Je moje dítě nadané?

Otázky, které by „slušely“ středoškolskému profesorovi, dávají kloučkově mamince pořádně zabrat. Malý šikula je ohromně nadaný, a aby se nenudil a přitom se rozvíjel po všech stránkách, musí mu rodiče i učitelé věnovat spoustu pozornosti. Podle Mgr. Šárky Portešové, která se nadaným dětem věnuje, je velmi těžké nadání nějak přesně vymezit. „Říci, že nadané dítě je ‚takové nebo makové‘ neumíme. Když máme takové dítě identifikovat, hledáme nějaké výjimečné schopnosti, které má, a zjišťujeme také, zda s nimi dokáže tvořivě zacházet a jestli je motivované k jejich uplatňování.“

Nadané dítě podle psycholožky Portešové poznáme podle určitých nápadných znaků. „Když dvouleté dítě poznává písmena, ve třech letech čte, máme co dělat s časným čtenářem. Nadané děti také používají jiná slova než jejich vrstevníci, poznala jsem třeba chlapečka, který jako čtyřletý znal slova hypotéza, exekutor a jiné výrazy a uměl je správně používat. Tyhle děti se také zajímají o věci, které jejich vrstevníky ještě ani nenapadnou, čtou si encyklopedie, hledají nové poznatky.“ Takové projevy mohou rodiče doslova znejistět. Nevědí, co mají s takovým dítětem dělat, hledají pomoc, pátrají na internetu. Jednou z cest, která se nabízí, je rozvoj konkrétního speciálního zájmu. Tak postupovaly učitelky v jedné mateřské škole, do které nastoupil klouček, který odmalinka projevoval neuvěřitelný zájem o vesmír, uměl číst a znal spoustu cizích slov, které dokázal správně použít.

Já jsem exekutor

Byl jiný než ostatní děti, už první společná hra, kdy děti předváděly různá povolání, prozradila, že to není „jen tak obyčejné“ dítě. Ostatní předškoláci předváděli řidiče, doktora, kuchařku nebo jiná „klasická“ povolání, ale náš chlapeček začal pohotově ze třídy vynášet židličky, stolečky a hračky a se zaujetím na ně lepil nálepky. Jeho povolání totiž bylo exekutor.

Učitelky – ve snaze mu pomoci – našly „řešení“. Vyčlenily pro něj klidný koutek, kde si mohl číst své encyklopedie, ale neměl tak možnost učit se komunikaci a spolupráci s ostatními dětmi. Až po čase, v další mateřské škole, se našlo opravdové řešení. Učitelky využily toho, že chlapec má opravdu dobrou paměť a nechávaly ho vyřizovat různé vzkazy. A aby se ve školce „neztratil“, vždy s ním poslaly ještě další dítě, které mu pomohlo a bylo mu společníkem. A tak se podařilo, že se začlenil mezi své vrstevníky.

Malí perfekcionisté

Nadané dítě má sice nějakou výraznou, nadprůměrnou schopnost, ale je to stále a pořád také dítě, které má své přirozené dětské potřeby. Šárka Portešová zdůrazňuje, že je třeba myslet na celou osobnost dítěte. „Někdy si neuvědomujeme, že inteligence sama o sobě nestačí, že úspěchu se dá v životě dosáhnout, jen máme-li také motivaci, umíme-li vycházet s ostatními. Dítě musí zjistit, co to je kamarádství, že si máme vzájemně pomáhat, a pokud si tohle neosvojí, je to pro něj handicap.“ Také klade rodičům a vychovatelům na srdce, že musejí brát ohled na to, když dítěti některé věci nejdou. „Nesmíme mu říkat třeba ‚ty jsi geniální a přitom tohle neumíš‘, dítě by pak mohlo nadání vnímat jako handicap.“ Některé nadané děti mají „hlavu v oblacích“ a nejsou moc praktické, ale podle Šárky Portešové není úplně spravedlivé dávat tyto věci do souvislosti, podobně se projevují i lidé, kteří žádnou výjimečnou schopnost nemají. Nadané děti se ale někdy projevují jako malí perfekcionisté. „Tyhle děti se snaží mít své věci v pořádku, všechno si zorganizovat. Už malé děti chtějí mít věci v pořádku, chtějí vědět, co se bude dít. Potřebují mít jasný sled událostí, dává jim to pocit bezpečí,“ vysvětluje psycholožka.