Konečně doma

Před odchodem z porodnice jsem byla náležitě poučena - výsledek? Posuďte sami - bylo mi mj. sděleno, že vzhledem k předčasnému porodu se našim miminkům šestinedělí vypočítává od plánovaného termínu porodu tj. 23. března + šest týdnů, tzn. "předvést" naše zázraky veřejně můžeme nejdříve počátkem června. Chtěla bych vidět toho Kerbera, který by udržel zavřenou branku k domku v případě, že mám tolik příbuzných a známých. Ovšem to, že hned po příjezdu z porodnice na nás bude doma čekat jedna návštěva v podobě mé tety….. to jsem tedy nepředpokládala…….Také jsem se dozvěděla, že vzhledem k "nedozrálosti" našich miminek budu muset vlastně k jejich věku vždycky připočítávat 7 týdnů, jakoby se narodili až onoho 23. března, proto se nemáme bát v případě, kdy by některé části jejich vývoje neodpovídaly jejich datu narození, naopak vždy mají rezervu oněch 7 týdnů, na druhé straně i podávání jiné potravy musíme přizpůsobovat plánovanému datu narození. A abychom si tak po měsíci (cca na konci dubna) došli na kontrolu kyčlí.

Jé, to bylo prima, táta - to byl ten pán, co řídil - prý auto, hihi, nás dovezl domů, u babičky a maminky v náručí jsme krásně spinkali a maminka jen co vešla do dveří, prohlásí: "Ježiši, tady je binec…!". My jsme teda žádnej neviděli, jenom fůru hromádek s různými věcmi. Pak překontrolovala, jestli nám babí dobře připravila postýlky - to totiž nějak před porodem nezvládla - a mamí, máme hlad!!!

Přímo binec doma nebyl, tatínek je pořádkumilovný a systematický člověk, proto si věci, které má uklidit, vyřídit, vytřídit, založit tzv. "silážuje" do hromádek a těchto hromádek bylo kromě ztvrdlého vánočního cukroví všude docela dost…. Předem jsem se domluvila s babičkou, že tatínkovi uvaří (móóć hodná), vypere a vyžehlí a klukům připraví postýlky, protože jsem z pověrčivosti nic nekupovala, nesháněla (tedy nic moc) tak dlouho, až bylo pozdě, ale uklízet nebude (kdyby také "stíhala?").

Pozdě také bylo na změnu příjmení - tedy - zřejmě jsem pozapomněla prozradit, že jsem otěhotněla dřív než jsme zařídili svatbu, potom mi bylo špatně, potom jsem byla "neforemná" do šatů, potom jsem kojila, poté nebyly korunky atd. atd. a v den, kdy jsme chtěli jet uznat našeho tatínka tatínkem, jsem porodila, proto změna příjmení proběhla v porodnici.

Mimoto jsem na porodním sále zcela úmyslně a při vědomí (tedy skoro) klukům "prohodila" jména - domluva zněla - Já chci Lukáška, tatínek Ondráška, Ondrášek bude starší - HIHI, nějak se mi "rozsvítilo" až na porodním sále - také jste byly všechny tak "jasnozřivé"? a když se první narodil kluk, řekla jsem si - hm, a co když to druhé miminko bude holčička (hlavně tatínek chtěl Aničku) - tatínek bude mít Ondráška, Aničku a já nic - výsledkem byl tedy 1. Lukášek. Tatínek tvrdil lékařům opak. Do toho jsme "stihli" změnu příjmení ve 14.-ti dnech života našich Cipísků, tudíž občas přišly stejné výsledky dvojčat s různými příjmeními. Nakonec - neměli by to ti doktoři bez nás moc jednoduché???

No jo, oni jsou velcí, zvládnou to, ale co si o tom mám myslet já, když mi chvíli říkali Ondrášku, potom zas Lukášku a bráchovi obráceně - tobě by se to nepletlo???

Ještě takovou "perličku". Hned druhý den po porodu jsem začala chvátat směr váha…..POTVORA - navážila 67 kg - říkám si "To není možné, vážila jsem 70 kilo před porodem, kluci měli každý kolem dvou kil, vezmu-li váhu plodové vody a všeho ostatního, měla bych se dostat cca na 63 kg". Takhle to šlo celý měsíc, pořád stejná "tonáž" - až při odchodu jsem se dozvěděla, že váha roky nefunguje…..UUFF, to se mi ulevilo.

Mami promiň, ale těžko můžeš předpokládat, že jakmile jsi nás "vykopla" z bříška, budeš zase nosit své oblíbené dětské velikosti. Jednak už se ti to ani nesluší a potom - nečekalas ve skutečnosti, že se vrátíš na svou původní váhu, že ne?

Víte, jak se kojí dvojčata??? Nejlépe najednou. V porodnici nám to moc nešlo, ale doma na letišti - inu, jiná káva, pohodlíčko a klídeček.

Jo, to bylo super, brácha "tahal" já se vezl, pak jsme si to na chvilku prohodili, zase jsem na něj mrknul, že už jsem utahanej a znovu dokola……. Mlíčko nám teče samo…. Jen jsem zvědavej, co nám povíš na první zoubky - cha cha.

Mimo babičky máme doma také dědečka - ten se nás bojí chovat, tetu (jé, ta je suprová, s tou bude sranda) a takovýho malýho chlupatýho - jo, prej psa….. Takže papáme, spinkáme, likvidujeme jednu plenku za druhou a takhle "hezky" nám "seděly" dupačky nejmenší velikosti, které byly k sehnání, tj. 56. Je to brácha, kromě mámy a táty jsme pro všechny okolní "hlupáčky" stejní …..

To je "dílko" což? Našim kulíškům bylo velké všechno kromě osušky, dudlíku a zavinovačky, ve které se pro změnu ztratili…. A stejní? Nebyli ani minutu. Od narození oba naprosto jasně vykazovali rozdílný povahový rys - Lukášek - vztekloun a ukřičenec, Ondrášek - napapaný, spokojený, klidný. Lukášek - brzy usnul, brzy vstával, Ondrášek "noční můra" - po kom asi? Spal by celé dopoledne a večer "strašil" do jedenácti. Tohle všechno přišlo až časem, první dva měsíce jejich života mimo bříško jsme nevěděli, že máme děti. Napapali, přebalili, spali, napapali, přebalili a tak pořád dokolečka…….

A abyste "nebrblali", že se Vám neukážeme oba - tak tady nás máte - doufám, že "nafasuju" časem vlastní postel - tohle je mi mírně nepříjemné, když mi do ucha "funí" brácha……jo, a babi nás už taky v pohodě rozezná.

Teď teprve "zírám" jak naše miminka byla malinká a dobře si vzpomínám na mé obavy, že nám snad nikdy nevyrostou. Vyrostli, buďte klidní.

První tatínkův pracovní den, který jsem měla trávit s kluky sama doma byl jedním slovem "očistec". Ne, proto, že bych nezvládala, jednak jsem určitou zručnost získala v porodnici a zadruhé jsem toho názoru, že když je potřeba něco udělat, člověk by se s tím neměl moc "pytlíkovat", to šlo, ale kromě kojení, přebalování, gruntování, chování dětí, vaření oběda jsem každou půlhodinku brala telefon, kdy volal "silně nervní otec rodiny" a pořád se ptal: "Co kluci?", "Jsi v pořádku?", "Jsou kluci v pořádku?", "Co děláte?", "Jak to zvládáš?" atd. atd. atd. Jinak - naprostá pohoda.

A jak to dál bylo s babičkou? Stačilo malinko víc kníknout, nebo zvýšit hlásek, babí se přiřítila z dolního patra celá říčná a se slovy: "Přeci ho nenecháš brečet" nás brala do náruče - to ještě netuší, že jí to zůstane……… Jo a když viděla, jak nás maminka bere pod krkem a hrudníčkem do jedné ruky a vesele nás myje pod kohoutkem, málem to s ní praštilo….. A tady se "vyvalujeme" v bábrlinčině posteli.

Ten "mycí systém" jsem se naučila v porodnici pro případy, kdy se miminko "zřídilo" tak moc, že nějaké velké omývání plenou nebo ubrousky nepřicházelo v úvahu a na koupání bylo ještě brzy. Je to poměrně bezpečné a pohodlné. Fakt je, že komukoliv nezúčastněnému jsem se v momentě tohoto druhu očisty nutně musela jevit jako Herodes, alespoň naší "babí" to tak prostě připadalo.

Také jsme si "vyrazili" na pár malých výletů

• k ortopedovi - na kontrolu kyčlí. Jeho první reakce:"Vy už jdete na druhou kontrolu, že - jaktože ne? Vždyť už tu máte být podruhé!" Tak nevím - jestli se ti doktoři neumějí domluvit……., ale všechno bylo v pořádku, tak nám doporučil používat stále jen jednu jednorázovou plenku
• k neurologovi - u každého nedonošeného miminka se tak nějak automaticky předpokládají poruchy vývoje. Lukášek byl naprosto v pořádku, s Ondráškem musíme malinko cvičit.
• k dětské paní doktorce: Lukášek ve 6. týdnech 47 cm, vážil 2,67 kg, Ondrášek 46 cm, vážil 2,60 kg

Hm, mami, malinko cvičit, "natahovalas mě na skřipec" 4 x denně. Nemůžeš se divit, že jsem se tak rozčiloval, tobě by se to určitě taky nelíbilo.

A mimochodem - úplně ses zapomněla zmínit o plínkách…….

Tak, abych vyhověla - byla jsem pevně rozhodnutá, že přes den budeme používat plenky látkové, v noci a na cestování jednorázové. Buď neumím dítě do látkové plenky balit, nebo byli kluci opravdu malincí, výsledkem byla vždy mokrá postýlka, plenka visící někde mimo tělíčko a promočené dupačky. Vyzkoušeli jsme také několik druhů plenek a nakonec jednoznačně vyhrály Pampers - Lukášek má poměrně citlivou pokožku a ve všech jiných měl po chvíli opruzeniny.

Júúúú, to je lidí a zážitků, zatím v tom máme mírný chaos, ale časem to určitě zvládneme všechno pochopit a všechny rozeznat, jsme přeci šikovní kluci….