Život na kolečkách

Nyní je půl šesté večer a Stano nás vítá s Jůlinkou v náručí. „S rozhovorem bude asi trochu problém,“ omlouvá se, „před večerním krmením a koupáním vyžaduje vždycky nejvíc pozornosti. Odpoledne je to lepší, to spí a je trochu klidu něco v domácnosti udělat a uvařit.“

V příjemně zařízeném pokoji si tedy povídáme nejdřív s Šárkou. Těší se na křtiny, které se jim konečně podařilo zorganizovat. „Jsme hodně připoutaní na místo, ale tenhle problém mají asi všichni mladí lidé s miminkem,“ dodává. „Jsme vděční, když si Jůlinku na chvíli vezme babička a my můžeme vyrazit do města nebo do kina.“ „Nebo do cukrárny,“ dodává Stano. „Šárka má totiž hrozně ráda sladké a v těhotenství ho měla zakázáno.“

Od Silvestra přáteli

Stano je původem Slovák, ale s Šárkou se seznámili na zimním setkání Taizé ve Vídni. Stano tehdy ve Vídni dlouhodobě pobýval a návštěva různých skupin mladých lidí ze Slovenska i z Čech pro něj byla vítanou příležitostí, jak pobýt s krajany. Při společné oslavě Silvestra ho Šárka svou osobností natolik zaujala, že se stali přáteli.

„Setkali jsme se pak v létě znovu přímo ve francouzském Taizé a potom v Miláně, a to už jsme se do sebe zamilovali,“ vzpomíná Stano. „Šárka je v mých očích super, je pro mě krásná, prostě žena se vším všudy. Teď, když spolu žijeme, vidím navíc, jak velice je šikovná, schopná se vším si poradit. A jak umí dobře vycházet s lidmi kolem sebe, dokáže se svým okolím obdivuhodně spolupracovat.“

Šárka má ovšem pro dobré vztahy s druhými nejen osobní kvality, ale také odborné psychologické znalosti. „Vždycky jsem chtěla studovat nějaký obor, který by umožňoval práci v kontaktu s lidmi,“ říká. „Proto jsem hned, jak to bylo po revoluci možné, přestoupila z vysoké zemědělské na psychologii. Je to pro mě jeden z mála oborů, který je zajímavý, a přitom k jeho zvládnutí nepotřebuji ruce.“

Dálkové studium psychologie trvalo Šárce šest let a díky pomoci přátel i spolustudentů jí nedělalo žádné problémy. Horší to bylo potom. Rok a půl hledala práci, než se jí podařilo nastoupit na částečný úvazek v psychiatrické léčebně

v Praze-Bohnicích. „S prací jsem byla moc spokojená. Mým úkolem bylo spolupracovat na skupinové terapii, arteterapii či biblioterapii psychotických pacientů, a pokud byl zájem, byla jsem pro ně připravena k individuálním rozhovorům.“

Jak můžeš s takovou být?

„Moji přátelé měli z naší známosti většinou radost, i když někteří neskrývali své překvapení,“ připouští Šárka. „Stano to měl ve svém prostředí ale těžší.“ Některým příbuzným a přátelům Stana totiž vadilo nejen to, že si chce vzít dívku na vozíčku – „jak můžeš s takovou vůbec být?“ divili se – ale vadilo jim také to, že Šárka není katolička, ale jejím domovem je církev bratrská. „Zvlášť jeden kamarád byl ve svých řečech nesmírně vytrvalý, teprve až jsem mu natvrdo pohrozil, že mu rozbiju hubu, dal pokoj,“ přiznává Stano. „Vypadám dost mírumilovně, ale když má někdo problém s tím, že mám manželku na vozíčku, jsem schopný být překvapivě agresivní.“

Ze svého zahraničního pobytu se Stano už nevracel domů na Slovensko, ale za Šárkou do Prahy. Hledal práci ve zdravotnictví, ale nakonec zakotvil ve středisku Diakonie, které pečuje o mentálně postižené chlapce. S Šárkou se vzali, když čekali miminko. „Měli jsme velikou radost, ale znamenalo to také mnoho problémů,“ připouští Šárka. Když otěhotněla, musel Stano z práce odejít a denně o ni pečovat. S jejím vozíkem se teď nesmělo ani drncat po schodech, a tak ji doslova nosil na rukou.

Jůlinka se narodila o měsíc dříve a Stanovi se díky minulé službě ve zdravotnictví podařilo dosáhnout toho, že směl být u porodu, přestože se jednalo o porod císařským řezem. „Bál jsem se totiž, že budou Šárku natahovat na operační stůl a že by jí mohli potrhat zkrácené šlachy na nohou. Ukázalo se samozřejmě, že moje obava byla zbytečná, ale byl jsem rád, že tam s ní můžu být a na operaci ji sám připravit. Úzko mi bylo ale i potom, když ležela Šárka celá bílá na kyslíku a neskutečně malá Jůlinka v inkubátoru. Bál jsem se, že to nepřežijí, a neuměl jsem si představit, co bych v životě dělal bez nich.“

Když síly i finance docházejí

Šárka i Jůlie jsou ovšem bojovnice. Díky tomu, a také díky dobré péči doktorů, jak připomíná s vděčností Stano, po třech týdnech opouštěly porodnici v pořádku. „Když teď vidím Jůlinku, jak roste a má se dobře, naplňuje mě to velikou radostí a silou,“ sděluje Šárka. „Obavy do budoucna nemám. Spíš se těším, až bude víc komunikovat, že to s ní bude čím dál lepší.“

Péče o miminko Stanovi nedělá problémy. „Jsem jen někdy hodně unavený – kdybych tak nemusel spát, abych všechno stihnul!“ zasteskne si. „Samozřejmě nám pomáhá organizace vozíčkářů a také různí dobrovolníci. Myslím ale, že v podstatě žijeme a fungujeme jako úplně normální rodina, jen ty kolečka nám dělají trochu problémy.“

Jakmile to bude jen trochu únosné, chce se Stano zase vrátit do práce. To, že je doma a jsou živi ze sociálních dávek, je finančně neúnosné a považují to s Šárkou za krizovou situaci. Když docházejí finance i síly, čerpají prý energii navzájem jeden z druhého, ze své vzájemné přítomnosti. „Šárka mi hodně toleruje,“ konstatuje Stano.“ Když nadávám, protože jsem vyčerpaný a nervózní, zachovává klid. Pláč Jůlinky mi totiž zpočátku hrozně vadil a zvlášť v noci jsem s tím měl velké problémy.“

„Také nám hodně pomáhají návštěvy kostela,“ připomíná Šárka. Při návštěvách nejdostupnějšího katolického kostela v Praze si ovšem zatím připadají dost ztracení. „V církvi bratrské žijí všichni víc pohromadě,“ potvrzuje Stano. „Mají tam ve společenství mládeže tři vozíčkáře, pro které se velice angažují. V katolickém kostele, kam máme slušné tramvajové spojení, skončí mše, všichni se rozejdou a není šance s někým se blíž seznámit, na někoho se napojit.“