Den opuštěných dětí

Bylo 1. června. Den dětí. Já mám doma dítě, je to rarášek, miluju ho nadevše na světě. To právě on obrátil můj svět o milion stupňů. Tak jako vy všechny, maminky, i já ho neskutečně ráda objímám, hladím, líbám... Nemůžu se prostě toho štěstí nabažit. Měla bych slavit Den dětí především s ním.

A přesto... přesto sedím v autě, vedle svojí nejlepší kamarádky, Markétko, nikdy Ti tenhle den nezapomenu... A jedeme spolu slavit Den dětí tam, kde jsou děti opuštěné, odložené, zapomenuté vlastními matkami a otci. Děti bez rodiny.

Napadlo vás někdy přemýšlet o tom, jak to tam vypadá? Jaké tam jsou děti? Jaké jsou jejich "tety"? Jak vypadá běžný den v takovém kojeneckém ústavu? A jak tam vypadá takový svátek dětí? Já oslavila Den dětí nejlíp jak jsem mohla, vím to. A neošidila jsem svého syna. Protože ve chvíli, kdy tisknete v náručí opuštěné dítě, vám možná ještě víc dojde, jak moc toho máte, když máte jenom jeden druhého. Když máte rodinu...

Scházeli jsme po schodech do zahrady a tam byly desítky malých muchomůrek. Měly krásné červené klobouky, a pod těmi klobouky se schovávaly jejich tváře. A já jsem to věděla, že se mi bude hned chtít brečet. Jasně, slzy se mi hrnuly do očí a Markéta, která vždycky byla aspoň navenek trošku statečnější, říkala: "Sakra, ne... mě, to nesmíš". A já jsem věděla že nesmím. Že jsme přijeli, abychom je potěšili. Ty děti mají stejně krásné úsměvy a stejně krásné oči a stejně - nebo možná i víc - se vrhají do té otevřené náruče. Hrajete si s dětmi, hladíte je, chováte je, říkáte jim broučku, sluníčko, kočičko... a přitom to nejsou vaše děti. Jsou to ničí děti. Strávila jsem krásný den. Bolestný a nádherný zároveň. A ten pocit uvědomění si nezodpovědnosti některých lidí je prostě jen beznaděj. Tety jsou hodné, báječné a úžasně, starostlivé, ale... ta jejich náruč nestačí pro tolik dětí. I kdyby se rozkrájely... navíc mají doma tyhle tety svoje děti, ke kterým se vrací.

Držela jsem v náručí Lucinku, která je v kojeneckém ústavu už od narození, a ona pořád plakala. Usmála se teprve před mým odchodem, protože "ona se lidí bojí"... a pak už zase plakala. A sestřička říkala, vemte si ji domů... co by na to řekl Váš manžel? Co by řekl... Neřekl by nic. Udělal by ještě o kousek víc místa v posteli. A neměli bychom míň lásky, měli bychom jí mnohem víc. A my to uděláme. Nevím, jestli to bude zrovna Lucinka, ale některá ta muchomůrka snad jednou bude u nás doma.

A jestli se vám chce, podívejte se na projekt Otevřená náruč. Porozhlédněte se kolem, zeptejte se, jestli vás do takového ústavu pustí na návštěvu. Jděte se podívat, třeba si vám taková Lucinka taky sedne na klín a obejme Vás. Já vím, už se toho tady taky spoustu psalo o adopci a problémy s adoptivními dětmi... Já vím, že je to statečnost a kousek sebezapření. A možná jsem naivka, když si myslím, že to co bych jednou ráda udělala, mi přinese štěstí.

Ale třeba si je nemusíte hned brát domů. Možná že když jednou za čas přijedete pohrát si, udělat jim radost, potěšit je, zahrát jim divadlo, naučit je říkanku, přečíst jim pohádku, tak to taky bude dost. Přece jen - trocha lásky je lepší než žádná láska, nebo není?