Hurrá, jsme na světě!!!

Mezitím jsme malinko "narostli" - potažmo - "narostla nám maminka" - zatím jenom do konce září celkem o 3 kila (aby ne, bylo jí pořád špatně), ale potom už to šlo rychleji. V polovině října už vážila o další 3 kila víc, začátkem listopadu o další 3 a takhle to šlo až do 1. února 1999. Byla móóóc hezký "tlusťoušek". A nejvíc nás štvalo, když se ohýbala - copak nechápala, že nás mačká????

Ve skutečnosti to nebylo tak zlé, z výchozí váhy 54 kg na 160 cm výšky, jsem přibrala do konce těhotenství na 70 kilo (což je při dvojčatech prý normální), ale fakt je, že když jsem viděla tohle číslo na váze, myslela jsem, že je rozbitá - přeci jen, poněkud nezvyklá "tonáž". Navíc mi začaly otékat nohy, oblékání spodního prádla byl víceméně výkon srovnatelný se zdoláním Mount Everestu, ale do toho naopak - coby odměna - začaly strategické přesuny v mém břiše. Dodnes tvrdím a zřejmě do konce života tvrdit budu, že tohle je odměna za všechny ty nevýhody, které vůči mužům máme, že je to fantastický pocit a že v tuhle chvíli bych s chlapem pohlaví rozhodně neměnila. Protože jsem měla někdy strach, že se mi otěhotnět nepodaří a že tenhle pocit nebudu mít příležitost zažít, užívala jsem si ho dvojnásob. Asi většina z Vás měla možnost zažít v bříšku jedno dítě - my jsme nikdy nedokázali odhadnout, kde má kdo ručičky, nožičky, dokonce - jestli je to hlavička nebo zadeček. Fakt je, že se také občas kluci nastěhovali oba na jednu stranu a viděli jste někdy nakřivo postavený stan? Tak totiž vypadalo mé břicho. Také jsem nemohla usínat v poloze na břiše a to byla největší tragédie mého těhotenství (díky Bohu, že jen tato).

A začaly adventní dny - maminka se "zbláznila" a místo toho, aby ležela (měla to doporučeno), vrhla se na úklid (ještě, že nemyla okna) a na pečení cukrátek (zřejmě by nepřežila, kdyby nepekla), aby byly svátky jak má být. Dodnes jsme nepochopili, proč to dělala, když jsem z toho ještě vůbec nic neměli…….

28. prosince jsem měla naplánovanou běžnou kontrolu v těhotenství a při prohlídce pan doktor zjistil, že zřejmě brzy začnu rodit, tak nás poslal "k Apolináři", kde mi udělali cerkláž dělohy (přeci jen ve 28. týdnu je na porod opravdu brzy) a kde jsem proležela Silvestra a podstatnou část ledna. Kdybych to tušila, opravdu jsem omezila vánoční přípravy - přeci jen bylo to ode mne dost nerozumné. Znáte ten pocit - mně se přeci nemůže nic stát a ty další pocity - co děda?, kdo napeče a navaří jemu?, co by to bylo za svátky? a tak dál a tak dál. Kdybych tušila jak moc tím riskuji, určitě jsem cukroví nakoupila hotové, gruntování odložila na jaro….. Jenomže kdyby.

No, to jsme si s maminkou polenošili. Díky tomu, že tatínek přivezl televizi, vozil mamině dobroty a knížky, bylo to docela prima. Jenom nás pořád: prohlíželi ultrazvukem - a honili tak z místa na místo, přičemž prostor byl poměrně omezený, monitorovali - zase nás honili z místa na místo, aby nás dobře slyšeli, píchali mamince Dexon (prý aby se nám rychleji vyvíjeli plíce pro všechny případy) a jinak nic moc.

25. ledna nás propustili z nemocnice. Bylo to po dost dlouhé době, protože jsem pořád cítila kontrakce a ty ustaly až právě kolem toho 25. Doma jsme pobyli přesně týden, to už jsem poučena předchozí zkušeností byla mnohem opatrnější. Přesto mne za týden nato začala v noci bolet záda - moc jsem toho tudíž nenaspala a ráno jsme jeli na pravidelnou plánovanou kontrolu k panu doktorovi - já už se sbalenou taškou.

No, to už jsme toho těsného prostoru kolem sebe měli prostě "plné zuby" - HIHI, ještě dlouho žádné mít nebudeme, ale obrat je to hezký. Navíc jsme byli trochu zvědaví co to venku je, jak to tam vypadá, jak vypadá tatínek, maminka, dědeček a hlavně - naše "Babí" - s tou si totiž musíme něco vysvětlit.

Shodou okolností měl můj tatínek (budoucí dědeček) 1. února 1999 padesátiny a když jsem si balila tašku s heslem: "Jedu ti porodit dárečky", prohlásil, že jsem se zbláznila. Aby ne - byla jsem těhotná 33. týdnů a "termín porodu" byl plánován o celých sedm týdnů později. Pan doktor nás odeslal přímo na porodní sál.

A co jiného jste čekali? Sice jsme si malinko zkomplikovali život, vždycky budeme mít narozeninové "mejdlo" s dědou, ale zase když slaví tři chlapi najednou, vždycky to stojí za to.

Tam jsme se s tatínkem rozloučili - protože jsme nějak citově hodně spojení - on se zlobí, já se zlobím, on má problém, já mám problém - usoudili jsme, že bych asi byla víc "vyřízená" z jeho případných reakcí, než z celého porodu, proto raději jeho přítomnost oželím. Chvílemi se mi po něm sice stýskalo, ale na druhé straně, v našem případě to opravdu bylo rozumnější řešení.

Páni doktoři si "proklepli" naše kluky na monitoru, a protože všechno vypadalo na "bleskový" porod, šla jsem bez přípravy (holení - které jsem si malinko "posychrovala" doma předem) na sál. Lékař mi doporučil epidurál i kvůli miminkům. Pak jsem zkoušela porodit přirozenou cestou od 10.00 do 17.00 (cca) , poté se porod úplně zastavil - včetně kontrakcí, ale mezitím mi již byla propíchnuta plodová voda, tak nastalo jeho vyvolávání - v podstatě o nic moc nešlo, pár infuzí a nových pokusů. No a ve 23.00 přišli lékaři (tentokrát v o něco hojnějším počtu) s tím, že vzhledem k tomu, že je jedno dvojčátko v příčné poloze a navíc porod nepostupuje, porodím císařským řezem a jestli si troufnu, tak v epidurální analgezi. Netroufala jsem si -resp. jsem nahlásila, že mám hrozný strach, ale zkusím to. Bylo to fajn, nic mne nebolelo, chvílemi jsem vyčerpáním usínala, ale většinou jsem věděla, co se děje.

Na porod hezky vzpomínám - všichni byli moc milí, hodní, hezky se o mne a následně i naše "potomstvo" starali , dovolili mi jít se párkrát osprchovat, zavolat si z mobilu přímo z porodního sálu (podotýkám, že bez jediné koruny věnované lékařům tak, jak to někdo dělává - nikoho neposuzuji ani neodsuzuji, jen je zvláštní, že tyto pacientky zpravidla měly o něco horší zkušenosti než já - nebo to tak prostě braly).

Kluci byli odvezeni na neonatologické oddělení (oddělení nedonošených miminek), já jsem se přestěhovala na poporodní jednotku intenzivní péče a nemohla spát. Asi to znáte většina novopečených maminek zná - silný emotivní zážitek a prima pocit, že se Vám podařil tak krásný potomek (a mně dva). Druhý den odpoledne jsem poprosila sestřičku, jestli by mi nepomohla vstát a od té doby jsem vesele pochodovala po chodbě - vážně mne břicho bolelo minimálně (to jsem ještě netušila, že si budu malinko "užívat" až začnu kojit), tak jsem všechny doma uvedla do transu, když jsem v podstatě pár hodin po porodu vesele telefonovala z chodby JIP. A večer jsem se šla (vlastně podruhé), ale poprvé pořádně, seznámit se svými syny. Byli hrozně malincí, ale samozřejmě naprosto kouzelní a bezbranní a hlavně NAŠI. Dokonce i nadšený tatínek, který viděl kluky o něco dříve než já, protože jsem nesměla vstávat, tvrdil, že jsou to ta NEJkrásnější, NEJčilejší, NEJhodnější miminka, která kdy viděl…

Tak to nebyla máma??? Mně se zdál ten hlas nějakej divnej, ale zcela automaticky jsem předpokládal, že první člověk, který nás bude chovat, musí být máma. Připadal mi nějak v šoku, když paní doktorka prohlásila :"Tady se nekouká, tady se chová" a dala mě do jeho náruče. Byl z toho dobře vydřenej, ale hezký bylo, že skoro brečel. Jó, aby se to nepletlo, já jsem Lukášek - bráška má ještě moc starostí sám se sebou.

Ondrášek byl na řízeném dýchání v inkubátoru, takže z něj nesměl.

Za dva dny jsem se přestěhovala na oddělení šestinedělí s vidinou, že v momentě, kdy se uvolní místo na neonatologii, stěhuji se za svými prcky. Mezitím jsem měla malý konflikt s jednou sestřičkou, která, když mne viděla potřetí ten den na chodbě prohlásila: "A řekněte JIM TAM, ať Vás nehoní, že jste ŘEZKA!!!" Brrr, ten tón a to slovo - tak jsem ji pro jistotu hned vyvedla z omylu hláškou, že mne nehoní nikdo, chodím tam dobrovolně, protože chci vidět svoje děti!!!A bylo vymalováno. Od té doby prostě všechny sestry věděly, že nejsem-li na oddělení (neodcházela jsem samozřejmě v době vizity), jsem u svých trpaslíčků. Tam jsem chodila chovat, přebalovat a pokoušet se o kojení. Kluci začali jíst asi po šesti dnech, tohle oddělení vlastně fungovalo jako takový malý hotel s omezeným režimem pro hosty. Děti byly na oddělení pod dohledem sestřiček a lékařů, maminky na pokoji vedle nich, po pár dnech se miminka stěhovala k maminkám. Jít za dětmi na druhý pokoj jsme mohly kdykoliv, kdykoliv jsme si také mohly jít popovídat s lékaři, když jsme se dohodly se sestřičkami, mohly jsme jít mezi kojením na chvíli ven (občas to bylo nutné - na pokoji bylo 8 maminek a 10 miminek, tudíž jsme se "ponorkové nemoci" za pár dní vyhnout nemohly), oblečení jsme měly vlastní a návštěvy přístup v podstatě neomezený (po skončení chřipkové epidemie) tak za námi tatínek chodil každý den. Když kluky viděl, odmítal je chovat, koupat už vůbec ne - až prý trochu vyrostou (občas to tvrdí dodnes, zajišťuje si tím "neprůstřelné alibi" v některých momentech). Jinak byl (a dodnes) je náš tatínek horší než leckterá babička, či maminka :"Vidělas to hezké miminko? No, naši kluci jsou stejně hezčí.", "Sleduješ jak jsou šikovní?" "Vidělas co Ondrášek (Lukášek) umí nového?" Všimla sis jak Lukášek (Ondrášek) hezky povídá? atd. atd. atd.

No a to jste nečekali, že my dva budeme to nejlepší, co Vás dva kdy "postihlo"?

Ale čekali……. Bohužel nás v 1. měsíci života také čekalo pár méně příjemných zážitků :

č. 1 - vůbec nám nešlo kojení - kluci začali malinko pít až 6. den po porodu, plně kojení byli až od 16. dne (u nedonošených miminek je prý to normální, ale dobře mi nebylo), 5. den po porodu, kdy "dosáhli" nejnižší váhy Lukášek 1660 g a Ondrášek 1750 g to bylo hodně nepříjemné - na druhé straně jsem tam viděla daleko menší miminka

č. 2 - Lukáškovi byli 2 týdny, když jsme poprvé objevili malinkou tříselnou kýlu. 24. den jeho života již nešla reponovat a tak nám naše miminko odváželi do FN Motol na chirurgický zákrok. U odvozu byl tatínek se mnou a fakt je, že jsme měli oba slzy na krajíčku - navíc jsme měli slíbeno, že půjdeme všichni domů, protože kluci hezky přibírali a najednou taková rána….. Lukáška ráno přenesli do inkubátoru, odvezli a odpoledne vrátili. Byl malinko "oblblý", ale druhý den už zase hezky papal. Nejvíc mne "odboural" tatínek, když saniťákovi řekl: "A zase nám ho brzy vraťte a buďte na něj hodní." To už jsem řvala na plné kolo.

Jo mami, to byl od Vás a specielně od Tebe pěkný "podraz" - nechat mě v tom samotného…. , ale já jsem Ti to vynahradil, cha cha……

č. 3 - před oční kontrolou jsem byla informována, že u hodně nedonošených miminek je velké riziko poškození zraku………. Díky Bohu, tohle vyšetření dobře dopadlo, ale třásla jsem se jako ratlík

č. 4 - ultrazvuk hlavičky - šli jsme s kluky za paní doktorkou na ultrazvukové vyšetření hlavičky - u Lukáška bylo naprosto v pořádku, ale u Ondráška paní doktorka "něco" objevila. V podstatě mi vysvětlila, že někdy se stane, že se na mozku objeví cysty, které v nejvážnějším případě mohou vést až k dětské mozkové obrně. Potom nechápala, proč brečím a když jsem jí vysvětlila, že jsem taková jedna velká "katastrofa" a vždycky připouštím tu absolutně nejhorší možnost (divné - považuji se za optimistu, ale v případě našich dětí vždycky absolutně selžu), tak mi na oplátku vysvětlila ona, že mne s tím musela seznámit (každá nemocnice se brání případnému soudnímu procesu), ale že to tak zle nevidí. Tak jsme si tohle vyšetření po pár dnech zopakovali a všechno bylo v pořádku.

A hurrrrrrááááááá, 3. března 1999 jdeme domů - Lukášek váží 2105 g, měří 48 cm, Ondrášek 2020 g, měří 47 cm - Už jsme pěkní frajeři a to nám do porodu zbývá celých 20 dní!!! Do porodnice pro nás přijel tatínek s babičkou, abychom snáze zvládli transport. Babí už nás všechny viděla, byla s mou sestrou na návštěvě v nemocnici, takže měla příležitost kluky pochovat, ale pro dědu to bude premiéra.

Babí se nám líbila, je to fešanda - už teď si ale myslíme, že ty její poznámky o tom, že pochová a mizí, byly trochu předčasné……