Porod v Irsku mýma očima

Do této země jsem přiletěla ve 26. tt. Do té doby jsem byla pod kontrolou českého zdravotnictví. A hned v úvodu musím přiznat, že ani „doma" mi nikdo nenabídl cvičení pro těhulky a podobné výhody. Snažila jsem se získat co nejvíce informací o tom, jak to chodí a probíhá právě v Irsku. Měla jsem strach, co mě čeká, ale neměla jsem moc na výběr, přítel tu pracoval a já zůstala doma sama. On nám zatím v Irsku vybudoval zázemí a domov.

Moje první návštěva irské nemocnice proběhla pár týdnů před porodem. Bála jsem se jít do nemocnice dřív, nevěděla jsem, jak na mě budou hledět, když jsem v jejich zemi nikdy nepracovala a teď si sem přijedu rodit. Ale mile mne překvapilo, že to bylo úplně jedno.

Při první návštěvě jsem vyplnila formulář se všemi důležitými osobními informacemi. Pak mě poslala sestra na ultrazvuk, aby si udělali obrázek, jak na tom mimi je. Byla jsem ve 38.tt., takže kontrolovali polohu mimča, velikost a přibližnou váhu. Vše bylo v pořádku. Dostala jsem i krásnou fotečku obličejíčku miminka. Další kontrola za týden. To už mi jen změřili tlak, poslechli si srdíčko miminka a zkontrolovali moji moč. A pozvali mě zase za týden na kontrolu. Ale na tu už jsem nepřijela.

Večer, den před další kontrolou, mi praskla voda. Tak jsme jeli. Příjem byl celkem zdlouhavý, přede mnou přijely ještě další dvě rodičky. Ale neměla jsem bolesti, tak jsem byla v klidu. Pak jsem se dostala na řadu. Běžná kontrola na monitoru, sestra řekla, že je ještě čas a odvedla mě na pokoj, kde jsem se převlékla a lehla si. Asi za dvě hodiny začaly bolesti. Zazvonila jsem na sestru a říkám jí to. Odvedla mě do menší místnosti, kde mě zase připojila na monitor a nabídla prodýchávat kontrakce s plynem. To chvíli bezvadně zabíralo, ale protože jsem byla v té době nastydlá a měla chřipku, tělo bylo brzy vyčerpané a porod se zastavil. Vím, že to bylo i tím blokem, že jsem v cizím prostředí a skoro vůbec nerozumím, co se děje. Nemluvila jsem téměř vůbec anglicky.

Pak mi sestry nabídly epidurál. Vůbec jsem se neotevírala a bolesti měla obrovské. Epidurál mi pomohl, ale nic se nezměnilo. Odpoledne už jsem byla úplně vyčerpaná já i mimi. K tomu mi vylítla horečka. Doktor rozhodl, že provedou císařský řez. To bylo pro mě i mimi vysvobození, za 10minut už jsem držela malého v náručí a všechna bolest a strach byly pryč. Pak mi ho sestra odebrala umýt a obléknout, zabalila ho důkladně, aby mu nebylo chladno.

Po dvou hodinách nás společně s miminkem odvezli na normální pokoj. Ani na minutku jsem nemusela dát malého pryč, nikam ho neodváželi, jen na vážení a koupání a to jsem mohla jít s ním. Hned po porodu, když jsem nemohla sama vstát a podat si ho na kojení, stačilo zazvonit na sestru a ona mi ho přiložila. Malý měl novorozeneckou žloutenku, tak jsme byli v porodnici 7 dní. Potom nás propustili a já byla štastná, že to mám za sebou a jsme doma.

Porodnice byla oproti těm v Čechách určitě trošku zastaralá, ale vybavení měla stejné. Jediné, co mi děsně vadilo, byly neomezené návštěvy tatínků i celých rodin. Tady v Irsku se narození dítěte strašně prožívá, maminka a dětátko jsou na pokoji zavaleni neskutečným množstvím dárečků, květin a balonků, přesně jak to známe z amerických filmů.

Když jsem otěhotněla podruhé, to bylo 15 měsíců po prvním porodu, ani mě nenapadlo odjet domů a rodit v ČR. Už jsem si tady v Irsku tak zvykla a osvojila si jejich pravidla a způsob života, že jsem o tom ani nepřemýšlela. Za celé druhé těhotenství jsem byla na ultrazvuku také jen jednou a to v 15.tt. Pak už ne, žádné tripple testy a nic podobného mi nedělali. I kdyby zjistili nějakou vadu, třeba Downův syndrom, tak by to na věci nic neměnilo. Tady jsou potraty zakazané a Downův syndrom neberou jako nějaké vážné postižení. Lidé s touto vadou žijou běžný život mezi ostatními lidmi, dokonce pracují v obchodech a jinde, pokud jim to jejich stav dovoluje. Ty těžší připady jsou doma s rodinou a rodina se o ně úplně samozřejmě stará. Jsou tu ústavy, kde o postižené lidi pečují, tam je možné tyto lidi umístit, pokud se o ně rodina nemůže postarat.

Těhotenství probíhalo opět na jedničku. Večer, čtyři dny po termínu, začaly bolesti, tak jsme jeli do porodnice. Tentokrát do jiné, blíž našemu bydlišti. Příjem zase probíhal stejně, kontrola na monitoru a verdikt sestry, že je ještě čas. Opět jsem šla ještě na pokoj, kde už byly maminky s miminkama. Snažila jsem se usnout, ale tolik už jsem to chtěla mít za sebou, a taky už mít vedle sebe tu postýlku jako ostatní mamky na pokoji, že jsem byla vzhůru a čekala, kdy už bolesti budou nesnesitelné.

A to bylo celkem brzy. Tak jsem šla za sestrou a povídám jí to, taky mi nabídla plyn. Hned jsem po něm chňapla, už jsem ho znala, tak jsem věděla, že mi pomůže. Kontrakce byly silnější a rychlejší, než moje otevírání, tak jsem si řekla o epidurál. Ten zabral hned a já mohla odpočívat. Zpomalil mi sice porod, ale po pár hodinách jsem byla otevřená úplně a malý se narodil. Hned jsem ho dostala na prsa, pak ho sestra omyla, oblékla a pediatr mi ho prohlédl a už jsme frčeli na pokoj, byla zrovna večeře. To mi přišlo vhod, měla jsem strašný hlad.

Malého jsem si vážila a koupala sama, kdy jsem chtěla. Každé ráno chodila doktorka miminka kontrolovat. No vlastně jen dvě rána, protože pak už jsme šli domů. Malý se narodil v neděli odpoledne a v úterý po obědě nás pustili domů.

Doktoři i prostředí téhle porodnice byli mnohem lepší než v Dublinu, ale hodně tomu pomohlo to, že už jsem věděla, do čeho jdu, co mě čeká a už jsem se anglicky celkem v pohodě domluvila.

Ještě na závěr, s dětmi jsem tady zatím u doktora nebyla, jen na očkování, chlapci jsou zdraví. Musím to zaťukat, sem tam mají rýmu nebo kašel, ale to zvládáme vyléčit sami pomocí sirupů.

Tady v Irsku je zdravý vzduch a jiné klima než doma. V zimě tu nemrzne a v létě tu nejsou tropická vedra. Takže je to určitě i tím, že jsou celkově zdraví. Zatím se nám tu líbí a ještě nějaký čas bychom tu chtěli žit. Můj názor na irské zdravotnictví je celkem kladný, ale to na to české taky.

Posílám všem do Čech krásný pozdrav ze zeleného ostrova.