Jak jsme nedojeli do Vrchlabí

Celou první polovinu těhotenství jsem se rozhodovala jakou porodnici si vybrat. V úvahu v mém případě přicházely porodnice v Děčíně (odkud pocházím), v Ústí nad Labem a ve Vrchlabí. O Vrchlabí jsem zpočátku uvažovala jako o takové volbě, kterou bych si sice nejvíce přála uskutečnit, ale vzhledem ke vzdálenosti Vrchlabí od Děčína, jsem si nedělala moc naděje. Ale pak jsem si v průběhu těhotenství začala uvědomovat, že je to opravdu jenom na mě a když se rozhodnu rodit ve Vrchlabí, tak jelikož jsem byla plně podporována manželem, měla bych všechny překážky, které nám stály v cestě, zvládnout překonat. A tak jsme s manželem absolvovali kurz přípravy k porodu ve Vrchlabí, který se skládal z tří lekcí. První na téma těhotenství a porod, druhé na téma kojení a šestinedělí a třetí byla prohlídka vrchlabské porodnice. Přístupem porodních asistentek a lékařů ve Vrchlabí jsme byli oba dva nadšení a tak se z každé návštěvy Vrchlabí stal příjemný výlet. Zbývalo už jen zamluvit pension v termínu 14 dní před plánovaným porodem, který měl podle menstruace přijít 8.10.2005.

Nakonec jsem se rozhodla podívat se i do děčínské porodnice a sepsat tam porodopis pro případ, kdyby se Filípkovi zachtělo na svět trochu dříve. Z děčínské porodnice jsem odcházela zklamaná, protože jsem si ji za prvé nemohla prohlédnout (nebyla jsem do sterilního prostředí nemocnice vpuštěna) a za druhé přístup porodní asistentky na příjmu, která se mnou sepisovala porodopis, se mi taky moc nezamlouval. Nicméně jsem to moc neřešila, protože jsem byla už v hloubi duše definitivně rozhodnuta rodit ve Vrchlabí.

Bohužel se nám 14 dní před termínem, kdy jsme si s manželem naplánovali odjezd do Vrchlabí do penzionu rozbilo auto a součástka, kterou bylo nutno objednat, aby se dalo vše zase do kupy, měla přijít někdy v budoucnu, nevěděli jsme kdy. A tak mi nezbývalo, než zapojit do mého plánu i vlastní rodiče, kteří bydlí v Rakovníku. Domluvila jsem se tedy s tátou, že do Vrchlabí mě odveze on a také, že tam se mnou stráví první týden. Takže odjezd byl naplánován na odpoledne na pátek 30.9.2005. V týdnu před tím jsem se ještě po telefonu domlouvala s tátou o tom, co si vezmeme s sebou a on navrhnul, že bychom místo v pátek odpoledne jeli až v sobotu dopoledne. Že by prý vyzvednul ještě sestru z nádraží po příjezdu z „vejšky“. Takže jsem nerada, ale souhlasila. Když jsem to pak říkala manželovi, zatvářil se kysele a zeptal se mě:“Neporodíš v pátek, viď?“ A já na to odvětila, že ne, že já budu ještě přenášet, že to cítím. Ať se připraví tak na 20.10.

Doma jsem pak v pátek všechno nachystala, abychom mohli druhý den ráno, až dorazí táta, vyjet. Vyprala jsem prádlo, sbalila tašku s věcma na 14 dní, převlékla peřiny a rozhodla se, že si ten večer dáme do postele Filípkovu budoucí peřinku, abychom mu ji nasmradili a on se potom pod ní hezky cítil. Zrovna tak jsem si oblékla novou noční košili, kterou jsem plánovala mít na sobě v porodnici a to ze stejného „nasmraďovacího“ důvodu.

Večer jsme se podívali na Nezkrotnou Angeliku a šli pěkně do hajan, když najednou v půl druhé v noci jsem ucítila, že jsem se počůrala. Vyskočila jsem z postele a volala:“Jirko, Jirko, já jsem se počůrala…Ba ne to je plodová voda, nejde to zastavit.“ Jirka se taky vymrštil z postele a začal pobíhat a nadávat. Byl hrozně rozčilený, že všechny naše plány byly v tomto okamžiku úplně zhroucený. Naše auto bylo v opravně. Táta vychrupoval v Rakovníku a vypadalo to, že budu muset jet do porodnice v Děčíně, a to ještě taxíkem anebo sanitkou. Mě to naopak přišlo hrozně komické, protože jsem se vnitřně rozhodla, že ať budu rodit nakonec kdekoli, nenechám si porod ničím zkazit a rozhodně se nebudu užírat tím, kdyby něco nevyšlo. V duchu jsem si říkala, že se asi Filípek rozhodl přijít na svět v tento okamžik z nějakého svého nám neznámého důvodu.

Ve dvě v noci jsem zavolala našim, ať vstávají a koukají přijet. Táta byl celý vytřeštěný a taky mu bylo patřičně líto, že jsme s odjezdem zaváhali a máma mi řekla, že nepřijedou, protože bych je přemlouvala, ať se mnou přeci jenom do toho Vrchlabí jedou a to, že ona nepřipustí. Sama má totiž vlastní zkušenost s překotným porodem, a tak už mě viděla, jak rodím na benzínové stanici. Musela jsem jim nakonec slíbit, že po nich nebudu chtít, aby mě vezli do Vrchlabí a pak se uvolili, že tedy vyrazí. Nechtěla jsem totiž do porodnice jet, jak už jsem psala výše, taxíkem či busem případně sanitou.

Jirkovi rodiče jsme nebudili (bydlíme s nimi v rodinném domku) a rozhodli jsme se, že si ještě lehneme. Plodovou vodu jsem měla krásně čisťounkou a voňavou, a tak jsem se žádného nebezpečí nebála a do nevlídné porodnice nespěchala. Naši dorazili ve čtyři ráno a svým příjezdem vzbudili manželovi rodiče. Ti začali pobíhat jako šílení a že prý jedeme, voláme sanitku a tak podobně. Tak jsme je s Jirkou uklidňovali s tím, že my si jdeme ještě lehnout a do porodnice vyrazíme nejdříve ráno v sedm.

V posteli jsme pak poslouchali, jak o patro níž si moji a manželovi rodiče nabízejí tykání a společně tam hlaholí. Ležet jsme ale nakonec vydrželi jen do pěti, protože se mi zdálo, že mi začínají kontrakce zesilovat a stávat se častějšími. A tak jsme vyrazili.

Cestou jsme se stavěli ještě v Tescu koupit mi Kubíka na pití, protože jsem už měla hlad, ale máma mi nechtěla dovolit nic jíst, takže abych se zasytila aspoň nějakým hutnějším pitím.

Na příjmu v porodnici to však začalo. Natrefili jsme totiž na dvě porodní asistentky z doby krále Klacka, které neměly absolutně pro nějaký přirozený průběh porodu a alternativní přístup pochopení. Nejprve přibouchli celé mojí rodině včetně manžela, který se mnou měl být u porodu, dveře před nosem se slovy, že mají na pokojích plno a že by se mi taky určitě nelíbilo, kdybych rodila a potuloval se tam po pokoji nějaký cizí mužský. To dopálilo mojí mamku a tak se rozhodla asistentce kontrovat a řekla, že když tam se mnou tedy nemůže jít muž, tak že půjde ona – žena. Na což jí asistentka odpověděla, že ona se mnou rozhodně tedy nepůjde, protože má na mě špatný vliv. A bylo. Všichni zůstali celí zkoprnělí na chodbě a já byla za dveřmi na příjmu, kde divadýlko pokračovalo dál. Asistentky byly totiž trošku nervózní, protože jsme dorazili akorát na 5:30 a ony se měly v 6:00 střídat a najednou mě musely ještě ve své šichtě přijmout. A já jsem navíc tak pěkně nespolupracovala. Místo toho, abych se svlékala, jsem pořád totiž říkala, že jsem chtěla mít manžela u porodu a byla jsem celá zmatená. Měla jsem si totiž dát na hromádku oblečení, které chci nechat v porodnici a které pošlu spolu s našima domů. Byl to pro mě skoro nadlidský úkon. Všechno jsem měla totiž mokrý od plodový vody, a tak jsem to tak přerovnávala z jedný hromádky na druhou, až jsem porodní asistentku dopálila a řekla mi, že jestli budu rodit tak, jako se svlékám, tak jsem tam budu prý ještě zítra. Na což jsem jí odpověděla, ať se nediví, že se chovám takhle zbrkle, že určitě taky rodila někdy poprvé, takže může vědět, že se člověk cítí nesvůj a tak trochu vykolejený. Načež asistentka souhlasila a kupodivu už potom na mě nebyla tak odměřená jako před tím. Druhou se mi ale nepodařilo obměkčit, spíše naopak. Když jsem totiž řekla, že bych chtěla, pokud to bude možné, rodit přirozeně, bez veškeré medikace, podívala se na mě a řekla, že právě z takovýhle porodů, které potom mohou trvat nepřiměřeně dlouho, mají děti celoživotní traumata. Naštěstí se tyto dvě porodní asistentky opravdu úderem šesté hodiny vystřídaly a místo nich nastoupily dvě o dost mladší a o dost sympatičtější děvčata, která měla pro leccos pochopení a třeba jim vůbec nevadilo, že jsem si chtěla na sobě nechat svoje vlastní tričko místo nemocniční košile, kterou jsem měla beztak na zádech celou mokrou od plodové vody. Ochotně mi ukázaly, kde je sprcha s balónem, přinesly mi pytel na sezení a řekly, kdyby něco, že mám za nima přijít. Porod se mi pěkně rozbíhal a tak jsem za chvíli měla už kontrakce po pěti minutách a přišlo mi, že i docela silný. Takže jsem se před 8:00 ráno přihlásila s tím, že už mám kontrakce takhle často. To už dorazil i doktor a já zaplesala radostí. Službu měl totiž Dr. Šedivý, který má v děčínské porodnici pověst schopného a příjemného porodníka. Navíc jde o sympatického mužského v nejlepších letech. Když mě doktor vyšetřil, zjistil, že jsem otevřená na 5 cm a že je čas zavolat manžela, aby dorazil. Jirka dorazil na 8.00 a když se ve dveřích potkal s doktorem, zjistil, že se znají z posilovny a tak byla v porodnici najednou nastolena příjemná přátelská atmosféra. Jirka dostal sterilní nemocniční oblek a ani se nemohl moc rozkoukávat, protože jsem už ho začala zaměstnávat. Postupující porod si totiž žádal účast nás obou. Celou dobu jsem musela chodit nebo stát u žebřin a kroutit boky, přičemž mě Jirka ze zadu svýma nohama a tělem podpíral a masíroval mi boky. Takto jsme „pracovali“ až do doby, než jsem se otevřela na 8 cm. Mě samotné to hrozně rychle uteklo. Poctivě jsem prodýchávala každou kontrakci a představovala si ve chvílích největšího napětí, že šlapu na kole do kopce a musím pořádně „bejčit“. Tahle představa mi kupodivu hrozně pomohla, protože teď, měsíc po porodu, si z toho několikahodinového maratónu nepamatuji žádnou bolest. Jenom právě tu představu, jak jedu na kole.

Na 8 cm se mi ale nález zastavil a po dobu asi tak jedné hodiny jsem se už víc neotevřela. Doktor mi navrhnul, že by mi v tento okamžik dal něco na uvolnění děložního hrdla, já jsem to ale odmítla a on to respektoval. Řekl mi, že každý porod má své načasování a může tedy k takovéto pauze dojít. Je fakt, že se mi v tento okamžik i zeslabily kontrakce a tak jsem celkem spokojeně vychutnávala nastalou přestávku a nabírala síly. Doporučili mi, abych šla do sprchy a teplou vodou porod opět podpořila. Po další hodině jsem ale byla stále otevřená jenom na 8 cm, a tak i když byly ozvy děťátka v pořádku, souhlasila jsem v tento okamžik, aby mi pan doktor nabízený lék podal. Nejvíce jsem se bála okamžiku, kdy mi měly asistentky zavést jehlu do žíly, nakonec jsem to však ale vůbec necítila. Souhlasila jsem ještě i s tím, že mi dají trochu oxytocinu, aby se činnost dělohy podpořila a kontrakce opět nastartovaly. Někdy se totiž může stát, že děloha-sval se v průběhu první doby unaví a na druhou dobu porodní, tj. na vypuzení miminka, už není schopna vyvinout tu správnou sílu. A pak se už všechno rozeběhlo na plné obrátky. Ještě jsem si musela ale prodýchat okamžik, kdy jsem již pociťovala nutkání na tlačení a tlačit jsem ještě nesměla. Ale i to se dalo zvládnout. Sice jsem u toho jak se patří chrčela, ale to mi v ten okamžik ani nepřišlo. Jenom si pamatuji, jak porodní asistentky vysvětlovaly mému manželovi, co se se mnou v ten okamžik děje a proč ještě nesmím tlačit. Pak už mi všichni pomohli na porodní stůl, kde jsem ještě chvíli ležela na boku, aby se miminko správně stočilo, a pak už jsem mohla začít tlačit. Nejprve jsem vždycky polovinu kontrakce propásla tím, jak jsem jí ze setrvačnosti prodýchávala, a tak mi všichni radili a pomáhali, abych začala tlačit už od počátku stahu dělohy. Manžel mi držel hlavu, já se držela pod stehny a tlačila usilovně ze všech sil a přitom se snažila „dole“ co nejvíce uvolnit. Po patnácti minutách se nám to potom všem povedlo a Filípek se vyklubal na svět. Najednou jsem pocítila obrovskou euforii a pořád jsem Jirkovi dokola opakovala:“Tak už ho máme venku, tak už ho máme venku.“ Jirka měl celý ubrečený oči a pořád mě držel a chválil a fandil. Během druhé doby porodní mě musel ale pan doktor nastřihnout, protože Filípek měl omotanou pupeční šňůru kolem krku a tak když se klubal na svět pomohl mu pan doktor rukou ven a přitom hbitě odmotal tu zpropadenou šňůru. Tohle všechno jsem samozřejmě já neviděla, ale vyprávěl mi to potom Jirka, který všechno vnímal i očima. Vypravoval, jak byl celou dobu pan doktor soustředěný a jaký to byl potom rychlý okamžik, co mu tu šňůru odmotal. A tak se nám narodil Filípek v pořádku a bez komplikací. Při závěrečném šití jsme spolu všichni vtipkovali. Jirka držel Filípka v peřince a kochali jsme se tím, jak si nás hezky prohlížel a jak mu očička šmejdila z jednoho na druhého, přitom vypouštěl z pusy bublinky plodové vody a byli jsme všichni strašně dojatí a šťastní. Já si připadala jako Roman Šebrle, který vyhrál desetiboj a opájela se vyplavenými hormony. Když si na to teďka vzpomínám, byla jsem těmi hormony úplně „zfetovaná“.

Na porodním sále mě nechali další dvě hodiny, během kterých mě přišli navštívit moji i Jirkovi rodiče a tak jsme se všichni dohromady mohli radovat nad tím naším novým přírůstkem. Takže nakonec byl moc krásný i porod v děčínské porodnici, i když neprobíhal jako ten můj vysněný.