Zvíře pomáhá najít vztah k lidem

Existence domácích zvířat je v současnosti tak samozřejmá, že sotva kdo ještě vnímá, jak jsme na nich závislí. Tato vazba však v současné době ztratila mnohé ze své samozřejmosti a stala se velmi rozpornou. Nikdy nebylo chováno tolik zvířat v tolika druzích jako dnes a nikdy nebyla komercializace domácích zvířat tak rozšířená. Na jedné straně stoupá počet zvířat chovaných ve městě, na straně druhé se zvětšuje odstup od zvířat a přírody vůbec. Tam, kde jsou zvířata chována, je to často zvíře, které musí ustoupit požadavkům člověka a které je šlechtěno tak, aby těmto požadavkům odpovídalo.

Historie vzájemných vztahů mezi člověkem a zvířetem a léčebných vlivů zvířat na člověka je samozřejmě velice dlouhá. O pozitivním vlivu zvířat na člověka se dozvídáme už ze starověkých spisů. Vlastní počátky používání zvířat k terapeutickým účelům najdeme v polovině minulého století v léčbě duševně nemocných. Protagonisty v používání terapie pomocí domácích zvířat se stali v sedmdesátých letech našeho století americký psychiatr Boris Levinson a manželé Corsonovi.

Od doby Levinsonových výzkumů víme, že vztah člověk – zvíře dokáže vyvolat pozitivní sociální a emocionální, ba přímo terapeutické účinky, které mohou přispět ke zlepšení zdravotního stavu člověka. Na počátku jeho práce stálo náhodné setkání jeho psa a emocionálně postiženého dítěte, které s Levinsonem nikdy přímo nekomunikovalo, ale o psa zájem mělo. Další vztah mezi tímto dítětem a psem se stal cestou ke konečnému uzdravení dítěte, a Levinson začal používat domácí zvířata jako součást terapie. Ověřil si, že zvířata fungují jako přechodné objekty, kdy si dítě nejprve vytvoří vztah se zvířetem a posléze i s terapeutem a dalšími lidmi. Levinson zformuloval hypotézu, podle níž zvířata nepředstavovala způsob vyléčení, ale působila jako sociální katalyzátor, který zahajuje a podněcuje sociální kontakt.

Člověk a zvíře v terapii

Je zajímavé, že známí psychoanalytici Freud a Sullivan měli vždy ve své ordinaci psy, ačkoliv nám není známo, zda tato zvířata hrála roli v terapeutickém procesu. Levinson udává, že 33 % klinických psychologů ve Spojených státech používá zvířat jako pomoci v terapii a zdá se, že psi jsou nejoblíbenějším druhem.

Specifické znaky, které činí psy tak oblíbenými v terapii, byly definovány Corsonovými. Je to jejich schopnost poskytovat kladné emoce a dotykový kontakt v každé době a za každé situace spolu s dětsky naivní důvěrou, kterou psi vůči lidem chovají – to vyvolává obdobnou reakci u lidí, kteří zase dávají důvěru psovi a kteří se cítí za zvíře odpovědni.

Z některých výzkumů vyplývá, že komunikace mezi člověkem a psem je daleko úspěšnější než mezi člověkem a jeho vlastním dítětem. Psi jsou bráni jako naprosto otevření a čestní partneři bez racionálního vysvětlování a vedlejších motivů. Problémy, které se objevují v komunikaci mezi lidmi, jsou zde minimalizovány.

Psi mají podstatný význam v procesu nonverbální komunikace, a to proto, že vyvolávají důvěru, jistotu a pocit sebedůvěry a zároveň zmenšují pocit nedůvěry, odcizení a nízkého sebeocenění. Výzkumná potvrzení důležitosti nonverbální komunikace ve vývoji člověka – oční kontakt, dotyk, mimika a gestikulace – vedly k použití psů na psychiatrických klinikách v případech nedostatku komunikativních dovedností anebo odmítání kontaktu u pacientů.

Podle Corsonových má být terapie pomocí zvířat (Pet – facilitated psychotherapy) podporou a ne nahrazením jiných forem psychoterapie. Může být cenným nástrojem v psychoterapeutickém procesu a je významným zdrojem v procesu resocializace. Úspěch této terapie je podpořen faktem, že pacienti často akceptují „psí lásku“ mnohem snadněji než náklonnost lidí. Přirozený vztah se psem se tak stává příčinou zvýšení pacientova pocitu odpovědnosti, sebeocenění a jistoty. Terapie se zvířetem je možností, jak uvést pacienta do reality. Nejenže díky interakci se zvířetem a jeho reakcemi je posilován vlastní systém sebehodnocení u pacienta, ale zároveň si pacient začíná být vědom limitů vlastního chování a zákonitostí vzájemného působení.

V terapii je ovšem třeba postupovat pomalu a s ohledem na pacienta, to platí zejména u psychiatricky nemocných pacientů. První kontakt se psem nebo s jiným zvířetem by se měl uskutečnit buď u postele pacienta nebo v příbytku zvířete – záleží to na stupni odmítnutí nebo přijetí pacienta. První kontakty i další průběh terapie jsou nahrány na video stejně jako vzájemné vztahy pacientů. Terapeut může zaznamenat velmi rychlý terapeutický pokrok. Z videomateriálu bylo zřejmé, že pacienti byli bezprostřednější a spontánnější ve verbálních reakcích ke psům i ke druhým lidem. Dětští pacienti si například začínají opět povídat s druhými dětmi a ptají se, zda by nemohli vidět psy častěji a jestli by nemohli v péči o zvíře pomoci.

Jakmile pacient zakusí vztah se psem, jeho aktivita se výrazně zvýší. V některých případech byli pacienti brzy schopni pohybovat se se psem po klinice a začínali o psovi mluvit s druhými. Když byli pacienti z kliniky propouštěni, často projevovali přání vzít si psa domů.

Corsonovi užívali tohoto typu terapie zvlášt v případech, kdy selhaly všechny jiné formy terapie, například u pacientů extrémně introvertovaných, odmítajících kontakty s jinými lidmi a také u hluchých pacientů. Z padesáti pacientů, kteří se této terapii podrobili, nezaznamenali účinek pouze ve třech případech, a to proto, že pacienti zvíře zcela odmítali. U zbývajících pacientů zaznamenali zvýšené pocity sebevědomí, touhu po samostatnosti a zvýšený pocit odpovědnosti. Tyto pocity byly v přímém poměru ke stupni péče a odpovědnosti pacientů vůči psům.

Corsonovi zdůrazňují, že výběr terapeutických zvířat podléhá povaze duševní poruchy a dílčím okolnostem pacientova onemocnění. Z vývojově vyšších zvířat existuje nejvíce zkušeností se psy, kočkami a s některými domácími ptáky – andulky, papoušci, kanárci. Z užitkových zvířat potom s kozami, ovcemi a s drůbeží. Kůň má mezi zvířaty zvláštní postavení. Je určený zejména pro rehabilitaci a pro rekreační účely. Z menších zvířat jsou uváděni křečci, morčata, králící a myši. Velice populární je pro své estetické a relaxační účinky také chování akvarijních rybek. Pro terapeutické účely doporučují Corsonovi psy. Jednou z výhod jejich použití je široká škála různých plemen nabízející plemena různých velikostí, povah a vzorců chování.

Dětský společník

Důležitost zvířete pro podporu emocionálního i rozumového vývoje dítěte je nesporná a ve vývojové psychologii je to fakt dávno známý. Záleží ovšem na tom, v jakém věku se dítě se zvířetem setká. Příchylnost „ke všemu živému“ projevuje většina dětí velmi brzo. Pes se stává častým námětem kreslených postaviček a pro dítě do tří let je velmi zajímavou hračkou, které dává přednost před neživými hračkami. Na rozdíl od dokonalé napodobeniny zvířete je živý tvor nepoměrně vydatnějším a proměnlivějším zdrojem podnětů. Pohybuje se, reaguje, chce si hrát a to všechno je pro dítě velmi atraktivní.

Předškolní děti jsou schopné již víc se psem dovádět a hrát si s ním. Zlom ve vztahu ke psovi nastává asi v devíti letech, kdy jeho přítomnost pomáhá dítěti přijmout odpovědnost a rozvíjet rodičovské postoje. V době adolescence se stává pes významným vychovatelem, neboť na sebe nechává výchovně působit. Není možné pominout také vliv na rozvoj pohybových schopností dítěte, které je zvířetem nucené ke zvýšené pohybové aktivitě.

Ve vztahu ke zvířeti se dítě učí, že existuje také odlišný živý tvor, a rozvíjí svoje sociální dovednosti, aby bylo tolerantní, trpělivé a poskytovalo péči. Více než 80 % rodičů si myslí, že pes může u dítěte podporovat pocit zodpovědnosti, a tři čtvrtiny rodičů se domnívají, že pořízením psa se u dítěte vyvine větší zodpovědnost vůči přírodě. Pokud srovnáme očekávání rodičů s názory dětí, musíme konstatovat, že pes má mnohem větší vliv na dětskou fantazii a imaginativnost, než si toho jsou rodiče vědomi. Pro děti od deseti do čtrnácti let je pes navíc významným faktorem sociální prestiže u kamarádů.

Podíváme-li se blíže na názory samotných dětí, zjistíme, že na prvním místě důležitosti je bezprostřední fyzický kontakt. Děti mluví také o tom, že pes je vždy připravený plnit dětskou spontánní potřebu po emocionální interakci v daleko větší míře, než to mohou dělat rodiče. V takové situaci není pes náhražkou rodičů, ale jejich doplňkem. U téměř 80 % rodin je pes také důvěrníkem, u 60 % rodin je pes dokonce důvěrným přítelem. Tyto hodnoty jsou podpořeny výroky dětí, z nichž dvě třetiny tvrdí, že se svým psem často rozmlouvají a sdělují mu tajnosti. Ve skupině dětí, které vnímají psa navíc jako sourozence, je vysoké procento jedináčků. Děti mohou takto vyjadřovat svoji touhu po „nedospělém“ sociálním partnerovi, což rodiče někdy nemusí docenit.

V dětské terapii mohou být psi její nenahraditelnou součástí. Tato forma terapie je velmi vhodná u diagnóz smyslových poruch nebo poruch chování a prožívání, které mají kořeny v nedostatku emocionálního pocitu bezpečí v raném vývoji dítěte. Jak poukazuje Levinson, existuje důležitý rozdíl mezi hrou se zvířaty a hrou s panenkami nebo jinými hračkami. Dítě totiž velmi brzy u zvířete zjistí, že jsou jeho city opětovány a že jsou vzájemné. Díky vztahu se psem zakouší dítě cennou emocionální podporu. Zvyšuje se jeho důvěra ve psa i důvěra v sebe.

Velkou roli hraje pes v terapii dospívajících, pro které je domov zdrojem konfliktů. Důležitá je rovněž terapeutická hodnota psů v péči o děti, které mají problémy osvobodit se od svých matek a začít s nezávislým emocionálním rozvojem. Handicapovaným dětem pomáhají psi prožívat pocity emocionálního uspokojení a naplnění. Navíc styk se zvířaty obohacuje rejstřík dětských zájmů a schopností.

Základní terapeutické možnosti psů se ukázaly také ve spojení s neurotickými symptomy, při konfliktech mezi rodiči a dětmi, při nedostatku komunikačních dovedností a při symptomech autismu, včetně odmítání kontaktu s lidmi.

Když ve stáří ubývá sil

Podobně jako u dětí, může být i u starých lidí role zvířat velice komplexní. Jejich pozitivní vliv je možné registrovat už při běžných zdravotních prohlídkách starších pacientů trpících somatickými a psychosomatickými potížemi. Interakce se zvířetem u nich napomáhá lehkému snížení krevního tlaku a zpomalení srdeční akce. Přítomnost zvířete snižuje úzkostnost, což může být významné zejména při vyhrocených situacích, a také prožívání osamělosti a smutku. Ve stáří jsou zvířata výrazným sociálním katalyzátorem a kognitivním stimulátorem, neboť udržují seniora v činnosti. Jsou regulátorem lidského společenského chování, zlepšují konfliktní stavy v rodině a zlepšují také intelektuální funkce starých lidí.

Podle některých výzkumů pomáhají zvířata zavést řád do života starých lidí, poskytují pocit bezpečí a saturují citové potřeby starého člověka. Seniorským důchodcům poskytují neuvěřitelnou kapacitu pro zvýšení pocitu přijetí, uznání a pozornosti, a to proto, že ve stáří bývají vazby člověka na zvíře daleko silnější než ve středním věku. Zvířata umožňují delší soběstačný způsob života starých lidí a pomáhají snížit spotřebu léků, zvláště anxiolytik a hypnotik.

Používání zvířat u starých lidí nemá sloužit jako náhražka kontaktů s jinými lidmi, naopak má usnadňovat navazování a doplnění dalších mezilidských vztahů. Pro svou příchylnost a nekonfliktnost jsou zvířata určena k léčbě emoční izolace, při osamění, jako pomoc při adaptaci na nový domov, posilují smyslovou vnímavost a obohacují vnitřní život starého člověka při jejím úbytku. V domovech důchodců jejich přítomnost usnadňuje navazování mezilidských kontaktů s jinými obyvateli či pacienty, pomáhá při komunikaci s personálem, zlepšuje terapeutické ovzduší a zvedá morálku obyvatel i personálu.

Kdy zvířata v terapii selhávají

Na jedné z posledních mezinárodních konferencí věnované vztahu mezi člověkem a zvířetem v Ženevě v roce 1995 se několik odborníků pokusilo shrnout faktory, které zapříčiňují selhání léčby pomocí domácích zvířat.

Zcela zásadní je výběr zvířete a ne vždy je zvolen ten nejvhodnější druh. Staří lidé dávají například ve velké většině případů přednost přítomnosti psa, přestože se ukazuje, že kočka nebo ptáci mohou být kvůli menším nárokům prospěšnější.

Zvíře se může také se zájmy pacientů nebo starých lidí míjet. Pacient si jich potom nevšímá a odmítá je. Při chování zvířat bývají navíc někdy přeceňovány schopnosti starého člověka starat se o zvíře a poskytnout mu dostatečnou péči, aby zvíře nestrádalo, a to třeba i v důsledku nedostatku pohybu nebo hygieny. V širším společenství, jako je rodina nebo skupina pacientů domova nebo ústavu, se může zvíře stát příčinou vzájemné soutěživosti, žárlivosti na pozornost zvířete, a tak zdrojem konfliktů a nedorozumění. Zvířata mohou být také nositeli nemocí, mohou být příčinou alergií nebo mohou starého člověka či pacienta dokonce zranit.

Zvláštní kapitolou je nebezpečí společenské izolace, ke které může společnost se zvířetem paradoxně vést. U některých chovatelů zvířat mohou zájmy o zvíře převážit nad vztahy k lidem. Izolují se od svého okolí a stávají se z nich podivínští samotáři. S tímto problémem se však setkáváme většinou pouze u starších lidí, kteří nemají dostatek sil a energie k udržování komplikovaných mezilidských vztahů. Kontakt se zvířetem jim pomáhá udržovat alespoň určitou úroveň vztahu k živým tvorům v jejich blízkosti, zvířata jim dávají možnost prožívat alespoň nějaký vztah.

Nejsou sice nuceni udržovat lidské vztahy, což může vést k předčasnému oslabení jejich sociálních schopností, u mnohých z nich je však stupeň tohoto oslabení již tak silný, že by udržování normálních mezilidských vztahů již ani nebyli schopni. Péče o zvíře je může naopak vystavit situacím, kdy jsou nuceni více komunikovat se svým okolím, jak se tomu často stává při setkávání seniorů při procházkách se psy.

Posledním rizikem silného vztahu člověka ke zvířeti může být smrt zvířete. U dítěte a ještě více u starého člověka může být často provázena dlouhodobým žalem, pocitem nenahraditelné ztráty či dokonce domnělými pocity viny za smrt zvířete, což se může na psychice člověka negativně odrazit.