Ó jéééé, chodíme ... tedy skoro..

Já jsem to řikal, mami, nastanou ti galeje. Přes bráchu se občas div nepřerazíš, já Ti zase vyklidím z poliček: hrnečky, kytičky, vázičky, kazety, knížky, vylezu na postel, spadnu - to mi nějak nejde, ale hlavně chodím. S oporou, ale chodím. Hloupý je, když dojdu někam, kde opora končí. To padám a ŘVU!

Ondrášek opravdu začal chodit v ukončeném osmém měsíci, v době, kdy Lukášek ještě lezl. Lezl ovšem poměrně rychle a "výchova" a "dovolená" - tedy mateřská, se zvrhla v maratón. Pouhé čtyři místnosti a než je oběhnete s očima navrch hlavy, protože:"Mně NĚKDE řve dítě" - a velice dobře odmalička rozlišíte, které, to je tedy pocit…..Vyzkoušeli jsme také ohrádku, ale jedno dítě chodící podél ohrádky a jedno ve stejném prostoru lezoucí jaksi také nebylo zrovna nic ideálního. Ondrášek přinejmenším vždycky bráškovi stihl něco přišlápnout, nedošlo-li k nejhoršímu a to byl moment, kdy přes bráchu prostě upadl. Když jsem je rozdělila - začal řev. Nakonec tatínek s geniálností sobě vlastní umístil ohrádku do průchodu mezi kuchyní a obývákem, takže už jsem neobíhala místnosti čtyři, nýbrž pouze dvě - kuchyň a chodbu. Bohužel, Ondrášek časem pojal ohrádku jako ideální oporu pro své vycházky a případné lomcování a omlátil kompletně všechny rohy okolní zdi (a ty přihlouplé červené koule v rozích krásně barví). No nic, tatínek prý hrdině "ČASEM" všechno dá do pořádku….. Také tak milujete slovo "ČASEM"?

Spaní dvojmiminek

Ještě jsem zapomněla na důležitou drobnost. Plánujete posuvné dveře? Nekupujte je! Tedy, ne do ložnice. Je přes ně totiž všechno slyšet a podaří-li se Vám uložit své dítě (děti) k odpolednímu spánku, nemůžete se v žádném případě pohybovat po vedlejší místnosti tak, abyste jej (je) nevzbudili. My jsme byli také nuceni kluky k odpolednímu spánku oddělit. - Osobně bych to realizovala i ke spánku nočnímu, jenomže jsou ještě malí a raději je v noci slyším. Ondrášek je totiž po mně sova, Lukášek skřivánek. Ondra je schopen večer "strašit" do jedenácti, Lukášek spolehlivně usne v devět. Ondra je taktéž schopen spát ráno do devíti, Lukášek ho spolehlivě probere mezi šestou a sedmou ranní, což způsobuje, že s Ondráškem je dopoledne k nepřežití (nedospané, protivné dítě).

Odpoledne to probíhalo obdobně. Ondra dřív usnul (doháněl ráno - Lukášek ho zase budil), Lukášek usnul o hodinu později. Lukášek se oproti tomu dřív probudil, Ondra vydržel spát i tři hodiny. Ovšem pouze v bráškově nepřítomnosti.

Lukášek navíc vždycky vstával (a vstává) poměrně halasně, Ondra se rozkoukává asi půl hodiny a v postýlce si brblá….

Tak jsme je alespoň na odpolední spánek rozdělili. Lukášek chodí někdy spinkat s babičkou (babí pracuje brzy ráno, tak jí "dáchaneček" přijde vhod), Ondra se mnou, případně s tatínkem. Usínají odpoledne oba docela bleskově. Když je dobrá konstelace hvězd a mně se povede "utrhnout" trochu času, abych dohnala spánkový deficit, vydržíme spinkat s Ondráškem i tři hodiny. Odejdu-li, když usne, je ta doba o malinko kratší, ale přeci jen báááááječná.

Také jsem přesvědčila všechny - tedy oba - dospělé chlapy v rodině, aby instalovali na schodiště branky. Přeci jen pohyb našich "výrostků" začal být tak bleskový, že už se mi nechtělo je lovit od schodiště. Takže se na obou patrech objevili směrem dolů ze schodiště praktické branky. Nepraktické ovšem bylo, že jsme zapomněli jednu instalovat i směrem nahodu - do schodů. A takhle do pak dopadalo…

Ta paní lezoucí do schodů za naším Ondrou je babička, já v té době fotila….

Maminko, já povídám

Začalo to všechno v sedmi měsících jednou prima hrou - jmenuje se "BUBUBUBu" a "BAF" a maminka ji s námi začala hrát v autě. Hodila si přes hlavu plenu a z předního sedadla na nás dozadu dělala "BUBUBU", pak si ji sundala, zavolala "BAF" a my se jí smáli. Né tý hře, mámě, zase ze sebe dělá pitomce…. Potom jsme to začali zkoušet sami "BUBUBUBU" a "BA" - "F" neznám. Jinak - jak jsme již psali, tatínek ji umí o dost líp…

A odtud byl jen krůček k "BABA" -časem to bude "BABIKA", ale teď jí to musí stačit. Stejně měla radost.

Už umíme i "TATA", ale zatím si nejsme jistí, jestli je to "táta" a nebo "teta".

Jenom DEDU z nás nedostanou, kdyby se zbláznili… všichni.

Jo a důležitá poznámka - HAMI a PÍJO. To není Pívo, ale pití….. A tady jsem si (Lukášek) zkoušel, jestli je ta ohrádka k jídlu, nebo ne… Nebyla

Vánoce

Teď taky začíná zajímavé období pro naši maminku. Máme z toho docela legraci. Celý večery totiž prosedí nad nějakejma děsnejma seznamama a dělá hrozně tajemnou (pokud zrovna něco neprovádí u kuchyňský linky, prej PEČE). To bych tedy rád věděl co, když nám nedá ani ochutnat. Ach jo. Proto jí pro jistotu zase něco provedu..

Další atentát

Mamí, já nechtěl…

Spousta lidí o mně říká, že jsem "splašená". Fakt je, že v klidu vydržím sedět maximálně u počítače, jinak pořád v pohybu a poměrně rychlém. To se mi jednou také pěkně vymstilo. Zrovna jsme s babičkou vymýšleli, cože dobrého ještě upečeme na Vánoce, tak jsem se pro inspiraci hnala po schodech nahoru pro nějakou další kuchařku. Co mne čeká při návratu, to jsem opravdu netušila. Babička zadělávala těsto, kluci si hráli na zemi u ní v kuchyni. Ještě musím podotknout, že našeho Lukáška děsně obtěžují: polštářky na gauči, potahy, či deky tamtéž. A babí má na křeslech leskymo. Jestli nevíte jak to vypadá, je to takové umělé, chlupaté a na vyleštěném linoleu to fantasticky klouže. O tom jsem se přesvědčila hned v zápětí. Představte si uřícenou rozcuchanou matku s náručí plnou kuchařek, která doslova vletí do kuchyně, hned ve dveřích došlápne v tom letu na ono velice klouzavé leskymo a poté již letí, ale k zemi. Za děsného řevu, rána do hlavy o futro, poté druhá o práh a v náručí vytrvale třímá ty kuchařky. Narazila jsem si loket a vyrobila si kvalitní bouli v týle. Ach jo. Příště nebudu matkou. Dám se ke kaskadérům….

Vánoční přípravy zabraly spoustu času a starostí (jako nakonec každému) a při počtu našich společných příbuzných i poměrně dost vymýšlení dárečků. Díky tomu, že se tatínkův tatínek, tedy dědeček, uvolil strávit Vánoční svátky u nás (roky předtím protestoval, takže jsem večer předtím navařila, zajeli jsme k dědovi, strávili oběd na Štědrý den u něj a poté fofrem hnali domů vytvořit Štědrý večer). Tentokrát prostě pochopil, že se dvěma desetiměsíčními "výrostky" osmdesátikilometrovou cestu tam a zpět neabsolvuji, rezignoval a nechal se k nám odvézt.

To ještě netušil, jaký "KLIDNÝ" večer ho čeká.

Odpoledne nazdobili děda s tatínkem stromeček, babička si vzala kluky na návštěvu k mé babičce (tudíž prababí), já "zajela" do kuchyně (ještě, že tam mám televizi, netušila jsem, že v souvislosti s rodinou se mi štědrovečerní svátky "smrsknou" do kolotoče uvařit, donést, umýt, upéct, zamést, vytřít, vyluxovat nezapomenout, přebalit atd. atd. - zřejmě budu dost naivní, navíc, každá z Vás ví…). Kluci si mezitím dopřáli malinkatý "chrupíneček" u babičky v ložnici, protože - jak jsem již podotkla, děda špatně slyší, tudíž to u nás vypadalo v souvislosti s televizním programem nabytím pohádkami, jako o půlnoci na diskotéce (tím myslím decibely), prostě k neuspání.

Zato u babičky…. Spinkali opravdu jako miminka..

V 18.00 jsme kulíšky vykoupali - na ně nezvykle brzy a jali se večeřet. Nevím dodnes proč, ale v momentě, kdy jsme zasedli ke štědrovečerní večeři, nastal řev. Dvojnásobný. A trval, dokud jsme všichni nedojedli. Kluci zvládli mlčky jediné, každý pár lžiček kuřecí polévky. Zřejmě se těšili, nebo prostě zapůsobila celorodinná nervozita. Ach jo. Ještě, že děda neslyší tak dobře jako my.

Večeři jsme tedy zvládli bez úrazu (nikomu kupodivu nezaskočila kostička) a kolem sedmé nastalo velké rozdělování. Štědrý den vždycky slavíme zpočátku odděleně - tzn. večeříme sami, poté se sejdeme u stromečku u nás a až potom se "stěhujeme" k babiččině a dědovu stomečku o patro níž. Rozbalování tedy trvá hodiny.

Dostali jsme spoustu krásných dárků: několik plyšáků, obrovské kostky, knížky (těm se podíváme na zoubek, vlastně - na listy, hodně brzy) a hodně, hodně dalších dárečků. Jenom nám nejsou jasné ty divné klobouky, co nosí táta s dědou na hlavách.

Aby ano, význam těchhle "klobouků" se Vám pokusím důrazně vysvětlit za pár měsíců. Jednalo se totiž o nočníky. Velmi slušivé. Škoda, že zde nemohu zveřejnit foto obou nositelů, nicméně zasáhla cenzor - tatínek a zakázal. Ach jo. A tady je kluci osobně testují.

"Dárečky s dárečky"

Než kulíšci "otestovali všechny hračky", dokoukali s námi pohádku, dojedli pohár a pár mandarinek, byla skoro půlnoc….

A takhle se Lukášek "veselil" o Silvestru, kdy šli spát skoro v jednu hodinu. Zřejmě se dobře bavil…

Jinak v době Vánoc mnoho sněhu nenapadlo, ale přeci jen, padat začal hned začátkem ledna. Kluci zatím moc nechápou, o co, že vlastně kráčí, takže nejlepším projevem, který z nich vypadne, dopadne-li jim na tvář byť jediná vločka je:"au".

" Maminko, tys zapomněla na Pepíka?"

Nezapomněla, to Vám ještě prostě MUSÍM vyprávět. Jednou mi někdo říkal, že jeho známí měli malého chlapečka a kamaráda. Pepíka. Milé dítko, místo toho, aby začalo povídat "tatí a mamí" první slova, která vypustilo byla: "Pepa, Pepa." Tatínek se naštval a kamarád nesměl na návštěvu. Dlouho.

Já jsem pár dní po Vánocích četla klukům nové knížky, mezi jiným také básničku "Pepíku, Pepíku, copak dělá babka?". Až se najednou z postýlky začalo ozývat "pipíku, pipíku". Zřejmě se to prostě dobře vyslovovalo. A tahle historka se mi u toho vybavila, protože Pepík je náš soused….