| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Mladé vdovy v Čechách trochu jinak

 Celkem 24 názorů.
 Miri30 


Děkuji za pěkný článek 

(18.5.2010 10:46:22)
Pavlo, děkuji za pěkný článek. Mám zkušenost s podobnou situací nikoli coby vdova, ale coby poloviční sirotek. Našla jsem ve Vašem článku hodně podobného, hezky jste pojmenovala a shrnula situaci (materiální a rodinné zázemí, reakce okolí i vlastní myšlenky a pocity). Moc hezky se mi to četlo. Díky
 vlad. 


Díky  

(18.5.2010 10:47:29)
Pavlo, díky za hezký článek. Myslím, že i přes své pochybnosti jsi to zvládla skvěle. Jsi tady a funguješ pro své děti, to je podstatné. Rodiče svého exmanžela neřeš. Jsou to dospělí lidé, jistě prožívali velký smutek, ale za své chování jsou zodpovědni sami. Přeji do budoucna hodně síly ~x~
 marylinn 


Re: Díky  

(19.5.2010 16:45:02)
Já to bohužel řeším dodneška, protože mě mrzí, že díky svojí neochotě vidět věci objektivně připravili moje děti o prarodiče. Řekla bych, že jim to časem došlo, ale zároveň s tím pochopili, že už to nikdy nepůjde vrátit zpátky - děti nebyly zase tak malé, aby si leccos zlého z té doby nepamatovaly....
 maja 
  • 

vdovci 

(18.5.2010 13:12:24)
Jen bych chtěla požádat, pokud byste nějakou takovou skupinu "mladých vdov" snad opravdu zakládali, abyste do ní přivzali a nezapomněli také na "mladé vdovce". Osobně znám bohužel více mladých vdovců než vdov. Jedna vdova 30 let 1 dítě 1 rok versus tři vdovci 30,38,36 každý 2 děti ( děti 2+4 roky, děti 4+6 let, děti 5+7 let).
 Niky 
  • 

Re: vdovci 

(19.5.2010 7:24:03)
Souhlasím. Můj tatínek ovdověl, když nám dětem bylo 5, 9 a 12. Dva roky to táhl sám, třetí rok se znovu oženil (s vdovou!), takže nám přibyl nejmladší brácha. Letos už budou "rodiče" slavit dvacáté výročí od svatby. Nemůžu tátu přestat obdivovat, jak se s tím vypořádal.
Vlastně se možná víc bojím toho, co by bylo, kdybych umřela já, než můj manžel... Myslím, že by to měl strašně těžké hlavně sociálně. Vemte ty chlapy mezi sebe.
 marylinn 


Re: vdovci 

(19.5.2010 16:41:32)
Milá Majo, já samozřejmě netvrdím, že vdovci to mají jednodušší než vdovy, ale jde o to, že jejich problémy nemusí být totožné, stejně jako myšlení žen a mužů zpravidla nebývá stejné. Představte si třeba finančně zajištěného muže, který zůstal sám se dvěma malými dětmi a potřebuje nutně poradit, jak skloubit domácnost a péči o ně se zaměstnáním a přitom se ocitne ve skupině žen, které například potřebují řešit spíše materiální stránku věci... Takže vdovci ano, ale z mého pohledu určitě v samostatných skupinách. Smyslem takové skupiny totiž není "přijmout" problémy těch druhých, ale skrze tyto problémy najít řešení těch svých.
 maja 
  • 

Re: vdovci 

(19.5.2010 22:54:19)
nikdy jsem neřekla , že si myslím, že vdovci to mají jednoduší než vdovy. To si spíš myslím opak. Vdovci to ve většině budou mít těžší ...obzvlášť ty bez babiček ....
 marylinn 


Re: vdovci 

(23.5.2010 10:30:38)
OK, v mnoha směrech to vdovci jistě těžší mít budou, primárně jde ale opravdu o to, že budou ve většině případů řešit trochu jiné problémy než vdovy - ženy. Ačkoli se rozdíly mezi mužskou a ženskou rolí stále více stírají, přece jenom se dá předpokládat, že mužům dá asi více "zabrat" obhospodařování domácnosti a zajištění potřeb jejich dětí, což je oblast, kterou my ženy máme zpravidla "zmáknutou". A naopak my ženy budeme mít zřejmě větší potíže s materiálním zajištěním domácnosti (včetně finančního). I zde mohou samozřejmě existovat výjimky, přesto se ale domnívám, že ta pomoc vdovám i vdovcům bude ve výsledku poněkud odlišná.
 Kačislava 


Milá Pavlo, 

(18.5.2010 13:46:16)
moje kamarádka svého muže zachránila poslední moment před sebevraždou. Její muž, jinak lékař, skončil na psychiatrii, kde se potvrdilo to, před čím celá rodina - všichni lékaři - do té doby zavírali oči: měl těžkou depresi, pravděpodobně jako reakci na akutní i dlouhodobé problémy. I naší rodinou prošla deprese, přišla rychle a nečekaně a jsem si zcela jistá, že kdyby mi zmíněná kamarádka krátce předtím nevyprávěla o této příhodě, i tahle deprese by mohla vyústit do sebevražedných sklonů. Naštěstí jsem byla poučená, dotyčnou osobu jsem popadla, odvlekla pro antidepresiva a několik týdnů, než zabraly, jsme se u ní celá rodina střídali, aby nezůstala sama. Vy jste pro svého muže nemohla udělat prakticky nic. Je téměř jisté, že měl depresi, tedy nemoc, a pokud jste měli manželské problémy, není moc pravděpodobné, že by se od vás nechal odvést na psychiatrii. Mnoho lidí svou vlastní depresi neřeší, jednak proto, že se bojí stigmatu duševní choroby, spousta lidí ale netuší, že je to nemoc, která je léčitelná. Paradoxní v tomto případě je, že asi jediný, kdo mu mohl pomoci, je jeho rodina - pokud by ovšem byla poučená. Manželova deprese mohla být reaktivní kvůli problémům, které měl/měli jste, ale je také docela možné, že ji po někom z rodiny zdědil. Je velmi smutné, že manželova rodina reagovala takhle nešťastně, protože je docela dobře možné, že se v té rodině už deprese objevila a při dobré komunikaci by se možná manželova nemoc byla dala řešit včas. Držím vám palce a přeju, ať už vám tato choroba nikdy nezkříží cestu (ani nikomu v rodině)!
 Zd a tři 


Re: Milá Pavlo, 

(18.5.2010 15:29:24)
Děkuji za článej i Vaší reakci. I můj manžel má těžkou depresi, už několikrát byl kousek od sebevraždy. Vím, že ho jednou nemusím uhlídat, všimnout si nebo to může být technicky nemožné (při poslední exacebaci jsem byla v porodnici)ho včas odvézt na psychiatrii. V koutku duše vím, že bych měla /musím být připravená na nejhorší, ale stejně se to ve mě pere, tak se snažím spíš věřit, že to zvládneme.
Jinak moc obdivuju nejen autorku, ale všechny vdovy. Škoda, že většina lidí má o duševních chorobách to nejhorší mínění.zd
 marylinn 


Re: Milá Pavlo, 

(19.5.2010 17:37:14)
Milá Kačislavo, díky dnešní osvětě, jestli to tak můžu nazvat, snad už není moc lidí, kteří by nevěděli, že deprese je naprosto regulérní nemoc, nikoli neochota onoho člověka fungovat předepsaným způsobem. Tehdy jsem toho o depresi sice nevěděla tolik, co dnes, ale když si to promítnu zpětně, manžel v podstatě žádné klinické příznaky deprese nevykazoval, takže těžko říct, jestli si vůbec bylo čeho všimnout. Až později jsem se dozvěděla, že před svými rodiči o sebevraždě několikrát v životě mluvil, ale oni to brali víceméně na lehkou váhu. Je to paradox, zatímco já se už cca 11 let potýkám s dagnostikovanou bulimií a depresí v rámci hraniční poruchy osobnosti, takže o tom vím své, manželova rodina vždycky brala jakékoliv psychické poruchy jako něco, co lze zvládat vůlí a co si ten dotyčný v podstatě jenom vymýšlí, aby byl zajímavý. Možná proto mě tak nenávidí, že si nechtějí přiznat svůj díl viny a já jsem jako viník stále pěkně po ruce, těžko říct.
 Irena 
  • 

Sebevražda 

(18.5.2010 16:18:22)
Mé kamarádce se oběsil manžel na jejich dvouleté výročí. Měli roční holčičku. Jeli to oslavit, šli pak na diskotéku, on vyvolal hádku a ona odešla. Našli ho ráno oběšeného poblíž diskotéky. Později vyšlo na jevo, že prohrál v automatech peníze, které si půjčili na byt a nevěděl, jak z toho ven. Bylo to cca 200 tisíc, tehdy velké peníze, z dnešného hlediska mi to přijde směšná částka - už by z toho byli dávno venku a v jiném bytě. Okolí a rodiče obvinili kamarádku (která nic nevěděla), dokonce i její vlastní rodiče. Dostávala hroznou čočku, např. jí nějaká bába vynadala v obchodě, že zabila mladého šikovného chlapa. Dodnes nechápu, jak to mohla přežít. Lidé jsou strašně zlí. Já osobně mám názor, že pokud někdo spáchá sebevraždu, nemůže za to nikdy nikdo - žádné kdyby coby zde nemá místo. Spíše pociťuji vztek na lidi, kteří takto "řeší" životní situace bez ohledu na ostatní.
 marylinn 


Re: Sebevražda 

(19.5.2010 17:08:36)
Ireno, pamatuju si, že jsem se na manžela neskutečně zlobila za to, jak "sobecky" vyřešil svoje problémy bez ohledu na rodinu. Nešlo o mě, my bychom se asi stejně časem rozvedli, ale hlavně o děti. V jeho případě to musel být obrovský zkrat, protože dobře věděl, že děti přijdou ze školy dřív než já z práce a že si zřejmě půjdou do garáže pro balón a další "venkovní" hračky (bylo to v létě). Taky šly, moje ani ne pětiletá dcera se svojí stejně starou kamarádkou, starší syn si to na poslední chvíli rozmyslel.... Znám to jenom z vyprávění rodičů a psycholožky, děti o tom se mnou nikdy mluvit nchtěly... Co si mám myslet o někom, kdo tohle provede svým dětem? Já chápu, že někdo život prostě neunese, dnešní doba je příliš komplikovaná a někdy se naše představa o životě s realitou natolik nesnese, že nejsme schopni další existence (ruku na srdce, komu z nás někdy neproběhla hlavou myšlenka, jestli by nám nebylo líp, kdybychom nebyli?), ale člověk by si vždycky měl nechat projít hlavou, jestli opravdu neexistuje jiné řešení...
 maja 
  • 

Re: Sebevražda 

(19.5.2010 22:58:42)
S tím naprosto souhlasím. Udělat "to " takhle to je opravdu hustý a skutečně bezohledný. Vůbec...co to musí být za problémy , že donutí člověka udělat tohle a nechat tady děti . Pro tohle nějak nemám pochopení i když chápu , že je to zřejmě následek nemoci ( deprese). Chápu pokud se člověk rozhodne pro tohle řešení v případě , že je nevyléčitelně nemocný v posledním stádiu nemoci , ale jinak opravdu ne.
 Astrit 


Re: Sebevražda 

(25.5.2010 13:30:05)
Myslím si, že sebevrah chce svojí sebevraždou někdy potrestat ty, co ho nějak naštvali, přičemž sám nevidí z problému východisko. Chce už "nebýt" a současně mu asi dělá dobře pomyšlení, že iluzorní původce jeho pádu na dno je doživotně potrestaný výčitkami svědomí. Což se mu často dokonale povede... Sebevražda je vždycky zlá a je o to horší, že zanechává po sobě spoustu otazníků a spoustu nešťastných lidí. Sebevrazi jsou slaboši, kéž by se na sebe takto dokázali dívat a našli v sobě sílu bojovat a vydolovali v sobě víru v lepší zítřky. Ostatně je bohužel pravdou, že "rozhodnutého sebevraha" nikdo a nic nezastaví. Kdo si chce sáhnout na život, udělá to. Pak jsou demonstrativní sebevrazi, kteří sebevraždu narafičí v touze, že je někdo včas najde a zachrání je, ale je to nešťastný způsob volání o pomoc. A bohužel je často najdou pozdě....
 Taodvedle 


vdovy 

(18.5.2010 21:15:54)
Pavlo musela jsi si projit peklem, a nedovedu si to predstavit, kdybych ti to napsala, tak bych lhala. nekolirat se pokusi o sebevrazdu muj bratr, vim jak to zamava se zbytkem rodiny.
to jak lidi umi byt zly , je asi zbytecne psat. verim ze to bylo tezke, hlavne te asi mrzi ze si nemela moc casu na deti a tim jste se odcizili. ale mela jsi na vyber? nemela, takze neni si treba nic vycitat, deti to pochopi , ze jinak to neslo.
Uzivej si miminka, uzivej si ze ne na vse musis byt ted sama, doufam ze budes stastna.
 marylinn 


Re: vdovy 

(19.5.2010 18:04:15)
Danielo, znám mnohem horší případy, než je ten můj a i já (po tom, co mám za sebou) kolikrát nechápu, jak to ti dotyční mohli vůbec přežít. Musí to být pro Tebe velmi náročné na psychiku, když nevíte "dne ani hodiny", žít neustále s pocitem, že se může něco stát. Pamatuju si na případ jedné paní, která takto několik let "hlídala" svého manžela... Každopádně přeju, abyste bratra "uhlídali" pokud možno napořád, škoda každého zmařeného života...
 Romča40 


Mladé vdovy 

(19.5.2010 18:57:22)
Dobrý den,
i já jsem ovdověla mladá-bylo mi 27let a měla jsem 6l a 4l holčičku.Nejvíce mne mrzelo,že na mě koukali sousedi přes prsty,manžel zemřel při autonehodě.Měla jsem dost starostíse svými holčičkami,tak jsem si pobrečela jen večer a to byla pro mne úleva.V černém jsem chodila jen 14dní,mé děti to špatně snášely.Bylo mi moc smutno,přítele jsem měla jen sexuálního,bála jsem se,že nový partner je nebude mít rád.Před pěti lety jsem se seznámila s mužem,který se mi zdál jako slušný a milí i s holkama si rozuměl.Nakonec jsme se vzali,muž má syna v péči matky nyní mu je už 15l.Je závislák na pc,ale to neřeším.Předloni jsem otěhotněla a můj muž mne hnusně poslal na potrat.Vím,měla jsem víc bojovat,protože jsem mimčo chtěla,zvlášt,když je mladý synátor tak od tatínka rozmazlován,je u nás každý víkend.Po potratě se cítím strašně špatně a začala jsem syna mého muže skoro nenávidět,Proč on žije a mé dítě nemohlo!Vloni můj muž bez mého vědomí vystěhoval mou nezletilou dceru do bytu k mé strší dceři.Prý se nechovala jak má.Jsem z toho strašně zmatená.Mám pocit,že si svého muže už vůbec nevážím a někdy jsem ráda,že jsem sama doma.Mé dcerky miluji ale chápu,že jsou už skoro dospělé.Jediné,co snáším špatně je ten divný vztah.Někdy mám pocit,že se udusím hlavně,když přijedu domů,za pc,který máme v ložnici je synátor a ani se nehne.Budu se muset rozvést,protože mne to takhle hrozně ubíjí.Je mi to moc líto.Kdybych to jen věděla,tak bych se nevdávala.Je mi z toho smutno.
 Helena, tři dospělé děti 
  • 

Re: Mladé vdovy 

(20.5.2010 9:21:28)
Romčo, netrap se a rozveď se. Ten vztah nemůže být lepší, spíše pořád horší. Ty s ním žádné dítě nemáš (možná je to dobře), tak by to neměl být problém. Máš své dcery, tak se věnuj beze zbytku jim. Asi to také nemají lehké.
 Romča40 


Re: Mladé vdovy 

(20.5.2010 11:54:41)
Helčo,moc ti děkuji.Už se na tom pracuje.Ráda budu s tebou kámošit,odkud jsi?
 MartinaV  
  • 

článek  

(19.5.2010 22:17:03)
Děkuji za kvalitní a trochu jiný pohled na tuto problematiku, ale musím přiznat většina vnitřních pocitů je naprosto shodná! Jsem autorkou prvních 3dílů. Děkuji Vám!! Držte se!
 Boba 
  • 

preji to nejlepsi 

(22.5.2010 22:47:05)
Ahoj Pavlo, byt jsou nase zivotni zkusenosti hodne jine, v clanku jsem se hodne nasla. Verim, ze zijeme mnoho zivotu a v kazdem z nich mame nejakou situaci (situace) zvladnout a v teto situaci se ocitame prave proto, ze na ni mame, byt je na hranici nasich sil. Navic taky verim, ze je tady kolem nas hodne "dobrych sil" (nic lepsiho me nejak nenapada), kteri nam pomahaji.

Moc Vam drzim palce, at Vas zivot nabere ty nejkrasnejsi obratky, at jste moc stastna a cela Vase rodina.
 Petr Suchý, tři děti 
  • 

Pocity viny 

(26.5.2010 10:55:49)
Ahoj Pavlo

obdivuju te, jak jsi se tim dokalazala vyporadat. Mam take rodinu (mnzelku+3deti) a pred pul rokem mi dignostikovali nador, nastesti mi ho vyndali a ted jsem v poradku. Nicmene predstavy ktere mne morily, nebyly pekne, a cast depresi mi zatim zustala. Nicmene jsem pochopil, ze muj predchozi pristup k zivotu nebyl v poradku, a jednim z problemu byly caste pocity viny. Nakonec jsem take zacal akceptovat duchovni stranku zivota, a hodne mi pomohlo Ho´ponopono - knizka Svet bez hranic. Spousta nemoci a jinych dusledku vznika z emocni disbalance, ktera muze pochazet z problemovych vztahu (a kdo z nas nema problemy ve vztazich, at zvedne ruku). Je rada technik jak tyto problemy resit nebo jim predchazet, nejdulezitejsi je si priznat ze problem existuje a chtit s tim neco udelat. Cesta jednotlivce je pak individualni, ale vzdy se najde reseni.
 píšťala,1 kluk 


Smrt partnera 

(3.8.2010 6:37:11)
Dobrý den,

se zájmem jsem si přečetla tento článek. V některých věcech se podobá mému příběhu, také jsem tragicky přišla o přítele, taky dost drasticky-on byl pro změnu zavražděný.Jeho vrah si sice odpykává trest ve vězení, ale co je to platné?Stalo se to před dvěma roky, okolnosti popisovat nechci, jen to, že to také byla nesmyslná a zbytečná smrt mladého člověka. Pocity mám v něčem trochu podobné, taky si vyčítám, že jsem s ním nebyla, že jsem mohla něco udělat apod..taky jsem ze strany jeho rodiny zažila kromě psychické podpory, hlavně jeho sestry a mamky, také velké nepochopení, pomluvy a svalování viny od jiných členů, ale i našich známých, takže vím, jaké to je. Měli jsme společné plány do budoucna a já mám stále pocit, že je něco nedokončené, někdy mě přepadají ještě teď ošklivé psychické stavy~n~, i když už to zvládám-musím, když mám dítě. Moje rodina mi tak velkou oporou nebyla, protože mého partnera ještě tolik neznali a nevěděli, jaký postoj k němu zaujmout, a po jeho smrti si mysleli, že když to nebyl ještě můj manžel, tak to přece tolik nebolí.Opak je pravdou, možná se tomu taky divíte, ale s tímto mužem jsem měla krásný vztah...
Otázka víry je u mě taky dost podobná, jako v článku. Nejprve jsem tuto věc dvakrát neřešila, ale jisté věci mne přesvědčily, že NĚCO existuje..
Můj syn měl s mým přítelem také pěkný vztah, i jeho tato ztráta dodnes bolí, není také schopen o tom mluvit, ale máme za sebou návštěvy dětské psycholožky, která nám velmi pomohla.
Závěrem bych napsala, že všem ženám a dívkám, které mají podobné zkušenosti, držím pěsti.:-)

Zajímavé akce

Vložte akci

Další akce nalezte zde

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde

Všechna témata


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.