdyby rozvinuli diskusi na dané téma a přispěli tak svými osobní prožitky, zkušenostmi, myšlenkami, nápady a podněty k dalšímu rozšíření již poskytnutých informací.

V dalších řádcích bych se chtěla věnovat tomu, jak je možné zvládat podobnou ztrátu po stránce materiální, emoční, sociální a duchovní, respektive, jak se mění identita ženy v těchto oblastech. Připojím několik svých vzpomínek a postřehů a budu vám velmi vděčná za ty vaše. Přiznám se, že já jsem to z materiálního hlediska měla o něco jednodušší než paní Martina, protože jsem už asi rok před ovdověním měla vyšší příjem než manžel a byla jsem tak neoficiálním živitelem rodiny už tehdy. Nicméně situace se „srovnala“ v okamžiku, kdy jsem se obrátila na příslušný úřad se žádostí o vyřízení vdovského a sirotčích důchodů – manžel často měnil zaměstnání a některé zaměstnavatele se mi vůbec nepodařilo dohledat, takže výsledkem byly poměrně nízké důchody. Pro ilustraci – před 8 lety jsem začínala na částce vdovského důchodu cca 4.500 Kč, vydělávala jsem zhruba třiapůlkrát tolik.

Vzpomínám si, jak jsem byla zpočátku pyšná na to, že se dokážu o svou rodinu postarat úplně sama, bez pomoci ostatních, teprve později jsem si uvědomila, že i když situaci finančně zvládám tak, abychom nestrádali, není to žádný med – děti rostly, jejich potřeby také a náš domek bez mužské ruky naopak chátral. Navíc práce v nepřetržitém provozu znamenala mimo jiné také to, že svoje děti jsem vídala pouze část měsíce, jinak se na péči o ně podíleli ostatní příbuzní, což se samozřejmě projevilo i na našich vzájemných vztazích. Je sice hezké být soběstačný, ovšem pro vás tato skutečnost znamená mnohdy neskutečný tlak na vaši osobu, o který se nemáte s kým podělit. Pokud bych měla vyjádřit svoje pocity z toho poměrně dlouhého období, kdy jsem s dětmi žila sama, řekla bych, že jsem tak nějak„ztvrdla“, z hlediska materiálního jsem sice získala nezávislost, ale moje osobnost začala nabývat více mužských rysů, než by bylo zdrávo. Projevilo se to i v mém chování k dětem – nebyla jsem ani matka, ani otec a plavali jsme v tom všichni. Jistě, můžete namítnout, že v dnešní době se bez ostrých loktů neobejdeme, je jedno, jestli jsme muži nebo ženy, ale mně osobně to bylo spíš ke škodě než k užitku. Byla jsem sice žena, oblékala jsem se jako žena, ale chovala jsem se v mnoha situacích jako muž. Jakmile jsem se pak po vyhrabání z nejhoršího začala poohlížet po nějakém partnerovi (cítila jsem se opravdu hodně osamělá), pochopila jsem, že málokterý muž si něco začne s dalším mužem, respektive, že muži mají mnohem raději plavovlasé princezny než amazonky, které se jim až nepříjemně podobají. I dnes, když už žiju s novým partnerem a jsem matkou čtyřměsíční holčičky, kterou jsme si oba moc přáli, se v této čistě ženské roli cítím poněkud nesvá a velice těžce přijímám svoji dočasnou materiální závislost na partnerovi. Stane-li se člověk závislým na svojí nezávislosti, je to určitě tak trochu extrém.

O emocích, které provázejí ztrátu partnera, bychom já i spousta dalších podobně postižených žen mohly psát dlouhé hodiny, takže se spíš zaměřím na pár detailů, které nebyly zmíněny v předchozí sérii článků o mladých vdovách. Především bych chtěla podotknout, že ačkoli každé úmrtí v rodině doprovází bolest, lítost a smutek, přece jenom existují v jednotlivých případech jemné nuance. Smrt je zlá, možná ani ne tak pro ty, co nás opustili, ale hlavně pro nás, co jsme zůstali, nicméně na způsobu prožívání naší ztráty se velkou měrou podílí také to, kdo nás opustil a jakým způsobem. Jistě mi dáte za pravdu, že jinak budeme prožívat úmrtí prarodiče, který si „odžil“ pěkný dlouhý život, jinak to bude v případě ještě relativně mladých rodičů, jinak v případě manžela či partnera a úplně nejhůř nám asi bude v případě smrti dítěte – děti by přece neměly umírat dříve než jejich rodiče. Lépe se také budeme pravděpodobně vyrovnávat se smrtí přirozenou a v podstatě očekávanou než s neštěstím a neočekávaným úmrtím. Z psychologického hlediska je nejhorším „typem“ úmrtí sebevražda, u níž zůstává příliš mnoho nezodpovězených otázek. Za sebe můžu říct, že jsem si vlastně nikdy nebyla úplně jistá, jestli chci znát na ty otázky vůbec odpověď.

Důležitou emocí je vina, která nás po tragickém úmrtí partnera velice často doprovází – otázky typu, co jsem mohla udělat, aby se to nestalo? byly alespoň u mě na denním pořádku ne v řádu měsíců, ale v řádu let. V našem případě se k tomu ještě připojil dlouhodobější nesoulad v manželství a moje nepotvrzená domněnka, že manžel tímto způsobem vyřešil jak svoje osobní problémy, tak i naše problémy manželské, což mě na dlouhou dobu doslova přišpendlilo k zemi. V průběhu uplynulých osmi let jsem zažívala stavy, které se nedají nazvat „na dně“, ale už spíše „pode dnem“. Jizvy na duši pochopitelně zůstaly, ale přežila jsem a získala poznání, že přežít se dá úplně všechno, stačí jen chtít. Určitě jsem jiná, člověk nemůže zažít něco takového bez toho, aniž by se změnil, ale já pevně doufám, že to byla změna k lepšímu. Každopádně se od té doby snažím víc vžít do pocitů druhých lidí a chovat se tak, abych jim zbytečně neubližovala, sama už vím, že trápení je na světě i tak dost.

Velice zajímavá osobnostní změna u mě proběhla v oblasti mezilidských kontaktů. Zatímco moje rodina mě naprosto neuvěřitelným způsobem podpořila a postavila se za mě, rodina manžela zareagovala přesně opačně – označila mě za hlavního viníka manželovy smrti a následně jsme přerušili veškeré kontakty. Dodneška si nejsem jistá, jestli jsem měla právo se takto rozhodnout, ale nepřála jsem si, aby mě jakožto jediného zbylého rodiče a hlavní autoritu druzí prarodiče před dětmi neustále očerňovali a ani já sama jsem nebyla v situaci, kdy bych byla schopna něco takového poslouchat, byla to opravdu dost vypjatá situace. Samozřejmě mě mrzí, že děti přišly o babičku a dědečka, ale je pravda, že jsem jim nikdy nebránila v tom, aby je kontaktovaly, spíš je to o tom, že ony samy ztratily zájem poté, co byly několikrát svědky poměrně otevřeného konfliktu.

Takže zatímco v mojí rodině se mi dostalo nejvyšší možné pomoci a uznání za to, jak jsem posléze situaci zvládala, v rodině bývalého manžela jsem navždy zůstala tou, která jim zabila syna.

Jinak, moje zkušenost s tím, jak na vás pohlíží vaše okolí, je velmi podobná zkušenosti paní Martiny. Já jsem v podstatě v prvních třech měsících raději mezi lidi vůbec nechodila a vyřizovala jsem pouze nejnutnější pochůzky po úřadech, protože jsem nebyla schopna strávit ty pohledy některých lidí, které se na mě doslova pásly. Někteří lidé mě míjeli s otočenou hlavou, protože zřejmě nevěděli, jak se ke mně mají chovat, jiní mi naopak kladli nepříliš taktní otázky. Připadala jsem si jako čerstvý poněkud exotický přírůstek v ZOO - bohužel účastníci tragédie jsou u nás na vesnici pořád vděčným tématem k rozhovorům a to tím víc, čím víc se vymykají běžným normám. Nechodila jsem v černém, protože i bez téhle barvy jsem se cítila dost bídně, nijak otevřeně jsem netruchlila, zkrátka vypadala jsem a chovala se úplně jinak, než se očekává od vdovy zlomené žalem a někteří jedinci mi to dávali dost „sežrat“. Ještě dnes můj současný partner občas vyslechne hlášku typu: jak s ní můžeš žít, když zabila svého manžela, je to prý strašná mrcha atd. Ano, pochopili jste to správně, dodnes žiju v domě, kde můj manžel spáchal sebevraždu a ve vesnici, kde mě někteří lidi zrovna moc nemilují, ačkoli jsem jim nikdy nepřeložila stéblo přes cestu. Prostě člověk si zvykne na všechno a tímhle způsobem navíc eliminuje počet svých přátel, protože tohle je právě ta situace, kdy se „vybarví“ charaktery jednotlivých lidí a vy tak lehce zjistíte, kdo by vám rozhodně nepomohl, až budete příště v nouzi. Takže dnes mám sice naprosté minimum přátel, ale jsou to lidé, kterým můžu zavolat třeba o půlnoci, a oni mě neodmítnou. Každopádně jsem se naučila držet si lidi od těla, ve společnosti sice působím jako extrovert, dokážu se bavit s kýmkoli o čemkoli a moji společníci mají většinou pocit, že jsem velmi otevřená, nicméně jim vůbec nedochází, že se o mně dozví jen to, co opravdu chci, aby věděli, jsem v podstatě extrovertní introvert, nový živočišný druh:) Mám ráda změnu, akci, ale velice těžko navazuju jakékoli vztahy a víceméně si vystačím sama se sebou. Považuju to za negativum, jednak je člověk tvor párový a společenský a pak se to také odráží na mém současném partnerském vztahu, bohužel mám v sobě od té doby utkvělou myšlenku, že nejsem příliš vhodný typ pro jakýkoli partnerský vztah:)

K zásadnímu obratu u mě došlo po stránce duchovní, já do té doby byla naprostý bezvěrec, čili ateista a život jsem považovala jen za jakýsi sled nahodilých událostí, jemuž se my lidé snažíme vnutit určitý řád. Když jsem jakžtakž vzpamatovala ze šoku a začala zase trochu rozumně uvažovat, že můj předchozí pohled na život nebyl asi úplně správný, že všechno, co se v životě děje, má nějaký hlubší smysl, tedy i to, co se stalo mně. A od té doby se vlastně neustále snažím smysl života pochopit (tedy alespoň toho mého, na pochopení smyslu života těch ostatních bohužel nemám potřebnou kapacitu), nestal se ze mě sice nějaký horlivý vyznavač nějakého určitého náboženství, ale slovo víra už pro mě není jen bezobsažným pojmem. Věřím na věci mezi nebem a zemí, na události, které nejsou náhodné, na to, že ze všeho se máme poučit. Věřím tomu, že všichni jsme tu už někdy byli, že se vracíme znovu a znovu, abychom napravovali staré chyby. Dávno už nejsem takový materialista jako kdysi, věřím, i když nemám fyzický důkaz, prostě kdesi v hloubi duše vím, že existuje i to, co nevidím, síla, která ovlivňuje náš život. Snad nebude zase až tak troufalé nazvat tu sílu Bohem?

Závěrem bych chtěla poděkovat všem, kteří přispějí jakýmkoli svým podnětem do diskuse, zajímá mě vše, co bylo či je podstatné pro vás, ať už je to něco, v čem jste se „našli“ anebo něco úplně odlišného. Budu se samozřejmě snažit případnou diskusi sledovat a reagovat, nicméně se předem omlouvám za své omezené časové možnosti, momentálně je pánem mého času moje malá dcerka:). Pokud by měl někdo zájem si se mnou více popovídat i mimo diskusi, může mě kontaktovat na mém e-mailu marylinn@volny.cz.