Příště chci rodit jako rodička, ne jako pacientka

Letos se mi narodilo mé první dítě. Dcera – velmi chtěná, velmi dlouho očekáváná a velmi milovaná od prvního okamžiku, kdy jsem se o ni dozvěděla. Těšila jsem se na její příchod, můj muž mi poskytoval obrovskou podporu a proto jsem žádné obavy z porodu necítila. Výběru porodnice jsem věnovala dost času a energie. Nakonec jsem vybrala menší, útulnou nemocnici, blízko od domova, aby to ke mně rodina měla blízko, s užásnými referencemi od známých i neznámých. Všechno bylo skvěle naplánováno – a všechno bylo nakonec jinak.

Tři týdny před termínem mi začala odtékat plodová voda. Dlouho jsem si nebyla jistá, jestli je to ono, žádné kontrakce se nekonaly, do termínu daleko, ale přesto jsme se s mužem v jednu hodinu v neděli odpoledne vypravili do „naší“ porodnice. Pro jistotu, víceméně jsme si tam jeli pro ujištění, že se nic neděje. Službu konající doktorka mě vyšetřila a konstatovala, že plodová voda odtéká, branka je otevřená na 4 cm, tudíž porod započal. Následoval příjem – tzn. monitor plodu a spousta odpovědí na spousty otázek. Po dlouhé době se paní doktorka dostala také ke zkoumaní mé těhotenské průkazky, načež zjistila, že nejsem v 37. týdnu, jak jsem tvrdila, ale podle termínu poslední menstruace jsem teprve v 35. týdnu a tím pádem je moje miminko oficiálně nedonošené. Nikoho nezajímalo, že podle ultrazvuků – přičemž ten poslední dělali právě v této nemocnici - je moje těhotenství minimálně o dva týdny starší. Do papírů mi mázla 35. týden, rizikový porod a už jsem se vezla. Doslova - „moje“ porodnice nedonošená miminka prostě nerodí, takže jsem byla informována, že pojedu jinam. Dostala jsem kapačku, spoustu papíru, naložili mě na nosítka a sanitkou s houkačkou a s doktorem (!) odvezli do jiné porodnice.

Následoval nový příjem – přesto, že jsem měla všechny papíry s sebou, včetně výsledků vyšetření a monitoru, všechno jsem absolvovala znovu. Vyšetření, monitor plodu a spousty odpovědí na spousty otázek včetně toho, jako nejvyšší dosažené vzdělání má můj muž. Formuláře hned dvakrát – jednou se sestřičkou, podruhé s lékařkou. Podepsala jsem spousty právních dokumentů. Pak to chvilku vypadalo, že mi ten porod nedovolí, protože jsem sebou neměla jako vdaná žena oddací list ani vyplněný formulář s jmény dítěte, ale nakonec se slitovali, vyfasovala jsem andělíčka, antibiotika a byla odeslaná na předpokoj.

Společně se mnou byly na předpokoji ještě další dvě budoucí matky. Pro partnery tam jaksi pro dlouhoudobý pohyt nebylo místo, rušili by rodičky. Můj muž byl odeslán domů s tím, že dřív než ráno se rodit nebude a že budu mít dost času mu zavolat. Takže část první doby porodní jsem strávila osamnělá na pokoji s podobně „postiženými“ ženami. Každou půl hodinu někdo přišel, aby se zeptal, jestli už nemám kontrakce a aby poslechl ozvy dítěte. Zhruba v deset večer jsem nahlásila kontrakce po čtyřech minutách – takže zase monitor, vyšetření a pak jakýsi prášek s tím, že to asi k porodu ještě není a že mi to kontrakce nejspíš zastaví. Nezastavilo.

Na předpokoji jsem se zdráhala hekat, abych nerušila. Koupelna byla současně přípravnou (holení, klyzma) a protože jsem se jaksi též zdráhala rušit právě se připravující maminku, druhou část první doby porodní jsem strávila v sedě na záchodě. Kolem půl druhé v noci jsem opět absolovovala vyšetření, porodní asistentka konstatovala, že UŽ a že si tedy mohu spakovat věci, zavolat manžela a dostavit se na přípravu. Dostala jsem klistýr, sestřička mě oholila a nahnala do sprchy, která mi absolutně nepomáhala. Akorát jsem měla strach z toho, že uklouznu anebo že míčem, který byl ve sprchovacím boxu k pohupování k dispozici, ucpu odpadní kanálek (cedulku, která na to ve sprše upozorňovala, jsem četla snad tisickrát). Asi za hodinu se nade mnou sestříčky slitovaly a pustily mě rodit. Zatímco do této chvíle jsem byla absolutně opuštěná, u mého porodu bylo živo. Kromě mého muže a paní doktorky se dostavily také všechny porodní asistentky toho času ve službě – celkem 4 cizí lidé, pak přibyla ještě dětská sestra a pediatr. Holčička byla za patnáct minut na světě. Okamžitě byla odnesena, vyšetřena. Zpět jsem ji dostala na pár minut, možná spíš vteřin a pak putovala do inkubátoru na dětské oddělení – byla totiž nedonošená (pro představu o její nedonošenosti - malá měla 3,14 kg a 49 cm). O rutině provedeném nástřihu, následném několika etapovém šití a čtyřhodinovém pobytu na porodním sále bez přikrývky v porodním boxe, kam byly slyšet absolutně všechny zvuky z vedlejšího boxu, kde probíhal aktuní císařský řez, pomlčím.

Dcera byla v inkubátoru tři dny (přesně do doby oficiálního dne donošenosti). Směla jsem k ní každé tři hodiny na pár minut (kromě noci). Celkem jsem v porodnici strávila 6 dní. Nespala jsem déle než dvě hodiny v kuse.

Ráno v porodnici začíná před pátou hodinou. Třikrát denně příjde sestra, aby vás požádala o změření teploty, popř. vám předala naordinované léky. Dvakrát denně probíhá vizita – nejprve gynekologická, pak pediatrická. Dvakrát týdně k tomu přidejte velkou vizitu s primářem oddělení. Třikrát denně přijde paní s jídlem. Dvakrát denně příjde paní vytřít podlahu. Přidejte sestru s výměnou prádla pro pacientky, další sestru s plenkami pro miminko, návštěvy spolupacientky... Nejdelší časový úsek přes den, kdy se neotevřely dveře a někdo nenakukoval dovnitř, jsem naměřila asi 30 minut. V noci čtyři dny nepřetržitého pláče malého Vomáčky z vedlejšího pokoje (měl chudinka strašný hlad).

Měly jsme problémy s kojením – já i dcera. V praxi to znamená, že vám každou chvilku někdo bolestivě mačká nalitá prsa, miminku páčí hlavičku k bradavce a obě nás nutí do krkolomné kojící polohy. Co dělají vaše příšerně unavené nervy, když místo klidu na kojení, každou chvilku někdo vrazí do dveří, zatímco vaše miminko pláče hlady, nemusím mluvit.

Aby bylo jasno – NESTĚŽUJI SI. Porod ani pobyt v porodnici ve mně nezanechal žádné trauma, nikdo se ke mně nechoval neslušně a jsem si jistá, že porod byl veden naprosto profesionálně a následná péče o mě a o mé dítě taktéž. Z tohoto důvodu ani neuvádím, o jaké porodnice se jednalo, není to důležité (a snažila jsem se též vyhnout popisu svých pocitů, neboť každá žena reaguje jinak a co mně připadá naprosto nepřípustné, vám třeba připadá běžné).

Pokud mi osud dopřeje další dítě, půjdu ho opět porodit do porodnice. Ale s vědomím, že pokud bych na to měla odvahu (a to já rozhodně nemám, to vím jistě), přála bych si své dítě porodit v intimní klidné atmosféře, v kruhu mých nejbližších - ne jako pacientka, ale jako rodička, pro kterou je porod a láskyplná péče o dítě tou nejpřirozenější věcí na světě. A tak nějak tuším, že tak, jak bych si to představovala, by to nešlo v žádné porodnici na světě :-)