Kačislava |
|
(18.5.2010 13:46:16) moje kamarádka svého muže zachránila poslední moment před sebevraždou. Její muž, jinak lékař, skončil na psychiatrii, kde se potvrdilo to, před čím celá rodina - všichni lékaři - do té doby zavírali oči: měl těžkou depresi, pravděpodobně jako reakci na akutní i dlouhodobé problémy. I naší rodinou prošla deprese, přišla rychle a nečekaně a jsem si zcela jistá, že kdyby mi zmíněná kamarádka krátce předtím nevyprávěla o této příhodě, i tahle deprese by mohla vyústit do sebevražedných sklonů. Naštěstí jsem byla poučená, dotyčnou osobu jsem popadla, odvlekla pro antidepresiva a několik týdnů, než zabraly, jsme se u ní celá rodina střídali, aby nezůstala sama. Vy jste pro svého muže nemohla udělat prakticky nic. Je téměř jisté, že měl depresi, tedy nemoc, a pokud jste měli manželské problémy, není moc pravděpodobné, že by se od vás nechal odvést na psychiatrii. Mnoho lidí svou vlastní depresi neřeší, jednak proto, že se bojí stigmatu duševní choroby, spousta lidí ale netuší, že je to nemoc, která je léčitelná. Paradoxní v tomto případě je, že asi jediný, kdo mu mohl pomoci, je jeho rodina - pokud by ovšem byla poučená. Manželova deprese mohla být reaktivní kvůli problémům, které měl/měli jste, ale je také docela možné, že ji po někom z rodiny zdědil. Je velmi smutné, že manželova rodina reagovala takhle nešťastně, protože je docela dobře možné, že se v té rodině už deprese objevila a při dobré komunikaci by se možná manželova nemoc byla dala řešit včas. Držím vám palce a přeju, ať už vám tato choroba nikdy nezkříží cestu (ani nikomu v rodině)!
|
Zd a tři |
|
(18.5.2010 15:29:24) Děkuji za článej i Vaší reakci. I můj manžel má těžkou depresi, už několikrát byl kousek od sebevraždy. Vím, že ho jednou nemusím uhlídat, všimnout si nebo to může být technicky nemožné (při poslední exacebaci jsem byla v porodnici)ho včas odvézt na psychiatrii. V koutku duše vím, že bych měla /musím být připravená na nejhorší, ale stejně se to ve mě pere, tak se snažím spíš věřit, že to zvládneme. Jinak moc obdivuju nejen autorku, ale všechny vdovy. Škoda, že většina lidí má o duševních chorobách to nejhorší mínění.zd
|
|
marylinn |
|
(19.5.2010 17:37:14) Milá Kačislavo, díky dnešní osvětě, jestli to tak můžu nazvat, snad už není moc lidí, kteří by nevěděli, že deprese je naprosto regulérní nemoc, nikoli neochota onoho člověka fungovat předepsaným způsobem. Tehdy jsem toho o depresi sice nevěděla tolik, co dnes, ale když si to promítnu zpětně, manžel v podstatě žádné klinické příznaky deprese nevykazoval, takže těžko říct, jestli si vůbec bylo čeho všimnout. Až později jsem se dozvěděla, že před svými rodiči o sebevraždě několikrát v životě mluvil, ale oni to brali víceméně na lehkou váhu. Je to paradox, zatímco já se už cca 11 let potýkám s dagnostikovanou bulimií a depresí v rámci hraniční poruchy osobnosti, takže o tom vím své, manželova rodina vždycky brala jakékoliv psychické poruchy jako něco, co lze zvládat vůlí a co si ten dotyčný v podstatě jenom vymýšlí, aby byl zajímavý. Možná proto mě tak nenávidí, že si nechtějí přiznat svůj díl viny a já jsem jako viník stále pěkně po ruce, těžko říct.
|
|
|